Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Memories of Bella - 2. kapitola

04.09.2010 (14:00) • Bubble • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2570×

2. kapitola – Přílišná skutečnost

Dole se Emmett koukal na baseball. Posadil jsem se do křesla. Ačkoliv mě to moc nebralo, díval jsem se. Dokonce mě to začalo docela bavit. Mezitím za námi přišel Jasper. Když zápas skončil, venku byla noc. A můj plán mohl začít…

Vypařil jsem se k sobě do pokoje. Skříň byla otevřená; nic nezůstalo na místě, tam kde jsem to položil. Alice.

Vyskočil jsem z okna, aniž bych se musel oblíkat. Rychle jsem přeběhl palouk, na kterém stál náš dům a vnořil se do lesa. Moje nohy se téměř nedotýkaly země, spíš jsem letěl, než běžel. Kličkoval jsem mezi stromy, svěží večerní vzduch mě bičoval do tváře. Pociťoval jsem radost, miloval jsem rychlý běh. Netrvalo mi ani deset minut, než jsem stanul před cílem. Moje nálada zase klesla na optimální hodnotu.

Vypadalo to přesně tak, jak jsem si pamatoval. Jen s malým rozdílem; nestálo tam její a Charlieho policejní auto. V domě už nikdo nebydlel, musel být několik let opuštěný, ale přesto vypadal udržovaně. Lehce jsem stiskl kliku. Nic, dveře byly zamčené.

Náhle mě přepadl pocit naděje, naděje, že tam ona stále někde je. Jako bych se přesunul o několik desetiletí zpátky. Obešel jsem dům zezadu. Lehce jsem se vyšplhal k oknu v druhém patře. Jednou rukou jsem se vypořádal s páčkou. Vklouzl jsem dovnitř a lehce dopadl na podlahu.

Nemohl jsem tomu uvěřit. Pokoj byl stále stejný, téměř jakoby se tu zastavil čas. Zdi byly pořád natřené stejnou, dnes už trochu vybledlou barvou. Přes postel byla přehozená deka, na nástěnce připíchnuté zažloutlé papíry. Na skříních deseti centimetrový nános prachu. Nikdo tu po ní nebydlel, dokonce tu několik desetiletí nikdo nevstoupil.

Opatrně jsem popošel kousek blíž k posteli. Prkno pode mnou jemně zavrzalo, ale zdálo se být pevné. Přešel jsem po vrzajících prknech až doprostřed pokoje. Přidřepl jsem si, abych mohl nadzvednout vyčnívající prkno. Prkno hlasitě zasténalo, že by to probudilo každého v domě. Ještě, že tu nikdo nebydlí. Nakonec se mi podařilo prkno nadzvednout.

Bylo to tam.

Pod vrstvou prachu leželo CD a fotky. Opatrně jsem to vytáhl. Fotky byly téměř neporušené, jemně nahlodané zubem času. Rozložil jsem ohnutou fotku, kde jsem byl já a ona. Tak krásná, jako vždy.

Seděl jsem tam ještě dlouho, prohlížejíc fotky. Teprve když začalo svítat, byl jsem donucen vrátit se zpět. Vyskočil jsem z okna a lehce dopadl na zem. Běžel jsem, jak nejrychleji to šlo. Věci jsem si tiskl k hrudi. Když jsem vešel do domu, nevšímal jsem si pohledů upřených na mě. Nikdo se neptal, kde jsem byl nebo co to nesu, dokonce ani v myšlenkách. Alice v myšlenkách překládala hebrejskou hymnu do vietnamštiny. Musel jsem se pousmát, tohle dělala pokaždé, když si zakázala ne něco myslet.

Sledován jsem došel až do pokoje. Bylo šest hodin ráno, poměrně brzo na tolik světla. Fotky jsem uložil do krabice. V krabici jsem měl všechno, co mi po ní zůstalo. Nikdo z rodiny ji neotevřel, ale věděli co v ní je. Oparně jsem vytáhl CD a vložil ho do přehrávače. Lehl jsem si na přebytečnou postel. Zavřel jsem oči. Moje ruka hrála na imaginární klavír, zatím co moji mysl zaměstnávaly vzpomínky. Hudby zvolna přešla v jinou melodii. Nechal jsem se unášet vzpomínkami do dávných dob, kdy můj život ještě měl smysl.

***

Mířil jsem do školy. Tentokrát jsem zvolil černý mercedes, takový neutrální. Ačkoliv, stejně se budou otáčet. Byl listopad, mokré silnice od vytrvalých dešťů, napadené žluté a červené listí.

Nikdo se mnou nechtěl jet. Od mé poslední návštěvy jejího domu se mnou nebyla moc řeč. Za poslední dva dny se mnou promluvil jenom Carlisle. Ještě Alice mi poslala pár myšlenek, jinak nikdo. Dokonce nikdo nemyslel na ni. Bylo to tabu pro všechny členy rodiny, včetně Emmetta.

Zaparkoval jsem na své obvyklé místo. Ostatní už stáli dávno na svých místech. Pomalým krokem jsem se vydal ke školní budově, bylo mi jedno, jak moc budu mokrý. Parkoviště zaplňovaly myšlenky nezkušené mládeže.

Kruci, už zase jsem doma zapomněla tu učebnici.

Páni, ta je ale kus.

Jestli zase neudělám ten test z trigonometrie, tak už mi nikdo nepomůže.

Jenže tu byly i jiné myšlenky.

Kdo to je?

Hm… nezaujatý zazobanec. Ale pořád lepší než Tim.

Tak to je fešák. Jestlipak už někoho má?

Došoural jsem se k budově. Zamířil jsem do kanceláře, která stále byla na stejném místě. Přivítala mě blonďatá sekretářka, poněkud mladá. Podala mi plánek a začala mi vysvětlovat, kde co najdu. Její myšlenky povolovaly na uzdě až příliš, takže jsem se snažil znovu poslouchat její výklad k plánku. Nakonec jsem byl rád, že jsem se dostal rychle ven.

Hodiny byly docela přežitelné. Na půl ucha jsem poslouchal přednášku učitele, abych mohl odpovídat na případné otázky. Abych zabil čas, začal jsem překládat hebrejskou hymnu do francouzštiny, tak jak to dělala Alice. Pomáhalo to. Hodiny ubíhaly.

Při pauze na oběd jsem zamířil do jídelny. Všichni na mě zírali, do jednoho. Povzdychl jsem si. Někdo prostě musel nahradit Jessiku Stanleyovou a Lauren Malloryovou. Posadil jsem se ke stolu za ostatními. Alice se na mě úzkostlivě podívala.

Je všechno v pořádku?

Přikývl jsem hlavou. V určitém směru jsem vlastně nelhal. Všechno bylo v pořádku, kromě mě. Moje nálada se udržovala na bodě mrazu už pár dnů. Okolní svět byl nezajímaví, bez ní. Všechno bylo zastíněné šedou clonou. Pro mě bylo okolí nedosažitelný svět, příliš lákavý na to, abych nechtěl vstoupit. Bohužel tvrdá realita mi to neusnadňovala. Zvykal jsem si žít v realitě, jenže sny byly pořád příliš skutečné, než aby se na ně dalo zapomenout.

Zvedl jsem tácek s netknutým jídlem a odešel na další hodinu. Následovala biologie. Byl jsem ve třídě první, tak jsem si obsadil lavici, kde jsme dřív sedávali – ona a já. Během pěti minut se třída začala plnit. Hodil jsem batoh na židli vedle mě. Vrhal jsem na okolí vražedné pohledy a doufal, že se ke mně nikdo neopováží sednout.

Bohužel netrvalo dlouho a vedle mě zbylo poslední volné místo. Modlil jsem se, aby už nikdo nepřišel. Mé přání bylo vyslyšeno jen na dalších pět minut. Po zvonění se přiřítila ještě jedna dívka s omluvou. Klidně se posadila vedle mě. Posunul jsem se co nejblíže k oknu. Po očku mě pozorovala. Její myšlenky jsem ani nechtěl číst, ale byly opravdu hlasité, křičely na mě. Snažil jsem se je ignorovat a věnoval jsem mě dobře známému výkladu.

Odpočítával jsem minuty, vteřiny do konce výuky. Desetinu vteřiny po zazvonění jsem vyšel ze třídy rychlou chůzí.  Nevydržel bych další hodinu sedět blízko jiné dívky. Nehleděl jsem na ostatní, ono neuškodí, když pojedu domů sám. Nastartoval jsem mercedes. Rychlostí, která musela nejmíň dvakrát tak vyšší než povolená, jsem vyjel ze školního parkoviště. Řítil jsem se po prázdné silnici. Dojel jsem ke kraji lesa. Zaparkoval jsem na kraji a rychle vystoupil z auta. Ještě lidskou rychlostí jsem se rozběhl do lesa. Po kilometru jsem mohl přirozeně běžet. Běžel jsem sobě známou cestou. Po patnácti minutách rychlého běhu jsem se prodral velkým kapradím. Otevřel se mi pohled na naši louku.

Naši.

Jen moje a její.

Navždycky.

Sledoval jsem onu nehynoucí krásu tohoto místa. Dříve veselá zeleň nabrala podzimní, smutné hnědé a žluté tóny. Luční květiny vystřídala seschlá tráva, zeminu pokrytou trávou, nahradilo mazlavé bahno. Nebylo to jiné, bylo to stejné, jen jinak zbarvené. Ani po tak dlouhé době se nezměnila – pořád to byla naše louka. A navždycky bude.

Nevědomky jsem došel až doprostřed louky. Lehl jsem si do neobvykle suché trávy.  Sledoval jsem vrstvu mraků nacucané deštěm, které co nevidět spadnou dolů na zem. Měl jsem pravdu. Z oblohy začaly padat velké kapky vody. Dopadaly mi na obličej a rozprskávaly se o můj mramorový obličej. Zavřel jsem oči.

Tma.

Jediné, co mi připomínalo to, že jsem ještě živý, byly dešťové kapky. Obklopila mě její přítomnost. Ona teď byla všude. Zdála se skutečná stejně jako já. Stačilo otevřít oči a rozplyne se. Držel jsem ji za ruku. Hřála mě. Až příliš skutečné na sen. Slyšel jsem její tlukot srdce, vůni pulzující krve v jejích žilách, viděl jsem její červenající se tváře. Ona byla tak krásná. Příliš krásná na to, aby byla skutečná. Tiskl jsem si ji k sobě. Hřála mě po celém těle. Slyšel jsem její zvonivý smích.

Nenáviděl jsem se za to, co jsem jí udělal. Ona si nezasloužila někoho, jako jsem já, zrůdu, která ji tady nechala samotnou. Tolik jsem si přál, aby tohle byla skutečnost.

Z dálky se ozval šustot. Otevřel jsem oči, všechno se naráz rozplynulo v nedosažitelnou minulost. Rychle jsem se vyšvihl na nohy. Byl jsem mokrý od hlavy až k patě, pořád hustě pršelo. Šustot se pořád přibližoval. Instinktivně jsem se nakrčil. Hledal jsem původce toho zvuku. A pak jsem ho uviděl.

? Bella X Renesme X Veverka ?

 << Shrnutí >>

Autor: Bubble (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Memories of Bella - 2. kapitola: