Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Melodie mého srdce - 15. Do rukou nepřítele

28.09.2009 (19:45) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1828×

15. DO RUKOU NEPŘÍTELE

ISABELL

„Čekal jsem, že se zase brzy shledáme, Isabell. Vítej a pojď dál. Tuším správně, že to kvůli čemu ses mne rozhodla navštívit, nevyřídíme mezi dveřmi.“

Nečekala jsem takové přivítání. Nevypadal překvapeně, že mne znovu vidí, ba právě naopak, jakoby očekával, že se dříve nebo později znovu shledáme.

„Prosím posaď se, nedáš si něco k pití? Čaj, kávu nebo snad nějakou krev?“

Griffin vždy vystupoval jako dokonalý džentlmen. Svým vzezřením se podobal anglickému lordu z dob dávno minulých. Nikdo ve skutečnosti ani netušil, kdy byl stvořen a kolik mu může být let. Mohl být třeba i tisíce let starý, ale neměl žádné nepřátele. Každý kdo se s ním dostal do křížku, v nejlepším případě skončil s pouze vymazanou pamětí a přátel, těch bylo ještě méně. Nebýt toho, že mu jednou náhodně Victorie zachránila život, asi bych zde nikdy neseděla. Muselo v tom být však mnohem víc. Stále jsem měla z Griffina pocit, že jen z pocitu vděčnosti, by něco takového neudělal. Přišlo mi, že je oba k sobě váže mnohem silnější pouto, nebo alespoň on to tak cítil.

„Ne, děkuji vám Griffine, nic nepotřebuji.“

Plně jsem si uvědomovala situaci, ve které jsem se díky svému rozhodnutí, ocitla. Vydala jsem se do rukou velmi mocného upíra. Netušila jsem, zda si můžu vůbec dovolit mu důvěřovat, ale jiná možnost mi nezbývala. Byl mou poslední nadějí a já byla ochotna v tento moment obětovat vše, jen aby naše rodina byla kompletní a Bella znova našla své životní štěstí.

„Vidím, že tě má reakce na tvůj příchod poněkud zaskočila. Myslela sis, že naopak já budu ten, kdo z nás dvou bude překvapen, ale musím tě zklamat Isabell. Tušil jsem, a jak se nakonec dnes ukázalo, mé tušení bylo správné, že se dříve nebo později ukážeš. Asi bych ti měl vysvětlit, co mě k tomuto závěru dovedlo. „

„Toho dne, kdy jsme se viděli naposled a kdy mě Bella požádala o …, no ty víš o co, tehdy jsem cítil bariéru, kterou si vytvořila, abych ti nemohl pozměnit tvé vzpomínky. Bylo to jako zeď, do které jsem v plné rychlosti narazil. Na chvíli mě to zcela paralyzovalo, ale velice rychle jsem pochopil. Asi se ptáš, „Proč jsem nic neřekl, či neprozradil.“ Sám ti dodnes neřeknu, co mě k tomu tehdy vedlo, ale nejspíš mě přemohla má zvědavost. Poprvé jsem se setkal s někým, na koho můj dar neúčinkoval a ať tě k tvému rozhodnutí vedlo cokoliv, chtěl jsem znát onen důvod a doufám, že dnes mi ho prozradíš.“

„Přišla jsem vás požádat o pomoc, či laskavost. Vím, že svůj závazek vůči Victorii jste již splnil, ale doufala jsem, že snad z přátelství k tetě Vici, bych vás mohla poprosit o malou výpomoc. To je také důvod toho, proč jsem vám zabránila pozměnit mi mé vzpomínky. Nemohla jsem zapomenout, nemohla jsem přijít o poslední naději, jak naši rodinu a hlavně Bellu navždy učinit šťastnou. I když ona se mnou tento názor nesdílela, a proto vás tehdy požádala, abyste …, abyste jim upravil paměť. Myslela si, že jsou pro nás příliš nebezpeční, ale tak tomu není.“

„Ale abych přešla k jádru problému.  Chtěla jsem vád poprosit, zda byste mi nepomohl vyhledat Cullenovi. Poslední co vím je, že se odstěhovali z New Yorku. Zametli za sebou veškeré stopy, které by jen naznačovali, že zde kdy byli. Nevyznám se ve světě upírů a nemám zde žádné kontakty, které bych mohla využít, ale doufala jsem, že snad vy…, ale pokud je to vůči vám velká troufalost, budu vaše odmítnutí plně respektovat.“

„Hmm, zajímavé. Tušil jsem, že by to mohlo mít určitou spojitost s rodinou Cullenovic. Velice zajímavé seskupení upírů snažících se již několik let dokazovat, že žít bez lidské krve lze také. Jejich vůdce či otec Carlisle je v našem světě velice vážen, dokonce i sám Aro jej pokládá za svého přítele.

Víš, Isabell, nechci se míchat do vašich rodinných záležitostí, ale když mě Bella požádala o to, co mě požádala, asi ji k tomu něco vedlo a ty mě teď žádáš o pravý opak. Nemyslíš si, že by bylo nejlepší nechat to být a jít dál. Ona chce zapomenout a možná bys měla její rozhodnutí respektovat.“

„Bellu k tomuto rozhodnutí dovedlo několik důvodů, ale ten hlavní bylo naše bezpečí, ale my jsme v bezpečí a dokážeme se o sebe postarat. Nevím, kolik toho o nás víte, ale jste má jediná naděje a tak vás prosím, pomozte mi. Uvidíte, nemýlím se a ani vy neuděláte chybu, když mi pomůžete.“

„Dobrá tedy. Možná to bude chyba, možná ne. Následky poneseš na svých bedrech ty. Nic ti neslibuji. Pokusím se kontaktovat několik svých známých, zda by nemohli vědět, kde se celá rodina právě nachází, ale nemůžu ti nic zaručit. Pokud se podaří zjistit jejich momentální bydliště, zbytek bude na tobě. Pamatuj, neví, kdo jsi. Mohou být pro tebe nebezpeční. Musíš být opatrná. A ať se chystáš udělat cokoliv, ještě si to raději stokrát promysli. Přijď zítra zase touhle dobou, to už bych měl mít pro tebe nějaké zprávy.“

Znova jsem stála uprostřed onoho honosného výtahu a tentokrát více než jindy mě ovládala nervozita. Co když Griffin nic nezjistil. Co když se Cullenovi rozhodli zmizet z povrchu zemského a nikdo je nebude schopný nalézt. A pak přišel ještě jiný pocit nervozity. Co když je opravdu našel, co pak…, jak jim vše vysvětlím. Budou mi věřit? Opravdu svou rodinu svým rozhodnutím neuvrhnu do smrtelného nebezpečí?

Stála jsem před zlatem zdobenými dveřmi s číslem 777 v sedmém patře hotelu Plaza. Naposled jsem jimi prošla včera pozdě odpoledne s nadějí, že tentokrát by můj plán mohl vyjít, ale jaké zprávy pro mě bude mít Griffin.

Ještě chvíli jsem před nimi stála neschopna se pohnout, když jsem zaslechla Griffinův hlas s někým hovoříc.

„Řeknu jí, kde vás najde a pak už to bude pouze na vás, ji k nim dovést.“

Takže to znamená, že je našel. Na nic jsem nečekala a zabušila nedočkavostí na dveře. Griffin mi ve vteřině otevřel. „Takže jste je našel? Kde jsou? Kdy se s nimi mohu setkat?“ Nevydržela jsem to a vše na Griffina vyhrkla.

„Jak víš, že jsem je našel?“

Griffin mě zmateně pozoroval. „Omlouvám se, nechtěla jsem poslouchat, ale zaslechla jsem konec vašeho hovoru, že se mám s někým setkat a oni mě dovedou za Cullenovými.“

„Ach, tak. Už jsem si myslel, že oplýváš i jiným nadáním. Vlastně se nemýlíš, opravdu se mi je podařilo vypátrat. Odjeli do Irska, žijí někde daleko v horách, co nejdál od lidí, ale můj známý je nedávno zahlédl. Pokud chceš, můžeš se s nimi setkat už zítra. Poslední let letí kolem půlnoci a já už si dovolil rezervovat ti letenku.“

Na nic jsem nečekala. Rychle jsem poděkovala Griffinovi a vydala se domů, zabalit si alespoň pár věcí na cestu. Letadlo mi letělo za pár hodin a já o tuto šanci nechtěla přijít.

Ze skříně jsem vyházela pouze pár nezbytných kousků oblečení a nacpala je do příručního zavazadla. Našla pas, který jsem si naštěstí před nedávnem nechala zhotovit a byla jsem připravena. Už jsem se chystala k odchodu, když jsem se zarazila. Nemůžu odejít jen tak, co když se máma s tátou vrátí dřív a já tady nebudu. Musím jim nechat alespoň nějakou zprávu. A také, kdyby se mi přece jen mělo něco stát, musím jít nechat nějakou stopu jak mě najít. Na kus papíru jsem napsala jednoduchou zprávu.

„Milá maminko a tatínku,

promiňte mi tento náhlý útěk, ale nedělám nic špatného. Až se vrátím, vše vám vysvětlím. Dlužíme to Belle, zaslouží si být zase šťastná. Griffin mi pomohl najít, někoho, kdo naši rodinu učiní šťastnou a konečně bude po tak dlouhé době kompletní. Vím, že to může znít zmateně, ale teta Victorie bude vědět, o čem mluvím.

Brzy se ozvu, vaše Isabell.“

Dopis jsem položila na můj psací stůl. Pokud mě budou hledat, určitě se podívají do mého pokoje a vzkaz najdou. Jen doufá, že je nevyděsí a také mi přijde trochu zmatený, ale nemohla jsem napsat.

„Ahoj mami a tati, jedu do Irska za upíří rodinou, které jsme mimochodem také členy, ve snaze, že Edward, tvůj otec mami, stále miluje Bellu, která mu však nechala vymazat paměť, když jsem ho potkala na Julliardu, aby se o nás nikdy nedozvěděl a aby nás tak ochránila před nebezpečím, o kterém jsem stále nevěděla odkud nebo od koho nám vlastně hrozí.“

Takový vzkaz by asi nerozdýchali a první věc, kterou by udělali, že by se mě vydali hledat a to by vše jenom zhoršilo. To jsem si nemohla dovolit. Netuším, jak Cullenovi zareagují na mně a na neuvěřitelný příběh, který se jim chystám vyprávět.

Seděla jsem v taxíku směr letiště J.F.K. a přemýšlela, zda mám vše, když jsem si uvědomila, že jednu podstatnou věc jsem zapomněla rovněž na mém stole. Griffin mi napsal na kousek papíru místo, kde se mám setkat s jeho přítelem. Byla to nějaké hospoda na předměstí Dublinu „Black Fox“ se jmenovala, naštěstí mám dokonalou paměť. Jen doufám, že ten lísteček nikdo nenajde.

ALICE

Přemýšlela jsem nad tím vzkazem už druhý den. Nevím, jak a kdy se do mé kabelky dostal a ani zda byl adresován opravdu mně.

„Najdi Is. A. Blackovou, Julliard.“

Kdo to může být a proč bych ji měla hledat. Co by mohla mít s námi společného. Byl už to téměř měsíc, co jsme se odstěhovali z New Yorku, abychom se mohli vyhnout Volturiům. I když nám žádné nebezpečí nehrozilo, bylo lepší se od nich držet dál. Aro stále nepřestával doufat, že já s Edwardem jednou vstoupíme do jeho služeb.

Věděla jsem, že možná dělám naprostou hloupost, ale má zvědavost byla silnější. Rezervovala jsem si letenku na první nejbližší let z Toronta do New Yorku. Jasperovi i ostatním jsem namluvila, že jedu nakupovat. Rose s Emmetem byli naštěstí na další ze svých každoročních cest, takže jsem nemusela hledat jinou výmluvu.

Hned po příletu jsem si chytla taxík a dala řidiči adresu oné tajemné Is.A. Blackové, kterou jsem získala ze záznamů Julliardu.

Bylo kolem půlnoci, když jsem dojela k mému cíli. Byt, ve kterém bydlela, byl v posledním poschodí pětipatrového domu. Vlastně bylo to celé apartmá i se střešní terasou, kterou jsem se rozhodla využít pro můj nenápadný příchod. Chvíli jsem se soustředila, ale nic jsem neviděla. Rozhodla jsem se spolehnout na mé přirozené schopnosti. Nikde nic, žádná známka o tom, že by v bytě někdo mohl být. Tím lépe pro mě. Tiše jsem vklouzla dovnitř. Prošla jsem obývacím pokojem, kterému vévodilo tmavé piáno. Vše zde bylo upravené. Něčím mi to připomínalo náš domov, ale najednou mě do nosu udeřila vůně, kterou jsem už dávno necítila a pak zase jiná, se kterou jsem se nikdy nesetkala.

Byla jsem si jistá. Ta vůně už byla slabší, nějakou dobu zde již nikdo nebyl, ale bydlel zde vlkodlak. Co mě ale zaráželo více, byla slabá vůně upíra. Nebyla tolik koncentrovaná, ale přesto to byl upír. Co by dělal na jednou místě upír a vlkodlak? Poté jsem se rozhodla následovat, tu vůni, kterou jsem neznala. Vedla mě přímo do jednoho s pokojů. Čím blíže jsem byla, tím byla silnější. Ten, někdo zde ještě nedávno byl. Tato vůně byla opravdu zvláštní, něco mě na ní lákalo a odpuzovalo zároveň.

Vstoupila jsem do pokoje a mou pozornost ve vteřině upoutalo něco ležící na psacím stole. Byl to kus papíru, dopis. Když jsem ho dočetla, nic z toho mi nedávalo smysl, ale zřejmě to byla ona pisatelka, kterou jsem měla najít. To Is. znamenalo, jak se zdá zkráceně Isabell, ale kdo je to? Rozhodla jsem se prozkoumat zbytek pokoje, ale netrvalo dlouho a zůstala jsem stát jako opařená. Jen co jsem se rozhlédla po pokoji, můj zrak se zasekl na fotografiích stojících na nočním stolku.

To není možné. Jak? Kdo? Kdy? To byly otázky, které my prolétávaly hlavou. Vzala jsem ty fotky do rukou stále neschopna nevěříc svým očím. Bella, Victorie, Jacob a pak, kdo je to a proč vypadá jako naše Bells a kdo jsou ti ostatní. Co to má sakra všechno znamenat?

ISABELL

Letadlo přistálo ráno, ale má schůzka byla domluvena až na večer. Rozhodla jsem se pronajmout si pokoj v hotelu a na setkání se připravit. Dala jsem si horkou koupel, během níž jsem si snažila poskládat svůj proslov.

Něco po sedmé jsem už znova seděla v taxíku, který mě vezl na okraj Dublinu. Taxíkář si mě divně prohlížel jen, co jsem mu oznámila adresu, na kterou mě měl odvézt a poté se mně ještě několikrát ptal, zda mám opravdu správnou adresu. Jak se nakonec ukázalo, ona čtvrť nepatřila zrovna k nejbezpečnějším, ale já už nemohla couvnout. Griffin mě varoval, že jeho přátele nejsou zrovna vegetariáni, ale jsem prý pod jeho ochranou a tak se nemám čeho obávat.

Jen co jsem taxíkáři zaplatila, zmizel, jakoby ho honil samotný ďábel. Zůstala jsem stát před starou polorozpadlou budovou, která kdysi bývala hostincem. Na štítu se houpal černý lišák, se kterým si pohrával vítr, a zdálo se, že se musí každou chvílí utrhnout. Byla tma a nikde ani živáčka, normálně bych už dávno vzala nohy na ramena, ale teď jsem už nemohla couvnout.

Vzala jsem opatrně za kliku a otevřela dveře. V místnosti bylo přítmí, osvětlovali ji pouze dvě malé lampy. Zpoza baru si mě zkoumavým pohledem sjel barman a pak kývl na někoho v tmavém rohu místnosti. Zůstala jsem stát a čekala, co se bude dít.

Po chvíli se onen záhadný muž zvedl a vydal se ke mně. Měl na sobě dlouhý černý plášť. Musel mýt tak dva metry a přes hlavu měl přehozenou kápi. Neviděla jsem mu do obličeje, ale cítila jsem ho.

Byl to upír, a jak Griffin říkal, s vegetariánem bych si ho opravdu nespletla. Zastavil se asi metr ode mě a promluvil.

„Následuj mě, promluvíme si vzadu. Tam budeme mít více soukromí.“

Asi jsem se zbláznila. Na nic jsem se neptala a vydala se za ním. Prošla jsem dveřmi vedoucími do zadní místnosti, která vypadala jako něčí kancelář, když poslední co si pamatuji, byl štiplavý zápach a něčí pevné ruce drtící mě v sevření.

Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Melodie mého srdce - 15. Do rukou nepřítele: