Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black - 8. kapitola

31.12.2010 (07:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2872×

Andie:

Seděli jsme s Alexem a jeho rodiči, s Lindsey a s několika dalšími přáteli z La Push doma u Clearwaterových a povídali jsme si. Atmosféra byla uvolněná, Ryan byl středem pozornosti, což mu absolutně vyhovovalo. Já jsem byla nejvíc unešená z Tabova syna Matthewa, který vypadal jako jeho přesná kopie a zdálo se, že po něm podědil i jeho smysl pro humor, a to mu bylo teprve pár měsíců. Držela jsem ho zrovna v náručí, když mi zazvonil telefon. Podala jsem Matta Alexovi a vyběhla jsem ven, abych hovor přijala.

„Haló?“ řekla jsem do telefonu.

„Ahoj, Andie,“ pozdravil mě táta Jake a z tónu jeho hlasu jsem vycítila, že je něco špatně.

„Co se děje, tati?“

„Neozval se ti Luke?“ zeptal se táta opatrně.

„Ne, proč?“ dožadovala jsem se odpovědi, protože se mi tátovo nejisté vyptávání nelíbilo.

„Luke už tři dny nedorazil domů a telefony nebere,“ vypadlo z táty a mně se zastavilo srdce. „Mysleli jsme, že se zase někde toulá, ale většinou dal alespoň vědět.“

„Dobře, tak já mu zkusím zavolat a dám ti vědět,“ slíbila jsem mu a zavěsila jsem.

Přepadly mě ponuré myšlenky a nechtěla jsem myslet na to, co všechno se mohlo stát. Spoléhala jsem na to, že mi Luke věří a že by mi telefon mohl zvednout. Když se ale ve sluchátku ozvalo, že volaný účastník je dočasně nedostupný, docela mě to vykolejilo.

Zavolala jsem tátovi zpátky a zeptala jsem se ho, jestli se zkusili zeptat Ricky, a táta mi řekl, že ne, ale že tam někoho pošle. Napjatě jsem telefon svírala v ruce a přecházela jsem po La Push. Nemohla jsem se vrátit zpátky dovnitř, musela jsem počkat na odpověď.

Po pár minutách se dveře domu Clearwaterových otevřely a ven vyšel Alex. Zamířil ke mně a ihned se ptal: „Co se děje, Andie?“

„Luke už se zase vypařil,“ odpověděla jsem mu sklíčeně a třásla jsem se více než obvykle.

Rychle mě sevřel v náručí a já jsem cítila, jak se pod jeho pažemi pomalu zklidňuju. Políbil mě do vlasů a bylo mi jasné, jak moc se mnou soucítí. Už kolikrát jsme takhle stáli a čekali, až se Luke vrátí. Jenomže teď jsem byla stovky kilometrů od něj a měla jsem o svého malého bratříčka neuvěřitelný strach.

Táta mi zavolal zpátky za půl hodiny. Telefon jsem zvedla po prvním zazvonění a netrpělivě jsem čekala na to, co mi řekne.

„Tak co? Zjistili jste něco?“

„Rozešli se. Luke viděl Ricky s jiným,“ hlesl do telefonu.

„Podvedla ho?“ ujišťovala jsem se překvapeně.

„Jo,“ odsouhlasil mi táta.

„Jedu domů,“ řekla jsem bezmyšlenkovitě a rozloučila jsem se s tátou.

Smutně a starostlivě jsem si povzdychla a vysvětlila jsem Alexovi, co se děje. Samozřejmě se mnou souhlasil a naši návštěvu jsme odpískali. Navrhovala jsem mu, aby tady i s Ryanem zůstal, ale trval si na svém, že mě samotnou jet nenechá a že ho potřebuju víc než jeho rodiče.

Zamluvila jsem letenky na letišti a rozloučili jsme se s našimi kamarády z La Push s příslibem, že jim to snad brzy vynahradíme. I když kdo ví...

Do Raufarhofnu jsme se dostali až za tři dny. Když jsme přijeli domů, cítili jsme všude okolo nějaký neznámý pach. Ostražitě jsme vešli dovnitř. Slyšeli jsme za domem nějakou hádku. Prošli jsme obývákem, abychom spatřili, jak na terase stojí naše rodina a jeden neznámý upír. Nebylo sporu, že je to upír, poněvadž se krčil v obranném postoji a trochu vrčel. A vlastně ani nebyl tak neznámý, jak jsem si zprvu myslela. Už jsem ho určitě někdy viděla.

Táta si nás všimnul a vešel za námi dovnitř. Beze slov jsem ho objala. Vypadal, jako by nespal několik nocí. Zoufalost čišela z jeho obličeje. Vlastně to ani nebyl táta. Byla to troska. V jeho očích jsem spatřila takový prázdný pohled. Bylo mi z něho do breku.

„Co se to tady děje?“ ptal se Alex a kývl hlavou k terase.

Táta si hluboce povzdychnul a zabodl oči do podlahy. Vůbec jsem nechápala, o co jde. Je tak na dně z Lukova zmizení, nebo se tady stalo ještě něco jiného?

Táta stále se svěšenou hlavou došel ke stolu a sednul si. Napodobili jsme ho. To ticho už bylo vážně nepříjemné. „Tati?“ nutila jsem ho mluvit.

„Když Luke viděl Ricky s tím klukem...“ začal pomalu a my jsme bedlivě čekali na to, jak bude pokračovat. „Prostě toho kluka kousnul. Přišli jsme na to, až když tady začali mizet lidé. Našli jsme Snorriho, jak vysává nějakou holku. Dotáhli jsme ho sem. Řekl nám, co se stalo. Luke ho tam prostě nechal a utekl.“

Cože? Tomu nevěřím! Hlavou mi běhalo tisíc myšlenek, ale nahlas jsem nedokázala říct ani větu. Byla jsem v šoku. Luke že někoho proměnil? Vždyť má stejný odpor k násilí jako já! Můj bráška by nikdy neublížil ani mouše.

„On lže!“ vypadlo ze mě a pohlédla jsem na upíra venku.

Táta nešťastně zakroutil hlavou. „Edward to potvrdil.“

Nebyla jsem schopná mluvit. Zoufale jsem pohlédla na Alexe, který na tátu zíral stejně vyvalenýma očima jako já. Chytil mě opatrně za ruku, ale já jsem explodovala. Tolik emocí ve mně se dralo na povrch a já jsem věděla, že odtamtud musím okamžitě pryč. Vyběhla jsem na terasu a proměnila jsem se.

Můj malý bráška... Jak neuvěřitelně musel trpět. Ale přesto, proč to udělal? A proč ho tam nechal? Luke není žádný chladnokrevný vrah nebo výbušný maniak. Tak proč???

Tak moc mi ho bylo líto. Tak moc jsem ho nechápala. Nevěděla jsem, co si mám myslet.

Ricky byla první holka, do které se zamiloval. Věděla jsem to, nemusel mi to říkat. Byl úplně jiný. Veselý, společenský a věčně usmívající. Hlavně byl šťastný. Jenomže to je teď pryč. Zase utekl, aby byl sám. A nám nezbývalo nic než čekat na jeho návrat.

Když jsem se trochu vzpamatovala, doběhla jsem zpátky domů. Dokázala jsem zase normálně myslet. Uvědomila jsem si, že Snorri nás teď má v hrsti. Kdykoliv nás může prozradit. Nechci ani domýšlet, co by se mohlo stát.

Odešla jsem do svého pokoje a pokusila jsem se Lukovi zavolat. Moje očekávání se potvrdilo. Mobil měl vypnutý. Dělal to vždycky, když potřeboval být nerušen. Bylo mi tak smutno. Ryan za mnou přiběhl do pokoje a tahal mě za ruce, jimiž jsem měla přikrytou tvář.

„Mamí! Mamí! Kde je Luke? A kdo je ten cizí pán?“ vyzvídal netrpělivě.

Neměla jsem sílu mu odpovědět. Cítila jsem, jak mi tváře smáčí slzy. Ryan mě znovu zatahal za ruce. Když se ale ani teď nedočkal odpovědi, odběhl naštvaně z pokoje. Udobřit si ho mohu později, ale svého milovaného brášku uklidnit nemůžu.

Potřebuju Alexe, pomyslela jsem si. Za minutu byl Alex u mě. Objal mě kolem ramen a přitáhl si mě na svoji hruď. „To bude dobré, miláčku,“ konejšil mě. Tohle by mě normálně uklidnilo, ale tentokrát jsem mu nějak nemohla věřit. Cítila jsem, že tímhle ty špatné zprávy teprve začínají.

Luke se ani během následujícího týdne neobjevil. Nervy už jsem měla na pochodu, na každého jsem hned vyjela, Ryan se mi začal vyhýbat obloukem. Alex mi všechno toleroval a Ryana uklidňoval, že maminka má jenom hodně starostí. Starosti bylo slabé slovo. K smrti jsem se o Luka bála.

Sešla jsem dolů do přízemí. Vypadalo to, že se zde sešla celá rodinná porada. Přišla jsem k Alexovi, kterému seděl na klíně Ryan. Ten hned seskočil a běžel pryč. Nenávidí mě. Super. Alex si mě vzal na klín místo Ryana a políbil mě do vlasů.

„Snorri chce jít za Ricky. Přemýšlí i o tom, že by ji vysál,“ řekl děda Edward.

„Co budeme dělat?“ zeptala se Esmé.

„Budeme ji hlídat,“ odpověděl Carlisle.

„Další ochranná opatření?“ vzdechla naštvaně Rose. I když jsem ji samozřejmě milovala, měla jsem chuť po ní něco hodit. Podívala jsem se na tátu. Byl na tom podobně.

„Dobře, my si to zatím vezmeme na starost,“ nabídla se babička Bella a mrkla na dědu.

Snorri jen těžko dodržoval zásady, které mu rodina vytyčila. Zvířecí krev se mu hnusila, neměl žádnou úctu k lidskému životu. Byl pro nás neustálým nebezpečím prozrazení.

Dole bylo zase nezvykle rušno. Děda s babičkou se právě vrátili z hlídky.

„Ta Ricky je vážně šťoural. Už dlouho pozoruje tu starou rybárnu u pobřeží. Zjistila o tom dost věcí. A musím s ní souhlasit, opravdu se tam něco děje,“ spustil děda. „Zítra tam chce jít znovu, myslí si, že se tam sejdou.“

„Kdo?“ zeptal se Emmett.

„To je na tom právě to zajímavé. Oficiální majitelé jsou eskymáci, ale ty pachy k nim nesedí,“ vysvětloval děda.

„Tak se tam zítra vypravíme s vámi,“ řekl Carlisle. „Jen pro jistotu.“

„Všichni?“ optal se Alex a já jsem mu na očích viděla, jak moc rád by se tam šel podívat.

„Ne, někdo musí zůstat. Jestli chceš jít, pak zůstane Alice, Jasper, Nessie a Andie,“ odpověděl Carlisle a přejel nás pohledem, jestli souhlasíme. Kývla jsem hlavou. Alex ke mně přišel a ujistil se, jestli mi to nevadí. Ubezpečila jsem ho, že je to v pořádku, i když bych ho nejraději měla u sebe.

Následujícího dne většina mojí rodiny zmizela do té podivné rybárny. Konečně jsem měla příležitost si usmířit mého malého synka. Zrovna si něco stavěl z lega, když jsem za ním přišla. Okamžitě nasadil svůj roztrpčený výraz. Potichu jsem si k němu přisedla a pozorovala jsem ho.

„Zlato?“ promluvila jsem po chvíli.

Neodpověděl. Pokračovala jsem tedy v samomluvě: „Promiň, že jsem tě zanedbávala, Ryi. Luke je pryč. Mám o něj strach.“ Do očí se mi zase hnaly slzy. A najednou jsem cítila jeho malé ruce kolem sebe. Přišel mě utěšit.

„Luke je v pořádku, mami. Určitě se brzy vrátí,“ zašeptal mi do ucha. „Mně taky moc chybí.“

„Děkuju, broučku. Nikdy nezapomeň, že tě moc miluju,“ řekla jsem mu.

Zbytek odpoledne jsme si hráli spolu a já jsem byla ráda, že na mě přenáší svoji dobrou náladu. Čas mi s ním utíkal rychleji a všechno se zdálo tak nějak růžovější. Samozřejmě jsem ale nepřestala myslet na ten stejně hodnotný smysl mé existence – Alexe.

Pozdě odpoledne Alice potichu vyjekla. V očích měla takový ten nepřítomný pohled. Bylo mi jasné, že vidí něco v budoucnosti. Jasper ji opatrně držel za paži.

„Co se děje, Alice?“ optala jsem se napjatě.

„Snorri se rozhodl odejít. Bude cestovat,“ odpověděla.

„No, můžeme jen doufat, že se nebude chtít podívat do Volterry,“ zašeptal Jasper tak potichu, že jsem měla problém ho slyšet.

Rodina se vrátila pozdě v noci. Okamžitě jsem běžela zkontrolovat, jestli jsou všichni v pořádku. Naštěstí byli. V jejich tvářích ale byly rozporuplné pocity. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet.

„Tak co?“ páčila jsem z nich nějaké informace.

„Vůbec nevím, odkud začít,“ vydechl Alex.

Nervózně jsem se podívala po tátovi a dědovi, abych se dočkala nějakého vysvětlení.

„V té rybárně se opravdu sešli ti Eskymáci. Bylo jich tam několik, na sobě měli černé kápě, stáli v kruhu kolem zapálených svíček a odříkávali nějaké neznámé formulky. Bylo to docela děsivý,“ začal táta a otočil se na dědu.

„Jo, a pak Ricky spadla z plotu, ze kterého je pozorovala. Všimli si toho a vyrazili za ní. Museli jsme jednat. Ta holka se klepala jak ratlík. Bránili jsme ji a dostali jsme se do křížku s těmi Eskymáky. Dohodli jsme se, že to s nimi půjdeme vyřešit zpět, ale oni trvali na tom, že ona musí jít taky, protože někomu volala a mohla je prozradit,“ vyprávěl děda. „Takže jsme se vrátili zpátky a Carlisle si promluvil s nejstarším z nich, s Pállem.“

„Byl rozumný, dalo se s ním domluvit. Zjistili jsme, že mají jisté schopnosti...“ doplnil ho Carlisle.

„Jaké schopnosti?“ zeptal se místo mě Jasper.

„Jsou nám v mnohém podobní,“ upřesnil Edward.

Vzdychla jsem. „Já tomu nerozumím.“

„Tak poslouchej,“ řekl mi Edward způsobem, jako by to už posté vysvětloval malému dítěti. Nad mojí myšlenkou jen protočil oči. „Kdysi, ještě když žili v Grónsku, na nich Američané zkoušeli různé pokusy. Ty látky potom působily na jejich organismus, až došlo k mutaci. Klesla jim tělesná teplota, kůže jim ztvrdla, stali se velmi odolnými. I když jim v žilách pořád koluje krev, jejich dispozice jsou velmi podobné těm našim.“ Oči mu při tom vypravování svítily, jako kdyby právě rozbaloval ten nejzajímavější dárek.

„Fajn, jak to souvisí s vaším setkáním?“ dotázala jsem se.

„No, jsou závislí na utajení stejně jako my, takže jsme se domluvili na příměří. Bella na ně dost zapůsobila a zapředla docela přátelské vztahy,“ odpověděl Edward.

„Záhada vyřešena?“ zeptala jsem se.

„Vypadá to tak. Raufarhofn je zase klidné místo,“ uzavřel to Carlisle.

Až moc klidné, pomyslela jsem si, vzala jsem Alexe za ruku a odvedla jsem si ho do pokoje. Pak jsem si vzpomněla: „A na co tam tedy pořádali ten rituál?“

„Edward říkal, že si mysleli, že jim to způsobili zlí duchové. Proto se mučili, aby je vyhnali z těla ven,“ vysvětlil mi Alex.

Někdy mi připadá, že je ten svět postavenej na hlavu. Alespoň, že je všechno v pořádku. Snad i Luke...

Čas letěl jak blázen a na dveře klepaly Vánoce. Luke se doma stále neobjevil a nám všem to trhalo srdce. Použila jsem svůj dar a začala jsem ho volat zpět. Doufala jsem, že se objeví sám od sebe, jestli si přečetl tu textovku, co jsem mu dávno poslala, ale nestalo se. Modlila jsem se, aby dorazil. Přece jenom svátky bez něj nebudou mít tu správnou atmosféru. Ryan si taky k Vánocům nepřál nic jiného, než aby se Luke vrátil. Jenomže Luke se proti mému volání postupem času stával imunní.

Nastal Štědrý večer. Seděli jsme kolem stromečku, Ryan rozdával dárky. Najednou se mi z kapsy ozvalo pípnutí. Vytáhla jsem mobil z kapsy, abych si přečetla SMSku od Luka: Štastné a veselé, přeje Luke. Srdce se mi sevřelo a podala jsem mobil ostatním, aby si to přečetli. Když se mi mobil vrátil zpět, vyťukala jsem mu: Miluju tě, bráško! Vrať se nám domů!

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black - 8. kapitola: