Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black - 28. kapitola

26.01.2011 (07:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3023×

Pitomec

„Zrůda,“ odpověděl jsem jí na tu nejpalčivější otázku a nepřestal jsem se jí dívat do očí.

Slyšel jsem, jak při tom slově přestala na vteřinu dýchat.

„Nejsi,“ zašeptala, na chvíli sklopila oči a pak se mi podívala do tváře, jako by hledala nějaké stopy mého tvrzení. Pak udělala jeden maličký krok ke mně. „Slyším tvoje srdce,“ položila opatrně dlaň na mou hruď, „někdo, kdo má srdce, nemůže být zrůda.“

Její slova mě zahřála, jenomže já jsem jí nechtěl lhát. Svářely se ve mně dva protichůdné pocity – jeden, který pro ni nechtěl život s tímhle tajemstvím, který ji chtěl zastrašit, ukázat jí to zlé, a druhý, který si nepřál nic jiného než získat její důvěru.

Nevěděl jsem, co mám dělat. Říct jí pravdu o mně a mé rodině? Neohrozím tím všechny? A co by to vlastně změnilo?

Uchopil jsem její ruku a stáhl ji z mého těla, ale nedokázal jsem ji pustit. „Vždycky tě budu milovat, Lindsey.“

Hleděla mi do tváře a velmi opatrně mě pohladila. Vypadalo to, jako by se bála, že jí ublížím. Srdce jí bilo na poplach. „Nezáleží mi na tom, kdo jsi.“

„To jsi vážně neměla říkat,“ pozvedl jsem trochu koutky a zmizel jsem upíří rychlostí pryč. Tohle je nejspíš nejjednodušší způsob, jak jí naznačit, že nejsem normální. Musím jen doufat, že to nikomu neprozradí.

„Logane? Teda Luku?“ slyšel jsem ji volat a viděl jsem jak se otáčí kolem dokola. „Luku!“

Doběhl jsem za její záda a lehounce jsem ji políbil do vlasů. Otočila se na mě s nechápavým výrazem.

„Jak jsi to udělal?“

„Říkal jsem ti -“

„Že mi to nemůžeš říct, já vím,“ dořekla za mě.

Objal jsem ji kolem pasu. „Tohle je všechno, co jsem tajil. Už před tebou nemám žádné tajnosti.“

„Odpouštím ti,“ zašeptala a přiložila svoje rty na mé.

Bylo to, jako kdybych nikdy neodešel. Líbala mě stejně jako kdysi, tiskla se ke mně a hřála se v mém náručí. Byla zase moje, i přes to všechno co jsem udělal a neudělal.

„Máš teď ty něco, co bys mi chtěla říct?“ zeptal jsem se. Jestliže mi odpustila a můžeme začít znovu, tak ať před sebou nemáme žádná tajemství.

„Ne, nic,“ odpověděla.

Políbil jsem ji. „Ještě že máme tak bezvadnýho kluka.“

„Co?“ trhla sebou.

„Joshuu přece,“ usmál jsem se.

„Není tvůj,“ odstrčila mě.

„To není pravda!“ křikl jsem. „Poznali jsme se před sedmi a půl lety ve Forks, na konci května jsme se milovali a o měsíc později jsem odjel. A klukovi je sedm, narodil se v únoru.“

Vytřeštila oči nad informacemi, které jsem na ni vychrlil. Pak změnila obličej. „Můžeš se dohadovat, můžeš počítat, ale důkaz, že je Joshua tvůj, nemáš!“

„Mám,“ řekl jsem klidným hlasem. Nechápavě se na mě podívala. „On je totiž stejně bezvadný jako já.“

Odfrkla si. „A proč myslíš, že se jmenuje Joshua? Podle svého otce, Jasona.“

Moje jistota spadla. Lindsey mě praštila touhle větou do srdce tak, že málem přestalo bít. Proč Jason? To se s ním vyspala hned po tom, co jsem odjel?

Otočila se a mířila do pokoje. Vypadala naštvaně. Zavřel jsem za námi dveře a zkontroloval jsem Joshuu. Pořád spal.

„Chceš, abych odjel?“ zeptal jsem se, ale do obličeje jsem se jí nepodíval.

Joshua sebou v posteli škubnul. Oba jsme se na něj podívali, abychom zjistili, že je vzhůru.

„No mami,“ řekl hlasem prodchnutým strachem, „přece nechceš, abychom byli zase sami!“

Lindsey se otočila zády k němu a zírala ven do tmy. Byla zády i ke mně, takže jsem neviděl, jak se tváří. Nemohl jsem si přečíst v jejím výrazu, co si myslí.

„Mami! Mami!“ doběhl Joshua k ní a tahal ji za ruku. „Neposílej ho pryč. My už jsme se skamarádili.“

Nemluvila, jen dál koukala z okna. Dal bych milion za to, abych věděl, co se jí honí v hlavě. Měl jsem dojem, že by mě i chtěla zpátky, tak proč najednou tvrdí, že to není můj syn?

„Mami!“

„Nechte mě být, oba dva!“ řekla najednou a zavřela se v koupelně.

Joshua se po mně nechápavě podíval. „Co je to s mámou?“

„Asi jí vadí, že tu jsem. Měl bych odjet,“ odpověděl jsem mu smutně a chystal jsem se sbalit si svoje věci.

Joshua za mnou přiběhl a chytil moje ruce, aby mi zabránil v balení. „Neodjížděj! Nemůžeš odjet! Prosím.“

Vzal jsem si ho na klín a objal jsem ho.

„Já to s maminou zařídím,“ usmál se na mě.

„To není tak jednoduché,“ zašeptal jsem.

„Nech to na mě,“ žďouchnul mě.

Seskočil z mého klína a zalezl do postele. Už jenom kvůli němu jsem odjet nedokázal. Ale co když to vadí jí?

Následujícího dne jsme společně vyrazili na pláž jako předtím. Jenomže teď se k nám Lindsey nepřipojila. Ležela na pláži a listovala nějakým časopisem. Občas nás zkontrolovala pohledem, ale jinak nás nechala být. Omezila komunikaci se mnou na minimum.

Netušil jsem, co jsem udělal špatně. Chtěl jsem si s ní promluvit, ale nešlo to. Nikdy se mnou nezůstala o samotě. Buď odešla ven a vrátila se až pozdě s tím, že je moc unavená, nebo se něco učila, ale prostě mi nedovolila, abych se k ní přiblížil.

Dnes večer zrovna zase odešla, asi na procházku. Potřeboval jsem to už nějak vyřešit, protože takhle mě to ubíjelo. Chtěl jsem, abychom byli rodina. A tehdy jsem udělal další ze svých chyb. Pořád si myslím, že mi bylo předurčeno zvorat snad všechno v mém životě.

„Ty, Joshuo, co bys řekl tomu, kdybys měl tátu?“

„Můj táta je...“ zarazil se. „Aha. To jako, že mi budeš dělat tatínka?“

„No,“ povzdechl jsem si. „Nebudu ti ho dělat, já jsem tvůj táta.“ Byl jsem si jistý, že je to tak, i když mi Lindsey tvrdila opak.

Sledoval jsem pozorně jeho reakci. Chvíli na mě jen zíral a pak vykřikl: „Ty nejsi můj táta! Můj táta umřel! Při policejní akci!“

„Neumřel,“ namítl jsem klidně. „Ale maminka si to myslela.“

„Lžeš!“

„Nelžu. Přísahám ti, že jsem tvůj táta,“ odpověděl jsem.

„Kdyby jsi byl můj táta, tak bys se mnou byl! Každej večer! Chodil bys se mnou k moři! Jezdili bychom na kole!“ vyjmenovával všechno, co mu za poslední roky chybělo.

„Ale já jsem o tobě nevěděl,“ přiznal jsem.

Díval se na mě a nevěděl, co říct. Najednou se jeho tvář stáhla bolestí a on se rozeběhl pryč.

„Joshuo!“ křikl jsem za ním, když otevřel dveře. Tam stála Lindsey.

„Co se stalo?“ ptala se ho zmateně, ale on kolem ní proběhl. „Co jsi to udělal?“

„Nezlob se, Lindsey. Já jsem mu to řekl,“ přiznal jsem se.

„Co?“ vytřeštila oči.

„Že je můj syn.“

„Ty jsi nemožnej pitomec,“ vmetla mi do tváře a rozběhla se za ním.

A měla samozřejmě pravdu. Měl jsem tušit, jak na to bude reagovat. Jestli doteď stál na mé straně, tak teď je tomu tedy rozhodně konec.

Vrátili se asi za dvě hodiny. Joshua se na mě ani nepodíval, Lindsey po mě sotva střelila pohledem. Joshua zalezl do postele a schoval se pod peřinu. Lindsey zalezla za roh, pak si sedla ke stolu a opřela si hlavu o ruce. Za chvíli malej spal.

Opatrně jsem si k Lindsey přisedl, ale ona hlavu ani nezvedla. Nedivím se, být na jejím místě, choval bych se stejně. Zkazil jsem jí to, co pečlivě budovala celých sedm let. Stálo mě notnou dávku odvahy, abych ji pohladil po rukou. Konečně zvedla hlavu. Vypadala vyčerpaně.

„Tys to zvoral,“ řekla zmučeně.

„Já vím, omlouvám se,“ odvětil jsem.

„Mně se neomlouvej, to jemu by ses měl omluvit,“ hlesla a kývla hlavou ke spícímu Joshuovi.

„Nenávidí mě,“ sklopil jsem oči.

„Ale ne,“ vysvětlovala mi. „Jen je toho na něj moc. Se svým otcem už se dávno rozloučil, tak nečekej, že hned bude skákat radostí, že jsi tady.“

„A co ty?“ zeptal jsem se skepticky.

Podívala se na mě a zhluboka se nadechla. Zvedl jsem se a přišel jsem k ní. Vytáhl jsem ji za ruku a ona vstala. Bez dlouhého vyčkávání se ke mně přitiskla a objala mě. Dlaněmi jsem jí zvedl tvář a dotkl jsem se svými rty těch jejích. Líbal jsem ji tak, abych utišil starosti nás obou. Položila svoje ruce kolem mých ramen a poddávala se mi.

Krize byla zažehnána. Alespoň mezi námi. Zítra si musím získat ještě Joshuu...

Když se ráno probudil, prošel s hlavou vztyčenou kolem mě, aby se pozdravil s Lindsey. Ta ho vzala do náruče a omluvně se na mě podívala. Povzdychl jsem si a nechal jsem je osamotě. Popadl jsem mikinu a vyšel jsem ven. Kam jinam jsem mohl zamířit než k moři. K moři, které bylo vždy mou útěchou, mou nekonečnou nádobou plnou bolesti a výčitek, které jsem si do ní ukládal. Dneska jsem si do ní mohl přidat další výčitku k sobě samému, která mě sužovala.

Došel jsem až na skalnatou pláž u vzdáleného mola, přeskákal jsem až do malého závětří, kam se lidská duše nemohla bez úrazu dostat, a schoval jsem se tam. Moře odsud vypadalo jako nekonečná modrá nerovná plocha.

Jako vždy jsem přemýšlel. Dumal jsem nad tím, co se situací teď. Neměl jsem ani ponětí, jak získat srdce malého kluka. Ryana jsem si nikdy ničím získávat nemusel, ten stál vždycky na mojí straně, i přesto, co jsem udělal; pravděpodobně proto, že mu Andie neřekla nic z toho.

Slyšel jsem z pláže hluk, to znamenalo, že už lidé začali chodit na dopolední plavání. Nechtělo se mi odsud, bylo tu klidně a příjemně a hlavně mohl jsem se tu schovat před svými starosti. Uvědomil jsem si, že to je ta chyba, zamumlal jsem si něco ve stylu „chovej se sakra jako chlap“ a vrátil jsem se zpátky.

Na naší pláži ještě nebyli, takže jsem šel zpátky na pokoj. Stál jsem za dveřmi a slyšel jsem diskuzi mezi Lindsey a Joshuou.

„Nikam nejdu. Mě už moře nezajímá,“ vztekal se Joshua.

„Nemluv hlouposti, zlato,“ mírnila ho Lindsey. „Oba přece víme, jak moře miluješ, a byla by škoda nedojít si ještě zaplavat, když máš tu příležitost. Až se vrátime do La Push, nebudeš už si moct chodit zaplavat, kdy se ti zlíbí.“

„Ale já už nebudu plavat, nikdy!“

„A proč? Jenom proto, že tě to naučil Luke?“

„Protože je to lhář! Nejdřív se tváří, že mě nezná, přitom už dávno věděl, že jsem jeho syn. A ještě tvrdí, že se jmenuje Logan. Odešel od nás,“ vysvětloval skoro brekem.

„Luke to nevěděl. Musel tenkrát odjet. Musíš mi to věřit. Víš, že bych ti nikdy nelhala,“ chlácholila ho.

„Tobě věřím, jemu ne,“ řekl nesmyslně.

„Říkal jsi, že je to tvůj kamarád.“

„Byl,“ odsekl.

„Joshuo, buď rozumný,“ přemlouvala ho. „Dej Lukovi šanci. Máme šanci začít znovu, být rodina.“

„My přece jsme rodina!“

„Joshuo, mně na něm záleží,“ zašeptala. „A chci, aby tobě taky. Luke se snaží.“

„Fajn,“ řekl tvrdě.

„Jsi prima kluk,“ slyšel jsem zvuk podobný polibku, a tak jsem usoudil, že mu dala pusu. „Tak pojď, půjdeme už.“

Okamžitě jsem zmizel. Nebylo by příliš vhodné objevit se mezi dveřmi právě po téhle diskuzi. Dorazím za nimi později.

Když odešli, vrátil jsem se do pokoje pro plavky. Procházel jsem kuchyní, když jsem zahlédl v koši něco, co mi připadalo povědomé. Vytáhl jsem to. Byla to část toho obrázku, který Joshua předtím nakreslil, ten, jak jsme na něm byli my tři. Roztrhal ho.

S ještě horší náladou jsem je zastihl na pláži. Jenom co jsem se objevil vedle nich, Joshua se zvedl a odešel pryč.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black - 28. kapitola: