Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Měj oči vždy otevřené, andílku - 4. kapitola

20.11.2010 (12:15) • Bella130 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1245×

4. kapitola

Jdou po nás!

(Pohled Jaspera)

Zrovna  jsem si četl knížku, když vtom najednou se do mého pokoje přiřítila Bella. Vcelku dost mě to překvapilo. Nečekal jsem ji tu.

„Co potřebuješ, sestřičko?“odložil jsem knížku na stůl a vyčkával, co z ní vyleze.

„Jaspere, potřebuji si s tebou naléhavě o něčem promluvit,“ já se na ni usmál a ukázal jsem rukou v gestu, ať se posadí.

„Copak, trápí tě něco?“ zeptal jsem se starostlivě.

„Ano, trápí,“ zčervenala a zahanbeně sklopila tvář.

„Tak spusť,“ řekl jsem a povzbudivě se na ni usmál.

„Nevím, jak bych měla začít. Víš, jak jsem měla každou noc ty hysterické stavy?“ upřeně se na mě podívala a já souhlasně přikývl. „Měla jsem je taky díky jedné noční můře, která se mi zdála každou noc.“ Bella mi ten celý sen převyprávěla a taky to, jak použila světlo života, které jí donutilo usnout a ukázalo jí to pokračování toho snu. Nejhorší na tom bylo, že ten sen byl pravdivý. A to na tom bylo to nejhorší. Bella znala pravdu, ale nebyla si jí jistá. Já jí ale nedokázal lhát. Musím jí říct, že ten sen pravdu mluvil. Záhadou mi však bylo, jak jí sen mohl prozradit tolik? Že by světlo života bylo tak mocné? Sami jsme o tom s Bellou moc nevěděli. Je to mocná síla, to ano. Ale co všechno s ní můžeme dokázat, to jsme zatím nezjistili. Víme, o tom jenom něco. A světlo života jsme nepoužili pěkně dlouho. A Bella ho použila. To dělat neměla. Tím, že se dozvěděla pravdu, jsme se ocitli v nebezpečí. Volturiovi po nás znovu půjdou a to vůbec nebylo dobré.

„Bello, já nevím, jak je to možné, ale ten sen mluvil pravdu. Kdysi jsem opravdu pracoval pro gardu. Neměl jsem ti to v plánu nikdy říct, mělo to zůstat v utajení, ale ten sen ti toho prozradil příliš, takže nemá smysl něco zapírat. Je to totiž naprosto zbytečné,“ povzdechl jsem si a podíval se na Bellu. Ta na mě nevěřícně hleděla. Neměl jsem jí to osobně vůbec za zlé.

„Takže, mi chceš tím říct, že jsi mi doopravdy celé ty roky lhal a sen mluvil pravdu? Jak je tohle, ale vůbec možné? A proč jsi mi to vůbec tajil?“ začala těkat po mně očima a hledala známku toho, že to byl jenom zlý sen. Jenže nebyl.

„No tak, Bello, uklidni se. Měl jsem k tomu své důvody tajit ti to celé ty roky. Kdybych ti to řekl, uvrhl bych nás do nebezpečí. Volturiovi by po nás šli, což stejně půjdou, protože ses to dozvěděla. Myslíš si, že bych ti to jinak neřekl, sestřičko?“ přistoupil jsem k ní, dal jí ruce na ramena a upřeně se na ni podíval. Hledala opět známku po tom, jestli ji nelžu, ale ona věděla, že vždy, když jsem něco tajil, měl jsem k tomu své důvody. Nakonec souhlasně přikývla. Já si úlevně povzdechl, pohladil ji po tváři a chlácholivě se na ni usmál.

„Volturiovi po nás znovu půjdou? Ale proč? Jenom proto, že znám pravdu?“ zmateně se na mě podívala.

„Ano, jen proto, že znáš pravdu. Ale je zatím víc, než si myslíš. Šli by po nás i tak. Mají to v plánu. Právě o tomhle jsem si chtěl s tebou promluvit. A to za necelých pár dnů. Budeme muset vymyslet plán, jak se z toho dostat,“ řekl jsem vážně. A čekal na Bellinu reakci.

„Oni po nás půjdou v nejbližší době? No, tak to je teda něco. Být dětmi úsvitu není vůbec dobrá věc. Budeme muset použít světlo života, abychom se s nimi vypořádali,“ podívala se na mě zamyšleně a začala chodit po mém pokoji. Moc dobře jsem věděl, že už střádá ve své hlavince nějaký svůj plán.

„Ano, v nejbližší době, ale kdy přesně, to nevím. Bello, nemůžeme jenom tak použít světlo života a vrhat se do spárů Volturiových. Není to tak snadné, jak si myslíš. Světlo života neumíme ani pořádně ovládat a sami o něm moc nevíme. Jenom ty základy, což je dost málo. A ano, v tom musím s tebou souhlasit, být dětmi úsvitu není vůbec snadné, jsme akorát stále v ohrožení a to není vůbec dobré,“ řekl jsem souhlasně.

(Pohled Demetriho)

Je to přesně 5 let, co Jasper a ta jeho zatracená sestra utekli. A to jsme je měli na dosah ruky. Aro říká „naše vzácné klenoty“, jaká je jich škoda. Měli jsme je v plánu opět dostat. Vím moc dobře, kde se právě nachází, ale čekám na pravou chvíli společně se svou gardou, kdy je budeme moci zastihnout. Musí to být nečekané a efektivní. Ne, jak to dopadlo minule, že nám utekli. To se už nesmí stát. Čekali jsme tak dlouho. Za necelé tři dny se to uskuteční, jak moc se já na to těším. A proč to čekání? Museli jsme se o dětech úsvitu, co nejvíce dozvědět, abychom věděli, co v tu danou chvíli udělají. O světle života jsem se dozvěděl velmi zajímavé věcičky a nebylo jich málo. Díky světlu života můžeš cestovat v čase a tím pomoci druhým lidem, přemoct to největší zlo, léčit lidi a dokonce použit i nátlak. Odborně se světlu života říká – éter. Má ale své slabiny. Jako všechno. Když budeme mít Bellu a Jaspera u sebe, dokážeme nemožné. A taky, že to máme v plánu. Jak jsem znovu tak nad tím vším přemýšlel, zrovna někdo zaklepal na dveře. Ještě to mi scházelo. A já chtěl mít trochu klidu.

Někde úplně jinde…

(Pohled tajemného)

Už je to přesně 100 let, co mezi sebou děti úsvitu a děti noci bojují. A ne a ne přestat. Proč se to všechno musí jenom dít? Co je k tomu vedlo? Každodenně nad tím přemýšlím, ale nenacházím odpovědí. Snad se to jednou dozvím. V jeden přívětivý den mám v plánu navštívit Jaspera a Bellu a udělit jim poslání. Nastal totiž nejvyšší čas. Oni za mě ty odpovědi naleznou a vše zachrání. Mně se to nepodařilo, ale je šance, že jim ano. Věřím v to. Vše bude zase jednou vzkvétat. A já naleznu konečně klid.

Tak co stála tato kapitola vůbec za něco? Má smysl v tom pokračovat? Zkritizujte mě a to prosím pořádně. Adminům se chci opět předem omluvit za chyby, která já přehlédla a oni je naleznou. Nechtěla jsem přidělat starosti.

Autor: Bella130 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Měj oči vždy otevřené, andílku - 4. kapitola: