Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Málokdo mě viděl 8. kapitola

05.06.2010 (21:15) • Blotik • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2494×

8. kapitola

Bella:

Jakmile jsem je zavedla do jejich pokojů, vydala jsem se do toho svého. Ovšem po cestě jsem potkala Aimona, který mě zdržel.

„Ty jsi Isabella, že?“ zeptal se mě opatrně.

„Jo, ale jen Bella.“

„Dobře, takže, Bello… no já jsem se chtěl zeptat… no jestli by si… no nechtěla… nechtěla… jít…“

„Tak už se vymáčkni,“ přerušila jsem jeho smysluplnou konverzaci.

„No, slyšel jsem o tom plesu, a tak jsem se chtěl zeptat, jestli půjdeš se mnou,“ vybalil na mně tak rychle, že jsem se divila, že jsem to všechno stihla pochopit. Takže on chce jít se mnou na ten ples. Tak proto se tak zasekával.

Musela jsem se pousmát, nikdy jsem si nemyslela, že kvůli mně se nějaký upír nebude moc vyžvýknout. Asi jsem se mu líbila a to mi moc lichotilo a navíc není zas tak k zahození. Tak, jako Edward, akorát u tohohle mám šanci. Ďábelsky jsem se pousmála a nakonec mu kývla.

Celý se rozzářil a myslím, že by klidně skákal do stropu radostí, kdyby nehrozilo, že rozbije celý hrad.

„No já už musím. Chtěla jsem si zajít ještě na lov. A asi bych měla vzít i Cullenovi.“ Rozloučila jsem se s ním a šla se převléknout do nějakého oblečení, které bylo vhodné na lov. Vzala jsem si tedy volnější kalhoty a triko a vydala se za Arem, abych mu řekla svůj plán.

Musím uznat, že mě štve, jak se musím vždy hlásit. Hlavně pokud někam jdu, připadám si, jako kdyby mě hlídal, a to se mi vůbec nelíbí a hlavně chtěl vědět o každém mém kroku, což u mě přihodilo další znepokojení.

„Aro, jdu na lov. Vezmu sebou i Culleny, pokud dovolíš.“ Ještě se tak sehnout k jeho nohám a začít je líbat a je to dokonalé.

„Samozřejmě,“ řekl a pak mě poslal pryč. Ani mi nic neřekl, jenom prostě máchnul rukou, ať jdu pryč. Měla jsem takovou chuť po něm skočit, ale úkol je úkol.

„A nemohla bych s sebou vzít i Emmetta? Našeho Emmetta? Mohl by se s Emmettem Cullenem seznámit. Jsou si dost podobní a mají hodně podobný smysl pro humor.“ Když jsem tohle říkala, raději jsem mu kontrolovala myšlenky. To, co jsem mu ale z myšlenek přečetla, mě docela zarazilo. Jen, když jsem vzpomenula, jak jsou si podobní, a jak se stejně jmenují a takové věci, se mu hlavou začaly vířit vzpomínky.

Kdysi našel Emmetty dva. Nebyli dva, ale byli to bratři. Jednoho přeměnil a nechal v nějakém městě, toho, ve kterém viděl větší talent, přeměnil a nechal si ho. Prostě bezcitnej upír.

Takže Emmett má bratra.

„Samozřejmě,“ řekl celkem rozpačitě. Asi nechtěl, aby se poznali. Už jsem mu raději myšlenky nečetla. Asi bych se pozvracela.

„Děkuji,“ uklonila jsem se, jenom pro jeho spokojenost, a šla pro Culleny a Emmetta.

„Mohu dál?“ zeptala jsem se, jakmile jsem zaklepala na dveře jejich pokoje. Asi jsem jim nenechala moc času na vybalení. I když, proč by se tu měli vybalovat? Neměli důvod, ale podle těch jejich zavazadel jsem usoudila, že se asi vybalovat chtějí. Nebudu se do toho ještě více zamotávat.

„Pojď dovnitř,“ řekl někdo. Mužský hlas, takže bych tipovala Carlislea. Byla to hlava jejich rodiny.

„Jenom jsem se chtěla zeptat, jestli se mnou půjdete na lov. Půjde i Emmett. Ten náš,“ dodala jsem, když nechápali.

„Jistě, ale mi lidi nelovíme.“

„Aha, no… já taky ne,“ řekla jsem a s úsměvem jsem ukázala na moje oči.

„Ou, promiň,“ zastyděl se Carlisle.

„To nevadí. Tak jdete?“ položila jsem otázku znova.

„V tom případě… Má někdo z vás námitky?“ otočil se na svou rodinu. Ach, rodina. Já bych chtěla taky rodinu. Svou vlastní, která by mě chápala, kterou bych byla nedílnou součástí. Kde bych se cítila doma.

„Bello? Je ti něco?“ zeptal se mě Emmett. Cullen.

„Tak jdeme?“ Už zase ta stejná otázka. Teď to vypadá, že nic jiného neumím.

„Jdou všichni. Chceme se zapojit do vašeho lovu.“

„S námi jde ještě Emmett, náš, protože já nejsem dost věrohodná pro Ara, protože jsem tady jenom pár týdnů. Proto jde jako dozor,“ mrkla jsem na ně. Věděla jsem, jak zareaguje na medvěda, pokud ho ucítí.

„Mohu se tě na něco zeptat?“ zeptal se mužský hlas.

„Ano?“ otočila jsem se. Edward.

„Proč neslyším tvé myšlenky?“ zeptal se zvědavě.

„Mám štít.“ Jednoduchá otázka, jednoduchá odpověď.

Všichni jsme se sebrali a šli. Jestli Emmett, ten náš, bude pít zvěř častěji, musím něco udělat s těma jeho očima. Zabarvím je. Super. Aro nic nepozná. Emmett se sice bude divit, proč má stále červené oči, a já mu to jednou řeknu, ale Aro si ho všímat nebude. Vždyť bude pořád vypadat, jako krvelačný, lidmi se živící, upír. Teda, krvelačný… To je asi každý upír, že?

A tak jsme teda vyrazili na lov. Probíhalo to velmi dobře, až do té doby, než se Emmett s Emmettem začali hádat o medvídka, který jim nakonec stejnak utekl.

Samozřejmě se ti dva museli poprat a to jsme je museli odtrhnout, protože by se tam prali ještě do teď. To nebylo ještě to nejhorší. Potom, co jsme je od sebe dostali, chtěla Rose jít uchlácholit svého manžela, ale bohužel nemohla rozpoznat, který to je. Musím uznat, že jsem taky s tím měla problémy. Vůbec jsem nevěděla jak je rozpoznat, proto jsem se chtěla podívat na jejich duhovky. Náš Emmett má přece červené oči, i když jsem v nich zahlédla i zlaté žilky. I po tom jednom medvíkovi. Ale celé se zbarví až za dlouho. Když jsem se na ně ale podívala, akorát domrkali a zavřeli oči. Takže oni se domluvili. Dobře, budu s nimi hrát tu jejich hru. Přišla jsem k jednomu, o kterém jsem si myslela, že je Cukroušek a zeptala se ho na něco, co může vědět jenom on. Přišla jsem tedy k jednomu z Emmettů a zeptala se:

„Řekni jednu věc, kterou si dělal v nejbližší době ve Volteře?“ zeptala jsem se ho a on se začal drbat na hlavě, jakože přemýšlí. Tak to mi bylo jasný, že tenhle Emmett je Cullenů, ale snažil se něco vymyslet, aby nezkazil srandu, a tak první, co ho napadlo, bylo:

„Spal jsem s tebou.“  V tu chvíli jsem na něj vyvalila oči a fakt jsem si nebyla jista, kdo je kdo.

„Co kecáš, já jsem s ní spal,“ ozval se ten druhý. No, aspoň se už sami prozradili. Asi bych si je měla označkovat, abych je později nemusela rozpoznávat podle očí. A co teprve, kdyby už byl Cukroušek vegetarián úplně. Emmett Cullen se začal nehorázně řehtat.

„Fakt jste spolu spali, no to je hustý.“ Bože jak si Rose mohla vybrat takového natvrdlého upíra. Zakoulela jsem očima a dál je přestala řešit, blbci. Otočila jsem se na podpatku a vydala se zpět, ale ještě před tím, než jsem se jim ztratila, jsem se s nimi patřičně rozloučila.

„Cestu do Voltery, předpokládám, najdete. Tak se tu mějte.“ A už jsem si to mašírovala pryč od nich.

Jen co jsem se objevila na kraji lesa, bylo mi jasné, že není něco v pořádku. Vládnulo tady až přílišné ticho a atmosféra byla napjatá, dále jsem vycítila přítomnost dalších upírů, a proto jsem se nadechla, chtěla jsem poznat, o koho jde. Jen, co se mi ta vůně dostala do nosu, věděla jsem, kdo to je. Tuhle vůni jsem už cítila, vlastně ji cítil Aro a já jen přes jeho myšlenky, ale přece jsem si je zapamatovala. Byli to Rumuni.

Musela jsem se co nejdříve dostat zpátky k našim hostům a Cukrouškovi. Můj štít by měl stačit. Přece je nenechám umřít. Zaprvé, nejsem taková bezcitná, abych je tam nechala na pospas, a zadruhé, Aro by asi nebyl nadšený. Udělám to teda hlavně kvůli sobě, ale i to je malý důvod.

Běžela jsem zpátky.

„Co tady děláš? Nechtěla jsi jít do Volterry?“ zeptal se Cukroušek.

„Ne,“ zašeptal Edward, ale dost hlasitě, abychom to všichni slyšeli. Á, Alice asi měla nějakou vizi. Myslím, že můj čich je rychlejší.

„Přesně tak, Edwarde. Rumuni jdou sem. Musíme se dostat zpátky. Je nás málo a oni mají dobré schopnosti.“ Ne, že bych se bála, ale asi by je překvapilo, kdybych najednou přenesla všechny do Volterry. Navíc, k Arovi by se to dostalo a to by mi mohlo v budoucnu zhatit můj plán.

„Ale jak se tam dostaneme?“ zeptala se Alice.

„Netuším. Cítila jsem je na kraji lesa, tak nevím, jak je obejdeme. Ale… Vlastně vím. Moje schopnost by mohla zastřít náš pach.“ S návrhem všichni souhlasili. Dobře, tak jdeme na to. Schopnosti jsem už nějakou dobu trénovala, a že to nebyla zrovna krátká doba, takže by to mělo být všechno v klídku.

„Jdeme,“ zavelela jsem a všichni se mě drželi, jako ocásci. Hm, to jsem sice nechtěla, ale když mi věří, proč jim to vyvracet?

Došli jsme do Volterry a já rovnou zamířila k Arovi. Bude se na to muset přichystat a myslím, že se ples trochu přesune.

„Aro, Rumuni jsou asi na cestě sem. Potkali jsme je na lovu, proto se vracíme,“ poklonila jsem se, pouze jako formalita, abych se neprozradila, a řekla mu všechno, co se stalo na lovu. Samozřejmě ne to, co jsem chtěla udělat.

------------

Shrnutí (SuzySue)

Shrnutí (blotik)

V tomto dílku jsme Vás snad tamk moc nezmátli. Takže ještě jednou hezké počtení za SuzySue a blotika. :)

Autor: Blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Málokdo mě viděl 8. kapitola: