Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Málokdo mě viděl 5. kapitola

08.03.2010 (13:15) • SuzySue • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2450×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

5. kapitola

Pohled Bell

Zase jsme se svalili vedle sebe a přerývaně dýchali. Po chvíli jsem ale uslyšela kroky a nakonec i zaklepání na dveře.

„Bello, si tam?“ zeptala se mě Jane.

„Jo chvilku,“ křikla jsem a snažila se Emmetta někam uklidit. Nic jiného než pod postel mě nenapadlo. Takže jsem Emmetta i s jeho oblečením rychle nastrkala pod postel a nakázala mu, aby byl zticha. Rychle jsem tak na sebe hodila župan.

„Copak potřebuješ?“ zeptala jsem se jí ve dveřích a neměla jsem v plánu jí pouštět dál.

„Aro s tebou chce mluvit,“ řekla a se zájmem si mě prohlížela.

„Jo jasně hned tam budu,“ opověděla jsem a rychle za sebou zavírala dveře. Vím, že to není nejzdvořilejší, ale s tím jsem si teď fakt hlavu nelámala.

Rychle jsem na sebe hodila nějaké oblečení a už si to mazala k němu.

„Chtěl si se mnou mluvit?“ zeptala jsem se ho, když jsem bez zaklepání vpadla do jeho pracovny.

„Bude se konat ples a já chci, aby si doručila pozvánku mému příteli a jeho rodině. Vše potřebné se dozvíš. Odlítáš ještě dnes večer ať si připravená,“ mluvil na mě a ani nevzhlédnul od stolu. Drzoun jeden.

„Fajn,“ řekla jsem otráveně. Nikam se mi nechtělo, ale co můžu dělat. Nic s tím nemůžu udělat. Nesmím se totiž prozradit.

Otráveně jsem se tedy vydala zpátky do pokoje. Vešla jsem dovnitř a všimla si Emmetta, který seděl na křesle. Posadila jsem se tedy naproti do druhého křesla. Věděla jsem, že se nevyhnu naší malé konverzaci.

„Emmete, potřebovala bych si promluvit,“ řekla jsem s klidem. Ohrozit mě nemůže, tak proč se bát.

„Tak mluv,“ zasmál se. Ten neztrácí humor nikdy.

„To, co se mezi námi stalo, je už minulostí a já bych ti byla vděčná, kdyby to i minulostí zůstalo. Byla to jenom chvilková vášeň, ale od vážného vztahu to má velice daleko.“ Dívala jsem se, jak se bude tvářit. V průběhu věty střídal obličeje jako chameleon. Z úsměvné na nechápavou, pochopení, zloba a nakonec úleva.

„Pro tebe to nic neznamenalo? Jsem rád, že to tak bereš.“ Myslela jsem, že mu tím ublížím, ale jak se zdálo, pro něho to bylo stejné povyražení, jako pro mne. Kdyby ne, musela bych mu asi vymazat vzpomínky.

Po tomto rozhovoru jsme se s Emmettem rozloučili a on se vydal k sobě do pokoje. Já jsem se šla osprchovat a vybrat si vhodné oblečení. Přece jenom se setkám s Arovým přítelem a jeho rodinou a musím vypadat k světu. Nemůžu přece Arovi udělat ostudu.

Když jsem se umyla a oblékla, tak na mě v pokoji čekala, Jane.

„Máš jít za Arem a pak pojedeš rovnou na letiště.“ Oznámila mi jako by se nechumelilo a nechala mě samotnou. Vzala jsem si na sebe ještě sáčko a vydala se do kanceláře. Cestou jsem stihla ještě popadnout peněženku s klíčky od auta.

„Volal si mě, zase?“ zeptala jsem se otráveně. V téhle kanceláři jsem si totiž připadala jako doma. Pořád jsem tu byla zalezlá, pořád mě sem Aro volala a to tu nejsem ani týden.

„Jo volal. Pojedeš ke Cullenům. Je jich sedm. Carlisle můj přítel a jeho manželku Esme. Rosalie a Emmett, který má jako dar sílu. Pak Jasper s Alicí. Jasper vycítí a ovládá emoce. Alice vidí do budoucnosti, ale její vize jsou subjektivní, záleží na rozhodnutí. A nakonec Edward ten k sobě nikoho nemá, ale umí číst myšlenky. Předpokládám, že žádné z darů na tebe nebudou působit.

Často jsem přemlouval Jaspera, Alici a Edwarda aby se k nám přidali, ale vždy bez úspěšně, vždy dali přednost rodině. Všichni jsou to vegetariáni jako ty. A nyní bydlí ve Forks.“ Začal mi je popisovat, ale já jsem je dobře znala. Pamatuji si každý rozhovor s nimi, kdy je Aro přemlouval, aby se přidali do gardy a oni vždy odmítli. A já se jim moc nedivím, taky bych dala přednost lásce, kdybych ji s někým mohla sdílet.

„Dobře, už jsem připravená, můžu vyrazit ihned.“ abych se tě zbavila, dodala jsem v duchu.

„Počkej přece. Ještě jsem ti nedal ty pozvánky pro ně,“ zakřičel, teda nezakřičel, ale zavolal, na mě Aro. Já jsem se neochotně otočila, vzala si je, schovala do vnitřní kapsy u sáčka a konečně se vydala na cestu od Voltery. Nevím, jak dlouho tady vydržím, když jsem tady jenom pár dní a už se mi to tady hnusí.

Venku byla ještě tma, takže nebyl problém dopravit se do auta. Bylo sice Voltery, ale i tak bylo hezké. Až na ten jejich pach uvnitř.

Nasedla jsem do auta a vydala se k letišti. Kufrů jsem moc neměla, šla jsem jenom na lehko. Vždyť je brzy vrátím, ne? I když nerada.

Cesta autem byla příjemná. Nikde jsem neočekávala žádného policistu, takže moje rychlost nešla pod 150km/h. Cesta byla rychlá, tak, jak to má každý upír rád, ale ne rozmazaná. Stáhla jsem střechu, aby si vítr mohl pohrávat s mými vlasy. Milovala jsem, když si někdo s mými vlasy hrál. Aspoň, když jsem ještě byla člověkem.

Po chvíli jsem uviděla letiště. Jenom pár kilometrů před sebou. Zatáhla jsem střechu a ještě přidala. Těsně před letištěm jsem zpomalila na nepříjemnou rychlost 60 km/h.

Slunce ještě stále nevysvitlo, za což jsem byla ráda.

Auto jsem nechala na letištním parkovišti a šla do haly.

„Jeden lístek do Seattlu, v první třídě,“ zamrkala jsem na chlapa za pultem. Ani se pořádně neotočil a řekl: „V tom letadle už není místo…“

Nevěřícně si mě prohlížel, potom mu po obličeji proběhl nechutný výraz „s tebou bych si dal říct zlato“ a pak pokračoval „…, ale pro Vás se tam místo najde.“ Aspoň, že tak.

Nakonec jsem přeci jenom od toho chlápka dostala letenku a mohla se vydat do letadla, které mělo za deset minut odlétat. Stihla jsem to akorát. Ne, že bych byla pomalá, ale ty jejich bezpečností opatření hrozně zdržovali.

V letadle jsem seděla v první třídě a měla jsem poklidný let. Sice vedle mě seděl nějaký bohatý páprda, ale ten si nic nedovolil, protože ho hlídala jeho milá, která seděla i s jejich děckem za námi. Často si mě nepříjemně měřila, když zjistila, že na mě její manžel pokukuje.

Let netrval dlouho naštěstí pro tu nevrlou paní za mnou. Bála se, abych jí nepřebrala manžela a ona nepřišla o peníze. Jak absurdní jako, kdyby to byl můj vkus.

Nyní jsem už vystupovala v Seatlu na letišti a musela jsem projít těmi kontrolami. Bohužel jsem narazila na mladičkého policistu, který si mě musel ošahat osobně. Prý kvůli bezpečnosti. Na to mu tak skočím.

Pak jsem si už jenom půjčila auto a vyjela do Forks. Ceduli „Vítejte ve Forks“ jsem uviděla za nedlouho, jelikož jsem na to šlápla. Ovšem teďka jsem musela zpomalit, jelikož jsem nevěděla, kde bydlí a tak jsem musela po čuchu. A nebylo těžký je najít. Stop tu bylo až až. Jediný problém byl zaměřit se na tu, která vede k nim.

Tipnula jsem si tedy a vydala se to té nejčerstvější a trefila jsem se, jelikož jsem si to právě parkovala před luxusní vilkou, z které se řinul ten nasládlý pach upírů.

Šla jsem pomalu, aby se mohli vzpamatovat z toho, že k nim někdo jde. I když jsem si byla jistá, že slyšeli přijíždějící auto. A taky, jelikož Alice předpovídala budoucnost, už museli vidět, že jsem tady.

Došla jsem ke dveřím a zaklepala. Jenom trochu, abych jim nevyrazila dveře. Asi by nebyli moc nadšení.

„Já jdu otevřít.“ Slyšela jsem za dveřmi. Podle hlasu to byla právě Alice.

„Ahoj. Já jsem Alice,“ vychrlila na mě už ve dveřích Alice.

„Ahoj, Alice. Já jsem tady jenom jako posel.“

„A nechceš se jít posadit?“ nabízela mi.

„Ne, nechci. Jenom vám předám toto,“ podávala jsem jí obálku, „a hned půjdu.“

„Od koho to je?“ zeptala se zvědavě.

„Když si to přečteš, uvidíš sama,“ poradila jsem ji.

Alice začala číst a na konci začala na ten dopis hledět.

„Ty, ty jsi z Voltery?“ ptala se nechápavě.

„Proč?“

„Jestli ano, tak proč nemáš červené oči.“

„Jsem z Voltery a červené oči nemám, protože jsem vegetariánka, jako vy. Tak se mějte. Uvidíme se.“

„Ahoj,“ řekla stále zaraženě Alice a dívala se, jak odjíždím.

Ještě jsem stihla postřehnout, jak se všichni shromáždili okolo Alice a začali probírat nejenom pozvánky ale i mě. Ne jenom kvůli tomu mu že jsem z Voltery, ale navíc mám zlaté oči. A to nikdo z Voltery nemá. Tedy kromě mě Aro, udělal výjimku kvůli mému štítu, byla bych zvědavá, kolik výjimek by byl schopen udělat, kdyby věděl, kdo opravdu jsem.

No teď už jsem to neřešila a vydala se na letiště směr Itálie. Musela jsem co nejdřív přijet, protože jsme si s Jane měly vybrat šaty od  Eliase, který je taky upír, ale asi jediný z mužského osazenstva který se zabývá oblečením a plní nám šatníky když nemáme čas. Myslím, že by si rozuměl s Alicí. Ty dva ratši budu držet od sebe.

Nyní už jsem byla na letišti a nastupovala na svůj let.

-----------------------

P.S. Přečtěte si perex.

--------------------------

Shrnutí (SuzySue)

Shrnutí (blotik)

Autor: SuzySue (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Málokdo mě viděl 5. kapitola: