Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Matka, dcera - Kterou miluji? - 7. kapitola

29.04.2010 (18:45) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3288×

7. kapitola

Snažila jsem se rychle vyhrabat z pod peřin, ale moje zamotaná noha v prostěradle mi to velmi ztížila. Nakonec to vyřešila rozhodnutím, že bude nejlepší držet a nepustit. Čímž zapříčinila můj pád z postele. 

Rychle jsem si vymotala nohu a běžela ke zvonku. Otevřela jsem a chtěla spustit na nově příchozího, co mě budí, ale obličej, který se objevil před tím mým, mě donutil nakouknout do včerejších vzpomínek a připomenout si to, co bych snad radši zapomněla. 

„Ehm, dobrý den, pane doktore, omlouvám se, zaspala jsem.“ Pohlédla jsme na své pyžamo a zrudla. 

„V pořádku, musela to být pro tebe velmi perná noc.“ 

„Pojďte dál,“ řekla jsem nejistě a poodešla ode dveří. „Prosím počkejte moment, sbaleno už mám, jen se musím převléknout.“ Nečekala jsem na odpověď a rychle vyběhl do pokoje, sebrala věci a rychlostí blesku vběhla do koupelny. 

Učesala jsem se, převlékla z pyžama a už s vyčištěnýma zubama a kufrem se vydala za doktorem dolů do kuchyně. Seděl na židli u jídelního stolu a vypadal, že je velice zabraný do svých myšlenek. Odkašlala jsem si a nejistě se na něj usmála, když se na mě podíval.

Jedno jeho obočí se zvedlo, jakmile uviděl můj kufr. Ošila jsem se a pro jistotu se ho zeptala:

„Děje se něco?" 

Zakroutil hlavou. „Nic se neděje. Můžeme jet?" Přikývla jsem a už se vydala ke dveřím, abych měla celý tenhle cirkus co nejdříve za sebou. Když jsem takhle nervózní z jednoho Cullena, co budu dělat u nich? To bude děsné.

„Ty nebudeš snídat?" zeptal se zmateně. Otočila jsem se na něj s pusou ve tvaru o. 

„Nemám hlad," zamumlala jsem. Ani jsem moc nelhala, můj žaludek totiž plaval a myslím, že kdybych do něj zkusila něco nasoukat, nevydrželo by to v něm dlouho. Doktor nějakým zázrakem pochopil, že nejsem moc mluvka a tak celá cesta od našeho domu k tomu jejich proběhla v tichu.

Jestli mi dají takový pokoj i ostatní, nemuselo by to být až tak strašné, ne? 

Jejich dům ležel kousek od Forks, schovaný v lese mezi stromy. Kdyby po mně chtěli, abych k nim dojela sama, jsem si jistá, že bych netrefila. Ale musím uznat, že vědí, jak si zařídit pokoj od případných zvědavců.

Auto zastavilo a já zůstala zírat na stavbu před sebou. Byla veliká a nádherná. A samozřejmě luxusní. Moje obočí se samo stáhlo a zamračila jsem se. Nevypadalo to, že by to nestálo obrovskou sumu peněz. Nejspíš si to mohl jako chirurg dovolit, ale i tak. Já byla na jednoduché věci a tohle bylo na můj vkus až moc okázalé.


Už chápu, proč jsou Cullenovi děti takoví. Jsou prostě rozmazlení, protože mají hodně peněz. Na sucho jsem polkla, žaludek stažený, a vystoupila jsem. 

Vchodové dveře se pomalu otevřely a v nich se objevila drobná mladá paní, s milým úsměvem na tváři.

„Ahoj, ty budeš určitě Bella, jsem Esme, moc ráda tě poznávám,“ řekla mateřsky a... objala mě? Kde jsem se to, proboha, ocitla? V nějaké sektě? 

„Ehm, já vás taky.“

„No, myslím, že bychom mohli jít dovnitř,“ řekl Carlisle a popostrčil mě ke dveřím. A tak jsem se, ač neochotně, odlepila od chodníku a vyrazila ke dveřím. 

„No, jen pojď, holčičko, nestyď se,“ povzbuzovala mě... Esme? Jo, myslím, že jo, asi...

Otočila jsem se na ní a mírně se usmála. Myslím, že to připomínalo škleb, ale jistá jsem si nebyla. Neviděla jsem se. 

Nakonec mě nastrkali do dveří, kde jsem prošla do velké místnosti, ale kde nic, tu nic. A pak mi to došlo. Byla to předsíň. Myslím, že byla velké asi jako náš obývák s kuchyní dohromady. 

Najednou jsem si vzpomněla na Charlieho a píchlo mě u srdce. Tatí, já chci domů! zaskuhrala jsem si pro sebe. 

Povzdechla jsem si a kráčela dál. Vešla jsem do další místnosti a už nepochybovala o tom, že každá místnost zde, je větší než náš barák. Zbohatlíci rozmazlení, fuj!

Na pohovce, velká asi jako můj pokoj, seděli někteří z rodiny - mí spolužáci. Když uslyšeli blížící se kroky, vzhlédli. 

„Ehm, mami?“ promluvila blondýnka, ovšem myslím, že to nebylo na mě, nebo jo?
„Nějak mě bolí hlava, jdu si lehnout,“ řekla a ladným krokem odkráčela pryč. Nezapomněla na opovrhující pohled na mou osobu.

„Ani se ti nedivím, kdybych já měla takovou vrstvu make-upu na ksichtu, asi by mě taky bolela hlava,“ řekla jsem šeptem. 

„To´s trefila,“ ozval se smíchem ten rambo. Bloncka po něm hodila urážející pohled a odkráčela pryč. A já? Já jsem zůstala zírat na toho hromotluka, přeci mě nemohl slyšet, nebo ano? 

„Ehm,“ odkašlal si, „to máš fuk, jí si nevšímej, OK? Jsem Emmett,“ řekl, vyšel ke mně a potřásli jsme si pravicí. A když říkám potřásli, tak myslím, no, potřásli. Měla jsem co dělat, abych se udržela na zemi a nespadla nebo tak něco, co já vím. 

„Ahojky, Bello,“ dohopkala ke mně Alice a odstrčila svého bratra, jako by byl pírko. Jak to jen udělala? Najednou mě začala odrtit v objetí.
„Jsem tak ráda, že jsi u nás. I když tvého otce je mi samozřejmě líto, ale on to určitě zvládne. Zítra nebo pozítří se u něj můžeme stavit, ano?“ 

„Ehm, Alice?“ zakvílela jsem. „Myslím, že tam budeme muset jet už teď - do nemocnice, myslím. Pokud mě rychle nepustíš, mám dojem, že mě udusíš,“ zasípala jsem. 

„Jejda, promiň.“ Hodila po mně provinilý pohled a pustila mě.

Pousmála jsem se, abych ji uklidnila. Kousek za ní se objevil další z jejích sourozenců. Blonďák si mě obezřetně měřil. Na tváři mu hrálo něco, co vzdáleně připomínalo úsměv. 

„Vítej u nás, Bello. Jsem Jasper," řekl dostatečně nahlas, aniž by se o kousek přiblížil.

„Díky." V celé místnosti byla najednou cítit skoro hmatatelná pohoda a láska. Jako v opravdově šťastné rodině. Ne, žádná deprese! okřikla jsem se v duchu a pootočila se směrem, kde jsem tušila Esme. Stála tam společně se svým mužem. Ona se na mě dívala tak… mateřsky a pan Cullen mě zamyšleně pozoroval.

Co se mu na mě nezdálo? Chtěla jsem se zeptat, jestli je všechno v pořádku, ale přerušila mě Esme.

„Ach, Edwarde, myslela jsem si, že jsi venku," oslovila posledního člena rodiny, se kterým jsem dnes ještě neměla tu čest a já se otočila, abych ho viděla. Stál kousek od sedačky. Připadalo mi to, že stojí v místě, ze kterého v případě nouze rychle uteče. Ušklíbla jsem se nad tím.

„Taky z tebe nejsem odvázanej," zamračil se na mě. Och, takže on si myslel, že je to na něj? No, to nám to tedy hezky začíná. Naštěstí si moji pozornost vyžádala Alice, která mi chtěla ukázat pokoj, kde teď budu bydlet. Nebránila jsem se, chtěla jsem z toho dusna, které vyvolal Edward, utéct.

„Nic si z něj nedělej," zašeptala mi Alice do ucha, když jsme byly v patře a šly chodbou. „On je takovej bručoun posledních... no hrozně moc let," usmála se a otevřela jedny z mnoha dveří. Nechápavě jsem se na ni podívala, ale raději to nechala být. Ta holka byla šílená.

„Tak a jsme tady. Není to kdo ví jaký luxus, ale na těch pár dní... " nechala větu vyznít do ztracena a já si teprve teď prohlédla pokoj.

„Žádný luxus?“ vyjekla jsem. „Alice, vždyť to je, to je... nádherné. Vážně.“ Usmála jsem se.

„Nádherné?“ ušklíbla se. 

„Jistě,“ přitakala jsem a ještě jednou se rozhlédla. 

Pokoj byl asi tak dvakrát velký jako ten můj. Bylo tu snad všechno. Od velké skříně přes obrovitánskou manželskou postel až ke stolku s notebookem. 

„No, zjevně máme jiný vkus,“ řekla. „Doufám ,že se zabydlíš.“ A s těmi slovy odešla. 

A já? Já se nezdržovala zbytečným prohlížením zásuvek, vybalováním věcí nebo tak, prostě jsem si lehla na postel.

Najednou to na mě všechno spadlo. Události posledních dní. 

Všechny věci mě doběhly ve chvíli, kdy jsem přestala myslet na tohle místo. Musela jsem se přestěhovat do tohohle věčně deštivého městečka, spřátelit se se svým tátou, kterého jsem pár let neviděla a teď? Táta leží v nemocnici kvůli nějakému chlápkovi, který ho postřelil a já jsem v úplně cizí posteli, sama a opuštěná.

Bylo toho na mě moc a tak jsem zavrtala obličej do polštáře a tiše vzlykala. Slzy mi putovaly po tvářích a máčely povlečení...

Už jsme se zmiňovali o kruté době? *cvak*

martisek <<< shrnutí >>> Rock



6. kapitola - 8. kapitola

Autor: Rock (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Matka, dcera - Kterou miluji? - 7. kapitola: