Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black - 4. kapitola

27.12.2010 (07:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2542×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Dělal jsem, že přemýšlím. „Tak jo.“

Usmála se. „Super, tak se sejdem po škole za školou?“

„Pěkná formulace,“ řekl jsem ve smíchu. „Jasně, budu tam.“

Mrkla na mě, otočila se a odešla. Usmál jsem se jen tak pro sebe a chtěl jsem vyrazit na druhou stranu, ale narazil jsem na Brynju. Ale to ne, pomyslel jsem si.

„Ahoj, Luku,“ vybalila na mě. „Jak se dneska máš?“

„Jde to,“ odpověděl jsem neochotně. Asi čekala, že se jí optám na oplátku. Radši jí dám rovnou najevo, že o ní nestojím.

„Co máš teď za hodinu?“ zeptala se a rozepnula si mikinu, takže jsem měl prvotřídní výhled do jejího výstřihu. Co si to o mně myslí?

„Zemák,“ řekl jsem a v duchu jsem dodal: Doufám, že ty ne.

„Super, já taky,“ zvolala nadšeně a stoupla si vedle mě, abychom pokračovali společně.

„Super,“ pokusil jsem se o stejně nadšený tón, ale vznikla z toho jen nabručená slátanina.

Přetrpěl jsem s ní celý zeměpis a rychle jsem si po hodině sbalil věci, abych unikl jejímu nadměrnému zájmu.

Po škole jsem se s Ricky potkal za školou na hřišti. Seděla na lavičce a šoupala nohou o zem. Asi mě neslyšela přicházet, protože tupě zírala na zem a bezděčně si hrála se svojí šálou.

„Pořád si myslíš, že bylo lepší ten tělák zatáhnout?“ zeptal jsem se jí a ona sebou překvapeně trhla.

„Chvíli jsem o tom pochybovala, ale když už jsi tady, tak je všechno zase cajk,“ odpověděla. Teda mám ještě co dělat, abych jí porozuměl. Ona je tak přirozená, bezstarostná, trochu mi pořád připomíná malou holku, která o světě nic neví, jen naivně věří svým snům a ideám. Nevinný anděl, který spadl z nebe přímo k mým nohám...

„Tak kam vyrazíme?“ optal jsem se jí.

„To nech na mě,“ zakřenila se potutelně a hbitě seskočila z lavičky.

Vyrazil jsem za ní a celou dobu jsem si lámal hlavu s tím, kam mě asi vede. Mířila někam k pobřeží, ale procházeli jsme lesem. Zastavila před vysokým plotem, který byl zrezlý, protože ho zjevně nikdo dlouho nepoužíval.

„Tak jsme tu,“ pronesla a kývla hlavou k plotu.

„Plot? A co je za ním, protože předpokládám, že chceš jít dovnitř,“ hádal jsem.

„Stará rybárna,“ odvětila a položila nohu na železný plot.

Zarazil jsem se. Pozvedla jedno obočí. „Můžeš zůstat tady, jestli se bojíš.“

„Nemám strach z toho tam jít, jen se bojím, že si zase ublížíš,“ odpověděl jsem jí.

Zasmála se. „Ale jdi ty blázínku.“

Neváhal jsem a lezl jsem za ní. Byl jsem rychlejší než ona, a tak jsem dopadl na druhou stranu dříve než ona, částečně taky proto, že jsem ji chtěl chytat. Chytil jsem ji za boky a ona mi spadla do náruče. Uličnicky se usmála, vzala si moji ruku do své a táhla mě k zchátralému stavení.

Zatáhla za kliku a dveře se s příšerným zvukem otevřely. Zatuchlý vzduch se vyvalil ven. Byl prosycen rybím pachem a taky nějakou další neidentifikovatelnou vůni, což mě udivilo, protože se svým citlivým čichem jsem schopen rozpoznat snad všechny pachy.

Ricky si žádného zápachu nevšímala a směle postupovala dále do domu. Všude byla tma. Ztrouchnivělá podlaha nám skřípala pod nohama. Rozhlížel jsem se okolo, protože se mi to tady nějak nezdálo.

Ricky začala stoupat po schůdcích do patra. Do stodoly, která tam byla, padaly šikmo ze střešního okna sluneční paprsky. Osvítily tak scénu před námi. Celá zem byla zkrvavená, v dřevěném stropě byly vyryté tajemné symboly a osamocená železná židle, která stála uprostřed místnosti, vypadala jako středověký mučičí nástroj.

Ricky se na chvíli zhrozila, ale pak se uvolnila. „Ale, Luku, to je jen rybí krev, od toho, jak je tady zabíjeli,“ zavolal ke mně.

Kleknul jsem si na jedno koleno a začichal jsem ke krvi. Nebyla rybí, to jsem věděl jistě. Byla lidská, ale Ricky jsem to zatajil. „No jasně,“ vykřesal jsem ze sebe úsměv.

Nelíbilo se mi to tu. Nebylo to tady tak opuštěné, jak to zvenku vypadalo. Nevím, co tohle bylo, ale rozhodně nic dobrého. Jenomže Ricky se odsud asi ještě nechtělo. Zacházela někam za roh.

„Luku, pojď jsem,“ zavolala mě.

Přišel jsem za ní. Ukazovala do kouta, kde ležely nějaké hadry a podivně zkroucené nástroje.

„Co myslíš, že to je?“ ptala se zvědavě.

„Nevím,“ odvětil jsem. „Pojď, vypadneme odsud.“

Ricky kývla, chytila se mě za paži a společně jsme vyrazili pryč z tohoto podivného domu. Pomohl jsem jí zpět přes plot a ruku v ruce jsme mířili k studenému pobřeží. Kráčeli jsme podél uměle vytvořeného břehu až na samotný výběžek, na kterém stál starý kostel.

„Tak jo, jsi na řadě,“ řekl jsem jí. „Pouč mě.“

„Tebe vážně zajímá ten kostel?“ optala se.

„Jasně,“ zakřenil jsem se. Ale hlavně chci poslouchat tvůj úžasnej hlas.

„Postavili ho rybáři v devatenáctém století, aby jim bůh zaručil dobrý lov,“ vysvětlila mi.

Omyl, pomyslel jsem si. Spletla se o celé století. „To zní zajímavě.“

„Vlastně to zas až tak zajímavé není,“ oponovala mi.

V takové konverzaci jsme se vydrželi plácat ještě půl hodiny, než jsme vyrazili domů. Doprovodil jsem ji domů jako obvykle.

„Tak se měj hezky,“ loučil jsem se s ní.

„Ty taky,“ opětovala moje přání, naklonila se ke mně a dala mi pusu na tvář.

Dušička se mi tetelila blahem. Rty se mi roztáhly do nejradostnějšího úsměvu a se super pocitem jsem běžel domů. Jo, život je vážně bezva!

Potřeboval jsem svoje štěstí nějak ventilovat, tak jsem jako už tolikrát sebral ze svého pokoje desky s výkresy a posadil jsem se na hranu útesů, abych Ricky nakreslil do nejmenších detailů. Jemné vrásky kolem očí, když se usmívala. Malá piha na levé tváři. Spodní ret malinko širší než ten vrchní. Smějící se oči...

Byla už tma. Neodešel jsem, zíral jsem na stříbrné skvrnky na hladině oceánu. Každá hvězda měla na oceánu svoje místo, každá různé, ale přesto stejně cenné. Tohle na Islandu miluju. Proč jsem sem vlastně nechtěl jet?

Pomalu jsem mířil k domu. Skočil jsem do okna svého pokoje, uložil jsem desky na svoje místo a položil jsem se do postele. Obvyklý noční klid se zhostil v domě. Jenomže můj sluch byl až příliš dokonalý. Tentokrát mi ale to, že slyším láskyplná slova mojí sestry a jejího manžela, zdaleka nevadilo jako v dobách, kdy jsem nikoho neměl. Vždyť oni mají stejné právo na něžnosti jako všichni ostatní, nemusí brát ohled na mě. Navíc teď už, doufám, nebudu sám nadlouho...

Nedočkavostí na další školní den jsem nemohl dospat. Probudil jsem se příliš brzy, a tak jsem sešel do přízemí, abych alespoň na chvíli odvedl svoje myšlenky jinam. O to se postaral Emmett, který svými dětinskými poznámkami rozvířil ranní atmosféru.

„Emmette!“ ozvalo se z patra.

„Co je, Andie?“ křiknul Emmett za sestrou nahoru.

„Pamatuješ na tu sázku před sedmi lety?“ připomněla mu Andie nějakou sázku.

Emmett jen zabručel a všechny jeho vtípky šly stranou.

„Strejdo?“ oslovil jsem Emmetta. „O jaký sázce to Andie mluví?“

„Ále, Jacob umí taky kluky,“ odpověděl beze smyslu a odešel za Rose do pokoje.

Nechápal jsem to, ale dál už jsem se v tom nerýpal. Popadl jsem batoh a přiskočil jsem do auta k Andie a Alexovi, kteří se mezitím vypravili. Oba si všimli mého podezřelého nadšení z cesty do školy, ale nijak to nekomentovali, a já jsem jim byl vděčný, že mi nechávají část soukromí, i když bych jim to stejně dřív nebo později řekl.

Došel jsem až ke skříňkám, abych si vyzvedl učebnici na matematiku, a před třídou jsem viděl Ricky. Postávala tam s partou přátel, kteří postupně odcházeli, až tam zůstala jen se Snorrim. Přestože jsem měl sto chutí za ní jít a vzít si její pusu, ovládl jsem se a přešel jsem do třídy. Nepotkal jsem se s ní celý den. Bylo mi smutno.

Prohlížel jsem si školní nástěnku, když mi najednou někdo zakryl oči. Nestává se často, že by mě někdo překvapil, ale ucítil jsem její vůni a hned jsem se usmál. Otočil jsem se na Ricky.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji nadšeně a bez přemýšlení jsem ji políbil. Byl to jen krátký polibek, ale přesto krásný.

Nesměle se usmála a taky mě pozdravila.

„Chceš dneska zase něco podniknout?“ zeptal jsem se jí.

„Jasně,“ vyhrkla nadšeně a chytila mě za ruku.

Společně jsme šli chodbou. Usilovně jsem přemýšlel, kam bych ji dneska mohl vzít. Asi to na mě bylo vidět, protože se na mě tázavě podívala.

„Jen jsem přemýšlel, kam bychom mohli jít,“ odpověděl jsem na nevyřčenou otázku a mávl jsem nad tím rukou.

„Můžeme jít ke mně,“ navrhla.

„A ty se nebojíš být se mnou sama?“ zasmál jsem se a odkryl jsem přitom svoje ostré špičáky. Musel jsem se aspoň pokusit odstrašit ji, i když jsem to nechtěl a hlavně jsem věděl, že mě stejně neodmítne. Miluje přece nebezpečí.

„Já a bát se?“ zasmála se se mnou a vedla mě k sobě domů.

Poprvé jsem prošel vstupními dveřmi k nim domů. Vypadalo to tu podobně jako v našem domě. Spíš úzký půdorys a více pater. Nikdo nebyl doma. Následoval jsem ji do patra. Otevřela dveře do svého pokoje a já vstoupil do malé místnůstky s jejím silně koncetrovaným pachem. Stěny byly vymalovány jak jinak než na fialovo a všechno se náchazelo v jakémsi chaosu, přesto ale pokoj vypadal uklizeně.

Byla to pro mě úplně nová situace – prohlížet si cizí pokoj. Velmi mě to zaujalo, a tak jsem pomalu přecházel kolem stěn a prohlížel jsem si fotografie, které na nich visely. Všechny ty malé drobnůstky mi o ní sdělovaly další střípky informací. Na nástěnce nad stolem měla připnuté různé vzkazy a přání k narozeninám, a jedno z nich jsem identifikoval podle písma. Bylo od Snorriho. Nad postelí vynikal velký plakát deštného pralesa.

„Budeš tam jen stát, nebo se budeš věnovat mně?“ houkla na mě z postele.

„Těžké rozhodování,“ řekl jsem ironicky a přišel jsem k ní.

Okamžitě si mě stáhla k sobě. Zlehka se dotkla mých rtů. Byly krásně měkké a poddajné, navíc mě chladily, což ještě zvyšovalo moji touhu pokračovat. Sám jsem nabral na vášnivosti a zkoumal jsem každý záhyb jejích rtů, jak už jsem si tolikrát přál. Dával jsem si pozor, abych ji nezalehl nebo abych jí jinak neublížil. Zapletla svoje ruce do mých vlasů. Vyvolalo to ve mně příliv slasti.

Takhle jsme se vydrželi líbat celé odpoledne a já jsem si sáhl až na samou hranici mého sebeovládání. Svářely se ve mně dva protiklady: touha být jí nablízku a potřeba chránit ji před sebou.

Když jsem od ní večer odcházel, věnovala mi na rozloučenou nádherný polibek, který vymazal z mé hlavy všechno, co jsem tam kdy měl. Plný nových pocitů jsem vyrazil domů. Neobtěžoval jsem se se skrýváním svých myšlenek, ať si děda myslí, co chce. Místo toho jsem zamířil k tátovi, který zrovna něco probíral s Andie, což se mi perfektně hodilo. Sdělil jsem jim, že jsem asi zadaný. Oba mi nadšeně gratulovali.

Do pokoje vešel děda. „Ty, Luku, co jste to dělali v té rybárně?“

„Ricky to tam chtěla prozkoumat,“ odpověděl jsem a asi mi mělo vadit, že se prohrabává mými myšlenkami, ale bylo mi to jedno.

„Nelíbilo se ti tam,“ konstatoval.

„Nepoznal jsem ty pachy,“ upřesnil jsem důvod.

„Možná bychom to mohli zkontrolovat,“ řekl si asi spíš pro sebe a odešel.

Ať si děda myslí, co chce, já teď nehodlám přemýšlet nad něčím, co se netýká Ricky. Možná bych se za ní mohl stavit později v noci a kouknout se, jak spí... Ale ne, nejsem žádný špeh.

Když jsem druhý den přišel do školy, příjemně mě překvapilo, jak se ke mně Ricky má. Nestyděla se dát mi na chodbě pusu nebo se v jídelně držet za ruku. Jak já jsem byl šťastný! Všechno kolem mě bylo růžové, dokonce jsem začal používat slova, která mi jindy nešla přes pusu.

„Zlato?“ oslovila mě po poslední hodině a já jsem se cítil polichocen. „Zajdeme dneska zase ke mně?“

Bez váhání jsem odpověděl: „Už se těším.“ Načež ke mně Ricky přišla a líbla mě na rty.

U ní jsme pokračovali tam, kde jsme předtím skončili. Líbali jsme se uprostřed pokoje, hladil jsem ji po vlasech a netrpělivě jsem přejížděl po jejích zádech. Ona také nezahálela. Vsunula svoje ruce pod moje tričko a vysunula mi ho až ke krku, kde jsem si ho přetáhl přes hlavu. Stále v objetí jsem nás dotlačil k posteli. Lehce jsme na ni žuchli.

Nepřestávali jsme se líbat a já jsem cítil, jak moc se moje touha stupňuje. Neměl jsem v tomhle žádné zkušenosti, nevěděl jsem, jestli na ni nejsem moc rychlý... Ležela mi na břiše a smála se na mě.

„Jsi tak horký,“ poznamenala a mně úsměv zmizel z tváře. Kruci.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black - 4. kapitola: