Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Manipulující mrcha - 5. kapitola

26.10.2011 (09:00) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1203×

5. kapitola - Voda je můj nový přítel

Voda… Nejlepší přítel upíra. Voda mě v posledních měsících obklopovala často. Byla mojí kamarádkou, mou spřízněnou duší. Rozuměla mi jako nikdo jiný. Většinou jsem se zastavila na malém ostrůvku, abych ulovila pár chutných lidiček, ale jinak jsem pálení v hrdle úspěšně ignorovala. Teď, jak jsem uhodla, jsem byla u Filipínských ostrovů. Ležela jsem na pláži a opalovala se. Po třech hodinách mi uschlo oblečení, které bylo na mně od té doby, co jsem utekla od Rileyho a té zrzky. Oblečení bylo celé zakrvácené a roztrhané. Musela jsem se převléknout a dostala jsem silné nutkání osprchovat se a trochu se zkrášlit. Proto jsem se znovu vydala do vody a plavala k malému ostrůvku uprostřed Tichého oceánu. Přesto, že by normální člověk to místo ani nenašel, překvapilo mě, že uprostřed ostrova je postavený velký dům. Vloupala jsem se do něho, když už byla noc. Svlékla jsem si všechno oblečení a začala se sprchovat. Po necelých patnácti minutách jsem sprchu vypnula a vylezla ze sprchy s ručníkem omotaným kolem těla.

„Kdo jsi?“ zeptal se někdo mezi dveřmi. Byl to muž vysoké postavy. Na sobě měl jen kalhoty a tričko asi zapomněl. Měl tmavě hnědé vlasy a krásné rty. Usmíval se a prohlížel si mě od hlavy až k patě.

„Já… Omlouvám se.“ Napadla jsem ho a chtěla se mu zakousnout do krku, ale odhodil mě jako nic.

„Jsi upír,“ řekla jsem, když mi pomáhal vstát ze země.

„Oba jsme,“ pověděl.

„Promiň, že jsem se ti vloupala do domu,“ omlouvala jsem se.

„Nemusíš se za nic omlouvat, jsem rád, že konečně mluvím s někým jiným, než sám se sebou,“ řekl a zasmál se.

„Fajn,“ pověděla jsem a šla k němu blíž. Usmála jsem se a podívala se mu hluboce do očí. Měl jinou barvu, než jsem měla já, což bylo divné. Riley mi říkal, že oči máme červené kvůli tomu, že pijeme lidskou krev, ale tenhle upír má fialovou barvu. Jak to?

„Nemusíš mě ovlivňovat, dám ti nějaké oblečení,“ řekl a já se vrátila do reality. Říkala jsem to snad nahlas?

„Neříkala, ale řekněme, že mám schopnost, která je té tvojí podobná,“ řekl.

„Umíš číst myšlenky?“ zeptala jsem se.

„Jsi chytrá, myslel jsem si, že ti to budu muset vysvětlovat tak, jako každému upírovi, koho tu potkám.“ Otočil se a šel do kuchyně. Šla jsem za ním a koukala se na stěny a obrazy. Měl tu mnoho obrazů z 18. a 16. století. Většinou jsem nedávala ve škole vůbec pozor, ale na dějepisu ano. Jednou jsem šla do školy, protože jsme měli dějepis, a to jsem měla čtyřicítky.

„Dobrý odhad,“ volal z kuchyně a já šla z chodby do kuchyně.

„Dík,“ řekla jsem a dívala se, co dělá. Vzal si z lednice pytlík s něčím červeným… S krví, nalil si ji do skleničky a začal ji pít.

„Chceš?“ zeptal se.

„Prosím,“ řekla jsem. Vzal další pytlík z ledničky a nalil mi. Poslal mi skleničku přes celý stůl a já ji jen tak tak chytla. Napila jsem se a cítila jsem, jak je hnusná.

„Fuj!“ řekla jsem.

„Co je?“ zeptal se.

„Mám ji radši v pokojové teplotě a čerstvou,“ pošeptala jsem.

„To já taky, ale nemůžu si tady moc vybírat,“ řekl.

„Aha, tak proč odtud nevypadneš a nenajdeš si nějaké jiné bydlení?“ zeptala jsem se.

„Víš, jak jsem ti řekl, že jsi chytrá?“ zeptal se.

„Ano?“

„Tak to beru zpět,“ řekl vesele.

„Jsi blbec,“ řekla jsem a dopila skleničku.

„Jsem Peter,“ řekl.

„A dál?“

„Co dál?“ zeptal se.

„Tvoje příjmení. Myslím si, že ty to s tou chytrostí máš taky docela nahnutý,“ řekla jsem.

„Já vím, no… Farrel, Peter Farrel,“ řekl.

„Já… Calinda,“ řekla jsem a nepřemýšlela nad svým skutečným jménem.

„Dobře, nechceš mi říct svoje skutečné jméno,“ pověděl a znovu se usmál.

„Ty mně taky ne,“ řekl jsem vesele.

„Nevím, o čem to mluvíš,“ řekl vesele, ale bylo vidět, že jsem se trefila do černého. Chvilku bylo ticho. Koukali jsme se na sebe a on si mě pořád prohlížel. Kouknula jsem se na sebe a zjistila, že mám na sobě stále jen ručník.

„Jo, počkej,“ řekl. Po pár vteřinách přiběhl i s oblečením.

„Mohl bys?“ zeptala jsem se ho. Otočil se a přitom se krásně usmíval.

„Jakto, že máš ženské oblečení?“ zeptala jsem se ho a začala se oblékat. Zjistila jsem, že mi dal černou podprsenku a k tomu průsvitné tílko. Tak to ne.

„Víš co?“ zeptala jsem se.

„Co?“ zeptal se a něco mě napadlo.

„Nic,“ řekla jsem a dooblíkla se.

„Proč si myslíš, že tu žádná upírka nežije?“ zeptal se.

„Prosím tě! Zaprvé - byla by tu a nedával bys mi její oblečení a zadruhé - nevypadáš, že by si měl přítelkyni, jelikož jinak bys se mnou neflirtoval a nedával mi černou podprsenku a k tomu průsvitné tílko,“ řekla jsem. Už jsem se dooblékla, takže se otočil.

„Už tady bylo,“ řekl.

„Lžeš. Nekoupíš dům s ženským oblečením ve vestavěné skříni. Jsi gay upír nebo tak něco?“ zeptala jsem se vesele.

„Co? Ne. Já miluju ženy a skříně nemám vestavné,“ řekl a zasmál se.

„Tak fajn. V tom případě by neměl být problém, aby si mi řekl, proč máš tady ty…“

„Moje sestra si je tu nechala,“ vykřikl.

„Proč by tu nechávala oblečení?“

„Protože se řídí svou oblíbenou mantrou,“ řekl vesele.

„A to jest?“ zeptala jsem se.

„Že oblečení je jen na jedno použití,“ pověděl a zasmál se.

„Takže ty máš sestru,“ řekla jsem.

„Ano, mám,“ řekl a posadil se na pohovku v obývacím pokoji. Sedla jsem si hned k němu a dala hlavu na jeho rameno.

„Nevadí?“ zeptala jsem se.

„Zdržíš se tu dlouho?“ zeptal se.

„Neměla jsem to v plánu,“ řekla jsem. Dal mi ruku kolem levého ramene. Slyšela jsem, jak se pravidelně nadechuje a oddechuje a tluče mu srdce. Počkat… Tluče mu…

„Jsem kříženec,“ vysvětlil.

„Čeho?“ zeptala jsem se.

„Upíra a člověka, hlupáčku,“ řekl. Měla jsem pocit, že bych měla být zvědavá, bavit se o tom s ním, přemýšlet o tom a tak, ale abych pravdu řekla, tak mě to nezajímalo a ani nepřekvapilo. Jestli existují na tomhle světě upíři, tak proč by nemohli existovat třeba vlkodlaci, mořské panny nebo i kříženci člověka, upíra nebo kohokoli jiného.

„Vlkodlaka jsem jednou viděl, ale mořskou pannu zatím ne,“ řekl a podíval se mi do očí.

„Ty to nedokážeš nějak zastavit?“

„Ne, nečtu myšlenky, protože chci, ale je to automatické,“ pošeptal mi do ucha.

„Skvělý!“ řekla jsem ironicky.

„Co tvoje sestra?“ zeptal se.

„Co s ní?“ zeptala jsem se znuděně.

„Chybí ti?“ zeptal se.

„Tobě tvoje sestra chybí?“ zeptala jsem se.

„Mně ano,“ řekl.

„Tak to jsi jediný,“ pověděla jsem.

„Nemyslíš, že je špatné, že se svojí sestře vyhýbáš a nestýská se ti po ní?“ zeptal se.

„Točí se Země dokola?“ zeptala jsem se.

„Ano,“ řekl nechápavě.

„V tom případě se nic tak hrozného neděje,“ řekla jsem a chtěla se zvednout. On mě ale přitlačil zpátky. Dala jsem si hlavu na jeho klín a lehla si na pravý bok. Hladil mě po vlasech a hluboce oddechoval.

„Nikdy sis o tom s nikým nepromluvila?“ načal to zase. Věděla jsem, že se o tom s nikým nechci bavit, ale měla jsem potřebu se s tím někomu svěřit a on byl poblíž. Pojala jsem to ale svojí formou. Začala jsem si vybavovat obrazy svojí sestry. Když jsem se narodila… Od té doby mě matka s otcem milovali. Starali se o mě a byla jsem pro ně všechno. Když se ale narodila moje sestra, tak se zajímali jen o ni a na mě si ani nevzpomněli. Pamatuji si na pár útržků z mého dětství, kdy se věnovali jí a na mě nebrali ohledy. Bylo mi sedm a matka mě už nechala jednou v obchodním centru, dvakrát v kavárně a jednou dokonce v metru. Proč si to tak dobře pamatuji? Protože v sedmi letech jsem si uvědomila, že nejsilnější lidé jsou ti, kteří se spoléhají jen sami na sebe a naschvál manipulují s lidmi okolo sebe jen pro svoje vlastní sobecké potřeby, což se týkalo i mě. Moje sestra si nic z tohohle nepamatuje, a proto nechápe, proč ji tak nenávidím.

„Krutý!“

„Povídej mi o tom,“ řekla jsem.

„Takže voda,“ řekl.

„Co, prosím?“ zeptala jsem se.

„Voda je teď tvůj nejlepší přítel,“ pověděl.

„Možná,“ řekla jsem, překulila se tak, abych mu viděla do obličeje a usmála se. Mrkl na mě a stále mi hladil vlasy. Tohle bude ještě dlouhý život.

4. kapitola - 6. kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Manipulující mrcha - 5. kapitola: