Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Málokdo mě viděl 7. kapitola

19.04.2010 (12:30) • SuzySue • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2382×

7. kapitola

A potom, že mu zvířata nechutnají.

Po lovu, kdy jsem se nejdřív Emmettovi vysmívala za jeho změnu. Ještě si totiž pamatuju, jak jednoho dne říkal, že on zvířecí krev neochutná, ani kdyby ho Jane mučila.

Dost jsem mu dávala zabrat, to musím uznat a taky jsem si to patřičně užívala. Chtěla jsem si to pořádně užít, jelikož Emmett byl většinou ten, kdo si ze všech dělal srandu a teď jsem měla tu možnost já a rozhodně jsem ji nehodlala promarnit.

Měla jsem v plánu to vyzvonit na celou Volterru, ale po tom, co mě Emm odprošoval na koulenou, jsem se rozhodla nechat si to přece jenom pro sebe.

Po tom, co jsme se vrátili do Volterry, po mně Emm popukoval, jestli jsem si to náhodou nerozmyslela, a když usoudil, že to zůstane mezi námi, málem skákal radostí. Jak malé dítě.

Oslava se blížila a já jsem musela začít nacvičovat tanec, do kterého se mi vůbec nechtělo. Vím, jak jsem byla nešikovná jako člověk a i když jsem tanec milovala, kvůli nešikovnosti jsem si ho nemohla pořádně užít a ani naučit. Vždy jsem si tak poskakovala po lese a usmívala se.

Ovšem teď jako upírka bych měla být ladná a rozhodně bych neměla zakopávat o vlastní nohy. No to se koneckonců za chvíli uvidí.

Jako první mě měl učit Emmett tango. Vůbec jsem nepochybovala, že by ho neuměl. Jak jsem totiž slyšela, že tango je tanec s vášně a té má Emm víc než dost.

A tak jsem se v tělocvičně, co jindy slouží k trénování, postavili do základní pozice a Emm mě začal učit základní krok a dával různý poučky. Říkal mi, jak mám vyjadřovat, co zrovna cítím a musím říct, že jako učitel byl vynikající. Za chvíli jsem vše pochopila a naučila se a mi jsme mohli začít tancovat na hudbu.

S Emmettem se mi tancovalo skvěle. Když jsem plně ovládala tango, přešli jsme na další tanec a dokázala jsem se ho z části naučit už ten den. Pak ovšem přišel Aro a řekl, že bude večeře. Emmett se na něj jenom kouknul a šel. Nevím, jestli se mu chtělo na lidi. Pak se ho budu muset zeptat.

„Bell, můžu dovnitř?“ zeptal se jemný hlásek.

„Jasně, Jane. Co bys potřebovala?“ zeptala jsem se jí. Opravdu jsem netušila, co by mohla chtít.

„Promiň, že jsem nešla s tebou na lov. Aro je v některých věcech strašně umíněný. Prostě mě chtěl u sebe. Musela jsem mu pomoct s jedním upírem. Nebyl moc poslušný a nechával za sebou jenom mrtvoly. Ani se je nesnažil uklidit. No a taky…“

„Jane. Jane! Mě nemusíš nic vysvětlovat. Já vím, jaký je,“ zastavila jsem ji. V duchu jsem ještě dodala: Vím to tak, jak jen to ví on sám.

„Aha. Jo promiň. Vyrazíme někde? Nebo půjdeme bojovat? Strašně ráda bojuju, ale nechci ti ublížit, jasné?“ zeptala se mě. Taky bych si dala nějaký ten zápas. Aspoň si můžu vybít zlost, než bude ten ples. Pak bych MĚLA být jako beránek.

„Super. Taky se těším. Jenom tě chci upozornit, že na mě tvůj dar neplatí,“ vyplázla jsem na ní. Ona se jenom zasmála a odpověděla: „Já neovládám jenom svůj dar. Taky ráda bojuju a je to můj koníček. Takže v tom nejsem začátečník,“ varovala mě na oplátku a vyplázla tentokrát jazyk ona.

„Tak jdeme. Doufám, že bude sál volný,“ řekla jsem si spíš pro sebe, ale Jane to slyšela.

„Skvělý,“ začala kolem mě skákat Jane. Sál byl volný a ještě nějakou dobu měl být. Volterra není sto let za opicemi. Taky tady má nějaký řád. K tomu patří i rozpis.

„Jdeme na to?“ zeptala jsem se se stejným nadšením, jako Jane předtím. Jane jenom kývla hlavou na znamení souhlasu a začala počítat.

„Napočítám do tří a pak začneme. Jedna, dva…“ Jak průhledné. Tohle jsem už viděla tolikrát. Jane na žádné „tři“ nečekala a vrhla se na mě už po dvojce.

Já jsem s klidem uhnula. Musím se trochu krotit. Zase tak dobrá nesmím být, teda tady nemám být. Byla jsem na tréninku jenom párkrát.

Bojovali jsme celkem dlouho. Ze začátku jsem nechávala Jane vyhrávat, ale pak jsem pomalu začala vyhrávat. Tak, aby to vypadalo, že se od ní učím.

„Dobře. Jsi skvělá. Rychle se učíš. Už si mě dokonce párkrát porazila,“ přiznala Jane.

„Děkuju, ale mám dobrou učitelku,“ vrátila jsem jí to. Jane jenom nadzvedla koutky úst a zatetelila se blahem.

Další den jsme měli s Emmetem další hodinu. Měli jsme pokračovat v učení valčíku. To je prý Arův oblíbený tanec.

Hned jsem pochopila, co se na něm Arovi líbí. Ten rytmus, kterým jsem se nechala unášet, mi zní ještě teď v uších, i když už naše hodina tance skončila. Raz dva tři, raz dva tři, raz dva tři. Měla jsem co dělat, abych se udržela a netancovala po chodbách.

***

Další den mě ještě Emm naučil polku, chachu a jive. Moc ráda jsem, že jsem se naučila všechny tyto tance, protože jedině, když jsem tancovala, tak pro mě okolní svět přestal existovat. Mohla jsem zapomenout na to, proč tu jsem, nemusela jsem si dávat pozor na to, co dělám. Mohla jsem prostě být svá a to se mi víc jak líbilo. Jediné, co pro mě při tanci existovalo, jsem byla já a můj partner.

***

Den plesu se neskutečně rychle blížil, přípravy vrcholily a moje nadšenost také. Byla jsem jako malé děcko. Při přípravách, kdy jsme zdobily hlavní sál, jsem si přeříkávala kroky a málem jsem u toho i tancovala, což u ostatních upírů vyvolalo nejméně zacukání koutků či údiv. Ještě mě tu nikdo neviděl tak nadšenou a popravdě, ani já jsem se nepoznávala, nikdy jsem nebyla z něčeho tak nadšená.

Blížila se noc před oslavou a my jsme čekali příjezd Cullenů. Aro chtěl, abychom je uvítali u nás o něco dříve, jelikož si ještě chtěl v klidu popovídat s Carlislem.

Na letiště pro Cullenovi jel Felix a opravdu se mu moc nelíbilo, že musí dělat šoféra vegetariánům. Což jsem moc nechápala, vždyť proti mně nic nikdy neměl a to jsem taky vegetarián, nejspíš byl proti nim vysazený. Za to já jsem je s Emmettem měla přivítat.

Stáli jsme u recepce, když si najednou Emm začal namlouvat naši lidskou recepční. Myslela jsem, že mi vypadnou oči z důlků, když jsem slyšela, jak se jí ptá, jestli nepůjde s ním na ten ples. Emm se prostě zbláznil. To je jistá sebevražda, ale jak tak koukám tak si nenechá ujít žádnou příležitost udělat si z někoho legraci, ale tady to už hraničilo se šílenstvím.

No. Tak, jak se zdá, budu si muset najít za doprovod někoho jiného. Asi požádám Aimona.

Mé uvažování přerušily kroky, několika mně známých upírů. Poznala jsem je na první pohled, byli to Cullenovy s doprovodem ne příliš nadšeného Felixe.

„Dobrý den, Cullenovi,“ pozdravila jsem je slušně a čekala, jak na sebe zareagujou Emm a Emm.

„Kdo jsi?“ zeptal se Emmett Cullen.

„Já jsem Emmett,“ řekl. Méďoušek, dodal v mysli. Jenom já a Edward jsme ho mohli slyšet. Edwardovi cukaly koutky a já jsem na tom nebyla o moc lépe.

„Já… Jsem… Taky… Emmett,“ koktal ze sebe.

„Čus, brácho,“ začal se smát Méďoušek. Musím je nějak rozeznat. Bral to ale s větším klidem, než Emmett.

„A-ahoj,“ vykoktal Emmett Cullen.

„Tak co, kdy zajdem na lov. Miluju medvídky. Co ty?“ vzpamatoval se po chvíli Emmett. Méďoušek sklonil hlavu, jakoby se chtěl červenat. No jo. On taky miluje medvídky.

„Já, víš,“ zakoktal se Méďoušek.

Ale Aro o tom nesmí vědět, pošeptal Emmettovi. Já jsem to slyšela přes jeho myšlenky. Skoro jsem se válela smíchy na zemi.

Emmett se začal smát taky. No jo, ten aby se něčemu nezačal smát.

„Smím Vás uvést do vašich komnat?“ zeptala jsem se zdvořile. Teda, zdvořile pro Ara. Pro mě trapně a směšně. Tohle bylo tak zastaralé. Dneska se už používají jiné slova. Vždyť jsme ve 21. Století, ne?

--------------------------

Shrnutí (SuzySue)

Shrnutí (blotik)

Autor: SuzySue (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Málokdo mě viděl 7. kapitola: