Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black (Prolog)

20.12.2010 (15:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5131×

Seděl jsem na kraji útesu a sledoval jsem mocné vlny pode mnou. Moře dnes bylo v obzvlášť špatné náladě. Stejně jako já.

„Luku, pojď dovnitř, vždyť nastydneš!“ volala mě domů mamka.

„Jo,“ odpověděl jsem automaticky.

Moje mamka Nessie je dost starostlivá. Táta Jake mi dává vlastní svobodu, ale přesto mě svým způsobem drží na uzdě. Kdybych nějak vyváděl, určitě by mě hned zkrotil. Jenomže, co se dá v téhle díře provádět...

Moje rodina rozhodla, že se přestěhujeme sem, na Island. Předtím jsme bydleli na Aljašce. Tady vybrali město Raufarhofn ležící na severu země. Počet obyvatel? Dvě stě dvacet šest. Je to neseverněji položené obydlené místo na celém Islandu. Paráda.

Jinak je moje rodina vážně prima, všichni jsou v pohodě a snaží se mě zabavit, jak jen to jde. Příští týden dokonce poprvé nastupuju do školy na místní střední. Sice je mi jenom sedm let, ale už vypadám na sedmnáct. Jsem totiž poloupír.

„Luku!“ vyzvala mě znova mamka.

„Už jdu,“ odvětil jsem a konečně jsem se zvedl z mého oblíbeného místa. Pomalu jsem kráčel k našemu domu. Napadlo mě, že bych prostě vyskočil rovnou do svého pokoje ve druhém patře, abych se vyhnul až přehnaně starostlivé rodině, ale děda Edward, který dokáže slyšet myšlenky, by mě stejně hned přišel zkontrolovat.

Otevřel jsem dveře a vešel jsem dovnitř. Strejda Jasper hrál šachy s babičkou Bellou. Hýbali všemi figurkami tak rychle, že jsem to nestíhal sledovat. Prababička Esmé seděla za psacím stolem a vypracovávala návrh na novou zahradu. Alice a Carlisle projížděli inzeráty v novinách, aby sehnali nějakou práci. Děda a táta se spolu snažili něco uvařit. To bylo vážně komický. Musel jsem je chvíli sledovat. Táta každou chvíli ochutnával, pak přemýšlel, co by tam mohli ještě přidat a děda mu občas přidal na vařečku třeba trochu pepře, a pak se mu poťouchle smál, když prskal všude okolo.

Zakroutil jsem hlavou a mířil jsem do patra. V prvním patře jsem slyšel nějaký hluk, který vycházel z pokoje pro hosty. Ironie. Jako by k nám snad někdy nějací hosti chodili. Nakoukl jsem dovnitř. Emmett a Alex tam spolu právě zápasili. Postel byla naruby, všude bylo peří z polštářů a Emmett právě škrtil Alexe na zemi. Totiž abyste rozuměli – Alex je manžel mojí úžasné sestry Andie.

„Kdyby vás ženský viděly, to by vám daly,“ řekl jsem jim.

„Ty maj teď jiný starosti,“ odvětil Emmett bezstarostně, přičemž ho Alex přepral a položil ho lopatkami na zem.

Emmett měl pravdu – jejich manželky opravdu měly jiné starosti. Moje sestra Andie se totiž stará o svého pětiletého syna Ryana a teta Rose jí v tom velmi ráda pomáhá. Andie je skvělá matka a hlavně moje nejlepší kamarádka. Jí se můžu svěřit se vším a vím, že mě našim nepráskne. Vždycky si na mě udělá čas, když potřebuju.

Vyšel jsem do druhého patra. Andie a Rose seděly v malém obýváčku, který pro ně byl k dispozici. Ryan si na zemi hrál s nějakou hračkou. Obě ke mně vzhlédly a naráz se usmály. Andie říká, že to je můj dar – že každý, kdo se na mě podívá, se hned začne usmívat. Já tomu moc nevěřím, ale její teorii jí nevyvracím.

Ryan se z ničeho nic rozbrečel. Andie k němu okamžitě přiskočila a začala ho utěšovat. Občas mám dojem, že to Ryan dělá schválně, jenom aby ho Andie objímala.

Prošel jsem kolem nich do mého pokoje a zavřel jsem za sebou dveře. Z pokoje jsem měl výhled na oceán. Často jenom stojím u okna a pozoruji tu ohromnou masu vody. Uklidňuje mě to.

Týden pomalu uběhl a dnes na mě čeká cesta do školy. Doprovodí mě Andie a Alex, kteří se mnou budou pravděpodobně chodit do třídy, a připojí se i babička, děda, Em a Rose. Ti budou chodit o rok výš. Do školy budeme dojíždět několik kilometrů, ale pořád jsme na tom lépe než ti, kteří se sjíždějí na místní střední z mnohem větších vzdáleností.

Je březen, polovina školního roku. V městečku, jako je Raufarhofn, bude náš příjezd působit jako pěst na oko. Děda zaparkoval auto na malém parkovišti před školou. Vystoupili jsme z auta a už se po nás všichni začali otáčet.

Zamířili jsme k hlavní budově. Děda a babička, tedy Edward a Bella, jak jim mám říkat, a Emmett a Rosalie se od nás oddělili a šli do vlastní učebny. Podle rozpisu, který mi Edward dal, jsem měl první dnešní hodinu sám a v učebně na opačném konci školy. Rozloučil jsem se s Andie a Alexem a procházel jsem prázdnou chodbou.

Když jsem došel do západního křídla školy, našel jsem správnou třídu. Tiše jsem zaklepal na dveře a vstoupil jsem dovnitř.

„Á, vy budete ten nový student,“ pozdravil mě učitel stojící před tabulí. Měl delší vousy a byl statné postavy, jeho tvář byla ošlehaná, ale jeho oči se na mě přátelsky smály. Vypadal jako dobrý a spravedlivý muž.

Celá třída na mě zvědavě upírala oči. Hm, věděl jsem, že tady budu atrakce roku, pomyslel jsem si sklíčeně.

„Jo. Jmenuju se Luke Black,“ představil jsem se a přišel jsem k němu, abych mu předal moje papíry.

Napřáhl ke mně ruku. „Jsem profesor Jónsson a učím dějepis, jak sis asi všimnul.“ Stiskl jsem jeho ruku. Ukázal na místo v poslední lavici, a tak jsem si tam šel sednout. Měl jsem ji sám pro sebe.

Občas se na mě někdo otočil, ale jinak hodina probíhala v klidu. Když biologie skončila, balil jsem si svoje věci. Podíval jsem se na rozvrh a podle mapky, kterou jsem dostal, jsem se přesunul na další hodinu.

Čekal jsem v lavici, než začne zeměpis, když ke mně zamířila nějaká holka. Byla to typická seveřanka, světlé vlasy i oči. Její vlasy měly odstín do zrzava a oči měla šedé.

„Ahoj,“ pozdravila mě a hned na mě působila nesympaticky.

„Ahoj,“ odpověděl jsem ze slušnosti.

„Já jsem Brynja,“ představila se mi. „A ty?“

„Luke,“ odvětil jsem.

„Těší mě,“ podala mi ruku způsobem, jako by mi prokazovala bůhví jakou laskavost.

Nerad jsem jí ruku stiskl. Vyzývavě se ke mně naklonila, až jsem ucítil její vůni. Byla moc nápadná, taková vtíravá. Nelíbila se mi. Uklidnilo mě, když do třídy přišel učitel, protože Brynja odešla na své místo.

Hodina skončila a já jsem si pospíšil, abych se nemusel potkat s Brynjou. Pokračoval jsem na další hodinu. Celý den jsem jakž takž přežil. Se zbytkem rodiny jsem se potkal na obědě. Vzal jsem si jídlo a přisedl jsem si k nim.

„Tak co? Jak jsi to zvládnul?“ zajímala se Andie.

„Přežil jsem,“ odvětil jsem znuděně.

„Máš pravdu, chcíp tady pes,“ souhlasil Emmett.

„Ale kolik z místních kluků si pomýšlí na vdané paní,“ zašeptal děda zamyšleně.

Alex zbystřil. „Jen mi ho ukaž,“ řekl skoro hrozivě.

Andie se zasmála a dala Alexovi pusu. Alex se jí dlouze podíval do očí. Strašně jim to spolu slušelo. Alexe jsem měl rád. Připadal mi z naší rodiny takový správně obyčejný.

Škola pro dnešek skončila. Přijeli jsme k domovu. Šel jsem se zase podívat k oceánu. Přemýšlel jsem. Z naší rodiny jsem byl jediný, kdo měl takovouhle náladu. Neměl jsem vůbec chuť k životu. Pro mě byl život jen přežívání ze dne na den. Neměl jsem pro co žít. I když jsem se pokoušel sám sebe zaměstnat, třeba jsem se učil hrát na klavír nebo jsem četl knížky, nikdy mi žádná činnost nepřinesla potěšení na dlouho.

Nikdy jsem nepochopil, jak to, že všichni upíři žijí již tolik let a vůbec jim život nepřijde stereotypní. Já jsem tu teprve sedm let, ale připadá mi to jako věčnost. Myslel jsem, že je to kvůli tomu, že všichni z naší rodiny jsou spárovaní, ale asi jsem se mýlil.

Slyšel jsem za sebou kroky. Neotočil jsem se. Bylo mi jedno, kdo to byl.

„Už jsi zase tady,“ poznamenala Andie.

Neodpověděl jsem. Ona ví, proč tu jsem.

„Ach, Luku,“ vzdychla soucitně. „Nechtěl bys jet studovat jinam? Připadá mi, že se tady trápíš.“

„Všude to bude stejné,“ odpověděl jsem monotónně.

„Možná by ses mohl podívat do Forks a do La Push,“ nabídla mi.

Vím, proč mě posílala tam. Protože ona, táta i děda tam našli svoje lásky. Pocházeli odtamtud, ale mě to tam nikdy netáhlo. Já jsem se tam nenarodil, neměl jsem k tomu místu žádnou citovou vazbu, na rozdíl od ní. Andie musela opustit Alexovu rodinu a nechala tam svoji dobrou kamarádku Lindsey, Alexovu sestru. Jsou spolu pořád v kontaktu, volají si přes skype skoro každý večer, a tak často, jak můžou, za ní do La Push jezdí.

Asi vážně nezáleželo na tom, kde jsem. Vždyť v čem by jiné místo změnilo můj život? Andie mě pohladila po vlasech a odešla. Zase jsem osaměl.

Druhý den ve škole probíhal téměř shodně jako ten první. Pořád se našlo několik lidí, kteří si mě zvědavě prohlíželi. Na matice jsem se seznámil s jedním klukem – se Snorrim. Vypadal celkem sympaticky, a když jsem se s ním dal do řeči, připadal mi jako fajn kluk. Strávil jsem s ním celý den, trochu mi vysvětlil, jak to na téhle škole chodí, a pozval mě, abych v pátek přišel na místní party, že prý tam budou všichni a můžu se seznámit se spoustou lidí. Řekl jsem si, že by to konečně mohla být nějaká změna, a souhlasil jsem.

Zbytek týdne jsem se snažil co nejméně zůstávat sám, protože Brynja byla neodbytná a neustále se snažila se se mnou dát do řeči. Pokaždé, když jsem vycházel ze třídy, pořádně jsem se rozhlédl, případně jsem si připravil několik výmluv, proč se s ní nemůžu bavit.

V pátek v podvečer jsem vytáhl ze skříně tričko a džíny, sešel jsem dolů a prohodil jsem, že jdu na jednu party a vrátím se asi až ráno. Nikdo nic nenamítal, byli rádi, že jsem si konečně vyrazil. Ve dveřích mě ale zastavila Alice.

„Luku, to nemyslíš vážně!“ zvolala. „Tohle si nemůžeš vzít.“

„Proč?“ zeptal jsem se zmateně a trochu otráveně.

„Tohle tričko na tobě vůbec nevynikne,“ sjela mě pohledem a zamračila se na moje béžové pruhované tričko.

„O to se právě snažím – být nenápadný,“ vysvětlil jsem jí.

„Dej na mě, vem si to černé tričko s delším rukávem,“ poradila mi.

Z praxe vím, že s Alicí nemá cenu se dohadovat, protože ona si vždycky prosadí to, co chce. Vrátil jsem se tedy do pokoje pro tričko, které mi určila, a navlékl jsem si ho místo toho starého.

„Vypadáš super,“ pochválila mě, když jsem kolem ní prošel.

Běžel jsem kolem pobřeží a nechal jsem vítr, aby trochu zchladil mou tvář. Vždyť i tak budu mít oproti ostatním mnohem teplejší pokožku. Trochu jsem zpomalil, protože jsem se blížil k místnímu domu mládeže, kde se party konala. Hrála tam naplno nějaká rádoby moderní hudba, ale i kdyby byla taková, za jakou se považovala, můj šálek kávy by to asi nebyl. Od dědy jsem byl zvyklý na jeho vkus a podědil jsem ho po něm.

Opatrně jsem vešel do místnosti, která byla ozdobená světelnými řetězy a disko koulí. Byla plná mladých lidí, kteří se s plastovými kelímky vlnili do rytmu hudby. Asi jsem si s sebou měl vzít Andie, ta by věděla, jak mě seznámit.

Protlačil jsem se sálem na druhou stranu, kde se prodávalo pití, a koupil jsem si skleničku coly. Očima jsem přejel sál, ale nikoho známého jsem neviděl. Začal jsem pomalu ustupovat do klidné chodby s očima pořád pátrajícíma po sále.

„Au,“ ozvalo se pode mnou a cítil jsem, jak se právě něco vylilo na moje tričko.

Následující kapitola

Andie Black <  Luke Black  >  Rebecca Black

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black (Prolog):