Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Manželství na druhou aneb Upírská telenovela 20

14.05.2011 (08:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 3927×

„Bello, už jste zpátky?“ přivítala mě paní Moonová překvapeně.

„Ne tak docela,“ odpověděla jsem a horečnatě přemýšlela nad tím, jak jí to všechno vysvětlit.

„Už je Kate v pořádku?“ vyptávala se dál, tak jsem si sedla do křesílka a začala vysvětlovat.

„Paní Moonová, je mi to líto, ale vyskytly se menší problémy. Budu teď nějakou dobu mimo.“

„Aha, takže mám obvolat všechny klienty?“ zeptala se.

„Ne, ty případy, které mám rozdělané, dodělám, ať se děje, co se děje a budu pracovat doma. Je mi to líto, ale teď to jinak nejde,“ povzdechla jsem si.

„Bello,“ přisedla si ke mně. „Stalo se něco vážného?“

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou. „Nemusíte mít strach. Všechno je v pořádku.“

„Tak… dobře,“ usmála se.

„Vezmu si jen pár potřebných věcí.“ Zvedla jsem se a šla do kanceláře.

Našla jsem nějakou krabici, tak jsem do ní naskládala nějaké potřebné spisy. Při prohlížení šuplíků jsem narazila na nějaká cédéčka, která byla popsána jen datumy. Nějak jsem si nemohla vzpomenout, co na nich mám, tak jsem je do krabice přihodila. Pak jsem ji čapla a šla jsem pryč. Se slibem, že se tu brzy objevím, jsem se rozloučila s paní Moonovou a šla jsem do auta.

„Bello, proč to taháš? Je to těžké,“ napomenul mě hned Edward, když mi krabici vytrhl z ruky a dal ji do kufru.

„To přežiju,“ zamumlala jsem a sedla jsem si do auta.

„Zvonil ti telefon,“ oznámil mi.

„A?“

„Volal Viktor,“ pokračoval. „Nechtěl jsem to zvednout, ale vyzvánělo to snad pět minut, tak jsem se představil a řekl mu, že tu nejsi, ať zavolá za chvíli.“

„V pořádku.“ Pokrčila jsem rameny a než stačil říct cokoliv dalšího, telefon se mi v kabelce rozezvonil.

„Ahoj,“ zvedla jsem to nevzrušeně.

„Konečně jsi to zvedla. Nebo máš snad osobního telefonního operátora?“ stěžoval si mi.

„Nestarej se, ano! Buď tak hodný. Co potřebuješ?“

„Kate.“ Shrnul to do jednoho slova.

„Dobře,“ souhlasila jsem. „V pátek si ji můžeš vyzvednout ve školce. A jen tak mimochodem, má zlomenou ruku.“

„Slyšel jsem od kolegy, ale mohla jsi mi to zavolat hned. Ve středu na tebe počkám na chirurgii a ještě se domluvíme.“

„Hm,“ souhlasila jsem.

„Tak se měj a pozdravuj Edwarda.“ Jméno vyprsknul, jako kdyby ho pálilo na jazyku.

„Dám mu za tebe pusu,“ poškádlila jsem ho vážným hlasem a on to típnul.

„Ve středu s vámi nepůjdu,“ oznámil mi Edward nevzrušeně. „Nechám ti auto, ale s Viktorem by sis měla promluvit sama.“

„Nemusíš mi nechávat auto,“ odpověděla jsem.

„Přeci nepůjdeš pěšky,“ obořil se na mě, jako kdyby mě to mělo zabít.

„Nic mi neudělá, když si protáhnu tělo a navíc procházky jsou zdravé. Hlavně pro těhotné.“ Poplácala jsem se po bříšku a usmála se.

„Nechám ti auto a konec řečí,“ vytrhl mě Edward z úsměvu.

„No jo,“ zahučela jsem poraženě a on se zasmál.

„Chceš jet domů nebo ještě pro ten notebook?“

„Pro notebook. Našla jsem v kanceláři pár disků, tak se na ně chci podívat. Je mi jedno, co to bude a jak to bude drahý, jen potřebuju něco s velkou pamětí.“

„Už vím, kam pojedeme,“ kývnul a jel směrem do centra.

Za půl hodiny už jsme se vraceli do auta. Úspěšně jsme nakoupili a jelikož se blížil čas oběda, jeli jsme domů.

„Zastav!“ okřikla jsem Edwarda najednou.

„Co se děje?“ ptal se vyděšeně.

„Potřebuju na lov. Okamžitě,“ zašeptala jsem a cítila, jak touha po krvi ovládá mé tělo. Vůbec jsem nebyla schopna normálně uvažovat natož přemýšlet, kde se to ve mně najednou vzalo. Jen jsem věděla, že už to moc dlouho nevydržím. „Rychle!“

Edward mě pořád vyvaleně sledoval, a až když jsem na něj zavrčela, sešlápnul plyn a řítil se ven z města. Když konečně zastavil, vypálila jsem z auta jako střela a běžela jsem do lesa. Běžela jsem daleko, než jsem narazila na nějaké zvíře. Nepřemýšlela jsem nad ničím. Jen jsem skočila a zakousla se.

Moje touha po krvi se pomalu zmenšovala, až jsem se cítila úplně normálně. Začala jsem normálně přemýšlet a uvažovat, ale stejně jsem nechápala, co se to stalo nebo co to bylo.

„Jsi v pořádku?“ promluvil za mnou potichu Edward.

„Už ano,“ kývla jsem a on mě objal kolem ramen.

„Můžeme jít?“ zeptal se, a když jsem kývla, rychle zahrabal moji kořist pod zem a pomalu jsme se vraceli k autu.

„Vůbec nevím, co se to stalo,“ přerušila jsem to napjaté ticho. „Možná jsem jen dlouho nebyla na lovu.“

„Bojím se, aby sis neublížila. A nejen sobě. Přeci jen jsou to prudké pohyby a zvíře může být nevyzpytatelné.“

„Já vím. Musím si ještě promyslet co dál,“ povzdechla jsem si.

Jeli jsme domů a já začala usínat. Byla jsem unavená, ale věděla, že to domů ještě vydržím. A pak jsem najednou usnula.

„Už můžu za maminkou?“ Slyšela jsem Kate fňukat.

„Ještě ji chvilku nech. Musí odpočívat. Miminko jí dává zabrat,“ odpovídal naoko klidný hlas Carlislea, ale já v něm slyšela obavu.

„A dědo, dávala jsem jí takhle zabrat i já?“ pokračovala ve vyptávání.

„Určitě ne,“ odpověděl jí.

„To je ale zlobivé mimino.“ Zaškaredila se a já se musela usmát. Převalila jsem se z jednoho boku na druhý a protáhla jsem se. Pohladila jsem vystouplé bříško a podívala jsem se z okna. Zase sněžilo a už se i stmívalo. Cítila jsem se trochu trapně, že jsem prospala půlku dne, tak jsem vstala. Protože jsem měla jen tričko, oblékla jsem si kalhoty, které byly hozené v nohách postele a pomalu jsem sešla dolů. Carlisle s Kate seděli v obýváku a já je slyšela, jako kdyby byli vedle v místnosti. Vždycky jsem měla lepší sluch, ale teď se mi o něco zlepšil. Že by první změny?

„Maminka je vzhůru,“ zapískala Kate a běžela ke mně. „Děda Carlisle říkal, že potřebuješ odpočívat, protože ti to miminko dává zabrat.“

„Děda má pravdu,“ kývla jsem.

„Zlobí,“ obvinila ho.

„Přesně jako ty,“ zasmála jsem se a ona se urazila.

„To není pravda!“

„Ale ano. Ty zlobíš, proto máš zlomenou ruku,“ kývla jsem a šla do kuchyně si vzít něco k jídlu.

„Ahoj, lásko, už jsi vzhůru?“ objevil se u mě Edward a políbil mě.

„Už jsem vyspinkaná do růžova,“ zamumlala jsem mu do rtů, ale pak jsem zívla.

„To vidím,“ pohladil mě po tváři.

„Nevím, co se to děje. Spala jsem skoro až do teď a už se mi chce spát zase.“

„Nebudeš nemocná? Mohla jsi něco chytnout od Kate,“ zeptal se poněkud podezřívavě.

„Ne, jsem imunní. To už mám vyzkoušené,“ kroutila jsem hlavou. O své imunitě jsem byla přesvědčena.

„Kate?“ zavolala jsem na ni, abych se vyhnula dalšímu vyslýchání. „Co říkáš na to, že si tě na víkend chce vzít tatínek?“ zeptala jsem se, když přiběhla.

„Hm, tak jo,“ souhlasila trochu smutně.

„Děje se něco?“ sklonila jsem se k ní.

„Ne, jen mě bolí ruka,“ odbyla mě a odešla.

„Katie, co jsi tak smutná?“ Přišel za ní Emmett a posadil si ji na klín.

„Půjdu spát. Přečteš mi pohádku?“ zeptala se potichu a Emmett ji hned odnesl v náručí nahoru. Bylo to divné. Něco jí trápilo, ale nechtěla říct co.

„Dojdu jí dát dobrou noc.“ Rychle jsem se zvedla a šla nahoru.

Když jsem vešla do jejího pokoje, už ležela v posteli vedle Emmetta, který zabíral skoro celou postel, ale přesto se tam vešli.

„Přišla jsem ti dát dobrou noc,“ usmála jsem se a natáhla se, abych jí mola dát pusu na čelo.

„Dobrou noc,“ odpověděla a zdravou rukou mě objala. Potichu jsem zase odešla a nechala Emmetta, aby ji uspal.

„Bello, za měsíc jsou Vánoce. Vypusť z hlavy všechny starosti, protože musíme Kate udělat ty nejlepší Vánoce, jaké kdy zažila.“ Alice mě vzala za ruku a posadila se se mnou na pohovku. Esme mi hned přinesla hrneček s teplým čajem a Edward mě objal kolem ramen.

„Já vím, Alice, já vím. Ale jsou věci, které musím vyřídit co nejdříve. Hlavně byt a klienty. Pak si udělám volno. Slibuju.“

„Beru tě za slovo,“ objala mě Alice a pak odtáhla Jaspera někam pryč.

„Dojdu se vysprchovat,“ pošeptala jsem Edwardovi a zvedla jsem se. Pomalu jsem šla nahoru a na schodišti jsem se srazila s Emmettem, který šel od Kate.

„Už spí,“ usmál se na mě.

„Doufám, že její sourozenec bude alespoň tak hodný, jako je někdy ona. Zatím to nevypadá,“ zasmála jsem se a zmizela v pokoji, kde jsem zamířila rovnou do koupelny.

Svlékla jsem se a vlezla do sprchy. Opřela jsem se o stěnu a nechala na sebe dopadat kapky vody. Hladila jsem se po bříšku a vnímala, jaké mi to přivozuje nádherné pocity. Bříšky prstů jsem vnímala, jak je vystouplé a větší.

„Malé miminko,“ zašeptala jsem. „Rozkošné,“ pokračovala jsem a představovala si, jak asi bude vypadat. A pak někdo zaklepal na dveře a všechno mé snění překazil. Rychle jsem vypnula vodu a zabalila se do osušky.

Musel to být Edward, protože když jsem už oblečená vylezla, starostlivě si mě měřil.

„Zamyslela jsem se,“ omluvila jsem se s úsměvem a dala mu pusu. On si mě opatrně stáhnul na sebe a líbal mě dál. I přesto, že jsem se snažila, musela jsem zívnout.

„Jsem zase unavená,“ zamručela jsem a svalila se z něj vedle.

„Jeden spěte,“ pohladil mě po břiše. „Dobrou noc.“

„Dobrou,“ odpověděla jsem a přitulila se k němu. Zavřela jsem oči a za chvíli už jsem spala.

Další den jsem byla úplně mimo. Nebylo mi vůbec dobře. Od čtyř od rána jsem skoro non-stop zvracela a žaludek se mi uklidnil až o nějaké čtyři hodiny později. A pak jsem jenom spala. Byla jsem nemožná. Kate měli pořád na krku Cullenovi a já si vyspávala.

„Bellinko?“ oslovil mě potichu Edward, když jsem byla trochu při smyslech. „Nechceš, abych zítra Kate do nemocnice odvezl já?“

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou. „Musím mluvit s Viktorem, tu chvilku to vydržím.“

„Tak dobře. Nechám ti tu auto, klíčky budeš mít v zapalování. A abych nezapomněl, Esme ti vyřídila byt a nahlásila naši adresu všude jako přechodné bydliště, než to bude oficiální,“ oznámil mi.

„Děkuju,“ usmála jsem se a na tváři cítila jeho rty.

„Nechceš něco k jídlu?“

„Jsem ráda, že nezvracím,“ zamumlala jsem.

„Tak ještě spi.“

„Co dělá Kate?“ zajímala jsem se.

„Kouká s Emmettem na televizi a Rose jí lakuje nehty na nohou, když na rukou nemůže,“ zasmál se.

„Tak fajn. Nechceš si lehnout ke mně?“ Odsunula jsem se a ona zaváhal.

Laškovně jsem zpod peřiny vystrčila nahou nohu a jeho oči rázem zčernaly. Povytáhla jsem peřinu ještě víc a on už se pod ni dobýval. Zasmála jsem se, když mě jeho dech pošimral na krku a mířil si to dolů. nakonec zakotvil u břicha a laskal ho, když vyděšeně ucukl.

19. kapitola - 21. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Manželství na druhou aneb Upírská telenovela 20: