Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black - 7. kapitola

30.12.2010 (07:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2742×

Bylo těžké se Rafaelovi dostat pod kůži. Byl ze staré školy, myslel, že všechno umí nejlíp sám. Tvrdil, že obchodu rozumí on a já ať se do toho nepletu.

Jednoho dne odjel Rafael do továrny, aby nakoupil další zásoby, a já jsem se rozhodl konat. Už předtím jsem koupil za svoje první peníze žlutou barvu a teď přišla ta správná chvíle ji použít. Přikryl jsem stoly igelity, ke stěně jsem si postavil štafle a pustil jsem se do malování. Šlo mi to rychle, použil jsem totiž svoji upírskou rychlost, a tak jsem místnost, kterou by normálně trvalo vymalovat celý den, měl nabarvenou za dvě hodiny.

Dlouho jsem neodpočíval a pořádně jsem vydrhl okna výlohy i starou ceduli, co stála před vchodem. Když barva zaschla, namaloval jsem na stěny kousky čokolády a mezi ně jsem připsal černé španělské nápisy. A protože jsem věděl, jak Rafael miluje moře, celou stěnu za pultem jsem vyzdobil přístavem s mnoha loďmi.

Spokojeně jsem se posadil za stoleček a kochal jsem se svým výtvorem. To se Rafael bude divit, až přijede. A kolik zákazníků přibude...

Když Rafael k večeru vstoupil do cukrárny, v jeho obličeji jsem spatřil překvapený výraz. Tušil jsem, že to tu nemohl poznat. Trochu jsem se pousmál a čekal jsem, až začne mluvit.

Místo pochvalných slov se ale ozval křik: „To snad nemyslíš vážně! Co jsi to provedl s mým obchodem?“

„Dodal jsem mu šťávu. Jen uznejte, že to tu vypadá mnohem lépe,“ odpověděl jsem mu vesele.

„Lépe, jo? Já tě asi přizabiju, ty holomku! Všechno si zkazil!“ zakřičel na mě.

Nechápal jsem, co mu vadilo. Vždyť jsem to tu tolik oživil! A mám několik dalších nápadů, jak sem přitáhnout více lidí. Rafael to tak ale asi necítil. Rozčíleně odešel dozadu a nechal mě tam samotného. Řekl jsem si, že když už je pryč, provedu další z mých nápadů.

Na výlohu jsem vylepil obrovský plakát, na který jsem napsal speciální nabídku dne. Když každý den zlevníme jeden z našich výrobků, určitě to lidi navnadí. Zítra se naše dveře nezavřou. Alespoň doufám.

Ráno jsem si přivstal a čekal jsem na první návštěvníky. Bylo ještě dost brzo, když do obchodu nesměle vkročil starší pán. Podíval se mi do očí a pousmál se.

„Dobré ráno,“ přivítal jsem ho. „Čím vám mohu posloužit?“

„Dal bych si ten loupáček, co máte dnes v akci,“ odvětil.

„Samozřejmě,“ usmál jsem se a natáhl jsem se pod pult pro čerstvý loupáček. Zabalil jsem ho mu do malého papírového sáčku a poprosil jsem ho o peníze. Vsypal mi do dlaně několik drobných.

„Doufám, že vám bude chutnat a zítra přijdete zas!“ řekl jsem a vyprovodil jsem ho ze dveří.

Musel jsem se zasmát. Náš první zákazník! Snad to takhle půjde dále. Během první hodiny nás navštívili ještě tři zákazníci. Když pak Rafael přišel, podivil se, že jsou v kase už nějaké peníze. Čekal jsem, že mě ocení, ale neřekl ani slovo.

Kolem oběda přišli na zákusek další zákazníci a vypadalo to, že se jim u nás líbí. Rafael s úsměvem obsluhoval, jenom když odešli, tak se tvářil nabručeně.

Další zákazníci přišli až k večeru, když se vraceli z práce. Kupovali si čerstvé pečivo k večeři. Když jsme večer obchod zavřeli, spočítal Rafael zisky. Poznal jsem v jeho tváři, že je překvapený, ale pořád se mnou moc nemluvil.

Postupem času jsem přidával další nápady a o některých z nich Rafael ani nevěděl. Za vlastní peníze jsem koupil balení malých čokoládek a ke každému nákupu jsem jednu malou přidal. Lidé se tak do našeho obchůdku začali vracet, až jsme si získali několik stálých zákazníků, jejichž počet se stále zvyšoval.

Obchod začínal pořádně prosperovat. Měl jsem z toho radost, cítil jsem, že je to i moje zásluha, i když to Rafael asi nikdy nepřizná. Potěšilo mě, že každé ráno byl náš první zákazník starý muž, který přišel toho prvního ráno po rekonstrukci. Vždycky si dal nabídku dne, prohodil se mnou několik milých slov a odešel.

Tahle práce mě naučila několik věcí. Za prvé, víc jsem si všímal lidských výrazů, jejich pohledů a myšlenek vepsaných ve tváři. Získával jsem v tom docela zkušenosti; poznal jsem, kdy se který zákazník špatně vyspal, kdy se mu dařilo v práci, kdy má nějaké starosti... Zadruhé, že si svých zákazníků musíme vážit a naše špatné nálady musíme umět dobře skrývat. Zatřetí, chceš-li, aby tě lidi měli rádi a respektovali tě, musíš se tak nejdřív chovat ty k nim.

Rafael po několika týdnech vychladl, i když se se mnou pořád moc nebavil. Dokonce mi později zvýšil plat, ovšem bez udání důvodů. Mně byl jasné, že je to kvůli tomu, že máme větší zisky, ale on by to nikdy nepřiznal.

„Luku, dej na výlohu prosím vánoční výzdobu. Je vzadu v té staré skříni,“ požádal mě Rafael.

Vánoční výzdobu? Podivil jsem se. Kolikátého dneska je? Pořád jsem měl co dělat, že jsem nestíhal sledovat, jak měsíce ubíhají. Podíval jsem se do objednací listu na pultu, na kterém stálo datum 26. listopad. No to je teda něco.

Se zamyšleným výrazem jsem došel pro ozdoby a začal jsem pracovat na výloze. Neobvykle jsem rozmístil vánoční řetězy, přidal jsem několik barevných ozdob a nalepil jsem na okno umělý sníh.

Ten večer jsem ležel na své posteli nad obchodem a znovu jsem přemýšlel. Za necelý měsíc jsou Vánoce. Svátky klidu a míru. Svátky, kdy se sejde celá rodina dohromady. Jenom ta moje letos nebude kompletní... Stýskalo se mi, ale snažil jsem se na to nemyslet. Tolik jsem si přál znovu vidět milující rodiče, starostlivou sestru a jejího manžela a malého Ryana, který ke mně vždycky vzhlížel. Tyhle časy jsou už ale pryč. Já jsem teď černá ovce rodiny, mě už nikdo nikomu za příklad dávat nebude.

Bylo by tak snadné zvednout telefon a zavolat domů, jen se zeptat, jak se asi mají... Jenomže v momentech, kdy jsem to chtěl udělat, mi připadalo, že telefon váží asi tři sta tun. Cítil jsem se osaměle, ale přijmul jsem svůj trest za to, co jsem napáchal.

Pevně jsem sevřel oči, protože jsem doufal, že se tak vyhnu vzpomínkám, které vyplouvaly na povrch. Nefungovalo to. Otevřel jsem oči, snažil jsem se vidět, ale byl jsem oslepen bílým světlem. Neviděl jsem, odkud vychází, možná to byl jen výplod mého mozku. Najednou jsem si nemohl vzpomenout, proč tady dnes večer ležím. Věděl jsem jen, že na mě tlačí bolest. Bolest, kterou nedokážu ustát a kterou nedokážu vymazat.

Jak se mi to mohlo stát? Dopustil jsem se chyb, nemám kam utéct. Před vinou se nedá nikam utéct, ani se před ní schovat, pořád se jako stín plazí za námi. Můj život visí na vlásku, přestože mi nehrozí žádné smrtelné nebezpečí. Chtěl bych začít znovu! Proto jsem myslel na doby, kdy mi na ničem nezáleželo. Nedokážu vysvětlit, co se stalo, a nejsem schopný odstranit věci, které jsem udělal. Je mi ze sebe špatně.

Náš obchod byl před Vánoci v neustálém běhu. Po městě se rozkřiklo, že je naše cukrárna nejlepší a mnoho lidí to chtělo otestovat. Rozšířili jsme nabídku o cukroví, které šlo neuvěřitelně na odbyt. Celé dny jsme se nezastavili, přes den jsme se střídali u pultu a v pekárně, abychom stihli napéct vše, co bylo potřeba. Zvykli jsme si spát jen několik hodin denně.

Jednoho dopoledne, kdy je nejméně rušno, protože jsou lidé v práci se v obchodě opět stavil můj starý přitel z prvního rána.

„Odkud vlastně jsi?“ zeptal se mě.

„Z Aljašky,“ odpověděl jsem.

„Připomínáš mi mého ztraceného syna,“ poznamenal potichu.

„Co se s ním stalo?“ optal jsem se opatrně.

„Kdysi dávno odešel z domova, protože chtěl poznat svět. Už nikdy se domů nevrátil,“ vyprávěl mi. „Nic o něm nevím.“

Strnul jsem v sochu. Jako by mluvil o mě, jako by věděl, že já jsem také opustil domov, i když z jiného důvodu. Jako by mi chtěl promluvit do duše. Jako by věděl, kdo jsem... Moje touha vrátit se domů se zdvojnásobila.

Zaschlo mi v krku. „To je mi líto.“

Občas se o něm ještě zmínil, ale nikdy víc než několika slovy. Někdy, když jsem mu vyprávěl o sobě, jen poznamenal: „Takový byl můj syn také.“

Vánoce se kvapem blížily. Rafael mi nabídl, ať si zajedu na svátky domů, ale já jsem s výmluvou, že budou naši pryč, odmítl. Obchod fungoval až do posledního dne a dokonce jsme se dohodli, že budeme mít otevřeno i přes svátky.

Byl poslední den před Vánoci, když jsem najednou ucítil obrovské nutkání běžet domů. Musel jsem ho následovat. Vyběhl jsem z obchodu a běžel jsem ulicemi Olivenzy až na samý okraj města, kde mi došlo, co se děje. To dělá Andie. Přivolává si mě k sobě. Zastavil jsem se o strom a odolával jsem jejímu volání. Drtil jsem jeho kůru, abych neběžel na Island. Bylo to jako souboj mezi tím, čím jsem, a tím, čím bych chtěl být.

S neuvěřitelným úsilím jsem se otočil zády k volání a přemáhal jsem pomyslné lano, které mě táhlo daleko na sever. Každý krok byl těžší a těžší, lano chtělo, abych šel na opačnou stranu.

Ať to přestane, pomyslel jsem si vyčerpaně. Ať zapomene!

Celé dny jsem se přemáhal. Štědrý večer jsem strávil s Rafaelem v našem obchůdku. Večer jsem odešel do svého pokoje a jenom jsem tupě zíral do zdi. Byl jsem sám o svátcích, kdy nikdo nemá být osamělý. Přemlouval jsem se, abych nějak zkontaktoval rodinu. Dokonce jsem si sepsal seznam pro a proti. I když vyhrál sloupec proti, došel jsem si pro mobil a začal jsem vyťukávat textovku: Šťastné a veselé přeje Luke. Věděl jsem, že nesmím napsat nic víc. Nic, z čeho by mě mohli dohledat. Nic, co by vyjádřilo moje pocity.

Nepřemýšlel jsem nad tím, komu zprávu pošlu. Moje prsty automaticky zadaly do políčka pro příjemce Andieno číslo. Ještě naposledy jsem zaváhal a SMSku jsem odeslal. Ihned potom jsem mobil vypnul. Doufal jsem, že vypnutý telefon se nedá vypátrat.

Hledal jsem důvody, proč telefon znovu zapnout, protože jsem umíral zvědavostí, co mi Andie odpoví. Jestli mi tedy odpoví. Ale tohle přesně budou čekat, a proto to nesmím udělat.

Rafael mi místo hmotného dárku přidal peníze. Už jsem měl našetřeno na cestu do Jižní Ameriky i na pár týdnů, než si najdu práci. Zbývalo jen stanovit datum odjezdu. Oznámil jsem Rafaelovi můj záměr a slíbil jsem mu, že mu do nového roku vypomůžu a první týden v lednu odjedu.

Poslední týden v Olivenze mi připadal podivně smutný. Užíval jsem si poslední dny v cukrárně. Rozloučil jsem se s mým oblíbeným zákazníkem a pomohl jsem Rafaelovi zaučit nového kluka. V pokoji jsem si sbalil pár svých věcí. Všechny se mi vešly do malého batohu. Zamrzelo mě, že nemám žádnou fotku z mého pobytu tady, a hned jsem si vzpomněl, že s sebou nemám ani fotku mé rodiny. S povzdechem jsem zavřel batoh a sešel jsem do krámku. Rafael se zrovna rozčiloval vzadu v pekárně. Musel jsem se zasmát, jak hubuje novému klukovi.

Posadil jsem se k jednomu stolku a čekal jsem, až Rafael přijde. Dorazil asi za deset minut rudý vzteky. Potlačoval jsem smích.

„S tebou to tak těžké nebylo!“ rozčílil se. „Ten kluk je fakt nešika. Vážně tu nechceš zůstat?“

„Ne, děkuju,“ odpověděl jsem. „Musím dál. Ale buďte v klidu, vy si ho určitě vycvičíte.“

„Jestli nebude stejně tvrdohlavý jako ty,“ odvětil s úsměvem.

Usmál jsem se na něj zpátky. Chvíli bylo ticho.

„Budeš tady chybět,“ řekl a já jsem ho poprvé slyšel mluvit o citech.

„Páni, to je ale chvála,“ rýpnul jsem si trochu.

„Nebuď drzej, mladej,“ okřiknul mě, ale bylo vidět, že to nemyslí vážně.

„Já už jinej nebudu,“ usmál jsem se a moje věta mi připomněla staré časy. Kdysi jsem nevěřil, že se někdy změním, ale přece se to stalo.

„Musíš se tu někdy zase zastavit,“ vybídl mě, vstal a podal mi ruku.

Stiskl jsem ji a podíval jsem se mu do očí: „Snad budu mít někdy cestu kolem. Tak na shledanou.“

„Sbohem a šťastnou cestu,“ popřál mi.

Naposledy jsem pohledem sjel cukrárnu, která mi poslední měsíce byla příjemným útočištěm, a s kapkou naděje jsem se vydal vstříc novým cestám, abych si uštědřil další životní lekci.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black - 7. kapitola: