Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Melodie mého srdce - 18. Znovu nalezena, znovu ztracena

06.10.2009 (10:45) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2036×

18. ZNOVU NALEZENA, ZNOVU ZTRACENA

ISABELL

„Fuj smrdí to tady jak v psí boudě. Nevarovali mě, že si mám vzít plynovou masku, protože smrdíš jako chcíplý pes. Vstávej, půjdeme na procházku. Je načase, abys poznala svůj nový domov, kde strávíš zbytek své ubohé existence a poznala své pány, kteří se uráčili ti poskytnout střechu nad hlavou. Nechápu, že si jim vůbec stála za námahu. Budou velice zklamáni, až tě uvidí a vůbec bych se jim nedivila, kdyby se tě rozhodli zbavit.

Tak vstávej z té země, nebo ti mám snad pomoc!!!?“

Zařvala na mě na první pohled zcela nevinně vyhlížející mladá dívka. Ani jedna věta, kterou ke mně směrovala, mi nedávala smysl. Nechápala jsem, kde jsem, jak jsem se tady ocitla ani co to má vše znamenat. Jediné po čem jsem toužila, bylo najít Cullenovi a zatím jsem byla tady, a jak to vypadalo, nečeká mě nic dobrého. Někdo má v plánu mě věznit po zbytek mého života. Ale za co a proč? Co jsem komu provedla?

Kopla mi do nohy a pořádně to zabolelo. Raději jsem se rozhodla, že se postavím, než mi něco zlomí.

Najednou mi došel význam jejich prvních slov, jen co vstoupila do kopky, kde mě zavřeli. Byla jsem v bezvědomí a i teď jsem byla dost dezorientovaná, takže jsem si nevšimla, že již nepoužívám svůj obraný štít a tím tak mohli cítit můj přirozený pach vlkodlaka smíchaný s jemnou vůní upíra. Už jsem chtěla svůj štít obnovit, když jsem si vzpomněla na Bellina slova, která mi opakovala od malička. „Pokud se dostaneš do nebezpečí, používej své schopnosti rozvážně. Když si budou myslet, že žádnou schopnost nemáš, získáš výhodu momentu překvapení.“

Měla tenkrát pravdu. Nevím, kde jsem ani kdo a proč mě drží. Nebudu zbytečně provokovat. Nechám si své tajemství prozatím pro sebe, než zjistím, oč tady vlastně jde.

Snažila jsem se zachovat klid a chladnou hlavu, ale bylo to těžké. Ta malá mě doslova vystrkala na chodbu, kde na ni čekali další dva. Dívali se na mě jako na zákusek, ale jakmile mne ucítili, zkřivili nos zhnusením. Jednu výhodu to nakonec bude mít. Nemusím se obávat, že bych jim voněla a napadlo by je kousnout si do mě.

Šli jsme dlouhými, klikatými a úzkými chodbami připomínající uličky bludiště. Několikrát jsme zahnuli doleva, doprava, ale vypadali, že přesně ví, kam mají namířeno. Všude byla tma, chodby osvětlovaly jen slabé svítilny. Stěny byly chladné a vlhké, připadalo mi, jako bychom byli v podzemí nějakého starého hradu či zámku.

Konečně jsme došli k velkým dřevěným dveřím. Dívka přede mnou nejdříve nakoukla dovnitř. Poté se otočila zpět ke mně, odfrkla si a zakroutila hlavou. Nemohla jsem si nevšimnout, že úkol vůbec dovést mě sem, byl těžce pod její úroveň. Byla jsem pro ni jen smrdutým psem.

Prošli jsme dveřmi a ocitli jsme se uprostřed velkého sálu. Světla, tak jako všude zde bylo pomálu, ale to mi nevadilo. Viděla jsem sebemenší detail, ale můj pohled okamžitě sjel na místo na protější straně sálu. Na vyvýšeném podestu stála tři křesla a na oněch starodávných, zlatem zdobených trůnech seděli tři upíři. Vypadali jinak, než upíři, se kterými jsem dosud měla možnost se setkat. Vypadali pradávně, jako by byli tisíce let staří. Jejich kůže byla bledá až téměř průzračná a vypadala, jakoby se po dotyku měla rozpadnout na prach. Najednou ten uprostřed promluvil.

„Vítej Isabell v našem skromném příbytku. Doufám, že se ti u nás zalíbí. Slyšel jsem, že jsi naprosto unikátní, takový malý zázrak. Vlastně už druhý zázrak v pořadí. Jak mi bylo řečeno, tím prvním zázrakem byla tvá matka, ale tu se nám bohužel nepodařilo najít, a ani se nám nedoneslo, že by snad oplývala takovým obdivuhodným darem, jaký byl nadělen tobě. Náš přítel nám o tobě vše řekl, takže se nemusíš stydět a ani se nás bát. Dlouho jsme hledali někoho, jako jsi ty, aby rozšířil řady našich věrných stoupenců, naší rodiny. Ano Isabell rodiny, královské rodiny Volturiů. Nabízíme ti možnost stát se jednou z nás, i když nejsi zcela pravý upír a možnost získat tak všechny výhody, které členům naší rodiny přináleží a věř mi, jejich spousta. Tak jak se rozhodneš?“

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, s kým mám vlastně tu čest, ale jakmile jsem zaslechla jméno Volturiů, vše zacvaklo na své místo. Stála jsem tváří v tvář třem vládnoucím upírům, kteří celý jejich svět řídili minimálně tři tisíce let. Ten uprostřed, musel být Aro. Věděla jsem, že rád vyhledává nadané upíry a láká je nebo je jednoduše donutí vstoupit do jeho služeb. Byla jsem další na řadě. Griffin mu pověděl o mé schopnosti štítu. Jen jsem nevěděla, co přesně mu pověděl. Dokázala jsem svou schopnost využít v mnoha směrech nejen k zablokování něčí schopnosti. Budu se ale držet plánu. Ocitla jsem se v rukou Volturiů, což znamenalo nejvyšší stupeň nebezpečí. Musím být opatrná, co jim odpovím, může to rozhodnout o mém životě či smrti.

„Je mi velikou ctí se s vámi setkat a vážím si vaší velkorysé nabídky, moci se stát jedním z členů vaší královské gardy. Je to pro mě čest, ale nemyslím si, že je to až tak dobrý nápad. Jak už jste sám řekl, nejsem pravý upír, vlastně s upíry mám pramálo společného, převládá u mne spíše má druhá polovina ovlivněna geny vlkodlaka. Druhý fakt, který mne nutí vaši nabídku odmítnout je, a teď se nechci vaší výjimečné rodiny dotknout, ale já už jednu rodinu mám a ta je pro mne zcela postačující. Tvoří ji lidé, které miluji, kteří mi dali život a vždy se o mě starali a kteří budou mít o mě starost, pokud se s nimi znovu brzy nespojím.“

„Vidím Isabell, že osud byl k tobě milostiví a obdařil tě mnohými nadáními, mezi nimi i darem řeči. Skutečně krásný proslov, ve kterém si nám jasně, ale přesto velice zdvořile dala najevo, že o místo v naší rodině nestojíš.

Víš, možná máš pravdu v tom, že se tví blízcí už brzo začnou starat, co by s tebou mohlo být, ale musím tě zklamat. Žádná stopa je nikdy nedovede až k nám. Vzpomeň si, že si nikomu neřekla, kam máš vlastně namířeno. Jediný kdo zná pravdu, je náš přítel Griffin a toho se postaráme, aby na nějaký čas zmizel z dohledu. Nikdy se nikdo nedoví, kde vlastně jsi.

Můžeš si vybrat život se všemi výhodami, které ti nabízíme a možná za nějakých sto let ti povolíme vidět tvou rodinu, anebo druhou možnost. Jak jsi již sama jistě poznala, chodby našeho hradu jsou dlouhé a temné a skrývá se zde mnoho místností, které bys raději nepoznala a za kterými bys mohla najít spousty bolesti. Nezapomeň, jsi zcela unikátní a mí odborníci by si tě moc rádi detailněji prozkoumali.

Ale abych na tebe příliš netlačil, poskytnuti čas obě možnosti si dostatečně promyslet. A také ti ukážu druhou stranu, která by tě čekala, pokud se zcela dobrovolně přidáš k nám. Jane, ukaž prosím Isabell komnaty, které by mohla obývat, pokud se stane jednou z nás.

Dávám ti dalších dvacet čtyři hodin. Zítra touto dobou se opět setkáme a ty mi řekneš své definitivní rozhodnutí. Teď prosím následuj Jane a odpočiň si. V pokoji najdeš čisté šaty, nějaké jídlo a také bych doporučoval využít koupelnu.“

Aro se nenechal mým odmítnutím vykolejit. Věřil, že na základě výhod, které by my byly poskytnuty, v případě, že bych se rozhodla dobrovolně vstoupit do jeho služeb, se rozhodnu právě pro tuto možnost. I když mluvil o bolesti a utrpení, které by mě čekalo v druhém případě, mluvil stále stejným sladkým a měkkým tónem hlasu, jako by vám nabízel čokoládu.

Poskytl mi dalších dvacet čtyři hodin života, dalších několik hodin, kdy budu mít možnost vymyslet, jak z téhle kaše ven. Měl pravdu. Nikdo nevěděl, kde jsem, a když odklidí i Griffina, nikdy to nezjistí. Tetu Vici sice může napadnout, že jsem se vydala hledat Cullenovi, ale k Volturiům je nic nedovede. Pokud se jim postavím, zavřou mě na zbytek života do jedné z těch kopek, ve které jsem se dnes probudila, a stane se ze mě jejich pokusný králík.

EDWARD

Mé letadlo zrovna přistálo v New Yorku a já se hodlal zavolat Alice, když se můj mobil rozezvonil.

„Carlisle, právě jsem na letišti a už mě nikdo nezastaví, prosím nezkoušej mě znovu přemlouvat. Jedu za nimi.“

„Edwarde, proto ti nevolám. Mluvil jsem s Alice potřebuje tvou pomoc a vše ti vysvětlí. Dobře, že jsi na letišti, sedni na první letadlo do Itálie. Chce se s tebou setkat v lesíku za Volterou.“

„Itálie? Voltera? O co tady jde? Co oni s tím mají společného?“

„Sám nevím, Alice neměla čas mi nic po telefonu vysvětlovat, zrovna odlétali s Emmetem do Itálie. My  jsme na cestě do našeho starého domu u New Yorku, tam mi mají vše vysvětlit Jasper s Rose. Nevím, co se stalo, ale musí to být vážné. Prosím, až se setkáte, dejte vědět, co máte v plánu. Mám obavy, že se řítíte do velkého nebezpečí.“

„Dobře Carlisle slibuji, budeme opatrní. Doufám, že se vše brzy vyřeší. Zatím sbohem.“

Ještě že jsem byl na letišti. Přeběhl jsem před letiště, jak nejrychleji jsem jen mohl, abych na sebe neupoutal pozornost a zastavil jsem se až před odbavovacím pultem. Letadlo odlétalo doslova za pár minut. Letuška mi našla poslední volné místo v celém letadle. Tentokrát byla i první třída zcela obsazena a tak mi nezbývalo nic jiného, než se spokojit s místem mezi ostatními cestujícími. Hlavním bylo, že se dostanu do Itálie, co nejdříve.

Tento let byl snad tím nejdelším, co jsem zažil. Celou dobu jsem nedokázal přestat přemýšlet, co nás všechny vlastně zavedlo až do Itálie, přesněji řečeno přímo do Voltery, hnízda královské vládnoucí rodiny Volturiů, nejmocnějších upírů.

Ač byl Carlisle jejich starý známý, celá naše rodina se jim snažila vyhýbat. Byli jsme pravým opakem toho, co vždy hlásali. Nezabíjeli jsme lidi a živili se pouze krví zvířat a již několik desítek let jsme žili jako spokojená rodina. Druhá největší hned po té jejich, ale nás nedržel pohromadě strach z jejich moci, mi se takto rozhodli žít dobrovolně, a proto jsme je ohrožovali. Většina upírů vedla samotářský život nebo maximálně žili v párech, ale nás bylo sedm a tím jsme se stali pro rodinu Volturiů hrozbou, a aby to nestačilo, tři z nás oplývali výjimečným nadáním.

Letadlo konečně dosedlo na zem. V Itálii bylo něco po poledni, ale tentokrát jsem se nemusel obávat, že by se sluneční paprsky dotkly mé kůže a já mohl být prozrazen. Celé nebe pokrývala nepropustná deka mraků a vypadalo to, že každou chvílí začne pršet.

Stál jsem ve frontě a čekal na odbavení, řada byla snad nekonečná. Jako vždy první na řadu přišli cestující první třídy, mezi které jsem já tentokrát nepatřil a musel jsem si počkat.

Nepřítomně jsem pozoroval ruch kolem mne, když cosi upoutalo mou pozornost a já zažil pocit dejavu.

Byl to jen okamžik, který by dokázal rozbušit mé mrtvé srdce, ale musel to být jen přelud. Následek toho, že jsem po dlouhých letech znovu stál na Italské půdě. Naposled jsem zde byl před šedesáti lety, ale dříve než jsem stačil provést svůj plán, má milovaná sestřička mě zastavila.

Uviděl jsem dívku, její kaštanově hnědé vlasy jí jemně splývaly přes ramena, a když se na zlomek vteřiny otočila mým směrem, přísahal bych, že to byla má láska.

Jak rychle se objevila, tak rychle zmizela a já už neměl šanci jí více zahlédnout a tak mi nezbývalo nic jiného, než dál čekat na odbavení. Vše mi zde připomínalo tu dobu, kdy jsem tady byl naposled, jako bych se vrátil v čase a ta bolest byla zpět a i tato vidina, byla důsledkem. Nemohla to být ona je to už více než půl století, ale mé nesmrtelné srdce nezapomnělo a nikdy na ni nezapomene.

Konečně jsem seděl v autě a mířil k Volteře. Alice na mě již s Emmetem čekali a já se neuměl dočkat, až se dozvím celou pravdu. Do telefonu mi nechtěla nic říkat a to mě trápilo ještě víc, musí to být skutečně vážné.

Ani ne za celou hodinu jsem dojel na místo. Auto jsem zaparkoval v lese před Volterou a vydal se najít své sourozence. Zanedlouho jsem zachytil jejich pach a o minutu později jsem stál tváří tvář Alice a Emmetovi.

„Vysvětlí mi už konečně někdo, o co vlastně tady jde a proč jsme v Itálii?“

Oba se tvářili až moc tajemně a v jejich očích jsem mohl spatřit bolest, ale nic z toho mi nedávalo smysl. Nakonec se na mne Alice zahleděla a já mohl spatřit vše, co za několik posledních hodin zjistila.

„Edwarde, jsi v pořádku? Vím, je to šok, ale možná dostanete druhou šanci, ale nejdříve musíme najít Isabell. Volturiovi ji unesli a ať je k tomu vedlo cokoliv, musíme ji dostat z jejich rukou a potom nás třeba dovede k naší milované Bells.“

Alice se mě snažila probrat ze šoku, který jsem měl právě možnost zažít. Hlavou se mi řinula jediná myšlenka. Bella je naživu, no ne doslova a je jednou z nás. Osud si s námi ošklivě pohrál, ale možná nám právě teď nabídl druhou šanci a ta dívka Isabell, která vypadá jako Bella, nás k ní zavede. Teď už zbývá jen ta nejtěžší část, dostat ji od Volturiů.

Najednou jsem ale doslova uslyšel hlasité cvaknutí uvnitř mé hlavy, když se spojil i poslední díl skládanky. Nebyl to sen ani přelud. Žádná vidina, nic takového. Byla to skutečně ona, koho jsem zahlédl na letišti.

„Musíme okamžitě do Voltery, Bella už tam jistě bude.“

„Co to říkáš Edwarde, jak to můžeš vědět?“

„Když jsem byl na letišti, myslel jsem, že se mi to jenom zdá, že to výplod mé fantazie, protože jsem se poprvé od té doby, co jsem tady byl naposled, znovu ocitl na tom stejném místě, ale nebyl to sen. Byla to ona, koho jsem jen letmo zahlédl. Viděl jsem Bellu. Teď už musí být ve Volteře, musela se to dozvědět stejně jako ty a jede ji zachránit. Musíme okamžitě za ní, než je dostanou obě.“

Nemohl jsem tomu uvěřit. Museli jsme letět ve stejném letadle. Byla tak blízko a já to netušil a teď již třeba nedostanu šanci ji někdy více spatřit.

Na nic jsme nečekali a rozběhli jsme se k Volteře. Zastavili jsme se až u jejích hradeb a odtud jsme už museli jít nenápadně, ale vchod do sídla Volturiů nebyl daleko.

ISABELL

Pokoj, kde jsem strávila dnešní noc se s tím, kde jsem se poprvé probrala, nedal srovnat. Ve skutečnosti to bylo obrovské apartmá s ložnicí a velkým předpokojem a také s nadhernou koupelnou. Ze všech stran na mě dýchal luxus a přepych. Postel s nebesy byla tak velká, že jsem měla pocit, že bych na ni mohla spát celý rok a nikdy bych nespala na stejném místě.

Jak Aro sliboval čekalo mě zde vše, co bych potřebovala. Dokonce i lidské jídlo, kterému jsem dávala přednost před krví. Ale ani ta zde nechyběla, jen to mělo menší vadu na kráse nebyla zvířecí, ale lidská. Pro tentokrát jsem se raději rozhodla jen pro obyčejné jídlo, ač po krvi bych byla silnější a i má schopnost by se znásobila, ale nemohla jsem. Vždy mě učili lidem neubližovat a i já jsem byla z části člověk.

Celý zbytek dne jsem strávila přemýšlením o tom, co mne zřejmě čeká. Nezbývala mi jiná možnost, pokud si budou myslet, že mi mohou věřit, jednou snad dostanu šanci se odtud vytratit nebo jen kontaktovat mou rodinu, ale když odmítnu, strávím zbytek zavřená a v bolesti.

Hodiny ukazovaly několik minut po třetí hodině odpolední, když se dveře mého pokoje znovu otevřely. Tentokrát v nich nestála ona dívka, ale jeden z upírů, kteří nás včera doprovázeli.

„Naši pánové tě již očekávají, je čas. Chtějí znát tvé rozhodnutí.“

Vstala jsem z postele a vydala se vstříc svému osudu a své budoucnosti, kterou jsem si dříve představovala úplně jinak, ale teď jsem již neměla na vybranou.

BELLA

Měly jsme několik dlouhých hodin letu, abychom vymyslely plán, jak dostat naši malou Isi z rukou těch zrůd, ale já věděla, že nám zbývá jediná možnost. Victoria se snažila a přicházela s bláznivějšími a bláznivějšími nápady na záchranu, ale já už byla rozhodnuta. Je to jediná šance a pro Isabell jsem ochotna to vše podstoupit.

Hned po příletu, jsme si půjčily to nejrychlejší auto, které jen bylo k dispozici a namířily si t přímo do ráje upírů, do Voltery. Victorie se zde vyznala, přesně věděla, kde je máme hledat. Jednou tu již byla, ale přímo se s nimi nikdy nesetkala.

Seděli jsme ve velké hale a čekaly na naše přijetí. Byla jsem překvapena, u recepčního pultu neseděla upírka, ale mladá dívka, člověk. Mohlo jí být tak přes dvacet. Věděla, kde vlastně pracuje a pro koho? To se snad nebála toho nebezpečí, kterému musela denně čelit přímo v srdci říše krvelačných upírů.

Victorie vedle mě nervózně podupávala nohou, když to nevydržela a naposled se mě zeptala.

„Bells, co máš vlastně v plánu? Od té doby, co jsme vystoupily z letadla si neřekla ani slovo. Nemůžeme tam napochodovat jen tak to nejde.“

„Důvěřuj mi. Vím, co dělám. Včas se vše dozvíš.“

Při mé poslední větě se otevřely dveře a do haly vstoupila mladá upírka, téměř ještě dítě. Muselo jí být maximálně patnáct,když ji přeměnili. Její temně rudé oči si nás změřily pohledem a pak nás vyzvala, abychom ji následovaly.

ISABELL

Došli jsme do toho stejného sálu jako včera, a stejně jako včera tam na mě čekali. Jakoby odsud nikdy neodešli. Seděli téměř v totožných pozicích, jak jsem si je pamatovala.

Ti dva na krajích se na mě dívali spíše s pohrdáním v očích, ale Aro se dnes tvářil stejně blaženě jako předcházející den. Byl si jistý, že jeho velkorysou nabídku v porovnání s tím, co by mě čekalo, kdybych se rozhodla jinak, nebudu schopna odmítnout. Znovu na mne promluvil svým velice klidným hlasem a položil mi tu nejtěžší otázku, kterou jsem, kdy musela zodpovědět.

„Vítám tě milá Isabell, doufám, že dnešní noc si již strávila v příjemnější prostředí. Tak… jaká je tvá odpověď na mou včerejší otázku. Jistě si měla dostatek času si promyslet obě možnosti. Tak nás prosím déle nenapínej a poděl se s námi o své rozhodnutí.“

Aro si byl jistý mou odpovědí a nenechal se vyvést z rovnováhy ani mým dlouhým váháním a neschopností promluvit.

Chystala jsem se konečně promluvit a zpečetit tak svou budoucnost, když se otevřely znovu ty velké vstupní dveře a do sálu vešla ona mladá dívka, Jane, jak jsem se včera dozvěděla. Znovu jsem se zhluboka nadechla, ale než jsem stačila říct jediné slovo, ztuhla jsem překvapením. Mé oči zůstaly viset na doprovodu, který vešel o několik sekund později za Jane. Mé srdce začalo divoce uhánět a mé tělo i mysl naplnila navždy ztracená naděje, že bych je mohla ještě kdy vidět.

Teta Vici a Bella. Našly mne a přišly pro mne. Zastavily se jen dva metry ode mě a snažily se mi věnovat ten nejkrásnější a nejklidnější pohled, který jen mohly v této situaci na své tváři vykouzlit.

Jane přestoupila před Ara a obě je představila. Aro si nás všechny změřil a nedalo se přehlédnout jeho překvapení, když spatřil mne a zároveň Bellu. Naše podoba ho naprosto fascinovala.

„Tak to je něco jedinečného, vaše podoba je úchvatná. Co pak vás dvě k nám dnes přivádí? Ty musíš být Victoria, už jsem měl tu čest o tobě slyšet, ale vypadá to, že se toho hodně ve tvém životě změnilo. Tvé oči jsou toho důkazem. A ty musíš být určitě Isabella, ta které vděčím zato, že jsem měl tu šanci, poznat tady jedinečnou Isabell.“

„Prosím říkejte mi Bella. Ano Isabell je takový malý zázrak, a proto jsme tady. Neberte si to špatně, nechci se vás dotknout, ale Isabell příliš nezapadá do řad vaší královské gardy. Tak zaprvé z upíra zdědila jen pramálo a více než upírem je vlkodlakem a také člověkem. Je slabá a také je smrtelná, sám slyšíte její bijící srdce a to také znamená, že je smrtelná. Možná vám na nějaký čas bude zajímavou hračkou, ale velice brzy vás omrzí.

Proto jsem vás přišla pokorně požádat o její svobodu. Dejte ji možnost prožít zbytek jejího krátkého života, tak jako doteď. Nikomu nebezpečí z její strany nehrozí a samozřejmě není možné, že by někdy prozradila naše malé tajemství, protože ona je sama jeho součástí.“

„Vidím Bello, že Isabell zdědila mnoho nadání právě po tobě. Stejně tak i tvůj proslov byl dokonalý. Řekni mi, ale proč bych se měl dobrovolně vzdát někoho tak unikátního jako je právě ona. Její moc je pro nás velice přínosná a může se nám hodit, tak proč bychom se jí měli vzdát?“

„Jak už jste sám řekl, Isabell zdědila spoustu svého nadání po mně a to platí i o jejím daru štítu. Sama tímto nadáním disponuji, ale jsem mnohem silnější, rychlejší a můj dar dokážu dokonale ovládat a používat i jiným způsobem. Isabell je slabá a tuto schopnost dokáže uplatnit pouze na sebe, ale já dokážu štít roztáhnout do prostoru a zaštítit tak velké množství lidí či upírů.

Proto jsem se rozhodla nabídnout vám své služby oplátkou zato, že Isabell se bude moci vrátit zpět k životu, který vedla.“

„Hmm, zajímavá nabídka. Opravdu nikdy mi nikdo nenabídl nic lepšího. Dej mi prosím pár vteřin na rozmyšlenou.“

Naprosto šokovaná jsem pohlédla na Bellu a nešlo si nevšimnout, že ani Victorie nemohla uvěřit tomu, co zde právě Bella Arovi nabídla. To přeci nemůže. Odsoudí se ke zbytku života ve službách královské rodiny. Snažila se mne chránit a můj dar bagatelizovat natolik, abych pro Ara nebyla zajímavá.

Po chvilce Aro obrátil znovu svou pozornost naším směrem.

„A proč bych si vás zde neměl nechat obě? Co mi v tom zabrání?“

„Přišly jsme zde zcela dobrovolně a nikdo nás nenutil vám nabídnout své služby. A také spoléhám na vaši čest, kterou jste tak proslulí.“

„Dobrá tedy, ale dřív než se rozhodnu, chtěl bych vás požádat o poslední přání. Směl bych se vás dotknout?“

Aro k nám přistoupil a nejprve se dotkl Belly a po chvíli mne. Sám pro sebe si stále opakoval, fascinující, fascinující. Nechápala jsem, oč tady šlo, ale Bella s Victorií to jistě tušili. Nakonec k nám Aro znovu promluvil.

„Přijímám tvou nabídku, ale nebude to tak jednoduché. Isabell a tvá přítelkyně ještě dnes opustí Volteru a nikdy se zde již nevrátí a co se tebe týče, minimálně sto let nedostaneš možnost a ani nebudeš moci kontaktovat svou rodinu. Slibuji ti, že pokud se budou držet oni dál od našeho města a chránit jako nadále naše tajemství, nikdo jim neublíží, ale jinak… určitě si dokážeš, co by vás všechny čekalo v opačném případě?“

Aro si kladl naprosto nesplnitelné podmínky, to nemohl myslet vážně, nikdy ji již nebudeme moci spatřit. S tím nemůže souhlasit. To neudělá. V tom jsem se však spletla.

„Dobrá, souhlasím. Jen vás ještě prosím o možnost se s nimi jednou rozloučit a poté budu již jen vaše.“

„Máš to mít, dokonce je můžeš vyprovodit až do haly. Jane a Demetri vás doprovodí, ale očekávám tvůj brzký návrat.

Stály jsme ve velké osvětlené haly, na místě našeho posledního rozloučení. Jane s Demetrim jak se onen druhý upír jmenoval, nás pozorovali.

Zbývalo nám tak málo času a já jsem toho chtěla tolik říci, ale slova nevycházela z mých úst. Místo toho je nahradily slzy, které se prodraly skrz mé oči. Bella nejprve svou pozornost obrátila k Vici.

„Promiň mi, že jsem ti o tom neřekla, ale nenechala bys mě to udělat. Byla to jediná šance jak odsud Isi dostat, musí se vrátit domů ke své matce a otci. Slib mi prosím, že ji jim v pořádku předáš. Řekni jim, ať zůstanou v La Push. Je to, to nejbezpečnější místo, tam budou moci žít v klidu. A tebe bych chtěla poprosit ještě o jednu laskavost. Byla si mi tou nejlepší přítelkyní. Vím, že s Jakem jste si nikdy nepadli příliš do oka, ale prosím zůstaň jim na blízku a dávej mi na ně pozor. Vždy si byla součástí naší rodina a navždy jí budeš. Budou tě potřebovat, když já s nimi nebudu.

Poté Victorii pevně objala a naposled políbila na tvář. Teď jsem byla na řadě já. Proud slz byl nevyčerpatelný a pokrýval celý můj obličej.

„Prosím neplaš Isabell, má malá holčičko. Všechno bude v pořádku. Nejdůležitější je teď, že se vrátíš domů k tvým rodičům a budete navždy spolu a v bezpečí.“

„Proč… proč si to udělala. To přece nemůžeš. Nemůžeš znova obětovat celý svůj život, kvůli tomu mému. Je to všechno má vina, kdybych…“

„Pššt, všechno bude v pořádku. Neboj se a neomlouvej se. Ni není tvoje vina. Vše začalo už dávno a bylo jen otázkou času, kdy jsme se dostali až sem. Já své šťastné chvilky v životě již zažila a bylo jich více než dost. Teď je řada na vás. Jednou se znova shledáme. Věř mi. Chtěla bych tě poprosit jen o jednu věc. Vzkaž tvé matce, mé milované holčičce, že ji miluji. Byla mým sluncem, když svět kolem mě potemněl a zachránila mi život. Nikdy vás nepřestanu milovat a nikdy na vás nezapomenu. Jednou a já vím, že se to stane, se znova všichni setkáme a naše rodina bude zase šťastná.“

Poté i mě slině objala, ale než jsem stačila zareagovat a něco říci, byla pryč. Ucítila jsem jen slabý závan větru plný její vůně a zůstaly jsme tu stát jen my dvě. Já a teta Vici. Bella navždy odešla z našich životů.

S očima stále plných slz jsem vzhlédla k Victorii a všimla si jejího překvapeného výrazu ve tváři. Otočila jsem se stejným směrem, kam mířil i její pohled a neuměla uvěřit svým očím.

Stály opodál a stejně fascinovaně jako my je, pozorovali i oni nás. Byli přesně takoví, jak jsem si je pamatovala. Alice, Edward a byl tam ještě někdo toho jsem neznala. Mohl mýt tak dva metry, samý sval, vypadal, že by nás mohl ve vteřině zabít, ale když spatřil můj zaslzený obličej, jemně se na mne usmál a já věděla, že by neublížil ani mouše.

Už takto těžká chvíle se pro mě stala ještě těžší. Alice nakonec přeci jen musela najít můj vzkaz a vydala se mne hledat a teď… , teď jsme tu stáli, ale naděje, že by Edward s Bellou mohli být znovu šťastní pohasla navždy. Všimla jsem si jeho zmučeného pohledu ubírajícího se stejným směrem, kde zmizela Bella. Musel ji ještě na okamžik spatřit, stejně jako ona jeho. Proto asi tak rychle zmizela. Nechtěla, aby tato chvíle pro nás byla ještě bolestnější.

Jak jim mám všem vysvětlit, to co se dnes stalo. Že Bella znovu obětovala svůj život, aby ochránila ten můj a že je to vlastně všechno má vina, kdybych nebyla tak tvrdohlavá a ještě chvíli počkala, nic z toho by se nestalo.

Nevěděla jsem, jak na mě zareagují, protože oni si mne nemohli pamatovat, ale musela jsem jim říct pravdu.

„Alice, Edwarde…, promiňte mi. Chtěla jsem, aby Bella byla znovu šťastná a naše rodina kompletní a místo toho, jsem to vše zničila. Mají ji, navždy. Bude muset zůstat v jejich službách a to jen kvůli mně, obětovala sama sebe výměnou za mou svobodu.“

Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Melodie mého srdce - 18. Znovu nalezena, znovu ztracena: