Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black - 6. kapitola

29.12.2010 (07:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2962×

Na dece na terase ležela Ricky ve Snorriho objetí. Líbali se. Srdce, které normálně tepe nadměrnou rychlostí, se mi na dvě vteřiny zastavilo. Krk se mi sevřel, že jsem se nemohl nadechnout. Sípavý nádech, který potom následoval, je vyrušil z jejich radovánek.

„Luku,“ řekla Ricky s vykulenýma očima a evidentně nevěděla, co dál říct.

„Jak jsi mohla?“ vypadlo ze mě.

Rychle se zvedla z deky a zamířila ke mně. Omluvně zvedla ruce a snažila se mě zadržet. To nebylo tak těžké, protože jsem se nemohl hýbat.

„Nech ho,“ vyzval ji lhostejně Snorri.

Vyčítavě se na něj otočila a poslala ho pryč. S nesouhlasným zakroucením hlavou vstal, sebral mikinu a odešel. Přišla až ke mně a s omluvným výrazem začala: „Luku, vysvětlím ti to-“

„Proč?“ přerušil jsem ji tiše.

„Já... Ty jsi vážně perfektní kluk, ale mně nestačí jen... Já chtěla víc,“ páčila ze sebe.

Stiskl jsem pevněji oční víčka a snažil jsem se zklidnit svoje myšlenky. Ruce se mi samy zaťaly v pěsti a z hloubi hrudi se mi ozvalo slabé vrčení. Zvedla ke mně oči a já v nich viděl jakousi lítost? Naposledy jsem si prohlédl její zelené oči a svojí upírskou rychlostí jsem běžel pryč. Je mi jedno, co si bude myslet.

Pocítil jsem skutečnou zradu a nedokázal jsem se s ní vyrovnat. Srdce jsem měl jak v ocelových kruzích a myšlenky mi splašeně létaly v hlavě. Bylo to jako opravdová bolest. Do očí se mi hnaly slzy, ale silou vůle jsem je zatlačil. Kluci přece nebrečí. Přehrál jsem si v hlavě ještě jednou celou scénu a najednou se všechno změnilo.

Už jsem necítil bolest, ta totiž vygradovala ve zlost, v touhu po pomstě. Nechal jsem se ovládnout svými myšlenkami a začal jsem Snorriho stopovat. Jeho pach vedl do jedné zapadlé uličky. Zrovna něco dělal na zahradě. Se zatemnělou hlavou jsem zastavil přímo před ním.

„Kde ses tu vzal?“ vyhrkl překvapeně.

Stál jsem naproti němu na vzdálenost několika centimetrů. Musel cítit teplo, které vycházelo z mého těla. To jsem chtěl, přál jsem si, aby se bál.

„Hele, sorry, kámo, ale Fri byla vždycky moje,“ začal.

Potichu jsem zavrčel. Podivil se a zrychlil se mu srdeční tep.

„Jo a proto chodila se mnou,“ odvětil jsem ledově chladným hlasem.

„Tys byl jenom zpestření. Byls´ tady novej, nový maso, který prostě chtěla mít. Nic jsi pro ní nikdy neznamenal. A víš, co je nejvtipnější?“ zeptal se s připitomělým úsměvem a čekal, až kývnu na souhlas. Po chvilce pokračoval: „Po každým vašim rande jsme se spolu sešli a ona mi vždycky vyprávěla, jaký jsi nemehlo.“ Zasmál se.

Zmocnil se mě nával vzteku a pud mě naváděl, abych ho kousnul. Následoval jsem ho. Zakousl jsem se mu do krku a ústy mi protékala jeho krev. Nechutnala mi, ale cítil jsem určité zadostiučinění. To bylo poprvé, co jsem ochutnal lidskou krev, ale nemohl jsem souhlasit s mými upíry, že je to ta nejlepší věc na světě.

A pak se moje hlava zase připojila k tělu. Zarazil jsem se a uvědomil jsem si, co to vlastně dělám. Ty tupče! Rozezvonilo se mi hlavou. Pitomče! Magore! Vždyť já jsem ho kousnul. Bude upír, protože já jsem jedovatý. Dokážu přeměnit člověka v upíra. Ne!

Nehledal jsem v mozku žádné řešení. Řídil jsem se opět instinktem, který mi říkal, abych utekl. Nechal jsem ho tam, svíjejícího se v bolestích, s prokousnutým krkem, a běžel jsem pryč. Daleko. Potřeboval jsem uniknout od toho, co jsem provedl.

V ústech jsem pořád cítil jeho krev. Snažil jsem se si rukou otřít rty, ale bylo to k ničemu. Přidal jsem. Dokud běžím, nemůžu přemýšlet o tom, jak jsem to všechno zkazil. Soustředil jsem se na kmitání nohou a vířil jsem prach na cestách, které jsem křižoval.

Krajina se měnila každou chvíli. Míjel jsem teplá gejzírová jezírka, lávová pole, husté lesy i ledovcové plochy. Nebyl jsem si jistý, kam tohle všechno spěje, ale snažil jsem se nad tím neuvažovat. Na vymýšlení plánu bude času dost. Alice mě totiž stejně jako maminku nemůže vidět. Nemůže mě tedy najít a donutit mě, abych se vrátil. A já se rozhodně neplánuju vrátit domů.

Do večera jsem doběhl až na jih Islandu. V přístavu jsem ukradl loď a zamířil jsem k Evropě. Moře kolem mě bylo všechno, co mě mohlo rušit. Vždy dokázalo přesně zobrazit moje pocity, a ani dnes se nemýlilo. Rozbouřeně bubnovalo do mojí loďky, jako by se mě snažilo převrátit a přikrýt svými vlnami. Nechtělo mě ale trestat, chápalo moje pohnutky...

Noční obloha se zrcadlila na mořské hladině, ale teď jsem se z té podívané sotva dokázal radovat. Byl jsem sám se svými výčitkami uprostřed liduprázdné krajiny. Na obličej mi dopadla jedna kapka. Vzhlédl jsem k nebi a pod svitem měsíce jsem pozoroval provazce vody, které se snášely k zemi, aby se nakonec rozplynuly ve vlnách. Omývaly moji vinnou tvář.

Příď narazila na břeh. Nezáleželo mi na tom, kde jsem. Běžel jsem dál, jako bych nikdy neměl zastavit. Toulal jsem se cizími zeměmi a nesledoval jsem míjení hranic. Občas jsem si někde ukradl jídlo, na pár hodin jsem si lehnul a pokračoval jsem v cestě dál. Ani kdybych dvacetkrát oběhnul Zemi, nikdy by to neodčinilo to, co jsem provedl. Nikdy mi nebude odpuštěno...

Téhle noci jsem po delší době opět zastavil za jednou vesnicí. Lehl jsem si pod korunu olše, která mě ukrývala před zvědavými pohledy, ale i před ošklivými povětrnostními podmínkami. Po několika týdnech jsem si konečně dovolil přemýšlet o tom, co se toho odpoledne stalo.

Povolil jsem řetězy, které svíraly tu místnůstku se vzpomínkami. Polila mě bolest, kterou jsem cítil. Hluboký nůž, který zajel až na dno důvěry. Zrada dívky, která pro mě byla vším. Pocit, že se mi zhroutil svět. Myšlenka, že všechno je proti mně. Podvod. Přetvářka. Lži.

Lži jsou jako dýky, které tě probodají skrz naskrz. Řekla jsi, že zrovna nemůžeš, a už jsi mě zase bodala. A proti těmhle ranám se vážně nemůžu chránit. Jak jsem to mohl tušit? Kdybych nebyl zaslepený láskou, možná bych poznal všechny ty náznaky. To povídání na chodbách, jeho pohled, když jsem ji držel za ruku, přání k narozeninám na její nástěnce...

Předpověď se mění, nad Raufarhofnem zataženo. Tak jsem byl asi druhej. Lepší je bejt druhej než třetí, ne? Já vím, že jsem se nezeptal, jestli jsem tu jediný. Možná mi ani nelhala. Kdo by se ale na to ptal? Chtěla být s někým jiným, neměl jsem jí bránit. Sebral jsem jí možná kluka, kterého milovala. Kdysi jsem ji kreslil jako anděla, ale teď mi spíš připadala jako démon. Jako tvor bez duše... I přes vlnu nenávisti jsem cítil, jak jsem jí ublížil. A bohužel nejen jí. Jeho rodičům, mým rodičům...

Vždycky jsem zločince odsuzoval. Nechápal jsem, jak si někdo může nárokovat právo na to vzít někomu život. Je to ten nejsobečtější čin na světě. Proč jsem ho jenom nepotrestal jinak.

S hlubokým výdechem jsem vytáhl z kapsy mobil, který jsem vypnul ještě toho odpoledne. Zíral jsem na něj a přemlouval jsem se, abych ho zapnul. Věděl jsem ale, že jakmile ho spustím, naši mě najdou. Rose je přes tyhle věcičky vážně přebornice.

Risknul jsem to a rychle jsem zmáčkl tlačítko. Mobil s námahou naběhl. Na dispeji mi naskočilo šedesát tři přijatých zpráv a sto osmnáct nepřijatých hovorů. A kruci.

Většina ze zpráv byly krátké věty. První byly otázky, kde jsem. Zněly naštvaně. Pak se jejich tón zmírňoval a přály si, abych se vrátil domů. Několikrát jsem si přečetl zprávu, že mě mají rádi a že se nezlobí. Nejvíc mě zabolela textovka od Andie: Luku, prosím, ozvi se, ať víme, že jsi v pořádku. I když nechápu, jak jsi nám to mohl udělat! Všichni na tebe moc myslí a já doufám, že na Vánoce budeš doma. Ryan se po tobě pořád ptá. Tak na sebe dej pozor, ať už jsi kdekoliv. S láskou, Andie.

Srdce se mi zase sevřelo a já jsem musel běžet dál. Zjistil jsem, že běh mě uklidňuje a pomáhá mi překonat zátěžové situace. Byl jsem jak omámený. Nedovedu si ani představit, jakou starost o mě asi musí mít. Jakou jsem jim musel způsobit bolest. Všem okolo jsem jenom ubližoval.

Když jsem zase běžel asi tři dny, byl čas, abych někde zakotvil na noc. Našel jsem posed na kraji jednoho lesa a odvážil jsem se podívat na hovory. Mobil mě informoval o tom, že mám taky několik zpráv v hlasové schránce.

Luku! Tolik se omlouvám. Mrzí mě to. Záleží mi na tobě. Ty jsi nejlepší kluk a já si toho nevážila- ozvalo se v mobilu a já jsem zprávu stopnul a vymazal dřív, než bych se začal litovat.

Luku, oni mě našli. Pronásledují mě! Ti z té rybárny. Pomoz mi, zněla další zpráva. Na chvíli jsem se zarazil. Ti z té rybárny? To jako myslí ty eskymáky? Prosila mě o pomoc a já jsem byl zatím na míle daleko. Možná už je mrtvá... Ne, takhle nesmím myslet. Moje rodina jí určitě pomohla.

Našel jsem tam ještě několik zpráv od rodiny. Povzdechl jsem si. Mobil jsem vypnul a zase dlouho ho nezapnu. Ráno vyrazím někam dál.

Další týdny jsem křižoval světem, nemaje jediný nápad, kde teď asi jsem. Proběhl jsem tisíci vesnic, přesto ta, na kterou jsem právě narazil, mi byla sympatičtější než všechny ostatní. Byla velmi poklidná, tichá a přátelská. Na kopečku za vesnicí stál malý kostelík. Na tuhle půdu nesmíš, šeptal mi hlas v mojí hlavě, ale tentokrát jsem ho neposlechl. Otevřel jsem rozvrzané dveře a vstoupil jsem dovnitř.

„Ničeho se neboj a přistup blíž,“ uslyšel jsem hlas ze zpovědnice. Muž, který hlas vlastnil, musel být velmi starý.

Vešel jsem do malé dřevěné zpovědnice a zasedl jsem na rozklepanou židličku.

„Co tě trápí, cizinče?“ zeptal se mě kněz.

„Hledám odpuštění. Zhřešil jsem,“ pověděl jsem mu tichým hlasem.

„Všichni hřešíme, ale Bůh je milostivý. Jaký je tvůj hřích?“ položil mi palčivou otázku.

„Zabil jsem člověka,“ přiznal jsem se. Co na tom, že skutečně není mrtvý? Mně to tak stejně připadalo.

Z druhé strany zpovědnice se ozývalo hrozivé ticho. Jako bych cítil knězovo napětí.

„Při posledním soudu se můžou vzít v úvahu dobré skutky, které jsi vykonal,“ řekl mi nakonec.

„Žádné jsem nevykonal,“ pokývl jsem smutně.

„Tak tedy máš co dohánět,“ odvětil.

Ještě chvíli jsem tam seděl a přemýšlel jsem o jeho slovech. Jestliže mám alespoň malou šanci svoje hříchy odčinit, udělám to. A začnu hned. Pojedu do míst, kde moji pomoc budou potřebovat. Rozjedu se tam, kde budu mít mnoho příležitostí pomáhat druhým. Pojedu do Jižní Ameriky.

Nechal jsem malebnou vesničku za sebou a rozběhl jsem se dál. Sledoval jsem všechny značky a snažil jsem se pochopit, kde to vlastně jsem. Doběhl jsem do většího města, kde jsem narazil na informační centrum. Tohle město se jmenovalo Olivenza a podle nápisů jsem poznal, že jsem pravděpodobně ve Španělsku.

Do Jižní Ameriky jsem chtěl odjet hned, ale neměl jsem žádné peníze a krást tak krátko po svém předsevzetí dělat dobré skutky se mi nechtělo. Jediné řešení bylo najít si práci a dělat tu tak dlouho, dokud si nevydělám dost peněz na cestu. Procházel jsem tedy městem a prohlížel jsem všechny výlohy, jestli někde neshánějí výpomoc. Moc jsem si nevěřil, ale pořád jsem doufal...

A pak jsem si všiml malého lístečku na špinavé výloze jedné polorozpadlé cukrárny. Hledali číšníka a cukráře v jednom. Sice jsem ani o jedné z těch prací neměl ani páru, ale říkal jsem si, že by nemělo být tak těžké se to naučit. Otevřel jsem dveře a rozezvonil se drobný zvoneček nad nimi.

Vypadalo to tu hrozně. Stará výmalba padala ze zdí, pult byl neupravený a stolky ušmudlané. Zezadu přišel starý pán a zamhouřil na mě očima.

„Co si přejete?“ zeptal se unaveně.

„Chtěl bych tady pracovat,“ odpověděl jsem.

„Ty? Ty bys chtěl pracovat tady?“ opakoval po mě udiveně.

„Rád bych. Všechno se naučím, pomůžu vám, jen mě tu nechte,“ prosil jsem.

Ještě chvíli si mě měřil pohledem a pak se nepatrně usmál. „Tak dobrá. Kdy chceš nastoupit?“

„Třeba hned,“ odvětil jsem nadšeně a přišel jsem mu potřást rukou.

Začal mi vysvětlovat, jak to tam všechno hodí, jak má očíslované stoly, kolik stojí který zákusek a podobně. Ukázal mi můj pokoj v prvním patře nad cukrárnou. První tři dny jsem se taky učil to cukrářství. Musím říct, že je to docela piplačka. Během prvního týdne ale nikdo do cukrárny ani nevkročil.

„Co takhle kdybychom to tu trochu vylepšíli?“ nabídl jsem Rafaelovi, jak se můj zaměstnavatel jmenoval.

„Hele, mladej,“ tak mi zase říkal on, „jsi tu teprve dva týdny a už mi chceš radit?“

Chvíli jsem zaváhal nad odpovědí, abych nebyl příliš drzý, ale nakonec jsem to stejně řekl: „Chci.“

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black - 6. kapitola: