Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black - 29. kapitola

27.01.2011 (07:15) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2892×

Získávání

Lindsey se na mě smutně podívala. Sedl jsem si vedle ní a zklamaně jsem sledoval Joshuu ráchajícího se ve vodě.

„Kde jsi byl tak dlouho?“ ptala se unaveně.

„Projít se,“ odpověděl jsem a chytl jsem ji za ruku.

Položila si hlavu na mé rameno. „Musíte se usmířit, jinak to nepřežiju.“

„Co mám udělat?“ zeptal jsem se bezradně.

Strhaně se mi podívala do očí. „Buď prostě sám sebou. On si zvykne.“

„Půjdu za ním,“ zvedl jsem se a políbil jsem ji na čelo. Povzbudivě se na mě usmála.

Přišel jsem až k moři, kde plaval pár metrů od břehu. Sestoupil jsem za ním.

„Tak jak to jde?“ zjišťoval jsem s lehkým úsměvem.

Neodpověděl.

„Víš, že se dá plavat taky pozadu?“ zavedl jsem téma na jeho oblíbené plavání a doufal jsem, že se chytne. „Chceš to naučit?“

„Ne,“ odsekl a plaval dál ode mě.

Ponořil jsem se pod hladinu a plaval jsem tak daleko, jak mi to jen moje plíce dovolily. Vynořil jsem se několik desítek metrů od pláže. Všichni ti lidi se mi tak zdáli jen jako malé tečky a i moje problémy byly vzdálenější. Byla to jen taková slabší verze mého útěku. Protože teď už jsem utíkat nemohl.

Plaval jsem tedy zase zpátky ke břehu, jenže pořád jsem neměl žádný plán. Jeden mi tedy v hlavě vyskočil, i když jsem se ho bál. Měl hned několik proti. Ale mohl by být řešením. Rozhodl jsem se, že to udělám, ale až po obědě, abych teď od nich zbytečně neodcházel.

Až do oběda jsme společně leželi na pláži, Joshua mezi námi, hlavu otočenou na Lindsey. Hladila ho po hlavě a sledovala ho tím svým zvláštním pohledem, který jsem nikdy tak nějak nedokázal rozluštit.

Po obědě jsem se jim omluvil a znovu jsem se vypařil. Lindsey mě obdařila nechápavým výrazem, ale nechala mě jít. Když jsem byl daleko na opuštěné pláži, vyndal jsem z kapsy mobil a chvíli jsem na něj jen tupě zíral. Pak jsem se odhodlal a vytočil jsem známé číslo.

„Haló?“ ozvalo se v telefonu.

„Ahoj, Andie, tady Luke,“ pozdravil jsem ji.

„Luku, ahoj! Neozval ses celé věky.“

„Jo,“ potvrdil jsem. „Poslyš, něco bych od tebe potřeboval.“

„Jasně, tak mluv,“ vyzvala mě.

„Ehm,“ zasekl jsem se. „Někoho jsem zklamal, protože jsem mu neřekl pravdu a on se teď na mě zlobí. Jak to mám napravit?“

„Zkus mu vysvětlit, proč jsi mu to neřekl.“

„To jsem zkusil. Neposlouchal mě. A teď se se mnou úplně odmítá bavit,“ namítl jsem.

Andie se chvíli zamyslela. „Tak mu zkus nějak dokázat, že ti na něm záleží.“

„Jak?“

„Dej mu něco, co má rád. Ale nesmí to vypadat tak, že si ho chceš koupit,“ popsala mi.

„Hm,“ povzdychl jsem si.

„To zvládneš,“ podpořila mě.

„Děkuju, sestřičko.“

„Nemáš zač. Ještě mi řekni, jak se máš, tedy kromě tohohle,“ vybízela mě.

„Jak bych to řekl... No, změnilo se tolik věcí, až mě to samotného překvapilo. Všechno bych ti to chtěl říct, ale...“

„Na to ještě bude čas,“ usmála se do telefonu. „Brzy zase zavolej.“

„To si piš. Měj se,“ rozloučil jsem se.

Z informací, které mi dala, jsem upřímně moc moudrý nebyl. Netušil jsem, co bych mohl Joshuovi dát, abych si ho získal zpátky. Pořád jsem nevěděl, jak ho přesvědčit, že mi na něm tolik záleží. Je to přece můj syn! Jak by si mě asi usmířil můj táta?

Plný pocitů jsem se vrátil na pokoj. Joshua už si zase něco kreslil, zatímco Lindsey jako obvykle seděla u stolu. Oba jsem je pozdravil, ale jen jeden z nich mi odpověděl. Přisedl jsem si tedy k Lindsey.

„Jak dlouho tu ještě můžeš zůstat?“ zeptala se. „Říkal jsi přece, že jsi tudy jen projížděl.“

„Volal jsem do práce, že se zdržím. Mám ještě týden,“ odpověděl jsem.

„Chceš zůstat tady, nebo se vrátíme do La Push?“

„Mně je to jedno, jak chcete vy,“ odpověděl jsem a otočil jsem se na Joshuu. „Chtěl bys tu ještě zůstat, Joshuo?“

Pokrčil jen rameny, ale ani se na mě nepodíval. Bylo mi smutno. Nebyl jsem svému synovi ani o milimetr blíž.

„Tak tu ještě zůstaneme. Třeba by se chtěl někdo naučit taky skákat,“ zvýšila hlas, aby ji Joshua slyšel.

Během těch následujících pěti dní, co jsme v Hoquiamu zůstali, se Lindsey celou dobu snažila nás dva nějak sblížit. Vymýšlela akce, které bychom mohli dělat společně, ale čím víc ho do toho nutila, tím víc se tomu vzpíral. Řekl jsem jí, ať to nechá být, i když mi to trhalo srdce.

Jednoho dne, když jsme zase leželi na pláži a hráli jsme karty, slyšel jsem z vody podivné zvuky. Rozhlédl jsem se, abych zjistil zdroj těch zvuků, ale nikoho jsem neviděl a nikdo jiný na pláži nic nezaregistroval. Byl jsem zrovna na tahu, když jsem si uvědomil, že ty zvuky mi připomínaly prskání vody, a tak jsem se podíval do moře.

„Luku, hraj,“ vyzval mě Joshua, což bylo asi poprvé, co se mnou promluvil, a co mě oslovil mým jménem, ale já jsem to nemohl ocenit, protože jsem našel člověka, který se topil. Okamžitě jsem karty hodil do písku a vyrazil jsem do vody.

Plaval jsem poměrně pomalu, protože bych se svou upírskou rychlostí byl více než nápadný. Za třicet šest vteřin jsem byl u toho muže, nacházel se asi padesát metrů od břehu. Chytil jsem ho pod pažemi a držel jsem ho nad vodou. Jeho tělo bylo ztuhlé, oči hleděly někam do dáli, jen ruce se dokázaly párkrát pohnout.

Táhl jsem ho ke břehu, kde se mezitím seběhli lidé, kteří zpozorovali, že se něco děje. Několik chlapů mi pomohlo dostat ho na pláž. Okamžitě jsem zahájil prohlídku. Slyšel jsem, že jeho srdce bije. Najednou začal škubat dolními končetinami. Došlo mi, že má parciální epileptický záchvat. Musí bez odkladu dostat léky.

„Sežeňte někdo lékarničku!“ zvolal jsem a zkontroloval jsem, jestli někdo moje přání plní.

Několik lidí skutečně odběhlo, mohl jsem však jen doufat, že ji seženou, a že tam budou potřebné léky. Bez nich jsem toho moc udělat nemohl.

„Podejte mi nějaké ručníky,“ poručil jsem a za pár okamžiků mi někdo přinesl dva ručníky. Obalil jsem je kolem něj, aby se při svých záškubech neporanil o menší kamínky, které na pláži byly. Panenky se mu protočily. Kontroloval jsem nadále jeho stav a byl jsem připravený zasáhnout, kdyby jeho srdce vynechalo.

Za několik minut přinesla mladá slečna lékárničku a s ní přiběhl i plavčík.

„Co se děje?“ ptal se mě a přisedl si k muži z druhé strany.

„Má epileptický záchvat. Potřebuje Diazepam,“ vysvětlil jsem stručně.

Plavčík se podíval do lékárničky a vytáhl platíčko s léky. Jeden jsem vyloupl a vložil jsem mu ho do pusy, zavřel jsem mu čelist a houknul jsem na Lindsey, která stála jako sloup za mými zády: „Vyndej z mého batohu láhev vody!“

Vzpamatovala se a přiskočila hned zpátky. Nalil jsem mu do pusy pár loků, aby se nezadusil. Po pár minutách se jeho tělo začalo zklidňovat; lék zabral. Přestal sebou zmítat a pomalu nabýval vědomí.

„Kde to jsem? Co se stalo?“ ptal se po chvíli zmateně.

„Dostal jste epileptický záchvat, ale vše už je v pořádku,“ oznámil jsem mu. „Doporučil bych vám, abyste si došel do nemocnice na speciální vyšetření.“

Muž jen kývl, opatrně se zvedl.

„Zavolám vám sanitku, jen pro jistotu,“ rozhodl jsem a někdo mi řekl, že už sanitku zavolal.

Zůstal jsem s tím mužem, dokud nepřijela sanitka a neodvezla ho pryč. Hluboce jsem si oddychl a byl jsem vděčný, že jsem si zvolil zrovna tohle povolání.

Lindsey byla stále v šoku, takže jsem ji chytil kolem pasu a odvedl jsem ji na naše místo. Joshua šel před námi.

„J-jak jsi to udělal?“ zeptala se mě stále trochu třesoucím se hlasem. „Jak jsi věděl, co mu je?“

„Vystudoval jsem medicínu,“ odpověděl jsem jí opatrně.

„Myslela jsem, že jsi chtěl být policajt,“ namítla.

„Chtěl a byl. Ale pak jsem si to rozmyslel.“

„Díky bohu,“ hlesla a bylo vidět, že myslí na muže, kterého jsem právě zachránil.

Náš pobyt v Hoquimu došel konce. Naposledy jsme se došli vykoupat a po večeři jsme chystali návrat do La Push. Od té nehody na pláži jako by se něco změnilo. Něco v Joshuově chování. Najednou mu nebylo tolik proti mysli, aby se mnou mluvil. Samozřejmě, že to nebyla až tak výrazná změna, pro mě to však znamenalo mnoho. Když mě ráno pozdravil, nebo když mi po obědě podal slánku, protože jsem na ni nedosáhl, to všechno byla známka toho, že mi dává alespoń malou šanci.

Odhlásili jsme se z hotelu, naložili jsme naše věci do auta a vyrazili jsme. Byla už tma, navíc jsme byli po večeři, takže Joshua velmi brzy usnul. Lindsey vypadala taky unaveně, ale viděl jsem, že se přemáhá, aby neusnula. Vždyť jsme měli konečně aspoň chvíli pro sebe.

„Takže co bude teď?“ zeptala se a koukala z okna na druhou stranu.

„Ptáš se mě, jestli odjedu?“ odpověděl jsem otázkou.

„Asi jo.“

„Nechci. Mám tu tebe a malého, i když samozřejmě záleží na vás, jestli mě tu chcete,“ odvětil jsem a zkontroloval jsem ji periferním viděním. „Můžu dát výpověď a najít si něco tady, ve Forks by mě snad mohli vzít.“

Lindsey se na mě otočila a usmála se. Přímo to neřekla, ale na očích jsem jí viděl, že tahle možnost by se jí libila.

Chvíli mlčela.

„Ty, Luku?“

„Hm?“ zamručel jsem, abych ji vyzval k mluvení.

„Předtím jsi říkal, že znáš mého bratra Alexe...“ začala a mně opět zatrnulo. Nedošlo mi, že tohle byla ta poslední informace, kterou jsem jí neřekl. To, že moc dobře znám jejího bratra, protože je ženatý s mou sestrou a žije s námi v Raufarhofnu. Neprozradil jsem jí, že já jsem mladší bratr její nejlepší kamarádky. Tušila pouze, že se mnou není něco v pořádku, ale neměla ani ponětí o tom, že nikdo z mé rodiny není normální. Že nikdo z nich není člověk.

Přede mnou teď stálo rozhodnutí, které jsem se bál udělat. Mohl jsem jí to říct? Prozradit jí moji identitu, to bylo riziko jen pro mě. Sdělit jí, že moje rodina je plná upírů, to by mohla taky zvládnout. Ale jak se vyrovná s tím, že její bratr a nejlepší kamarádka nejsou to, za co je považuje? Mám na to vůbec právo?

„Jo, znám ho,“ odpověděl jsem suše a čekal jsem, co bude dál.

„Odkud?“

„Z Islandu.“

Zamyslela se. „Tak to bys mohl znát i jeho ženu, Andie.“

No jistě, když je to moje sestra. Zatajil jsem dech. „Jo, tu znám taky.“

„To je zvláštní,“ usmála se a já jsem netušil, k jakému závěru dospěje. „Svět je vážně malej.“

„Jo,“ souhlasil jsem.

Zase se na mě usmála, na chvilku mě pohladila po ruce, která mi ležela na řadicí páce, a dál setrvávala ve své mlčenlivosti.

Měl jsem tušit, že svoji bystrost měl Joshua po kom zdědit. „Napadá mě...“

„Co?“ obával jsem se její další otázky a tentokrát právem.

„Když Alex nechtěl, abys byl se mnou, protože pro mě chtěl normální život,“ začala. „Pak tedy musí vědět, co jsi zač...“

Ztuhnul jsem a málem jsem zapomněl na to, že řídím.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black - 29. kapitola: