Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Memories of Bella - 3. kapitola

14.09.2010 (18:30) • Bubble • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2216×

3. kapitola – Nečekané překvapení  

Z dálky se ozval šustot. Otevřel jsem oči, všechno se naráz rozplynulo v nedosažitelnou minulost. Rychle jsem se vyšvihl na nohy. Byl jsem mokrý od hlavy až k patě, pořád hustě pršelo. Šustot se pořád přibližoval. Instinktivně jsem se nakrčil. Hledal jsem původce toho zvuku. A pak jsem ho uviděl.

Vysokým porostem se prodíral vysoký vlk. V závěsu za ním šlo několik vlků, napočítal jsem jich celkem šest i s vůdcem. Prošli kapradím a stanuli na louku. První vlk měl jasné hnědé zbarvení, tónované do ruda. Zbytek měl vesměs pískovou, šedou nebo černou. První vlk odběhl do lesa. Z hrdla ostatních se ozývalo nepřátelské vrčení. Věděli, kdo jsem, tím jsem si byl jistý. Četl jsem jednomu myšlenky. Ovšem poskytoval málo informací, někdo mu musel nařídit, aby nemyslel na důležité věci. Ale jak věděli, že dokážu číst myšlenky?

Ta otázka mi vrtala hlavou až do doby, kdy se vlk vrátil. Tentokrát v lidské podobě. Vystoupil z lesa. Zůstal jsem stát, pohled přikován na něm. Nemohl jsem uvěřit, že Jacob žije. Osmdesátiletý stařec se vzhledem dvacetiletého mladíka. Jacob zase došel zpátky na své místo, tedy před zástup obrovských vlků.

„Tak vy jste se vrátili,“ začal hlubokým hlasem, naplněným nenávistí.

„Jo, pro tvoji smůlu.“ Neubránil jsem se úšklebku. Vlci začali okamžitě vrčet. Jacob zvedl jednu ruku, aby je umlčel. Vlci ztichli.

Podle myšlenek jsem poznal ještě Paula, ačkoliv jsem si nebyl jistý. Zbytek jsem neznal.

„Předpokládám, že se vrátili všichni.“ Zdůraznil poslední slovo, moc dobře věděl, proč to dělá.

Přikývl jsem. „A nehodláme se stěhovat nějaký ten rok.“

„Alespoň budeme mít společnost.“ Vlčí osazenstvo se rozchechtalo štěkajícím smíchem.

„Předpokládám, že jste přišli prodloužit dohodu.“ Tentokrát vážně.

Jacob si odkašlal. „Předpokládáš dobře, pijavice."

„Aby ne, čtu myšlenky. Zapomněl jsi?“ ušklíbl jsem se.

„Chtěl bych mluvit s vaším vůdcem,“ požadoval Jacob. Jeho hlas nabral na důraze.

„Myslím, že to nebude nutné, stačím na to sám,“ odvětil jsem.

„Pro mě to nutné je,“ naznačil tvrdě. Nezbývalo mi nic jiného. Vlků bylo šest, já byl sám.

„Tak dobře,“ odpověděl jsem rezignovaně. „Po setmění.“ Jacob přikývl.

Na hranici, dodal v myšlenkách.

Rozběhl jsem se na druhou stranu. Proletěl jsem lesem jako blesk. Nasedl jsem do auta. Znovu jsem nehleděl na povolenou rychlost – tryskem jsem se vydal k domovu. Cestou jsem proklínal Jacoba, protože mě vyrušil v krásné chvíli. Zajel jsem do garáže. Upíří rychlostí jsem došel nahoru.

„Edwarde, jak je možné, že jsem tě neviděla. Tedy, alespoň do té doby než jsi přijel. Vím, že to může znamenat jen jediné,“ vychrlila na mě Alice, jakmile jsem vstoupil do místnosti.

Vlkodlaci.

Přikývl jsem, abych potvrdil její mínění. „Chtějí prodloužit smlouvu. Nestačil jsem jim, chtějí Carlislea.“ Pohledy spočinuly na Carlislea objímajícího Esmé. Přitakal.

„Po setměni na hranici,“ dodal jsem.

„Kolik jich tam bylo?“ zeptal se Jasper.

„Šest, podle myšlenek jsou v rezervaci další.“ Jasper přikývl. Do setmění zbývalo ještě pár hodin. Nikdo se mě naštěstí neptal, kde jsem je potkal. Všichni se obávali, nevěřili vlkodlakům. Alice byla nervózní, protože nic neviděla, tedy ohledně nás za pár hodin. Nejmizernější náladu měl Jasper, snažil se vylepšovat náladu všem, jenže nátlak obav byl příliš velký. Alespoň uklidnil Alici.

Setmění přišlo dříve, než jsme čekali. Kupodivu byla jasná noc. Měsíc zářil na obloze, jen občas nějaký mráček. Vlci už čekali na hranici. Celkem jich bylo třináct, alfou byl Jacob.

„Chtěli jste mě, tak tady mě máte,“ začal Carlisle. Využili mě jako tlumočníka.

To jsme rádi.

„Jsou rádi,“ tlumočil jsem. Pročesával jsem myšlenky ostatních vlků. Nic. Všichni si pečlivě chránili svou mysl, takže jsem nic nevyčetl. Frustrovalo mě to. A hodně. Tiše jsem zavrčel, takže to slyšela pouze Alice, která stála nejblíže mně. Taky ji frustrovalo, protože nic nevidí.

Chceme obnovit smlouvu, souhlasíte se starými podmínkami?

„Souhlasíte znovu s podmínkami, které jsme měli?“ zeptal jsem se Carlislea.

My taky.

„Oni taky.“

„Pak není co řešit. Smlouva je obnovená,“ dodal Carlisle a odebral se k odchodu. Ještě dlouho jsem tam zůstal stát, vlci taky pomalu odcházeli. Až na jednoho – Jacoba.

„Co chceš!“ vyštěkl jsem na něj. Vlk zavrčel.

Asi před dvěma lety se tu potulovala taková rusovlasá pijavice. Vraždila nám tady po okolí… „Victorie!“ přerušil jsem ho.

Tehdy se nám ji podařilo rozervat na kusy. Vlk zaštěkal, což mělo připomínat smích.

„Objevila se tu i předtím?“ zajímal jsem se.

Potulovala se tu potom, co jste odjeli. Pak se ještě několikrát vrátila, ale vždycky jen na chvíli. Jako by něco, nebo spíš někoho hledala. Když se naposledy vrátila, vypadalo to, že už to našla.

„Našla?“ Mohla hledat mě, ale to bylo nepravděpodobné. Kdyby se snažila, tak mě okamžitě najde.

Nepodařilo se nám zjistit, co vlastně hledala.

„Proto tohle?“ naznačil jsem tuhle sešlost. Vlk kývl.

Zabili jsme ji na vašem území, proto. Nejdřív jsme mysleli, že patří k vám, ale zabíjela lidi. Měli jsme důvod.

Victoria je tedy mrtvá. Ale jedna věc mi stále vrtala hlavou – Victoria je mazaná, tak proč by se nechala zabít tak snadno. Mělo to jediné možné logické vysvětlení. Splnila svoji pomstu. Stále jsem nechápal proč. Chtěla přece zabít mě.

Nevšiml jsem si, že vlk se odebral za svojí smečkou zpátky do La push. Pomalu jsem šlapal po vyšlapané cestě. Zrychlil jsem tempo na upíří chůzi.

Po čtvrt hodině jsem se zastavil. Vzhlédl jsem, abych se podíval, kam jsem to vlastně došel. Nohy mě donesly na louku. Naši louku. Byla ještě krásnější než ve dne. Noc jí dala krásné tmavé barvy. Měsíc na obloze barvy inkoustu svítil stříbrným světlem, takže všechno vypadalo ještě víc magicky.

Usedl jsem do trávy. Nemusel jsem zavírat oči, tentokrát to přišlo samo. Z lesa se vynořila ona, v bílých lehkých šatech. Běžela ke mně ladným krokem. Usadila se vedle mě. Čokoládově hnědé oči se na mě nevinně koukaly. Tváře nabraly růžový nádech. Vlasy jí čepýřil silný noční vítr. Zvedla ruku a ukázala na měsíc.

„Ano, je krásný, ale nic se nevyrovná tobě,“ zašeptal jsem. Začervenala se. Lehla si do trávy, ruce založila za hlavu. Lehl jsem si za ní. Mlčky jsme pozorovali hvězdy. Chtěl jsem se jí dotknout, ale bál jsem se. Působila tak křehce. Zavřela oči. Nepotřeboval jsem jí číst myšlenky, abych zjistil, co si představuje. Usmála se. Zavřel jsem oči. Představoval jsem si, že ji můžu znovu obejmout.

„Edwarde!“ vyrušil mě hlas. Prudce jsem otevřel oči. Podíval jsem se vedle sebe, nikdo. Zmizela.

Na druhém konci louky stála Alice. V lese jsem slyšel Jaspera s Emmettem. Postavil jsem se zpět na nohy. V mžiku stála vedle mě. V obličeji měla ustaraný výraz a myšlenky Jaspera nezněly zrovna nejlíp.

„Co se stalo, Alice?“ zeptal jsem se.

„Viděla jsem ji,“ zašeptala Alice sotva slyšitelně.

„Koho?“ řekl jsem. Alice na mě upírala onyxové oči.

„Victorii, tady ve Forks.“

? Ukamenovat X Neukamenovat ?

Na shrnutí mám další dva nápady. Jestli čtete další moji tvorbu, tak si zvolte kterou první. Budu ráda.  

<< Shrnutí >>

Autor: Bubble (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Memories of Bella - 3. kapitola: