Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Medium - 1. kapitola

26.12.2009 (12:30) • xlovexx • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2960×

I – První školní den

Dojeli jsme k tátovu baráčku a teď i vlastně k mému domovu.  Hned jsem se šla zabydlet do svého nového pokoje. Všechno tady bylo stejné jako, když jsem tady ve svých čtrnácti letech byla naposledy. Nic nezměnil. Jenom na stole stál starý počítač, kde budu moci hledat úkoly do školy a jednou za půl roku napsat e-mail mému psychologovi, a na posteli byla nová deka. Měla fialovou barvu, jednu z mých oblíbených.

Tašky jsem položila na zem a přešla k posteli. Táta zůstal dole v obýváku, chtěl mi dát možnost zabydlet se a já to uvítala. Sedla jsem si na postel a rozhlédla se po pokoji. Opravdu všechno bylo stejné. Ani duchové mě hned nevyhledávali jako v jiných městech. Byla jsem za to ráda. Budu mít klid a konečně budu moci žít normální život.

Zvedla jsem se a přešla k oknu. Byl z něj výhled na les, který se rozprostíral za domem. Vždy jsem ráda koukala na ten les. Byl nádherný, tichý. Ale tentokrát se něco změnilo. Byl stále klidný, to ano, ale pro ostatní lidi, já jsem tam viděla něco navíc. Na kraji lesa stál duch. Duch muže, který byl mrtvý už velice dlouho. Podle jeho oblečení to bylo vidět.

Stál tam a díval se na mě. Hned mu muselo být jasný, kdo já jsem. Že ho vidím, ale já tady svůj dar využívat nechci a ani nebudu.

„Ani ke mně nechoď.“ Zasyčela jsem na něj přes okno. Nehodlám se tady s nějakým duchem vybavovat.  Stál tam a v jeho očích se objevila zloba. Jistě chtěl, abych mu pomohla, ale já tady od toho nejsem. Otočila jsem se zpátky do pokoje a přešla jsem ke kufrům. Rozhodla jsem se vybalit svoje věci.

Vybalila jsem si kufry a zašla do společné koupelny, kde jsem se vysprchovala a mířila znovu do svého pokoje. Chtěla jsem jít brzo spát, jelikož zítra vstávám do školy.

Vešla jsem do pokoje a znovu vyhlédla z okna. Na okraji lesa stáli dva duchové a dívali se ke mně do okna. Bylo mi jasný, že by chtěli pomoc, ale to já nedokázala. Chtěla jsem být normální. Chvíli jsem se na ně ještě koukala. Na jednu stranu mi jich bylo líto, ale proč si mám zrovna já kvůli nějakým mrtvým ničit život? Hleděla jsem na ně a najednou mezi stromy prošel třetí duch a stoupl si vedle těch dvou. Něco je ke mně táhlo, věděli, že já bych jim mohla pomoc na druhou stranu. Možná bych to i udělala, ale potom by mě vyhledávali všichni duchové z širého okolí a to já jsem nechtěla. A za druhé – byly neuvěřitelně staří. Nevím, co je tady drží a hledat jejich příbuzný by byl tvrdý oříšek.

Rozhodla jsem se to ale neřešit a zalehla jsem do postele. Chtělo se mi neuvěřitelně spát a také jsem po chvíli usnula.

Ráno mě vzbudil zvuk budíku. Vstala jsem a otevřela okno. Můj zvyk byl každý den ráno větrat. Jen co jsem ho otevřela, začal do pokoje proudit studený vzduch a já ho zase rychle zabouchla. Vyhlédla jsem ven a na okraji lesa stála pětice duchů. Všichni na mě koukali a ani se nehýbali. Všichni byly neuvěřitelně staří. Zakroutila jsem hlavou a nechápala, proč se tady najednou objevili. V tom lese se snad nikdy žádný člověk neztratil. Na začátku, když jsem sem začínala jezdit, ke mně chodila spousta duchů, ale nikdy to nebyl duch z lesa.

Otočila jsem se a odešla do koupelny. V koupelně jsem se umyla a převlékla. V pokoji si vzala tašku a hned seběhla schody do kuchyně, kde jsem se s tátou nasnídala.

„Bell? Něco pro tebe mám.“ Promluvil, když už jsem měla skoro dojedeno. „Víš, něco jsem ti koupil. Vím, že není nejlepší, ale aspoň něco. Tady jsou od něj klíčky.“ Natáhl ruku a v ní mu leželi kličky od auta.

Koukala jsem na něj a neměla jsem slov. Nechápala jsem, proč by měl kupovat auto.

„Díky, tati.“ Rozpačitě jsem poděkovala a vzala si ty klíčky od něj. Vzhledem k tomu, že už jsem měla dojedenou snídani, sebrala jsem se a šla ven. Na příjezdové cestě stála stará dodávka Chevy červené barvy. Stále jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem dostala auto. Nastoupila jsem do něj a nastartovala. Hluk motoru byl až moc silný, ale lepší něco, něž nic, aspoň vím, že funguje.

Chtěla jsem tátovy zamávat, tak jsem se otočila, ale táta byl stále v domě, kdežto vedle mě seděl nějaký duch.  Lekla jsem se ho, vůbec jsem neočekávala, že ke mně dojdou až tak blízko.

„Vypadni, nikomu pomáhat nebudu.“ Procedila jsem skrze zuby a koukala se na něj. Jeho zelené oči na mě koukaly s lítostí.

„Prosím, jenom jeden vzkaz.“ Zašeptal, až mi ho bylo líto. Ale začalo by to u jednoho a pokračovalo dalšíma. Ohlédla jsem se k tomu lesu, už tam stálo asi deset osob a všechny na nás koukali. Čekali, co udělám, jestli opravdu ten vzkaz vyřídím. Kdybych to udělala, hned by chtěli pomoc taky.“ Odpověděla jsem, ale on se ani nehnul. Rozhodla jsem se, že na něj nebudu brát ohled a rozjela jsem se směrem ke škole.

Celou cestu mě přemlouval, abych někomu něco vzkázala. Pořád říkal, prosím najdeš ho tady, za chvíli okolo něj budeš procházet, ale já jsem prostě nemohla, nechci, aby za mnou potom chodili všichni.

Zastavila jsem na parkovišti a šla si pro papíry do sekretariátu, a po té na svou první hodinu. Třídu jsem našla velice rychle. Byla hned v první budově. Celou dobu, ale vedle mě chodil ten duch a stále dokola mě prosil, už mi to lezlo na nervy. Chtěla jsem ho seřvat, ale bylo tu moc lidí a nevím, jak by mě potom brali, kdybych křičela na vzduch.

Úspěšně jsem ho ignorovala celý den. Hodiny ubíhali rychle a já jsem si našla pár lidí, s kterými jsem se dala do rozhovoru. Zrovna byl čas na oběd a já na něj mířila s dvěma holkama. Jessicou a Angelou. Došli jsme do jídelny, vzali si jídlo a sedli si mezi nějaké kluky. Samozřejmě se hned představili, ale jejich jména jsem si nedokázala zapamatovat.

Už jsem s nimi nějakou dobu seděla a jedla, když ten duch začal najednou do mého ucha řvát.

„To je on, prosím, vyřídíš mu ten vzkaz? Prosím řekni mu že…“ Mluvil, ale já ho svým pohledem umlčela. Koukal se na mě svýma zelenýma očima a stále šeptal prosím. Řekni mu to, a ukazoval někam za moje záda. Byla jsem docela zvědavá, koho myslí, tak jsem se ohlédla.

Ukazoval na stůl, u kterého seděla pětice lidí. Když jsem je viděla, samovolně se mi otevřela pusa a to hned kvůli několika důvodům.

Všichni byly nádherní, byli přímo božsky krásní. Ale nejvíce mě překvapilo, kolik duší okolo nich chodilo anebo postávalo. Zahlédla jsem tam i tváře těch, co stáli na okraji toho lesa. Všechny duše na mě koukaly. Věděli, co jsem zač.

„To je on, ten s bronzovými vlasy. Edward. To jemu chci poslat vzkaz.“ Mluvil stále ten duch a já ho začínala mít plný zuby.

„Tak si ho sepiš a pošli mu ho.“  Zašeptala jsem dopáleně jeho směrem.

Ale stále jsem nedokázala odlepit oči od jejich stolu. Tolik duší okolo pětice lidí a neustále se tam střídali. Odcházeli a přicházeli stále nové tváře.

„To jsou Cullenovi.“ Promluvila najednou Angela. A začala mi říkat jejich jména. Hltala jsem každé slovo, které o nich řekla. Když řekla jméno toho kluka, otočil se na nás, jakoby nás slyšel. Jeho pohled se zaklesnul do mých očí a nechtěl mě pustit. Měl nádherně zlaté oči. Najednou se ale zvednul a spolu sním, odcházelo několik duší. Prohlídla jsem si je a viděla jenom samé duše, které byly za života zlé. Následovala jsem ho pohledem až ven a poté se otočila na Angelu. Teď jsme měli mít spolu hodinu. Asi mě pochopila, protože se začala zvedat a já jsem se rychle postavila vedle jejího boku.

Teď jsem měla mít hodinu biologie. Do třídy jsem došla se zazvoněním a podala jsem učitelovi papírek, který mi měl podepsat. Otočila jsem se do třídy a zahlédla jedinou volnou židli. Zrovna tu, okolo které stáli všechny duše ve třídě. Můj budoucí soused byl Edward. Došla jsem k němu a sedla si. Hned mi do ucha spustil ten muž, který mě doprovázel celý den.

„Prosím, teď jenom bude stačit, když se na něj otočíš a zašeptáš mu to.“ Prosil mě a já jsem jen sykla, co nejtišeji to šlo.

„Drž už tu tvojí hubu.“ Bohužel mě zaslechl i Edward, protože se na mě otočil a zeptal se.

„Co prosím?“ Jen jsem zakroutila hlavu na znamení, že nic a do tváří se mi nahrnula červeň. Proč zrovna on mě musel slyšet, když většina lidí mě ani neslyší, když šeptám. Zrovna on, když je to tak nádherný člověk.

„Já jsem Edward, ty musíš být Bella?“ Promluvil na mě a já jsem jen kývla a přijala jeho ruku. Měl ji neuvěřitelně studenou, ale mým tělem spolu s dotykem projel neuvěřitelný impulz. A podle jeho obličeje to pocítil i on. Nevěděla jsem, co to bylo, dokud jsem nezačala vnímat, že všechny duše mají na mých zádech položené svoje ruce a šeptají slova, kterým jsem nerozuměla. Bylo jich moc. Pustila jsem jeho ruku a začala se soustředit na hlasy duchů.

„Ne. Vyhýbej se mu. Tebe je škoda. Dávej si pozor. On není člověk.“ Šeptali a poslední věc jsem vůbec nechápala. Otočila jsem se na tabuli a dávala jsem pozor. Duše už se znovu uklidnili. Jenom jedna stále promlouvala. Pořád ten samý muž. Stále prosil, abych mu vyřídila vzkaz, ale já jsem v hlavě měla naprosté prázdno. Nevnímala jsem nic okolo sebe kromě jeho.

Když skončila hodina, moje poslední, sebrala jsem se a pomalým krokem jsem mířila k autu za doprovodu duše, která se mnou tráví celý den už od rána.

2. kapitola

Shrnutí

Autor: xlovexx (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Medium - 1. kapitola: