Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black - 5. kapitola

28.12.2010 (07:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2606×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„To proto, že mě tak přitahuješ,“ zaimprovizoval jsem a asi to zabralo, protože se nesměle usmála.

„Něco ti ukážu,“ řekla a vstala.

Překulil jsem se na břicho a čekal jsem, co přinese. Položila na postel notebook a vyhledala nějakou stránku. Přede mnou se načítal předmět, který už jsem viděl.

Pozvednul jsem obočí a dožadoval jsem se vysvětlení.

„Trochu jsem hledala. Ta rybárna se mi prostě nějak nezdála. Myslela jsem si, že ty nástroje, co byly tam v koutě, by mohly být mučičí,“ vyprávěla. Ta vážně nikdy nic nenechá na pokoji. A evidentně uvažovala stejně jako já. „Je to ze středověku, používali to pro vyhánění zlých duchů. Jenom nechápu, co tam ty nástroje dělali. Kdy by se tady vzaly?“

„Sběratel?“ nastínil jsem, ale věděl jsem, že je to nesmysl.

„Nikdo tam přece nebydlí,“ vyvrátila mi to.

„Mohlo to tam zůstat od posledního obydlení,“ tipoval jsem.

„Naposledy tam byli rybáři, to už jsem prověřila,“ odpověděla. „A navíc, na co by rybářům byly mučicí nástroje?“

„To nevím, Ricky,“ přiznal jsem a začetl jsem se do článku, který mi ukázala. Právě jsem četl Raufarhofnskou kroniku. Do 20. století našemu městu dominoval rybolov. Během druhé světové války město nebylo nijak poškozeno, naopak se rozšířilo o několik nových obyvatel. Největší rozruch vyvol příchod Inuitů v roce 1949. V roce 1950, při generálním sčítání obyvatel, naše město čítalo tři sta sedmdesát osm občanů...

Dál už jsem to nedočetl, protože Ricky mi začala kroužit svými prsty po mých obnažených zádech. Kreslila mi tam obrázky, vytvářela pěšinky a občas mě lehce škrábla. Bylo to nádherně uvolňující a příjemné.

Většinu dní jsem se vznášel někde v oblacích. Doma mě nikdo dlouho neudržel, buď jsem byl sám, ve škole nebo s Ricky. Vlastně jsem vůbec nevěděl, co se doma děje. Většinu času jsme trávili u Ricky doma a docela často jsme diskutovali o naší druhé schůzce – návštěvě rybárny. Ricky to prostě nechtěla nechat být.

Postupem času jsme se do rybárny podívali ještě několikrát. Chtěli jsme zjistit něco víc, co by nám pomohlo odhalit, co se v místních prostorách dělo. Nezjistili jsme ale zhola nic. Já bych to nechal plavat, ale Ricky do toho možná až příliš strkala nos.

Den, kdy bych ji pozval k sobě, jsem pořád oddaloval. Asi by to nebyl až takový propadák, ale nechtěl jsem nic riskovat. Zrovna dneska večer mi od ní přišla SMSka, že na schůzku nedorazí. Ale co s volným večerem...

Zůstal jsem zase jednou doma. Přišel jsem do pokoje za Andie a Alexem. Zrovna balili nějaké věci. Ryan kolem nich poskakoval, přinášel různé věci, které si chtěl vzít s sebou, a Alex ho většinou poslal zpátky s tím, že to je zbytečné.

„Jedete do La Push?“ zeptal jsem se.

„Jo,“ kývla Andie posmutněle. „Vážně nechceš jet s námi?“

„Ne, díky,“ odpověděl jsem. „Zůstanu tady. Kdy se vrátíte?“

„Tak za týden,“ řekl Alex. „Uvidíme, jak dlouho se tam zdržíme.“ Pro něj taky nebylo jednoduché říct své rodině sbohem.

„Doufám, že dlouho,“ zasmál se Ryan. „Lindsey je bezva, už se na ni těším.“

„Lindsey už je puberťačka, nemysli si, že se bude věnovat jen tobě,“ upozornil ho Alex.

„Co to je puberťačka?“ otázal se se zvídavým výrazem Ryan.

„Tak se říká dětem okolo třinácti až osmnácti, kterým se bouří hormony,“ vysvětlila mu Andie.

„A co jsou hormony?“ ptal se zase Ryan. Musel jsem se zasmát.

„To jsou takové látky v těle, které ovlivňují tvoje pocity,“ odpověděla mu trpělivě.

Ryan se na chvíli zamyslel a pak zase odběhnul z pokoje. Alex k Andie přistoupil a dal jí pusu do vlasů. Andie ho objala kolem pasu.

„Zamořeno láskou,“ poznamenal jsem pobaveně a odešel jsem k sobě.

Ráno táta odvezl Andie, Ryana a Alexe na letiště. Jel jsem do školy a potom mě Ricky zase pozvala k sobě.

„Trochu jsem se zase porozhlédla. Podle katastru nemovitostí jsem našla poslední majitele té rybárny. Jmenovali se Grahamovi, původem eskymáci,“ sdělila mi zase.

„Ty na tom pořád pracuješ?“ optal jsem se s údivem.

„Jo,“ kývla. „Tak co si o tom myslíš?“

„Nevím, jaký vliv na tvoje vyšetřování má, že byli eskymáci. Vlastně nechápu, proč to pořád řešíš,“ odvětil jsem.

„Luku, copak to nechápeš? Něco se tam děje a my musíme zjistit co!“

„Co by se tam dělo? Sama jsi tvrdila, že ta krev byla rybí,“ připomněl jsem jí.

„Ale teď už si to nemyslím,“ křikla.

Oba jsme byli trochu naštvaní. Já, protože to nenechala být, a ona, protože se o to nezajímám.

„Jejich potomci pořád žijí,“ řekla už trochu klidněji.

„Fajn,“ odpověděl jsem možná až moc důrazně. „Co chceš dělat?“

„Co kdybychom to tam trochu sledovali?“ navrhla.

„Chceš po nocích sedět za okny a čekat, až se tam někdo objeví?“ odfrkl jsem posměšně.

„Víš, myslela jsem, že ti na mě záleží,“ obrátila najednou.

„Taky že jo!“ odvětil jsem. „Ale ta budova se možná už několik desítek let nepoužívá, tak kdo by tam asi chodil?“

„Ta krev nemohla být tak stará,“ hádala.

„Jo? A jak to víš, když jsi ani nepoznala, že není rybí?“ vyjel jsem na ní.

„A tys to snad poznal?“ mluvila stejným tónem jako já. Vřelo to ve mně. Samozřejmě, že jsem to poznal, ale nemohl jsem jí to říct. A tak jsem mlčel...

Seděl jsem na posteli a zíral jsem do stropu. Ricky zas zarytě stála na svém místě. Takhle jsme se ještě nepohádali. Po chvíli přišla ke mně a sedla si mi na klín. Zlehka mě políbila na tvář.

„Promiň,“ zašeptala.

„Ty promiň. Mně se to prostě nezdá. Nechci, aby ses v tom dál šťourala,“ řekl jsem jí starostlivě.

Podívala se na mě tím svým výrazem. „Ty to prostě nenecháš být, že ne?“ zeptal jsem se jí. Zakroutila hlavou. Ta její láska k nebezpečí! Tak nevadí, zařídím se podle toho. Požádám někoho z rodiny, aby ji hlídal.

Ricky se přede mnou už o svojí posedlosti nezmínila a já jsem jí to nepřipomínal. Doufal jsem, že to prostě samo vyšumí. Se školou jsme zrovna jeli na nějakou exkurzi. Dojeli jsme až na nejsevernější islandský cíp. Profesor Jónsson se zhostil slova.

„... během druhé světové války se testovali různé látky. Zůstalo navždy tajemstvím, že americká vláda zkoušela různé mutageny na prostých eskymácích. Po válce, když bylo možné cestovat a když eskymáci dostali nějaký majetek jako náhradu za všechny ty zkoušky, se mnoho z nich na lodích dopravilo až sem, na Island. Přesně tudy,“ řekl a ukázal na prostory kolem sebe, „procházeli do vnitrozemí, aby si našli své zázemí. Tak a teď se přesuneme tamhle, povím vám něco o přírodních podmínkách.“

Následovali jsme ho na další místo, jdoucí ruku v ruce. Když jsme se zastavili, všiml jsem si, že se na nás Snorri nějak divně dívá. Žďouchl jsem do Ricky a hlavou jsem nenápadně kývl k němu. „Co mu je?“

Na okamžik se střetla s jeho pohledem. „Ale nic, nech to být,“ odpověděla.

Asi má jen blbou náladu. Po dopoledním výkladu jsme se naskládali do autobusu a vyrazili jsme na oběd do školy. Seděli jsme s Ricky vedle sebe, když se najednou zvedla a šla dopředu.

Zbystřil jsem sluch.

„Pane profesore?“ oslovila ho a on k ní vzhlédl.

„Ano, Fridriko?“

„Jak jste povídal o těch eskymácích, všimla jsem si, že u nás ve městě jich prý také ještě několik žije. Nevíte o nich něco?“ zeptala se ho.

„Ty se o to zajímáš? To mě těší. Ano, u nás jich skutečně několik bydlí, mají malý domek za městem. Jsou velmi uzavření, nevěří nám. Jsou velmi krásní, ale neúčastní se žádnách společenských událostí, je těžké na ně narazit,“ odpověděl jí.

Ricky se chvíli zamyslela. „Zjistila jsem, že jim patří ta stará rybárna u severní pláže,“ nadhodila.

„To je pravda. Kdysi si ji koupili první z nich, co sem přišli, a od té doby se to mezi nimi dědí. V devadesátých letech tam našli jednoho z nich mrtvého. Nikdy nebyl nikdo označen za viníka, přestože bylo jisté, že byl umučen. Všichni se té rybárně vyhýbají,“ vyprávěl tiše.

„Víte toho víc?“

„Jestli chceš znát nějaké detaily, zkus si to vyhledat ve starých novinách,“ poradil jí.

Poděkovala mu a šla zpátky ke mně. Dělal jsem, že koukám z okna. Sedla si vedle mě zase s tím zadumaným výrazem.

„Na co ses ho ptala?“ vyzvídal jsem.

„Jenom jestli o té exkurzi budeme psát nějakou esej,“ odvětila nepřítomně.

To je fajn, že mi lže. Jasně, nechce mě znepokojovat tím, že pořád pátrá, ale stejně mě to mrzí.

Sotva jsme přijeli do školy, dala mi rychle pusu na tvář a mířila do knihovny. Zkusím za ní poslat třeba dědu, jestli by ji chvíli nepohlídal. Já se asi půjdu porozhlédnout k ní domů. Potřebuju zjistit, co všechno už vypátrala.

Vyskočil jsem do jejího pokoje a kouknul jsem se na papíry na stole. Měla tam různé mapy, půdorysy, fotky zevnitř, seznamy majitelů... Krucí, ta holka je fakt šťoural. A kde vzala ty fotky? Musela tam jít sama. Rychle jsem si to všechno zapamatoval a běžel jsem domů.

Dům mi bez Andie a Alexe připadal tak nějak prázdný. V patře bylo nezvyklé ticho. Neměl jsem si s kým povídat a komu svěřit svoje pocity.

Následující den jsme se s Ricky sešli před školou. Stačilo, aby se ke mně zase natáhla, a všechny moje starosti šly pryč. Vzal jsem si ji do náruče a něžně jsem líbal její rty. Pevně se ke mně přitiskla a polibky mi oplácela. Pohladila mě po vlasech a já jsem přestával myslet na to, kde jsem. Chtěl jsem s ní být zase o samotě.

„Nesejdem se dneska odpoledne?“ zašeptal jsem jí do ucha.

„Dneska nemůžu, jedu pryč s našima,“ odpověděla po kratké pauze.

Zklamaně jsem zamručel. Hluboce se mi podívala do očí a naposledy se dotkla mých rtů. „Je čas jít,“ řekla a táhla mě do třídy.

Jako obvykle jsem v její přítomnosti absolutně nevnímal, co profesoři vykládají. Sledoval jsem, jak si zamyšleně natáčí vlasy na prst, jak svým chaotickým způsobem zapisuje poznámky a přitom nevědomky šermuje propiskou v druhé ruce. Usmál jsem se. Pod lavicí mě chytila za ruku a jemně mi ji stiskla.

Vypravili jsme se spolu na oběd a pak jsem ji odvezl domů. Políbila mě na tvář a odešla. Dorazil jsem do garáže, když jsem si všiml, že na zadní sedačce nechala svůj fialový svetr. Usmál jsem se pro sebe, protože to byl důvod, proč ji znovu vidět, nastartoval jsem auto a vyrazil jsem zpět. Cestou jsem se ještě stavil pro rudou růži, kterou jí dám jako bonus.

Zaparkoval jsem před jejím domem. Slyšel jsem její smích za domem, takže jsem byl rád, že ještě neodjela. Obešel jsem dům na druhou stranu a strnul jsem jako socha.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black - 5. kapitola: