Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Melodie mého srdce - 12. Sbohem

16.09.2009 (18:15) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1729×

12. SBOHEM

EDWARD

Nikdy jsem si nemyslel, že pouhých několik pár minut se mi může někdy zdát stejně dlouhých jako několik hodin. Těch několik pár minut, co trvalo mé představení, jsem nedokázal myslet na nic jiného, než kdo byla ta žena v hledišti. Po tom Isabell dohrála, do zákulisí málem doběhla. I její výraz se změnil, na začátku se široce usmívala a hýřila skvělou náladou a i své vystoupení, jak se zdálo, si užívala, ale při svém návratu měla ve tváři překvapení a zmatek. Navíc vypadala zamyšleně a málem si mě ani nevšimla. Chtěl jsem se jí zeptat, zda ta žena v hledišti není její teta a jak je zarážející jejich podoba, ale nedostal jsem šanci. Musel jsem na jeviště, ač to byla poslední věc, která mě v tuto chvíli zajímala, ale nebylo vyhnutí.

Konečně dozněly poslední tóny mé skladby. Předstoupil jsem před publikum a hluboce uklonil. Doufal jsem, že potlesk bude trvat jen chvíli a já se odtamtud dostanu co nejrychleji, ale bohužel bylo tomu právě naopak. Nakonec se naštěstí o své slovo přihlásil uvaděč a já tak mohl odejít. Dojít do zákulisí normálním krokem, mi dělalo asi stejný problém, jako před tím Isi, i ona při svém návratu vypadala, že se každou vteřinou rozeběhne.

Jen co jsem došel do zákulisí, měl jsem v plánu se odtamtud dostat co nejrychleji a porozhlédnout se po Isabell, ale místo toho jsem narazil na poslední osobu, kterou bych zde čekal. Jasper. Jasper, který měl trávit tyto dny společně s Alice na horách. Když je tady on, Alice nebude daleko.

„Jaspre, co tady děláš? Neměli jste být společně s Alice na lyžích? A kde je vlastně má malá otravná sestřička?“ první věc, která mě napadla, že se něco muselo stát, jinak by tu nebyli, ale jen doufám, že to nemá nic společného s Isabell a že její existence není prozrazena.

„Tvůj brzký dárek k vánocům jsme si opravdu vychutnávali naplno, ale pak to přišlo a mi jsme tady. Alice měla vizi, jednu z mnoha, ale tato byla jiná. Nejdříve vše viděla zcela jasně, ale najednou jakoby někdo přerušil signál a dál nic.“

„A co vlastně viděla tak strašného, že jste museli přijet?“

„Tebe. Tebe jak se procházíš po chodbách školy, jakoby si někoho hledal a pak najednou nic. Měl jsem být s tebou, zatímco Alice šla ještě nejdříve něco zařídit a pak se potkáme před školou.“

„Tys ji nechal jít samotnou zjistit, co viděla a vlastně neviděla! Co když se jí něco stane, musíme jít za ní a zjistit, co se stalo.“

„Nic se jí nestane a navíc ona mě nenechala. Víš, jaká umí být a hlavně šlo o tebe.“

„Okamžitě jí musíme najít. Kam vlastně šla?“

„To mi přesně neřekla, ale bude někde ve škole.“

Jasper mi říkal pravdu i z jeho myšlenek jsem mu vyčetl, že Alice mu neřekla úplně vše. Nechtěla, abychom ji hledali. Proč musí věci tak komplikovat. I když Jasper na první pohled hrál klidného, bylo na něm znát, že z rozhodnutí Alice také nebyl nadšen a měl o ni starost.

Vyšli jsme na chodbu ve snaze zjistit, kde by Alice mohla být. Snažil jsem se zaměřit na její myšlenky, ale nic jsem neslyšel, jakoby ani nebyla poblíž. Bylo tady sice spousta lidí, ale i tak jsem ji vůbec nedokázal najít. Dohodli jsme se s Jasprem, že projdeme třídu po třídě, ale když už jsem chtěl jít, zahlédl jsem na malý okamžik v hlavních dveřích školy mizející postavu dívky či ženy v kostýmku barvy slonovinové kosti. Na hlavě měla šátek a velkou část jejího obličeje zakrývaly velké černé brýle, ale podle oblečení jsem ji poznal jistě. Byla to ona, ta záhadná žena, která seděla v hledišti vedle Isabelliny mámy. Ta samá žena, která vypadala jako by byla Isino dvojče.

Po tom co se v zákulisí zjevil Jasper, jsem na ni málem zapomněl, ale teď… věděl jsem, že musím, co nejdříve najít Alice, ale nedokázal jsem ji nechat jen tak jít. Musel jsem se o ní dozvědět víc. Rozeběhl jsem se ke dveřím a o pár sekund už jsem stál na schodech před školou a pozoroval, jak ta záhadná žena mizí uvnitř taxíku.

BELLA

„Bello, to nejde. O takovou věc mě žádat nemůžeš. To je nemožné a naprosto nemyslitelné. Ne teď, ne po tom všem, co jsi mi zrovna pověděla, to nejde. Nemůžeme tě znova opustit, ne tentokrát, už to nikdy více nepřipustím. Vždy jsi byla a budeš členem rodiny a navíc, to ti nemůžu dovolit udělat. Edward se musí dozvědět o tobě, o své dceři a také o Isabell a jejím bratrovi. I oni jsou naše rodina. To co se stalo, byl zázrak a nemůžeš mu to zatajit.  A poslední dvě věci Bells, Edward se to stejně dozví z mých myšlenek a neexistuje způsob, jak bych mu to mohla neříct a ani nechci a ta za poslední ten nejdůležitější bod je, že Edward tě stále miluje a nikdy nepřestal. A jak jsi sama říkala, ani ty jsi ho nikdy nepřestala milovat, tak proč něco takového po mě vůbec žádáš.“

„Tak zaprvé Alice, tentokrát jsem to já, kdo tě žádá, abyste odjeli a zapomněli, na to co se dnes přihodilo. Už to nejste vy, kdo mě opouštíte, ale právě naopak jsem to já.

Za druhé, i kdyby bylo něco pravdy na tom, co si mi Edwardovi pověděla, nic to neznamená v porovnání s bezpečím mé rodiny. V tom, že Edward má právo se dozvědět celou pravdu o mě, o naší dceři a o Isabell a Charliem se nepleteš, ale znamenalo by to takové riziko a nebezpečí, které nejsem schopna akceptovat. Má rodina je mi vším a nenechám je ničím ohrozit.

Za poslední o tom jak zabránit Edwardovi, aby se vše dozvěděl z tvých myšlenek. Už dávno jsme vymysleli náhradní plán pro případ, že bych na někoho z vás narazila, anebo klidný život mé rodiny byl narušen jakýmkoliv jiným upírem. Budeme však potřebovat trochu času a tvou spolupráci.“

„Co máš v plánu Bello, o co mě tu žádáš?“

„Žádám tě o to, aby si naší rodině dala šanci dál žít pokojným životem daleko od nebezpečí. Žádám tě, abys jednou pro vždy zapomněla na to, co se dnes stalo. Žádám tě, aby Edward zapomněl, že kdy potkal Isabell a žádám tě, abyste opustili New York.“

„Victoria mě již před dávnými lety seznámila s někým, kdo je schopen toto pro mě zařídit. Je to upír, není sice vegetarián, ale má své zásady a dluží Victorii službu. Stejně jako ty má dar, úžasnou schopnost upravovat lidem vzpomínky. Nesmaže je, pouze je upraví. Dokáže vymazat jen některé detaily a dokonce je nahradit zcela skutečnými. Když to ty i Edward podstoupíte, bude možné, abychom všichni žili tak jako předtím. Edward nikdy nepotká Isabell a ona jeho, odjedete z New Yorku a vše bude, jakoby se nic nestalo.

Vím, že to, co po tobě žádám, je něco nepředstavitelného, ale nikdy bych ti nedokázala ublížit. Je to zcela bezpečné a nikomu se nic nestane. Vím, že to pro tebe bude obrovská oběť, ale dělám to pro svou rodinu a žádám, tě o to jako svou nejlepší kamarádku a sestru, kterou jsi mi vždy byla.“

„To o co mě žádáš, zní naprosto šíleně a nepředstavitelně, ale kdybych na kratičký okamžik na tento plán přistoupila, tak jak to provedeš s Edwardem, když už se s ním nikdy nechceš setkat a jak ho přesvědčíš, aby podstoupil výplach mozku?“

„To je ta část plánu, která bude vyžadovat tvou spolupráci a pomoc. Budeme potřebovat trochu času a také především musíš přimět Edwarda, aby se s tebou sešel v jednom hotelovém apartmá. „

„To může být menší problém. Poslala jsem za ním Jaspra, aby ho ohlídala a na chvíli zabavil, ale jak je znám, už je asi napadlo jít mě hledat. A podle mé vize, kterou jsem měla, bych řekla, že tenkrát jsem neviděla Edwarda hledat Isabell, ale tebe Bells. Zřejmě tě zahlédl a chtěl zjistit, kdo jsi. Pokud chceš zajistit dostatek času Bello, zbývá jediná možnost. Musí tě zase znovu vidět. Jak tě znovu uvidí, neodolá a vydá se za tebou.“

„Máš pravdu Alice, ale já jít nemůžu. Když pozná, že jsem upír, vše se může zvrtnout a dopadne to jinak a navíc nevím, jestli bych dokázala před ním utéct. Isabell jít také nemůže, musí být s tebou v momentě, kdy do hotelu dorazí Edward. Jejím úkolem bude blokace, aby neslyšel myšlenky nás všech.

Zbývá už jen jediná možnost. Victorie, udělala bys to pro mě?“

Za minutu už měla Victorie na sobě mé oblečení, na hlavě šátek a velké tmavé brýle. Z dálky ji snad nepozná. Potřebujeme získat jen trochu času, abychom se dostali ze školy nepozorovaně pryč.

Stála jsem u okna a dívala se na ulici, co se bude dít. Vše šlo podle plánu. Edward si ji musel všimnout a stejně tak jak Alice předpokládal, vydal se za ní. Chytil si okamžitě dalšího taxíka a mi jsme tak dostali možnost provést náš plán. Vždy jsem doufala, že tato chvíle nenadejde, ale zmýlila jsem se a ač jsem byla rozhodnuta už dávno, teď jsem znovu začala pochybovat o správnosti mého rozhodnutí. Jediná věc, která mě však nutila se takto rozhodnout byla starost o bezpečí mé rodiny. Nikdo o nás nevěděl a rozhodla jsem se, že to tak i nadále zůstane.

Než jsme vyjeli, zavolala jsem ještě Griffinovi, že nastal čas splatit svůj dluh a že za pár minut k němu přijedeme, to do jeho hotelového apartmá jsme měli namířeno. Snad vše půjde hladce a za hodinu bude po všem.

Jelikož se o Alice vidění věděl i Jaspre, musel i on podstoupit, to samé co Alice s Edwardem. V autě mu ještě zavolala, že za deset minut ho bude čekat v hotelovém apartmá č. 777 hotelu Plaza. Jasper bude první, nebude čas mu ještě vysvětlovat, takže se to bude muset provést rychle. Naštěstí Jasper neví skoro nic, takže jeho úprava paměti bude vyžadovat pouhý okamžik.

Ač Alice s tímto šíleným plánem nakonec souhlasila, trhalo ji to srdce. Všechen čas, co nám trvala cesta do hotelu, tahala z Isabell informace o ní, o Charliem a o Nesie. Už za hodinu si nebude pamatovat vůbec nic, ale zatím se chtěla dozvědět celou pravdu a všechny malé detaily. Čím déle jsem byla znovu s mou nejlepší kamarádkou a sestrou, tím víc mi drásalo srdce to, co jsem nucena udělat.

Griffin již na nás čekal a mile nás uvítal. Moc dobře věděl, oč ho budu žádat, už dříve jsme se s ním na této malé službičce dohodli. Než jsme se nadali, někdo zaklepal na dveře. Zřejmě Jaspre. Griffin se postavil vedle dveří, zatímco Alice pozvala Jaspra dál. Jen co Jaspre vstoupil, chytil ho Griffin za spánky a pak… mohlo to trvat tak maximálně deset vteřin a bylo po všem. Jaspre se v bezvědomí svezl na zem a Alice k němu vylekaně přiskočila.

„Říkala jsi, že se nikomu nic nestane, že nám neublíží.“

„To je v pořádku Alice, je to jen takový vedlejší efekt. Jasprovi se nic nestalo, za hodinu bude zase vzhůru. Chvilku trvá, než mozek znovu zpracuje všechny vzpomínky. Věř mi, nikdy bych vám neublížila. Až bude po všem, proberete se v apartmá o dvě patra výše, budete tam sami a budete si pamatovat, že jste se zde měli setkat, protože Alice viděla, že do města přijel někdo od  Volturiů a proto se rozhodnete opustit urychleně New York.“

Poté co se Alice uklidnila, že Jaspre je v pořádku, přenesli jsme ho do vedlejšího pokoje a čekali na hlavní návštěvu. Alice mu zavolala okamžitě, co jsme dorazili do hotelu a jelikož v tu dobu se už Victorii podařilo ztratit se z Edwardova dohledu, na nic nečekal a rozjel se do hotelu.

Mohlo uběhnout jen dalších deset či patnáct minut, když znovu někdo zaklepal na dveře. Já už jsem v místnosti tentokrát nebyla. Nedokázala bych mu znova pohlédnout do očí. V ten moment bych byla schopna vše zastavit, co by nás uvedlo do toho největšího nebezpečí. Cullenovi byli ve světě upírů příliš známí. Pozornost k jejich rodině upírala dokonce sama královská rodina upírů, Volturiovci, toužící po tom, aby rozšířili jejich řady nadaných ochránců.

Hlavou se mi honilo pořád dokola „co když tě opravdu miluje, co kdyby nás dokázal ochránit, co kdybych vše zastavila a … věděla jsem, že dělám správnou věc, ale někde uvnitř mě sílil vnitřní hlas toužící znovu Edwarda obejmout, pohlédnout mu do očí, znovu cítit jeho sladký dech na mé kůži a jeho pevné rty na svých. Na malý okamžik mě tento vnitřní hlas ovládl a já se rázem ocitla ve hlavní místnosti.

Pozdě. Přišla jsem příliš pozdě. V ten samý moment, co jsem rozrazila dveře, jsem zahlédla, jak už se jen Edwardovo bezvládné tělo sváželo k zemi. Bylo po všem. Bylo pozdě cokoliv udělat, cokoliv napravit.

Neměla jsem to dělat, ale nedokázala jsem odolat. Klekla jsem si k Edwardovi a vzala jeho hlavu do náručí. Vůbec se nezměnil, vypadal pořád stejně krásně a teď když spal, byl jako anděl. „Promiň. Promiň, co jsem nucena udělat. Kéž by existoval způsob, jak bys mohl znát celou pravdu, ale …“

Naposled jsem se k němu pomalu sklonila a jemně ho políbila. Když jsem zvedla hlavu, uviděla jsem Alice, jak mě ztrápeným pohledem pozoruje. Kdyby to bylo možné, v tento okamžik bychom plakaly obě. Poté jsem ji naposled objala a rozloučila se s ní.

Za další dvě minuty i Alice upadla do sladkého spánku. Teď už zbývalo jediné. „Isabell, myslím, že teď je řada na tobě. Promiň mi, že tě nutím něco takového podstoupit, ale pokud bys znala pravdu, možná bys je chtěla jednou znova vyhledat a to opravdu není bezpečné.“

ISABELL

Tato žádost mě od Belly překvapila, ale věděla jsem, že v tomto ji nepřesvědčím. Byla hlavou naší rodiny. Nechápala jsem, jak může zahodit svou jedinou šanci na lásku jen kvůli bezpečí naší rodiny. Pořád jsem nechápala, jak nás může ohrozit, že se o nás dozví několik upírů, navíc naše rodina. Ale co dnes bylo pro mě největším překvapením, bylo, když se otevřely dveře a do místnosti vstoupil Ethan. To on byl Edward Cullen, jediná Bellina láska a můj dědeček. To proto se tenkrát při našem prvním setkání tvářil, jakoby potkal ducha. Musel si myslet, že jsem Bella a proto se tolik vyptával na Bellinu ukolébavku. Byla to přeci jeho skladba, kterou ji věnoval. Musel být hodně zmatený. Vypadala jsem jako Bella a ještě jsem hrála jeho skladbu, určitě musel něco tušit, ale to už se teď nedozvíme.

Když se ke mně Griffin přicházel, aby provedl své abraka dabra koouzlo, rozhodla jsem se. Nechci zapomenout a také nezapomenu. Dokážu zablokovat jakoukoliv schopnost, tak proč ne tu jeho.

Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Melodie mého srdce - 12. Sbohem: