Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mám už jinou rodinu - 9. kapitola

23.03.2013 (15:45) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2003×

9. kapitola

Pohled Esme:

Když jsme se dozvěděli, kde Edward bydlí, hned jsme si zařídili letenky. Na letišti jsme si vypůjčili auta a jeli do městečka, kde měl Edward bydlet.

„Prosím vás, nevíte, kde bydlí Edward Cullen?“ ptal se můj manžel jedné kolemjdoucí. Edwarda zkrátka necítíme, je to asi součást jeho podstaty.

„Na konci města, jeďte stále rovně a na konci zahněte doleva,“ radila nám žena.

„Moc děkuji,“ poděkoval jí Carlisle, a tak jsme vyrazili k cíli. Byla jsem čím dál víc nervóznější, konečně ho uvidím.

Když jsme dojeli na místo, uviděli jsme malý domek na kraji města. Vypadal velmi vkusně, nebyl nijak přepychový, ale já věděla, že tohle je dům mého syna. Edward nikdy neměl rád luxus, takže se to k němu hodilo. Zrovna když jsme vystupovali z auta, otevřely se dveře a z nich vykoukla malá hnědovláska. Loučila se s dvěma lidmi.

„Rádi jsme vás poznali a děkujeme,“ mluvili na ni. Nepochybovala jsem o tom, že je to Edwardova žena. Byla krásná a vypadala velmi mile.

„Za čtrnáct dní pošlu návrhy a ještě se domluvíme.“ Slyšela jsem poprvé její hlas, zněl stejně příjemně jako ona vypadala. Když ti dva odjeli, tak svůj pohled obrátila k nám. Zamračila se a z jejího krku se ozvalo jemné vrčení. Byla to samé jako Edward. Můj syn si našel poloupírku. Byla jsem na něho pyšná.

„Nechceme ti ublížit,“ chopil se slova Carlisle a snažil se ji uklidnit. Mohla být vyděšená, mohla z nás mít strach. Jen tak tam stála a ani my ani ona jsme se k ničemu neměli. Ona podle mě nevěděla, co říct a jak se má zachovat.

„Jsem Esme Cullenová a hledám svého syna,“ ujala jsem se slova sama a doufala jsem, že se uklidní.

„Já vím, kdo jste,“ podotkla tiše. Teď to byl již docela nepřátelský tón. Přemýšlela jsem, co máme teďka dělat.

„Edward není doma,“ dodala žena mého syna.

„My...“ Chtěla jsem ještě něco říct, ale nakonec jsem nic neřekla, vlastně jsem nevěděla, jak začít. Podle toho, jak stála před námi, jsem poznala, že musí být moc milá, ale teď byla zmatená a možná i vyděšená. Najednou jsem uslyšela přibližující se motor, a podle toho, jak hnědovláska pootočila hlavou, jsem věděla, že je to můj syn.

„Už jede,“ zašeptala jsem, i když jsem věděla, že to všichni vědí, ale já jsem to potřebovala slyšet nahlas, abych věděla, že je to pravda. Když auto zastavilo před domem, ani jsem nedutala. Všichni kolem mě byli stejně napnutí. Kmitla jsem pohledem k hnědovlásce, na jejím obličeji byla úleva, lehce povytáhla koutky úst a v očích se jí zračila láska. Otevřely se dveře u auta a můj syn vystoupil. Byl stejný, jako jsem si ho pamatovala, akorát v jeho obličeji jsem uviděla, že dospěl. Vypadal sice úplně stejně jako před čtyřmi lety, ale bylo na něm vidět, že je to již ženatý muž. Edward se nejdřív podíval směrem ke své ženě, lehce se na ni usmál a potom se podíval na nás. V jeho očích jsem nedokázala nic vyčíst. Opět odvrátil hlavu od nás a bez jediného slova se rozešel k hnědovlásce. Bez jediného slova nebo nějakého gesta. Šel tak elegantně, až jsem se nadouvala pýchou.

„Edwarde,“ zašeptala jsem tiše. Věděla jsem, že jsme mu ublížili a tak nějak čekala jeho reakci, ale teď to tady bylo a moc mě to zamrzelo. Edward došel k hnědovlásce a lehce ji políbil. V tom gestu bylo všechno, byla tam láska, ochrana i úleva. Byl to emotivní zážitek a já jsem v tu chvíli věděla, že ji bezmezně miluje.

„Co chcete?“ obrátil se na nás Edward chladně a objal svou ženu kolem ramen. Byl tak chladný, až jsem myslela, že začnu nahlas vzlykat.

„Synu,“ promluvil Carlisle, ale dál se k ničemu neměl. Věděla jsem, že je to pro něho těžké, stejně tak jako pro mě.

„Neříkej mi tak, už dávno to tak není,“ odpověděl sice v klidu Edward, ale já věděla, že je stejně nervózní jako my.

„Edwarde, chtěli bychom se ti omluvit a nějak to urovnat,“ vzal si slovo zase Carlisle. Najednou se hnědovláska vedle mého syna uchichtla. Nekomentovala jsem to, protože na to nebylo co říct. Edward ji ještě víc sevřel a přitáhl si ji k boku.

„Nemyslím, že to jen tak spravíte omluvou. Nemohl jsem uvěřit, že jste mi tehdy nevěřili, ale teď už je to jedno. Já mám svou rodinu a víc nepotřebuji,“ promluvil na nás a já věděla, že to nebude jen tak lehké, aby k nám zase našel cestu, ale já to jen tak nenechám.

„Bello, prosím tě, běž dovnitř, já tam hned budu.“ Podíval se láskyplně na svou ženu stojící po jeho boku. Takže Bella, krásné jméno. Její oči se k němu zdvihly.

„Neudělej hloupost,“ promluvila k němu šeptem a já věděla, že to myslí dobře. Měla o něho strach, jako jsem měla já. Měl pravdu, teď už měl jinou rodinu a my to už nejsme.  

„Neboj, jen běž,“ pohladil ji po tváři a ona mu dala pusu na tvář. V tom bylo vše, jako by říkala: jsem tady s tebou.

„Chci vám říct jen jedno. Já jsem vám neodpustil a ani se tak nestane, určitě ne v nejbližší době. Když jste mě vyhodili, musel jsem se o sebe postarat sám. Ze začátku to nebylo nic lehkého, ale zvládl jsem to a teď jsem tady. Našel jsem ženu, kterou miluji. Ona je má rodina a nikdo jiný. Vy jste mě tehdy zklamali. A tak to je i teď. Nemám vám co odpouštět, tak, jak jste se tehdy rozhodli, to byla vaše věc. Ještě jednou říkám, že jsem nikoho nezabil, jsem čistý, ale to už vás nemusí zajímat nic ohledně mě,“ domluvil můj syn a já jsem si nahlas povzdychla. Dospěl, za ty čtyři roky dospěl tak, že byl úplně jiný. Samozřejmě v dobrém slova smyslu.

„Vím, že jsi na nás naštvaný, a chápeme tě, ale budeme se snažit dostat tvou důvěru zpátky, protože jsi náš syn a my udělali ohromnou chybu. My tě stále milujeme.“ Přistoupila jsem k němu blíž.

„Mně je jedno, co děláte, ale mě už do toho nezatahujte. Všichni jste mi nevěřili, ani jednoho nenapadlo, že jsem to neudělal, takže teď nic neříkejte. Nepřeji si, abyste nás otravovali.“ Udělal několik kroků k domu a nakonec zmizel v něm.

Začala jsem vzlykat, takže to bylo horší, než jsem si představovala, on nás vážně nenávidí. Cítila jsem, jak mě někdo objal a tahal do auta.

„Ne,“ zaprotestovala jsem chabě, ale neměla jsem nejmenší šanci.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mám už jinou rodinu - 9. kapitola: