Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Manipulující mrcha - 6. kapitola

05.11.2011 (21:45) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1157×

6. kapitola – Vana

„Zdá se mi, jako bych tě znala odjakživa,“ pošeptala jsem. Moje hlava teď byla na jeho klíně. Hladil mé vlasy… Každý dotek jen na jednom mém vlasu ve mně vyvolával elektrický šok. Cítila jsem, jak se jeho hruď zatřásla. Bylo jasné, že mě slyšel.

„Cítím to stejně,“ řekl.

„Myslíš to, co jsem řekla, nebo to, co jsem…“

„Obojí,“ pověděl.

„Normálně…“

„Bys už křičela, ať nedoříkávám tvoje věty, ale díky tomu, že se ti líbím, se k tomu nemáš,“ řekl vesele.

„Ano, s tím, že normálně bych na někoho řvala, když by za mě doříkával věty, máš pravdu, ale jinak, s tím druhým…“

„No?“

„Moc si nefandi!“ řekla jsem. Najednou mi přestal hladit vlasy, zvedl se z pohovky a já obličejem spadla na místo, kde ještě před chvilkou seděl.

„Co je?“ zeptala jsem se přidušeným hlasem. Koukla jsem se na něho a viděla v jeho tváři nerozluštitelný pocit. Nemohla jsem rozpoznat, zda je naštvaný, smutný nebo jen v depresi, že ho nemám ráda.

„Moc si nefandi!“ řekl.

„Ježiši,“ pověděla jsem otráveně a zvedla se z pohovky. Dala jsem polštář zpátky na místo, dopila šálek krve a umyla ho. Peter se na mě s obdivem díval. Šálek jsem dala do skříně, odkud ho před dvěma hodinami vzal Peter. Šla jsem do koupelny, svlékla se a vzala si svoje staré oblečení.

„Co to děláš?“ zeptal se.

„Odcházím,“ vysvětlila mu, i když mi přišlo docela ironické, že zrovna jemu musím vysvětlovat, co mám v plánu. Vyšla jsem z domu a věděla jsem, že půjde za mnou.

„Kam jdeš?“ zeptal se.

„Řekla jsem, že pryč,“ zakřičela jsem. Neměla jsem náladu na něho a v podstatě na nic. Neměla jsem chuť se s ním bavit. Ano, znala jsem ho teprve pár hodin a hrozně se mi líbil. Myslím si, že máme hodně společného, ale nevím. Možná jsem to s tím odchodem trochu přehnala. Teď už ale musím jít. Nemůžu se otočit a jít zpátky k němu. To byla známka slabosti a to se mi ani v nejmenším nepodobá. Vstoupila jsem do lesa a byla rozhodnuta, že odsud vypadnu.

„Tak si jdi!“ vykřikl a nejspíš šel zpátky do domu. Neměla jsem boty, a tak jsem cítila každý kamínek, list a větvičku, která se mi dostala pod nohy.

Šla jsem několik minut, až jsem se vyhrabala z lesa a uviděla pláž. Byla přesně taková jako včera. Moře bylo klidné, nikde ani živáčka a písek byl suchý a horký. Vstoupila jsem na písek a cítila tu hrubost a zároveň jemnost. Byl hodně horký, jelikož na něho pražilo slunce a krásně svítil. Ne, počkat, to jsem byla já. Svítila jsem jak velká žárovka bez zásuvky.

Možná jsem o tom přemýšlela, jako že já jsem žárovka a slunce je zásuvka. Šla jsem po pláži až k moři. Čím blíž jsem byla blíž k moři, tím méně byl písek sušší a měnil se v mokrý a hrubý. Můj únik byl na dosah ruky, ale moje srdce mě táhlo zpět.

Stoupla jsem si do písku, kde se rozprostírala voda. Smyla mi písek z chodidel, ale po pár vteřinách jsem ho tam měla zpátky. Nohy se mi zabořovaly do písku a já se otočila k lesu. Nejdřív jsem viděla jen stromy, ale po krátké chvíli se tam objevil. Zastavil se a díval se mi upřeně do očí. Udělala jsem krok, byla na okraji moře a stále se dívala k němu. On udělal dva kroky a usmál se. Udělala jsem dva kroky a on čtyři. Udělala jsem deset, čímž jsem byla v moři a voda mi sahala pod ramena. Udělal jich dvacet a byl u mě.

„Promiň,“ řekl.

„Promiň,“ pošeptala jsem a políbila ho. Jeho vlasy byly mokré, což mi přišlo strašně sexy. Prohrábla jsem mu je a dál jsem líbala jeho rty. Byly měkké, ale na pohled drsné. Nevím, jak dlouho tohle trvalo, ale byl to nejlepší zážitek v mém životě. Ano, líbala jsem se už s hodně kluky, ale nikdy to nebylo takové. Měla jsem pocit, jako bych ho znala celý svůj život. Něco mi ale překáželo v tom, abych se tomu naprosto oddala. Přestala jsem ho líbat a kouknula jsem se na něho.

„Něco v nepořádku?“ zeptal se.

„Někdo nás sleduje,“ řekla jsem a podívala se pod hladinu. Najednou se někdo vynořil a já byla jako opařená.

„Riley?“ řekla jsem a byla jsem naprosto strnulá. Peter se na mě podíval a potom na Rileyho.

„Ty ho znáš?“ zeptal se.

„Ano,“ řekla jsem a rychle šla od obou pryč. Vylezla jsem z vody a šla do lesa. Peter šel za mnou a to samé dělal i Riley.

„Můžeš mě chvilku poslouchat, Kristie,“ řekl Riley a já se zastavila. Peter a Riley se také zastavili a já se podívala na Petera.

„Kristie?“ zeptal se Riley.

„Ano?“ zeptala jsem se ho a koukla se na něho. Viděla jsem, jak je rád, že mě vidí, a bylo vidět, že se něco muselo hodně pokazit, aby za mnou přišel.

„Rád tě vidím,“ pověděl.

„Já tebe taky, Riley, já tebe taky,“ řekla jsem. Peter se na mě podíval, stál a díval se na mě. Viděla jsem v jeho očích zklamání z toho, že jsem mu lhala. Jenže mám takový dojem, že i on nemluvil pravdu, a že ta jeho sestra nebyla sestra, ale byla jeho bejvalka.

„Nemáš ani ponětí!“ zakřičel Peter a šel pryč. Riley se na mě zděšeně podíval a já dala oči nahoru.

„Petere, počkej,“ řekla jsem a šla za ním. Riley běžel za mnou a bylo vidět, že nic nechápe.

„Co se děje?“ zeptal se a já mávla rukou. Chytila jsem Petera za ruku a zatáhla ho k sobě.

„Slyšíš?“ zeptala jsem se.

„Co chceš ode mě slyšet?“ zeptal se.

„Pravdu,“ řekla jsem.

„Tak fajn… měla jsi pravdu. Je to oblečení mojí bejvalky,“ pověděl.

„Bože,“ řekla jsem a koukla se na Rileyho.

„A ty?“ zeptala jsem se.

„Co?“ zeptal se.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se ho.

„Victorie o tobě ví,“ řekl.

„Victorie?“ zeptal se Peter.

„Ty ji znáš?“ zeptala jsem se ho.

„Ví, že jsi tady, a ví, že ho chceš varovat, a tak šla do útoku,“ pověděl.

„Do jakého útoku?“ zeptal se zděšeně Peter.

„Jde si pro nějakou dívku ve Forks,“ řekl lhostejně Riley.

„Bella?“ řekl Peter.

„Kdo je to, Petere?“ zeptala jsem se ho.

„Dívka,“ řekl duchem nepřítomný.

„Člověk? Proč by Victorii zajímala nějaká dívka, která je člověk?“ zeptala jsem se ho.

„Protože jsem jí zabil druha, proto,“ řekl Peter.

„Ty jsi Edward?“ zeptal se Riley a já se otočila na Petera… teda na Edwarda.

„Edward? A pak kdo tu lže,“ řekla jsem, vběhla jsem na pláž a do moře. Oba kluci běželi za mnou a potom skočili se mnou. Během několika hodin jsem dorazila do Forks a koukala se na P... Edwarda, když běžel přede mnou. Viděla jsem dům a před ním spoustu vlkodlaků a slyšela jsem upíry v domě. Slyšela jsem ale i lidské srdce, a tak jsem se koukala na Rileyho.

Zastavili jsme se a já viděla, jak se vlkodlaci na nás vhrli. Uhnula jsem jednomu vlkodlakovi a měla jsem jen jedno přání, aby si sedli a nechali nás být. Po pěti vteřinách si vlkodlak, co se na mě vrhl, sednul a stále se na mě koukal. Najednou se vlkodlaci zastavili, přeměnili se v muže a oblékli si bleskově kraťasy. Koukla jsem se na jednoho kluka a usmála se na něho. I když si myslím, že nás mají jako za nepřátele, kluk se usmál a mrkl na mě.

„Kdo je to, Edwarde?“ zeptal se chlap, který mi připadal strašně staře. Edward se na mě podíval a usmál se. Potom se otočil zpátky k muži.

„Same, jsou to přátelé,“ řekl.

„Přátelé, mají červené oči jako ty. Dohoda mezi námi a vámi už neplatí,“ řekl.

„Jak se opovažuješ. Tu dohodu stanovil jeho předek a nemá to s tebou vůbec co dělat. Vše, co se týká dohody, chci řešit s ním a ne s tebou,“ zakřičel Edward. Ukázal na kluka, který vyšel z domu. Kluk měl na sobě též kraťasy, ale měl na sobě i tričko šedé barvy a tenisky. Postavil se před Sama a usmíval se.

„Takže seš na lidičky, jo?“ zeptal se.

„Drž hubu,“ řekl Edward.

„Dohoda padá, Edwarde. Porušil si ji,“ řekl.

„Jacobe…“

„Nic neříkej. Jsem rád, že si ji odkopl, protože aspoň vidí, jakej si hajzl,“ řekl Jacob. Edward mu jednu vrazil a já se hned postavila před Edwarda, když jsem viděla, jak se nějací kluci přeměnili ve vlkodlaky.

„Můžeme se domluvit i rozumně… Jacob, že?“ zeptala jsem se.

„Ano, a ty jsi kdo?“ zeptal se.

„Já jsem jen upírka, která byla ještě před několika měsíci vaším nepřítelem,“ pověděla jsem.

„Upřímná, to se mi líbí,“ řekl Jacob a usmál se. Přišla jsem blíž k němu a nahnula se k němu. Viděla jsem, jak se ostatní vlkodlaci přiblížili. Báli se o něho a o to víc to bylo vzrušující.

„Jsem mrcha a upřímnost není moje denní rutina, takže si na to nezvykej,“ pošeptala jsem mu do ucha, odklonila se od něho a laškovně se usmála.

„Piješ lidskou krev?“ zeptal se.

„Ano,“ pověděla jsem.

„Proč?“ zeptal se.

„Je lepší, věř mi.“ Zasmál se a vzal mě za ruku.

„Tahle jde se mnou a ty dva tu hlídejte,“ řekl Jacob.

„Chci sebou i Rileyho,“ řekla jsem.

„Dobře, ty pojď taky,“ pokynul k Rileymu a táhnul mě do domu.

„To nemůžeš, Jacobe!“ vykřikl Edward, „miluju ji.“ Otočila jsem se, pustila se Jacobovy ruky, rychle přiběhla k Edwardovi a vrazila mu takovou facku, až spadl na zem.

„Jsi debil, jestli o tom nevíš,“ řekla jsem a šla do domu. Kluci se začali příšerně smát a Jacob se na mě jen usmíval. Vešla jsem do domu a ucítila její tep a krev. Tohle bude mnohem těžší, než jsem si myslela. Zvlášť, když je to ta děvka, kterou miluje on.

5. kapitola - 7. kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Manipulující mrcha - 6. kapitola: