Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black - 34. kapitola

01.02.2011 (07:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2731×

Volba

Umlčela mě dalším polibkem. Věděl jsem, že nakonec dosáhne toho, co chce. Líbala mě divoce a dráždivě, ale taky lehce a něžně. Tohohle se nikdy nenabažím. Najednou mi myšlenka, že bych ji měl navždy pro sebe, nepřišla tak protivná.

„Takže, vyhovíš mi?“ ptala se mezi rychlými polibky.

Jako bych ztratil hlavu. Dal bych jí všechno, jen aby mě nepřestala líbat. Dala mi ještě pár polibků, ale pak se odtáhla. Chtěla slyšet odpověď. Samozřejmě kladnou.

„Dobře,“ vydechl jsem a okamžitě jsem si ji přitiskl k sobě, abych spojil naše rty. Vítězně mi polibky vracela. Dostaly novou příchuť; byly vděčné, laskavé a nadšené. Využil jsem toho, popadl jsem ji do náručí a běžel jsem s ní pryč. Musel jsem sice dávat pozor na cestu, což znamenalo, že jsem ji nemohl líbat, ona mi to ale vynahradila tím, že mě hladila po břiše a po pažích.

Zastavil jsem se až na jedné vzdálené mýtince, ale nepostavil jsem ji na zem, ale rovnou jsem si ji položil, přilehl jsem k ní a hladově jsem ji políbil. Obmotala mě rukama kolem krku a přitahovala si mě ještě blíž. Přesunul jsem ruce na její bříško a povytáhl jsem těsné tričko, které jí bříško obepínalo. Sunul jsem ruku nahoru. Stejně horlivě začala rozepínat moji košili, knoflíček po knoflíčku. Stáhla ji přes moje ramena a odhodila někam pryč.

Její doteky mě přiváděly k šílenství. To, jak vždycky přejela přes moje holé břicho nebo jak mě občas škrábla po zádech. Zbavil jsem ji posledních kousků oblečení a ona mi pomohla z toho mého. Zasypal jsem ji polibky po celém jejím těle. Její slastné vzdechy mě ještě více nabuzovaly.

Něžně jsem do ní vnikl. Naše těla se spojila ve stejném rytmu. Zkřížila nohy za mou pánví, takže jsem mohl pronikat ještě hlouběji. Vjela mi rukou do vlasů a silou si mě přitáhla k sobě. Naše podbřišky se třely o sebe. Její ruce putovaly po mých zádech a níž a tiskly mě k sobě. Líbilo se mi to, že mě chce mít tak blízko u sebe...

Leželi jsme na suché trávě a hleděli do nebe. Lindsey se ke mně tulila, aby jí nebyla zima.

„Tohle nebylo fér,“ zašeptal jsem, nespouštějíc oči z oblohy.

Lindsey se přesunula na moje břicho. Opřela se lokty o mou hruď a naklonila se nade mě. „Ale no tak,“ řekla, ale cítil jsem v jejím tónu to uspokojení. Zašimrala mě na rtech. „Zlobíš se?“

„Jo,“ odsekl jsem a postupně jsem si uvědomoval, k čemu jsem se uvrtal.

„Moc se zlobíš?“

„Ještě víc,“ zamračil jsem se.

„Je něco, čím bych to mohla odčinit?“ snažila se zvednout moji náladu.

„Zůstaň člověk,“ zašeptal jsem.

„Už jsem se rozhodla, Luku,“ přesvědčovala mě. „A tys mi slíbil, že mě proměníš.“

„Pod nátlakem,“ dodal jsem.

„Chci, abys to byl ty. Chci, abys byl poslední, kdo mě políbí na krk,“ řekla metaforicky.

„Ten, kdo ti sebere lidský život,“ převedl jsem to do svojí řeči.

„Nikdy nebudu chtít víc než tebe,“ pohladila mě po tváři.

„Ještě že nejsi tak náročná,“ pokusil jsem se o vtip.

„Blázníš? Moje tužby jsou hodně vysoko, když chtějí tebe,“ ocenila mě.

Zvedl jsem oči v sloup. „Přeceňuješ mě.“

„Tvoji cenu znám moc dobře,“ zamumlala a pokusila se dotknout mých rtů. Uhnul jsem. V téhle náladě jsem opravdu nedokázal dávat najevo svou lásku.

„Nevíš, co po mně chceš,“ odstrčil jsem ji opatrně, zvedl jsem se a prošel jsem napříč mýtinou.

Došla až za mnou. „Chápu, že je to těžké,“ pohladila mě po ramenou. Obešla mě a stoupla si přede mě. „Proměň mě. Teď.“

Tvrdě jsem se na ni podíval. Viděl jsem jí v očích, že tohle není žádný úskok. Nehnala se do proměny proto, že by se bála, že si to rozmyslí. Chtěla už začít svůj nový život. Život se mnou. Ještě jednou jsem pohlédl do jejích očí, abych si navždy zapamatoval jejich krásnou barvu mléčné čokolády. Zkontroloval jsem, že svoji volbu nezměnila. Věřila mi.

V tu chvíli jsem se rozhodl. Proměním ji. Změním ji v tvora, který lační po krvi. Stvořím z ní nádhernou nesmrtelnou. Získám si ji navždy.

Mlčela, jen pozorovala moji tvář, ve které se mísily různé pocity. Nechala mě, abych si to všechno přebral. Jenomže já už si to přebral. I přes všechny své výhrady jsem souhlasil s tím, že z ní udělám novorozenou.

Postoupil jsem o jeden nesmělý krok k ní. Stála na svém místě a srdce jí bušilo jako zvon. Krev jí tepala na spáncích, ale největší průtok krve jsem cítil z jejího krku. Moje upíří instinkty se zapnuly, do úst mi začal proudit jed, všechno se vytěsnilo z mé hlavy, abych měl jasnou mysl. Sklonil jsem hlavu k jejímu obnaženému krku a slyšel jsem zvuk tekoucí krve.

Naklonila hlavu na stranu, aby mi umožnila lepší přístup k jejímu krku. Naposledy jsem nasál její opojnou vůni, přejel jsem nosem od linie jejích uší až k rameni a chytil jsem ji za paže. Povolil jsem trochu své myšlenky, abych nezapomněl, že ji nesmím vysát.

Začátek její přeměny jsem stále oddaloval. Nechtěl jsem už rozříznout svými zuby její hladkou kůži. Ještě párkrát jsem přejel svými rty po jejím krku, abych si zvykl na vůni její krve. Když jsem ji předtím líbal na krku, nikdy jsem se na ni nesoustředil, částečně taky proto, že jsem v sobě potlačoval svoji upíří podstatu.

„Luku,“ zašeptala tenkým hláskem.

Zvedl jsem hlavu a zadíval jsem se jí do očí.

„Miluju tě,“ pousmála se trochu.

Vykašlal jsem se na nějaký plán a místo toho jsem ji zlehka políbil. „Miluju tě.“

Zhluboka se nadechla a vydechla, čímž mi naznačila, že už je připravená a že mám začít. Naposledy jsem se dotkl jejích teplých měkkých rtů a pak jsem se přesunul k jejímu krku. Připravil jsem se. Zavřel jsem oči, abych se koncentroval. Přiblížil jsem se k její šíji.

Kousl jsem.

„Luku, ne!“ ozvalo se i s ozvěnou mýtinou. Přesně ve stejné chvíli se Lindsey zhroutila k zemi. Okamžitě se vedle mě objevil Edward. Zmateně jsem se na něj podíval. Edward se otočil za pachem čerstvé krve a přiskočil k Lindsey ležící na zemi.

Během tisíciny vteřiny přisál svoje rty na teplou ránu.

Vzpamatoval jsem se a přiklekl jsem k němu ve snaze dostat ho od návnady krve. Vždyť právě vysával moji lásku! Bral jí život!

Chytil jsem ho pod krkem a rval jsem ho od ní.

„Luku, ne! Nech ho!“ ozval se za mnou hlas Andie. Popadla mě za ruce a tahala mě od Edwarda. Pomohly jí ještě jedny ruce a nutily mě odejít od nich.

„Andie, on ji zabíjí!“ řval jsem jako smyslů zbavený. „Zastavte ho!“

Nedokázal jsem spustit oči z dvojice přede mnou.

Nenávidím tě! Nenávidím tě! ječel jsem v duchu, aby mě Edward slyšel. Pomstím se ti! Pomstím se za to, že jsi mi sebral jediného člověka, na kterém mi záleželo!

Andie a Alex mě dál svírali jako v kleštích. Přímo přede mnou se zjevil Jasper. Zalila mě vlna klidu. Rezignovaně jsem pozoroval, jak moje láska umírá.

„Stačí, Edwarde, vidím ji,“ poznal jsem zvonivý hlas tety Alice.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Byla tu téměř celá rodina. Vlastně všichni kromě Belly. Edward se zrovna zvedl od bledého těla mé milované.

„Proooč?“ zakřičel jsem a klesl jsem na kolena. „Proooč?“

Spustil jsem hlavu a narazil jsem ji na zem. Nejhorší na tom bylo, že jsem ani nemohl trpět, protože mě Jasper celou dobu ovlivňoval. Cítil jsem se jako prázdná skořápka.

Někdo mě pohladil po zádech. „Luku...“

„Nechte mě,“ vyštěkl jsem a sbalil jsem si hlavu mezi kolena.

„Luku, poslouchej,“ začala Andie.

„Nechci nic slyšet,“ zavrčel jsem. Dokážu vidět sám, že jsem právě přišel o lásku mé existence. Nepotřebuju žádná slova útěchy. Moje malá Ještěrka je pryč...

„Není mrtvá,“ odpověděl Edward na moje myšlenky.

Nechal jsem se ovládnout smysly a rozběhl jsem se proti němu. Bohužel si přečetl můj úmysl dřív, než jsem ho stihl dokončit. Pohotově uhnul. Mohutně jsem zavrčel.

„Luku, přestaň,“ okřikl mě tvrdě Alex.

Málem jsem se ohnal taky po něm.

„Lindsey žije,“ řekla mi Andie do očí. „Tak se přestaň chovat jako idiot a poslouchej, co ti chceme říct.“

Mlčel jsem.

„Pro vlkodlaky je upíří jed smrtelný. Lindsey má vlkodlačí gen, rozumíš?“ vysvětlila mi Andie.

Takže to potom znamená... Že já jsem ji málem zabil! Ne Edward, ale já!

Edward se na mě blahosklonně usmál. Vůbec ji nechtěl vysát, jenom se snažil dostat můj jed z jejího těla. Zastavil ho dřív, než došel k jejímu srdci. Jak já se styděl! Nejen že jsem ho nespravedlivě obvinil, to mě zdaleka tolik netrápilo, ale já jsem jsem málem udělal osudovou chybu! Stačilo, abych tolik nepřemýšlel o svém záměru, a mohli přijít pozdě... Jak hluboce bych litoval. Šel bych okamžitě za ní.

„Děkuju,“ pohlédl jsem Edwardovi do očí a myslel jsem to opravdu vroucně. „Za to předtím se omlouvám, opravdu.“

Nikdo už mě neudržel, abych k ní přiběhl a poklekl vedle ní na kolena. Chytil jsem ji za bezvládnou ruku a pohladil jsem ji po tváři. Vypadala jen, že spí, ale její teplota byla nižší než obvykle.

„Bude v pořádku,“ zacinkala Alice. „Můžu to vidět.“

„Děkuju.“

Opatrně jsem ji vzal do náruče a nesl jsem ji do domu. Položil jsem ji na postel ve svém pokoji. Klekl jsem si na kraj postele a zahříval jsem její tváře. Andie a Alex za mnou přišli, chvíli se mnou poseděli a pak nás nechali o samotě.

Venku se setmělo.

„Lindsey, moc se ti omlouvám. Měl jsem to vědět. Nechtěl jsem ti ublížit, miláčku,“ šeptal jsem tiše k jejímu tělu.

Jenomže ona nereagovala. Na co mi bylo mé lékařské vzdělání, když jsem stejně nevěděl, co se v jejím těle právě odehrává. Jak reaguje na můj jed? Proč se ještě neprobírá? Najednou jsem věděl, že tři dny čekání při proměně bych rozhodně nevydržel. Tedy alespoň ne se zdravým rozumem.

„Lásko, probuď se. Už nikdy nebudu tvůj život pokoušet, slibuju,“ omlouval jsem se stále dokola.

Někdy kolem čtvrté ráno pomalu otevřela oči.

„Lindsey,“ vydechl jsem úlevou.

„Co se stalo? To už je po všem?“ ptala se zmateně.

„Stala se chyba. Máš v sobě vlkodlačí gen. Můj jed je pro vlkodlaky smrtelný. Nevěděl jsem to, omlouvám se,“ vysvětloval jsem. „Edward ti jed vysál z těla. Zachránil tě. Zachránil mě.“

„Tak proto ten pocit,“ zamumlala si pro sebe.

„Jakej pocit?“

„Je těžké to popsat. Bylo to, jako by mě nějaká neviditelná síla táhla pryč z mého těla. Bránila jsem se a pak jsem najednou nevěděla nic...,“ popisovala.

„Bože, jsem tak rád, že jsi v pořádku,“ poděkoval jsem Bohu.

„Nebála jsem se smrti. Cítila jsem, že mě to vleče na nějaké poklidné místo. Ale bála jsem se, že už tebe nikdy neuvidím,“ zašeptala.

„Miláčku,“ vydechl jsem a lehce jsem se dotkl jejích bezkrevných rtů.

„Musíme vymyslet něco jiného,“ vydala ze sebe, a kdyby nebyla tak slabá, asi bych se rozkřičel. Tak ona sotva unikne smrti a jenom co se probere, už chce zkusit něco jiného.

„Ne,“ zarazil jsem ji.

„Uvidíme,“ hlesla.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black - 34. kapitola: