Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Maybe... I.

13.11.2009 (15:45) • Nikky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1889×

Maybe … part number one

Ahoj jmenuji se Jamye Lee Oustin jsem z Forks. Nebydlím přímo ve městě ale kousek od něj na pláži. Chodím do zdejší školy. Je mi 17 let a nejsem na škole moc oblíbená. Ve skutečnosti jsem naprosto neviditelná. Nemám ráda společnost nebo mluvení nebo jakýkoli kontakt s lidmi. Každý den chodím do školy jako ostatní s rozdílem, že mě si nikdo nevšímá a nikdo o mě neví. Vyhovuje mi to. Mám bratra – dvojče. Justin David Oustin.

Mám čokoládově zbarvené vlasy asi po ramena velké trochu vykulené černé oči a poněkud nesymetrická ústa. Nejsem nijak zvlášť hezká, ale nejsem žádná  ošklivka. Ve škole jsem takový průměr nic moc inteligentního přesto látku zvládám. Moji tři největší koníčci jsou tanec, sport a hudba. Miluji když ráno běžím po pláži a poslouchám hudbu když si zaběhnu svůj dení limit tak prostě stojím na pláži pozoruji vycházející slunce a vymýšlím taneční kreace.Je to vážně úžasné ale já nemám odvahu na to někam s tím jít třeba na nějaký kroužek.

Dnes ráno jsem se znovu probudila asi ve tři hodiny. Z neznámého důvodu nemohu spát víc než pět hodiny. Mě to celkem nevadí. Mohu přemýšlet o svém životě. Každé ráno se obléknu a jdu na pláž. Když jsem běžela temným a tichým lesem, který se právě probouzel ze spánku měla jsem nezvykle špatnou náladu. Vždy mě pohyb svým způsobem rozveselí a pobídne mě do nadcházejícího dne, ale dnes ne. Když jsem doběhla na konec pláže ani jsem neměla chuť něco vymýšlet sedla jsem si na vyplavené dříví a dívala se na východ slunce. Jeho oranžově světlo ozařovalo mou tmavou kůži. Otec je Indián a matka běloška, takže vznikl takový mix.

Pípající hodinky mě probraly z menšího transu. Vstala jsem a vydala se zpět domu. Zpět za realitou a civilizací. Když jsem přišla domů matka už byla vzhůru a pila svou ranní kávu. Šla jsem se do svého pokoje převléci a upravit se. Po menší sprše jsem se vydala do své šatny. Jelikož můj otec je právník máme celkem hodně peněz a proto jsem nikdy neměla potíže se šatníkem nebo líčením. Mám celkem ráda modu a rada míchám různé styly.

Dnes jsem si na sebe vzala úzké černé kalhoty tmavě zelené tričko s potiskem a černý svetr. Nic moc nápadného ani nic moc nudného. Světloulince růžové Conversky s korálky a je to. Spirálkovitě zatočené vlasy jsem si nechala rozpuštěné. Připravila jsem si tašku  vzala koženou budu helmu a šla za svým miláčkem. Moje motorka BMW K 1200 černá. Je to ten nejúžasnější stroj na světě. Nasedla jsem a jela do školy.Lidé si zvykly že jezdím na motorce a už na to zapomněli. Zaparkovala jsem ji a šla do své třídy. Dnes k nám do školy mělo přijet pět nových žáků. Tři holky a čtyři kluci. Všichni na ně byly natěšení a čekaly na parkovišti až přijedou ale mě vcelku nezajímali. Jen několik dalších ignorujících mě lidí co budou chodit do naší školy.

Seděla jsem v poslední lavici na svém obvyklém místě a procházela si poslední látku. Měli jsme zrovna Angličtinu pro mě naprosto bezproblémový předmět, ale stejně opakování je matka moudrosti … nebo tak nějak. Měla jsem sluchátka, takže jsem neslyšela zvonění ale ani učitelé si mě moc nevšímaly takže se všichni postavily když do třídy učitel vešel. Pokynul jim ať se posadí a v tu chvíli si vedle mě někdo sedl. Nechápavě jsem se otočila a vyndala si jedno sluchátko. Seděl tam kluk asi v mém věku. Měl delší hnědo - blonďaté vlasy a vypadal jako by něco moc chtěl, ale někdo mu to zakazoval. Zkoumavě jsme se navzájem prohlíželi, ale když jsme se střetli pohledem hned jsem uhnula. Celou hodinu jsem seděla přikrčená a dívala se před sebe. Cítila jsem jeho pohled na tváři, ale neměla jsem odvahu se otočit. Když jsem prohlédla třídu zjistila jsem, že jsou všichni otočení a dívají se střídavě na mě a na toho kluka. Před námi seděl ještě nějaký kluk. Ten měl bronzové vlasy a ostře řezané rysy. Jediný on nebyl otočený. Když zazvonilo šla jsem na svou další hodinu kde se to celé opakovalo. Zase vedle mě seděl a všichni nás pozorovali. Po čtvrté hodině už je to přestávalo bavit a postupně se přestali dívat.

Konečně odzvonila poslední hodina a já jsem se co nejrychleji sbalila a vydala se do jídelny. Seděla jsem ve svém koutě a pila svou vodu když vešlo pět lidí. Pochopila jsem, že to jsou ti noví. Všichni ztichli, když vešli. Vešli vzali se nějaké jídlo a šli si sednout k jedinému prázdnému stolu. Byl přímo naproti mně. Posedali se a já si je mohla pořádně prohlédnout. Byl tam jeden takový velký měl hodně vypracované svaly a černé kudrnatě vlasy nakrátko ostříhané. Ten seděl vedle překrásné blondýnky a byl k ní nakloněný stylem „dej mi pusu bejby“ vedle nich seděla malá hnědovláska, která vypadala trochu jako elf. Ta se bavila a měla spletené ruce s vysokým ne tak vypracovaným klukem. Měl bronzové vlasy a ostře řezané rysy. Byl to ten, co předemnou seděl na první hodině . A potom tam seděl ještě jeden. To byl ten co vedle mě seděl na první hodině a pořád mě tak pozoroval. Ne tělocviku jsem zaslechla holky jak se baví o jejich božských jménech. Ten vypracovaný byl Emmett, ta blondýnka Rosalie elfík Alice a ten vedle ní Edward. A poslední ten nejkrásnější Jasper.

Jasper mě opět pozoroval zkoumavým pohledem. Když se naše pohledy střetli tak se otočil i ten Edward. Ten se na mě usmál, ale hned se zase otočil zpět. Jasper si ho změřil nepřátelským pohledem a Edward se zasmál.

Když jsem dopila sou vodu tak jsem se zvedla k odchodu. Cullenovy už v jídelně nebyli. Ani jsem si nevšimla, že odchází. Vzala jsem si ze skříňky svou helmu a bundu a šla na parkoviště. Vedle mé motorky stála dvě nová auta. Jedno stříbrné krásné nablýskané Volvo a velký Jeep. Mezi nimi stálo všech pět nových a pozorovalo mě. Nasadila jsem si helmu nastartovala jsem svou motorku a co nejrychleji odjela z parkoviště. Jejich pohled mi byl nepříjemný.

Když jsem dojela domů šla jsem do svého pokoje a pustila jsem si svojí hi-fi věž. Svalila se na postel a přemýšlela jsem o Jasperovi a jeho rodině. Asi jsem usnula ale probudila jsem se ještě dřív než normálně.

Budík ukazoval 01:03 ráno. Vstala jsem z postele a rozhodla se vykonat svůj každodenní rituál trochu dřív. Když jsem běžela lesem rozhodla jsem se trochu prodloužit trasu. Běžela jsem hlouběji a hlouběji do lesa. Temný les kolem mě ubíhal rychleji a rychleji, když najednou jsem zakopla o větev a spadla. Zakřičela jsem a rozplácla se na trnitém keříku. Když jsem se vymotala z křoví zjistila jsem, že mi hodně teče krev z nohy a dost to bolelo. Asi jsem ji měla zlomenou, nebo hodně naraženou.  Sakra !  Seděla jsem tam na zemi a přemýšlela co mám dělat. Za mými zady zakřupali větvičky a je se rychle postavila a otočila. Stál tam nějaká silueta, ale  v té tmě jsem neviděla do obličeje. Silueta se ani nehýbala jen tam tak stála.

„Kdo je to ? „

„Ehm… Já… Já jsem Edward. „

Vykulila jsem oči.

„Edward ? Edward Cullen ?“

„Jo“

„Já jsem Jamye.“

Stála jsem tam a zírala na něj. Začal se ke mně přibližovat a světlo měsíce mu ozářilo obličej.

„Co tu děláš tak pozdě? „ Zeptal se

„Já chodím sem běhat, ale zakopla jsem a odřela jsem si nohu. A co tu děláš ty ? „

„No já kousek odtud bydlím a slyšel jsem někoho křičet tak jsem se přišel podívat. „

„Aha.. ehm .. to jsem byla já. „ Trochu jsem se pousmála

„No tak děkuji, že jsi přišel.“ Usmála jsem se trochu víc a otočila jsem se k odchodu když jsem, ale došlápla na tu zraněnou nohu tak jsem zaskučela bolestí. Vtíránu byl u mě a podpíral mě. Podívala jsem se na něj. Pousmál se a řekl.

„Pojď bydlíme tady kousek vezmu tě tam můj otec je doktor tak ti to ošetří. „

„Já nechci rušit. Víš kolik je hodin ? Všichni určitě ještě spí. To mi připomíná ty by jsi měl taky ne ? „ S ním se mi mluvilo o moc líp než s ostatními lidmi.

„Já... moc toho nenaspím. „

„To mi povídej“

Dokulhala jsme několik metru k lesní cestě a po té nám trvalo jen chvíli než jsme došli k jejich domu. Byl nádherný. Celí bílí a z poloviny prosklený. Vedl mě k domovním dveřím a přidržel mi je abych mohla vejít.

„ Určitě to nevadí ?“  Byla jsem v tom domě taková nesvá. Připadala jsem si hloupě.

„Rozhodně ne. Carlisle určitě už nespí a stejně už je šest. Sedni si tady já pro něj dojdu.“

Posadil mě na velkou bílou pohovku uprostřed pokoje a odběhl po schodech. Rozhlížela jsem se po pokoji a v rohu jsem uviděla velké piano.

„Umíš hrát ? „

Leknutím jsem nadskočila a otočila jsem se.

Autor: Nikky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Maybe... I.: