Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Margareta - 2. kapitola

13.02.2013 (12:15) • Dlwnek • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2100×

Hlína, déšť, špína, zima, prázdné košíky, unavené a hladové děti všude kolem. Byly dny, kdy jsme nenašli jedinou zdravou bramboru. Takhle vypadaly týdny práce v následujícím měsíci. Nesvítilo slunce, jen pršelo. Každý chodil s hlavou sklopenou. Hryzavým hladem v břiše. Do uší mi narážel zvuk zvonů, které oznamovaly konce a začátky prací a dnů. Nekonečné práce bez výsledku. Otec se nevracel. Brambory byly shnilé. Lucy se modlila, Jack nemluvil, Helen se nesmála a matka, která si přivydělávala praním prádla, plakala. A všichni jsme měli hlad.

Já už se na nic dívat nemohla. V neděli, kdy se nepracovalo od svítání do svítání, jsem chodila do lesa. Matka chtěla, abych spolu s Lucy a Helen věšela a drhla prádlo. Utíkala jsem ale před zodpovědností do mokrých lesů a kopců. Nejdřív jen z čiré sobeckosti.

Lidé ve vsi mě pomlouvali za čarodějnictví, když jsem měla potřebu upozornit na něco, co jim udělalo čárku na dobrém jméně. Na první pohled byli všichni zbožní, poslušní a pracovití. Já ale viděla jen slupku a uvnitř pročernalé a prohnilé vnitřky. Byli zrovna jako ty brambory. Taky se nakazili plísní a nemocí. A žádná z  Lucyiných modliteb už jim pomoct nemohla.

Nikdo ve vesnici nemohl najít jinou lepší obživu, než bylo pěstování brambor. Vzájemné nesympatie mě a Mary přerostly v nepřátelství. Šířila o mně fámy, že mé čarodějnické moci nejsou jen odhalování pravdy, ale všude, kde jsem já, je zkáza. A hlad. Helen mi na zrzavé vlasy nasazovala šedivý čepec. Prý lidi svou nápadností dráždím.

V lese jsem čepec strhávala a zastrkovala za potrhanou zástěru. Když jsem chodila rychlou chůzí přes kopce, nebyla mi zima a déšť mě naopak osvěžoval.

Jednu neděli se na obloze objevil modrý cípek. Mračna se trochu roztáhla a slunce bylo silnější. Přestože nepatrný kus modré oblohy ihned zakryla šeď a ponurý stín, měla jsem dobrou náladu. Do lesa jsem šla pozvolným krokem a klouzala se po mokré trávě.

Pár metrů před sebou jsem zahlédla siluetu. Vylekala jsem se. Nikdy sem nikdo nechodil. Ta osoba stála ale tak blízko mě, že mi moje vlastní nepozornost přišla děsivá. Neunikl mi přidušený výkřik.

Shrbená postava se otočila. Byla to scvrklá stařena. Zvrásněná tvář malého obličeje se usmála. Asi. Nebyla jsem s to mezi tolika vráskami poznat, jestli odhalení bezzubých úst má úsměv znamenat.

„Maggie!“ vykřikla huhlavě a s čilou rychlostí a ohebností, která vzhledem k jejímu vzezření a věku nebyla na místě, se dopotácela až ke mně. Najednou stála přede mnou a pozorně si mě prohlížela. Poznání mnou proběhlo jako blesk.

„Vy jste tetička Johanna!“ vykřikla jsem.

Stařena se opět usmála bezzubým úšklebkem. Pamatovala jsem si ji, jak asi před devíti lety, prodávala na trzích bylinky. Byla to pratetička mého otce, pokud jsem si dobře vzpomínala. Chodívala k nám na návštěvy a nosila mně, Jackovi a Helen pytlíčky voňavých lístků. Snad doteď jej mám někde pověšený, nejspíš na stěně v kůlně na dříví, kde jsem si hrávala, dokud jsem nebyla dost silná na to unést košík a jít sbírat brambory na pole.

„Co tady děláte? Všichni si mysleli, že jste zahynula v lese při bouři,“ zeptala jsem se užasle.

Johanna se skřípavě zasmála. Pak se pustila do vyprávění. Bylo to velmi zdlouhavé. Ne proto, že by byl její příběh složitý, nýbrž kvůli tomu, že Johanna (bez jediného zubu) nemohla promluvit srozumitelné slovo. Její minulost byla vlastně naprosto stručná. Lidé ve vsi z ní měli strach, protože uměla léčit pomocí kořínků a lístků. Teď žije v jeskyňce tady v lese, živí se bylinkami, ostružinami a jahodami a občas za ní přijde pastýřský chlapec, který se o ni postará, na oplátku za pár léčivých listů pro svou nemocnou matku. U něj také přežívala zimy.

Johanna byla vyhnána lidmi, protože jim chtěla pomoct. Obrázek, který mi byl moc dobře známý. Já sice lidem pomáhat nechtěla, ale ani ubližovat. To oni uměli ubližovat jen sami sobě. A ještě lépe mně.

Takhle dostaly mé nedělní sobecké procházky smysl. Johanna mě učila rozpoznávat bylinky, stromy, keře, kořínky a sem tam i pozdně rostoucí houby. Chodila jsem domů s košíky plnými lesních plodů, které dokázaly zmírnit palčivý hlad alespoň tím, že si člověk pod chutí máty představoval něco výživného.

Lidé si toho samozřejmě všimli. To, že se vyznám v jedlých rostlinách, je jen utvrdilo v jejich přesvědčení, že jsem čarodějnice. Nic jsem proti nim a jejich zášti a zlosti nezmohla. Moje jediná zbraň byla odhalovat jejich lži. Vztek a nenávist k nim ve mně rostly. Šedivý čepec, který mi Helen vnucovala, abych zakryla rudé kudrny, které lidi pobuřovaly, jsem odmítla nosit. Ani jsem si na hlavě nepletla předepsaný cop. Nechávala jsem své vlasy rozcuchané a neupravené. Chtěla jsem tím lidem plivnout do tváře.

Na mé pověsti se ale svezla celá má rodina. Matka už se mnou nemluvila. Neřekla mi nic. Občas za mnou přišla a dala mi výprask vařečkou přes tvář. V neděli mi nedávala jídlo nebo mi dala jen okoralý kus chleba bez másla. Odůvodnila to tím, že já toho tolik nepotřebuji. Tedy že nemám takovou cenu jako ostatní. Nevěděla jsem, jestli věří pomluvám o mně, jestli jsem čarodějnice s krvavými vlasy, jak mě také ve vesnici oslovovali, nebo mě prostě jen trestá za to, že místo praní prádla sbírám bylinky. V každém případě byla moje matka. Byla se mnou spojena a lidé ji začali řadit do stejného pytle jako mě. Stejně tak i Helen, Jacka, Lucy a Henryho. Helen už neměla tolik nápadníků, Jacka nechtěli nikde přijmout na práci a s Henrym a Lucy si žádné děti hrát nechtěly.

Hlad byl stále větší a mnoho rodin odcházelo do Ameriky. Mluvilo se o tom všude ve vsi. Prý tam dostanou zdarma veliký pozemek, práci a dům. Neprší tam. Slunce totiž svítí jen v Americe. Irsko pohltila tma, déšť a nemoc brambor. Už se tady nedá žít.

Jednoho pochmurného podzimního odpoledne jsme se vraceli za zvonů z pole domů.

 „Stmívá se stále dřív. Už přichází zima,“ poznamenal nepřítomně Jack, když jsme vcházeli do vsi. Mluvil o stmívání, ne o západu slunce. Je vlastně ještě nějaké? Sama jsem nevěděla.

Všimla jsem si, že Henry a Lucy nejdou s hlavou dolů. Jejich oči ostřily, krky se natahovaly a chůze se prodlužovala. Beze slova se rozeběhli. Běželi k našemu domu, kde s křikem objali siluetu muže. Otec se vrátil. Helen a Jack se rozeběhli také, já hned za nimi. Otec se usmíval. Jak nevídané! V poslední době se neusmíval nikdo. Jeho tvář, tak zářivá a spokojená, byla jako slunce. Jak dlouho jsem nic takového neviděla?

 Otec měl teplý nový kabát. Přinesl oblečení i nám. Helen šaty, Jackovi klobouk, Henrymu kalhoty, Lucy šál, mně boty. Ve své truhle s věcmi měl i pytlík sušených jablek. S každým z nás se přivítal jen letmo. Únava se na něm po dlouhé cestě podepsala a šel si odpočinout.

Potom, co se za otcem zavřely dveře, ucítila jsem kolem pasu dvě útlé ručičky. Lucy mě pevně objímala. Zvedla ke mně hlavu. „Maggie, ty jsi měla pravdu! Říkala jsi, že se otec brzy vrátí! I to, že otec donese sušená jablka! Abys věděla, mně je jedno, jestli jsi nebo nejsi čarodějnice. Protože i kdybys byla, nebudeš nikdy zlá, ale ta hodná.“

Neměla jsem už sílu Lucyiny pochyby o mně vyvracet. Stačilo mi bohatě to, že je na mé straně. Políbila jsem ji do plavých vlasů, jemných jako chmýří pampelišek.

V noci byla nekonečná bouře. Silné hřmění nedalo nikomu spát. Matka nás všechny nabádala, ať se modlíme. Lucy se v soustředění tiskla k matce, Henry, bledý jako stěna, k Helen. Jack s otcem seděli u stolu vedle sebe, oba v tichosti těkali očima z okna, ke dřevěnému kříži nade dveřmi. Já nedokázala ani udržet ruce sepjaté k sobě. Třásla jsem se strachy o to, jestli je teď Johanna v bezpečí.

Další den byla neděle. Hned po mši jsem vyběhla ve svátečním oblečení do lesa. Bylo mi jedno, že krajka na mých šatech je od bahna a jediný bílý šatek bez záplaty jsem ztratila při běhu. Myslela jsem jen na jedinou osobu, která pro mě měla v poslední době pochopení a která mě naučila, jak zapřít hlad.

Při běhu jsem se snažila nevnímat to obrovské množství spadených stromů, které během bouře zanechaly takovou spoušť. Snažila jsem se nebrat na vědomí, že spadené stromy zatarasily a naprosto zavalily jeskyňku, která tady ještě včera stála. Jeskyňku, ve které Johanna žila.

 Zastavila jsem se. Slyšela jsem jen svůj zrychlený dech, krákání havranů a šelest listí ve větru. Začala jsem křičet její jméno. Nikdo mi neodpovídal. Sama jsem se vrhla na boj proti kmenům stromů. Byly těžké, nepohnutelné. Já byla bojem naprosto zmožená, ale ony tam ležely. Klidně, s výsměchem.

Probleskla mi hlavou naděje. Vyběhla jsem z lesa a běžela k vrcholku kopce, kde stál na samotě skromný domek. Bydlel tu pastýř, jeho žena a synek, který chodíval za Johannou pro léčivé lístky. Bušila jsem na dveře jako smyslů zbavená. Když mi starý pastýř otevřel, vběhla jsem dovnitř a doufala, že uvidím někde na židli v rohu klidně sedět Johannu, jak obmotává bylinky stéblem trávy. Přímo jsem prahla po tom zahlédnout uklidňující výraz jejích zvrásněných očí.

„Není tady,“ ozval se klidný hlas. Pastýřova žena ležela v posteli s bledým a vyrovnaným výrazem. „Petr se po ní šel podívat hned ráno. Našel ji zavalenou pod stromem v půli kopce.“

„Byla to moc hodná a ochotná stařenka,“ řekl pastýř a jemně mi položil ruku na rameno, „ale už měla svá léta. Nemohla v té jeskyni přežívat věčně. Moc dobře věděla, že to není bezpečné. Věci jako dnes v noci ale přicházejí od přírody, se kterou nic nenaděláme…“

„To ano,“ odpověděla jsem suše. Pohlédla jsem na pastýřského chlapce, Petra, který s uslzenou tváří seděl v nohách postele své matky. Kolena si tiskl k bradě.

Bez dalšího slova jsem se otočila a odešla. Už jsem neběžela. Neměla jsem důvod. Jen jsem nechala nohy, ať mě vedou cestou, kterou znají a mají prochozenou. Z očí mi tekly proudem slzy, slévaly se v potůčky a nakonec ukapávaly na trávu, smísily se s deštěm, který se snášel z nebe.

V půli kopce, jak řekla pastýřova žena, jsem našla její tělo. Petr z něj odvalil kládu. Neměla jsem sílu na to odnést ji do vesnice a tam jí nechat vystrojit pohřeb. Měla jsem pocit, že by si to ani nepřála. Proč vlastně nešla bydlet k pastýřovi a jeho rodině? Byla jsem si jistá, že za cenu toho, kdyby léčila jeho ženu, by ji bydlet ve svém domku nechal. Přála si to takhle? Umřít v lese? Sama? Neměla jsem tušení.

Sílu na vykopání hrobu jsem taky neměla. Jediné, co bylo v mých silách, jsem učinila. Sundala jsem ze sebe svůj sváteční šál s modrou krajkou a přikryla jím její potrhané oblečení z šedivých hader. Poté jsem nasbírala nejkrásněji zbarvené kusy podzimního listí a vystlala jimi její lůžko. Ze dvou klacíků jsem jí k hlavě položila kříž. Poklekla jsem a pomodlila se. Doufala jsem, že je v nebi. Že se má krásně. Že je jí teplo, má dostatek jídla. Že se tam setkala s láskou a pochopením, které jí lidé z vesnice odmítli dát.

Při cestě domů jsem se třásla zimou. Svůj šátek jsem ztratila a šál darovala Johanně. Ve vsi na mě všichni jen hleděli. Někteří se mi smáli, jiní si vyděšeně šeptali. Možná si mysleli, že jsem se sama uhranula. Nebo zbláznila. Moje vlasy jako mokré rudé dráty, obličej plný slz, holá ramena bez kabátu nebo šálu, hubené, špinavé a mokré tělo třesoucí se zimou. Nikdo mi nepomohl, nikdo se nezeptal. Měli ve všem jasno. Bloudila jsem po vesnici, příliš v šoku na to, abych se zorientovala a našla cestu domů. Jediné, co jsem vnímala, byl hlad. Palčivý, ochromující.

 Na náměstí, kde se směňovaly drobné věci, jsem spatřila konečně známou tvář. Jack šel ihned za mnou. Beze slova si sundal kabát a přehodil ho přese mne. Pak mě vedl správným směrem domů.

Autor: Dlwnek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Margareta - 2. kapitola: