Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Matka, dcera? - Kterou miluji? - 17. kapitola

13.11.2010 (18:30) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2211×

17. kapitola

Když jsem se ráno podívala na svůj odraz v zrcadle, lekla jsem se. Moje pleť byla ještě světlejší než obvykle, kruhy pod očima jasně svítily do dálky, stejně tak červené oči od pláče. Nechtěla jsem takhle vyjít mezi lidi, ale co jiného mi zbývalo? Musela jsem jít do školy. 

Rychle jsem vyřídila věci v koupelně, oblékla se a vyrazila. 

Omluvenku na těch pár dní mojí nepřítomnosti naštěstí nikdo nekomentoval, a tak jsem mohla v klidu zapadnout do toho starého a dobře známého stereotypu, který tady byl ještě před tím, než mi jisté osoby vstoupily do života. 

Viděla jsem je ráno na parkovišti - všechny. Něco tam spolu řešili a vypadali dost naštvaně. Radši jsem se k nim otočila zády a po zbytek vyučování je dost nápadně ignorovala.

Když nastal čas na oběd a já vešla do jídelny, už tam byli. Seděli u svého obvyklého stolu a šklebili se na jídlo. Po pravdě mi nedocházelo, proč to vůbec dělají. Rychle jsem se odvrátila a šla si pro jídlo. 

Snažila jsem si najít stůl co nejdál od nich, ale jeden člen rodiny si mě stejně našel. 

„Můžeme si promluvit?“ ozval se Edwardův hlas nade mnou. Nechtěla jsem s ním mluvit - a ani nic jiného, obzvlášť po včerejším incidentu. 

Vzdorovitě jsem nadzvedla bradu a podívala se mu do očí. „Myslím, že ne,“ odsekla jsem, vstala od stolu a odešla z jídelny. 

Slyšela jsem, jak volá mé jméno, ale já to ignorovala. Proč bych ho měla poslouchat? Proč bych s ním měla chtít mluvit? Jestli on nemá za své dosavadní chování výčitky, tak já teda sakra jo. 

Naštvaná a zmatená ze všech těch pocitů jsem nasedla do auta a vyjela z parkoviště. 

Nevěděla jsem, kam vlastně jedu, neměla jsem určený cíl. Vlastně si celou cestu nepamatuji, nevím, jak jsem se sem dostala. Každopádně, když moje noha automaticky sešlápla brzdu a auto poslušně zastavilo, došlo mi, že nacházím před městskou knihovnou.

Nevěděla jsem, co tu budu dělat, nebo hledat, přesto jsem poslušně vystoupila a vešla dovnitř. 

Městská knihovna byla malá a v podstatě nedostačující, ale pro teď mi posloužila dobře. Sedla jsem si k jednomu ze stolů, které se táhly podél stěny a chvíli se jen dívala kolem sebe - pozorovala lidi.

„Hledáš někoho?“ vyrušil mě mužský hlas. Vyjekla jsem a trochu poposkočila na židličce. Vedle stolu stál mladík, kterému mohlo být tak kolem dvaceti. Vysoký, velká ramena a milý úsměv na tváři. Vypadal trochu jako ti borci z reklamy na gely na vlasy. Ale i přesto, že vypadal stejně jako všichni ostatní, byl něčím jedinečný.

Zakroutila jsem hlavou jako odpověď na jeho otázku a tiše zamumlala: „Ne.“ Zvedl jedno obočí a úsměv na tváři se mu prohloubil.

„Můžu?“ kývl bradou k židli. Myslela jsem si, že ani nepočká na odpověď a sedne si, ale překvapil. S rukou na opěradle čekal na svolení. Opravdu byl něčím jiný.

Přikývla jsem ještě dřív, než jsem si uvědomila, co to dělám. Najednou jako by ze mě všechno spadlo a já se roztřeseně zasmála. „Pracuješ tady?“ zeptala jsem se.

Protočil oči, zašklebil se a položil ruce na stůl, až moc blízko k těm mým. „Mám to tady jen jako brigádu... Ti kravaťáci tomu, myslím, říkají veřejně prospěšný práce.“ Moje čelist trochu poklesla. 

„Co jsi provedl?“ Najednou mi došlo, že jeho společnost možná nebude ta nejlepší, jakou bych mohla mít. Ale jeho následující slova mě zase uklidnila.

Koutky úst se mu zvedly do úsměvu, ze kterého se podlamují kolena všem dívkám v okruhu jedné míle. Mně nevyjímaje.

Pokrčil rameny. „Moje baseballka se nějak setkala s autem starosty. Vážně nechápu, jak se to mohlo stát.“

Jeho nevinný pohled by obměkčil každého, takže se na něj prostě nešlo nějakým způsobem zlobit. Po chvíli jsem se vykašlala na moji ostýchavost a začala s ním probírat všechny možné věci, protože to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Po tak dlouhé době si promluvit s někým, kdo není mýtická potvora - nebo aspoň její známý.

Moje oči se zatoulaly na hodiny, které vysely na protější zdi. Právě ukazovaly čtvrtou hodinu.

Vyjekla jsem. „Já... už musím jít.“

Zmateně svraštil obočí, ale hned na to se zase usmál. „Dobře. Přijdeš zase někdy? S tebou ta práce utíká rychleji.“

Úsměv jsem mu vrátila a přikývla. Když jsem se k němu otočila zády a chtěla se vydat k autu, jeho ruka mě zadržela. Jako by mezi námi projel elektrický výboj. 

„Mimochodem... jsem Jason.“ 

„Bella,“ odpověděla jsem a odklonila se od něj. Připadal mi stejně nebezpečný jako na začátku, a tak jsem se rychlou chůzí vydala k autu. Dojet do nemocnice mi už nedělal sebemenší problém.

Prokličkovala jsem nemocničními chodbami až k Charlieho pokoji.

Když jsem vstoupila, naskytl se mi pohled na zachmuřeného tátu. Otočil se ke dveřím přesně ve chvíli, kdy jsem vešla.

„Nechala si mě dlouho čekat. Kdes byla?“ zahuhlal.

Pokrčila jsem rameny. „Byl provoz,“ odvětila jsem a společně s Charliem jsme se vydali domů.


Renée už na nás čekala se spálenou večeří jako vždycky. Ona vlastně nikdy nedokázala nic uvařit - tedy alespoň, co si pamatuji. 

Večeře proběhla v tichosti a podivné nervozitě. Rodiče si povídali o takových těch nudných a nepodstatných věcech, jako je počasí a politika. A tak jsem se radši odebrala k sobě do pokoje. 

Moje poslední myšlenky patřily těm dvěma tvářím, které mě pronásledovaly i ve spánku.

***

Ráno mě vzbudilo podivné bouchání a škrábání, které mě nakonec donutilo vylézt z postele a jít se podívat, co se děje.

Ještě byl čas na to, abych vyrazila do školy, přesto jsem se oblékla a při cestě do kuchyně udělala zastávku v koupelně a zkulturnila se.

Čím blíž jsem byla kuchyni, tím byly zvuky divnější a hlasitější. A pak jsem to uviděla. 

Máma se nemotorně pohybovala po místnosti a snažila se připravit snídani. Tedy tak to alespoň vypadalo.

„Dobré ráno,“ pozdravila mě zvesela, a už mi podávala hrnek s kouřícím se obsahem. Co to mělo znamenat? „Říkala jsem si, že naše poslední společné ráno by chtělo něco výjimečného.“ Podala mi talířek s vaflemi.

„Doufám, že to bude Charliemu chutnat,“ zamumlala polohlasem, když kolem mě procházela s tácem, kde se nacházelo stejné jídlo, jaké jsem měla já.

Zakroutila jsem nad jejím chováním hlavou, a abych se jí nějak nedotkla, jsem svoji snídani snědla. Příště možná bude lepší zůstat v pokoji, a pak udělat, že jsem zaspala a spěchám. S úšklebkem jsem se zvedla, poklidila nádobí a vzala si tašku.

Mezi dveřmi do kuchyně jsem se srazila s mámou. Tvářila se spokojeně a usmívala se. „Už jdeš?“ zeptala se. Jen jsem přikývla a dala ji na tvář pusu.

„Díky za snídani… Ahoj.“ Rychle jsem vyběhla z domu a zapadla do svého autíčka. Překvapivě venku pršelo, a tak moje nálada klesla ještě o pár stupňů dolů. 

Ani nevím, jak přesně jsem se dostala do školy, ale ono to vlastně bylo jedno. Se zazvoněním jsem se usadila na svoje místo a hlavu si podepřela dlaní. Čekalo mě nudné odpoledne ve společnosti nemožných spolužáků.

Rock <<< shrnutí >>> Martisek


16. kapitola - 18. kapitola

Autor: Rock (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Matka, dcera? - Kterou miluji? - 17. kapitola: