Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Melodie mého srdce - 11. Konec tajemství

15.09.2009 (22:00) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2031×

11. KONEC TAJEMSTVÍ

ALICE

Jen co jsem ty tajemné dveře otevřela, ztuhla jsem na místě šokem. Poté jsem ještě zaslechla

„Issi clonu!“ a dlouho nic.

Stála jsem ve dveřích a stále jsem nedokázala uvěřit svým vlastním očím. Ač jsem, to co se právě odehrávalo, viděla zcela jasně, můj mozek pro to nebyl schopen nejdříve najít rozumné vysvětlení. Byly dvě, jako dokonalý odraz v zrcadle, ale žádné zrcadlo tu nestálo. Na první pohled k nerozeznání. Obyčejnému člověku by přišly naprosto identické, ale byl tu jeden zásadní rozdíl, který jsem mohla poznat pouze já. Lépe řečeno, kterého by si všiml pouze upír. Až když jsem se probrala ze šoku, došlo mi to, nebo alespoň částečně. A když jsem za chvíli uslyšela. „Ahoj Alice.“ Byla jsem si tím stoprocentně jistá.

ISABELL

V první chvíli jsem to absolutně nechápala, co se stalo a proč jsem měla vytvořit clonu. Raději jsem se na nic neptala a poslechla. Pokud mě požádala, abych ji vytvořila, muselo to být vážné. Nikdy předtím ji po mě nežádala, vždy jsem věděla, že ji použiju až v nouzové situaci a ta zřejmě právě nadešla.

Už jsem se chtěla zeptat, co to vše má znamenat a kdo je ta tajemná dívka, která nás vyrušila, ale ona tak neznámá asi nebyla.

„Ahoj Alice……….už je to dávno. „

„Bello, jsi to ty? Co se to tu děje? Vysvětlí mi to někdo prosím? Proč jsem viděla, jak sem míří Edward a pak jeho budoucnost najednou zmizela? A jak to, že jsi…, kdy si se stala jednou z nás? Kdo? Proč? Proč jsem to tehdy neviděla? A co tu dělá ona?  A kdo je toto?“

Při té poslední otázce se ta dívka podívala přímo na mě. Jak se zdálo, s Bellou se znaly a dokonce i s tetou Vici. Ale nějaký čas se neviděly.  Věděla jsem, že ta Alice, jak ji Bella pozdravila, je stejná jako teta Vici či Bella, takže nebezpečí mi snad nehrozilo, ale stejně vypadala rozrušeně.  Byla jsem zmatenější než před tím, kdo je ten Edward, který sem měl přijít. Co se to tu sakra dělo. S tázavým pohledem jsem se otočila k Belle.

„Uplynula spoustu času Alice od doby, co jsme se viděly naposled a mnohé se změnilo. Už nejsem ta Bella, kterou jste opustili bez slova na rozloučenou. Chápu, že si zmatená z této situace, ale pokud mi dáš šanci, vše ti vysvětlím. Myslím, že to dlužím i Isabell. Nečekala jsem, že by mě má minulost, mohla někdy dostihnout, ale tak dlouho jsem před ní utíkala, až si mě našla sama.“

„Kde bych měla začít. Je toho tolik, že nevím, ale asi nejdříve by se slušelo vás představit. Na Victorii si jistě pamatuješ, ale jak sis sama určitě stačila všimnout, už není taková jako dříve a nyní bych ti chtěla představit Isabell Alice Blackovou, mou vnučku. Isabell, ráda bych ti představila Alice Cullenovou, tvou pratetu. Její bratr je tvůj dědeček a otec tvé maminky.

ALICE

To, co mi právě Bella řekla, mi naprosto vyrazilo dech. Zůstala jsem stát jako solný sloup, neschopna se pohnout, neschopna pochopit, co mi vlastně sdělila. Bylo to vůbec možné? Ale jak?

„Isabell, je má praneteř a mám i neteř, ale jak je to možné?“

„Jak myslíš, že přicházejí na svět děti Alice?“

„To jsem tím nemyslela, vždyť Edward byl upír?“

„Možná byl, ale co je důležité, já jsem byla člověk a stal se zázrak, který nikdo nečekal. Ale tento malý zázrak mi tehdy zachránil život. Nebýt mé holčičky, už bych to dávno vzdala. Tenkrát, když jste mě opustili a nechali samotnou, málem mě to zabilo. Srdce mi puklo a nebyla jsem schopna jít dál, než se ohlásila ona. Když jsem si uvědomila ten zázrak, byla jsem nejšťastnějším člověkem na světě, ale čekaly nás ještě těžší chvilky.“

„Myslím, že bych měla začít od začátku, abyste to obě pochopily. Jak víš Isabell, tvá maminka nikdy tatínka nepoznala a ani já jsem nikdy nemluvila. Příliš mě to bolelo. Jediná teta Vici znala pravdu a pomáhala mi se, se vším vyrovnat.

Tvůj dědeček byl má první a jediná láska. Prožili jsme spolu ty nejkrásnější dva roky, ale pak mě opustil. Rozhodl se, že je pro mě bezpečnější, když nebudu žít ve světě plném upírů, protože jsem byla v neustálém nebezpečí a on odmítal udělat mě jednou z nich, ale jak vidíš, stejně jsem svému osudu neutekla. Už tenkrát si měla správné vidění Alice, jenom cesta k němu se změnila.

Po tom, co mě opustil a s ním i celá jeho rodina, včetně Alice bez jediného slova, se mi zhroutil svět. Nechtělo se mi dál žít, ale jen do chvíle, kdy jsem zjistila, že čekám tvou maminku. Ten den jsem začala znovu žít, žít pro ni. Ale postupem času, jsem si uvědomovala, že jednoduché to mít nebudu. Čekala jsem dítě upíra a to sebou neslo následky, naštěstí pro mě se v tu dobu objevila Victorie. Ač nejdříve o můj život usilovala, jako pomstu za smrt svého druha. Tehdy ještě nectila zásady, neubližovat lidem, ale když zjistila, že čekám dítě, dítě upíra, nedokázala mě zabít. Naopak nakonec, to byla právě ona, kdo mi se vším pomohl a zachránil život, jak mé dceři, tak i mě samotné a tak jsem se stala upírem. Jiný způsob, jak bych porod přežila, neexistoval.

To období, co následovalo bezprostředně poté, bylo asi nejtěžší. Nejenže jsem byla novorozený upír, ale měla jsem i poloupíří dítě a staral se o mě upír, který denně pil lidskou krev a já mu musela důvěřovat. Domů jsem se vrátit nemohla, pro mého otce jsem musela být mrtvá. Neměla jsem nikoho jiného. Své instinkty pro mne kupodivu nebylo až tak složité ovládat. Nejvíce mi v tom pomohla Nesie, nedokázala jsem si představit, že bych jí někdy ublížila. Byla mým sluncem, které mě drželo při životě i po smrti. Nakonec i Victoria se vzdala lidské krve a naučila se své tužby potlačit. Nesie byla opravdu jedinečná a schopnost, kterou oplývala, brala člověku dech. Stačilo jen, aby se někoho dotkla a dokázala mu vše ukázat. Tak jsme byly spolu schopny komunikovat, už když ji byly jen pouhé tři dny. Byla opravdu úžasná, rostla tak rychle, že když ji byl měsíc, vypadala jako roční dítě. Postupem času se její růst sice zpomalil, ale stejně vyrostla a dospěla příliš brzy.

Když jí byly dva roky, vypadala asi tak na šest. Rozhodla jsem se, že se musím vrátit domů, zjistit jak se daří Charliemu, ale nemohla jsem za ním zajít. Byl tu však člověk, který o upírech věděl vše a který mi mohl pomoci. Můj starý kamarád Jacob. Jacob, který také nebyl jen tak obyčejný kluk. Po vašem odchodu mi prozradil, že je vlkodlak a byl to také Jacob, který mě celou dobu s kamarády ochraňoval, aby mne Victoria nezabila. Ale po té, co se dozvěděl, že čekám Edwardovo dítě, už mě nikdy nepřišel navštívit.  Věděla jsem, že je mi stále na blízku, ale příliš jsem mu tím ublížila. Když jsem se pak ztratila asi mě stejně jako ostatní, považoval za mrtvou.

O to větší překvapení ho čekalo, když mě po dvou letech znovu spatřil jako upíra a já mu představila svou dceru Renesme.  A to bylo poprvé, co se tvoji rodiče Isabell setkali. Do té doby jsem indiánským legendám o otisku vlkodlaků nevěřila, ale ten den jsem toho byla svědkem. Od té doby nám byl Jacob neustále na blízku i přes jeho odpor k upírům. A když tvá máma dospěla, tak jejich láska propukla naplno. Tenkrát to bylo pro mě těžké, po fyzické stránce byla sice Renesme dospělá, ale biologicky ji bylo asi osm. Jacob ovšem mé pocity pochopil a tak dlouho mezi nimi byl pouze platonický vztah. Až po dlouhých letech, kdy tvá máme byla dávno dospělá ji požádal o ruku. No a pak za několik let na to jste přišli na svět ty a tvůj bratr Charlie. Další unikátní děti do naší skvělé rodiny. Z jedné čtvrtiny upíři, z druhé čtvrtiny lidé a napůl vlkodlaci. To tu ještě nebylo.

Tehdy už jsem vaši matku s otcem málem opustila. Chtěla jsem, ať vedou vlastní život, ale nenechali mě odejít a když mi pověděli o vás, ani mě se nechtělo přijít o všechny společné chvíle.

Odjeli jsme všichni tenkrát na Aljašku, daleko ode všech jen abychom vám zajistili bezpečí. Pak už to Isabell všechno znáš.  Několik let jsme strávili na Aljašce a poté jsme se přestěhovali do Kanady a když jste vyrostli, já s tetou jsme zůstali v Kanadě a vy jste se přestěhovali do New Yorku, což nás v konečném důsledku zavedlo do této místnosti a k tomu, co se dnes stalo.

Když si dnes hrála Debussyho skladbu, se zavřenýma očima jsem tě poslouchala a nechávala se unést v myšlenkách do mého světa snů, kde jsem navždy mohla být s Edwardem, ale když jsem je najednou otevřela, nebyl to sen ani iluze, co jsem zahlédla. Zpoza opony jsem uviděla jeho. Nevím, co tam dělal, asi zde znova studuje, ale nemohla jsem tam zůstat. Musela jsem zmizet. Nechtěla jsem znova prožít všechnu tu bolest. Jenže za pár minut si nás zde našla ty a nakonec i Alice.“

„Je mi to tak strašně líto Bello, vše, co se tenkrát stalo. Nikdo z nás tě nechtěl opustit, to mi musíš věřit, ale Edward nám nedal na vybranou. Nedovolil nám se s tebou rozloučit, abychom ti nezpůsobili ještě větší bolest. Chtěl, ať máš normální život, místo toho jsme tě nechali napospas Victorii a vlkodlakům. A já protože jsem mu přísahala, že už nikdy nebudu sledovat tvou budoucnost, jsem neviděla nic z toho, čím si, si pak procházela. Neviděla jsem, že si těhotná, ani tvou přeměnu, ani tvé utrpení po tom, co jsme odešli. Já mu říkala, že ti zlomí srdce, ale on jen stále opakoval, že lidé brzo zapomenou a jdou dál. „

„To ovšem nebyl můj případ Alice, nikdy jsem na tvého bratra nepřestala myslet a milovat jej.“

„Tolik promarněného času, tolik zbytečného smutku. Oba jste se trápili naprosto zbytečně. Přivedu jej a vše mu vysvětlím.“

„To ne Alice, já už ho nikdy nechci vidět. Nechci, aby mě po těch letech litoval. Dávno už na mně jistě zapomněl.“

„To se pleteš Bells, prvních dvacet let, po tom, co jsme odešli z Forks, to s ním bylo k nevydržení. Nakonec se naše rodina téměř rozpadla. Až po dlouhé době byl zase aspoň trochu normální, ale v poslední době, jakoby mu cosi připomnělo tebe. A teď už to konečně chápu, byla to Isabell. To proto nechtěl, abychom dnes šli na to představení. Věděl, že to sice nejsi ty, ale nechtěl, abychom vůbec měli o Isabell tušení. Určitě chtěl zjistit sám, kdo Isabell ve skutečnosti je. A teď už je stejně určitě pozdě, musí nás hledat, nebo alespoň mohl slyšet mé myšlenky.“

„Nemohl nic slyšet a také nic neví. O to se postarala Isabell. Je totiž asi ten nejnadanější upír vlkodlak, jakého jsem potkala. Celou tuto místnost, dokonale izolovala. Nikdo nás nemůže vidět, slyšet a ani vycítit. Dokáže zastínit a zablokovat každou schopnost.

„Alice, i kdyby existovala i sebevětší naděje, že by o mě Edward ještě stál, já tohle podstoupit znova nechci a ani nehodlám. Dala jsem si život konečně do pořádku. Mám rodinu, na které mi záleží ze všeho nejvíce a tohle je může znova ohrozit. Takže tě prosím, nechte nás být. Přesvědč svého bratra a odjeďte z New Yorku a nechte Isabell na pokoji. Vím, že je to asi těžké chtít po tobě něco takového, po tom všem, co jsem ti řekla, ale je to mé jediné přání a doufám, že mi vyhovíš. Dlužíte mi to.“

Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Melodie mého srdce - 11. Konec tajemství: