Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black - 26. kapitola

24.01.2011 (07:15) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2816×

Lži

Zvedl jsem se ze sedačky, aniž bych přesně věděl, co dělám. Možná jsem se i párkrát zatočil kolem dokola, co já vím. Tak tohle zjištění bylo moc i na mě. Jako bez smyslů jsem začal pochodovat po malém pokoji, oči rozostřené, pohled do prázdna. Došel jsem do koupelny a strčil jsem hlavu pod studenou sprchu.

„Co to děláš?“ ptal se zmateně Joshua a koukal na mě jako na blázna.

Hledal jsem nějaké pochopitelné vysvětlení pro moji akci. „Zkouším, jestli je takhle voda taky slaná.“

Joshua se okamžitě taky naklonil pod tekoucí vodu. Zasmál jsem se a vypnul jsem ji.

„Nemusíš po mě dělat každou blbinu,“ řekl jsem mu vesele, popadl jsem ho do náručí a smál jsem se na celé kolo. Vždyť tenhle skvělej klučina je můj syn!

Joshua si zalezl do postele a po chvíli usnul. Jenomže já jsem nemohl, myšlenky mi vířily v hlavě jako tornádo. Nedokázal jsem si skutečně uvědomit, že mám tak bezvadného syna. Přitom mi to mohlo dojít už dávno – přece miluje moře stejně jako já!

Vzrušením jsem nemohl usnout ještě dalších několik hodin. Uvědomil jsem si, že přece nemůžu odjet, teď už ne. Žádný že se nebudu snažit vetřít do Ještěrčina života, právě naopak. Budu se o to pokoušet tak usilovně, až ji to bude otravovat. Musím ji a Joshuu získat pro sebe. Jenomže jsem nevěděl, jak konkrétně na to...

Ráno jsme si šli s Joshuou opět zaplavat, ale pro mě to najednou bylo jiné. Samozřejmě, že jsem předtím dával pozor, aby se mu něco nestalo, ale teď to bylo mnohem silnější. Měl jsem strach, aby se mu někde náhodou něco nestalo. Děsilo mě, že by někde mohl zakopnout a rozbít si koleno nebo že by někde v písku mohl být nějaký ostrý předmět a mohl ho zranit.

Na příjezd Ještěrky jsem se těšil, i když jsem měl břicho stažené nervozitou. Došli jsem si na oběd a pak jsme autem vyrazili na nádraží. Bylo vidět, že Joshua už se své matky taky nemůže dočkat. Na nádraží jsme strávili asi dvacet minut, než místní rozhlas ohlásil příjezd autobusu ze Seattlu. Ihned jsme se přesunuli na správné nástupiště.

„Mami!“ zvolal Joshua, právě když Ješterka vylezla z autobusu. Okamžitě pustila tašku a sevřela ho pevně v náručí. Pak nenápadně zvedla oči a zkontrolovala mě.

Povolila objetí, vzala Joshuu za ruku a přišla ke mně. „Ahoj.“

„Ahoj,“ opětoval jsem jí pozdrav a předvedl jsem ukázkový úsměv. Měl jsem chuť dát jí pusu, ale nechtěl jsem nic uspěchat.

„Tak jak jste se tu měli?“ zeptala se a vyrazili jsme společně k autu.

Joshua se ujal slova. „Naprosto skvěle! Už se těším, až mě uvidíš plavat!“

Ještěrka mě po očku sledovala a pak na mě upřela ten její podivně zkoumavý výraz. Nemluvila se mnou celou dobu na hotel – taky nebylo kdy, protože veškerou zábavu obstaral Joshua. Nezavřel pusu ani na okamžik.

Ještěrka vešla s obavami do našeho pokoje. Rozhlédla se okolo, jako by něco hledala.

„Spát budu na gauči, neboj,“ uvedl jsem na vysvětlenou.

Než stihla něco odpovědět, Joshua jí nakázal: „Mami, hned se převleč, musíme jít k moři!“

„Ale já přece nemám plavky,“ zarazila se.

„Máš,“ usmál se Joshua. „Koupili jsme ti je s Loganem.“

Výmluvně jsem se na ni podíval a podal jsem Joshuovi tašku s plavkami, aby jí je donesl. Skepticky vytáhla plavky a prohlédla si je.

„Líbí se ti?“ ptal se Joshua.

„Jo,“ usmála se a pohladila ho po tváři. „Jsou moc pěkné.“ Pak se podívala na mě. „Děkuju.“

„Není zač,“ odvětil jsem zahořkle. Přišlo mi totiž, že ji moje přítomnost otravuje. Jako by jí vadilo, že tu ještě jsem. V tu chvíli jsem vážně chtěl odjet.

„Počkáme na tebe venku,“ vyhrkl Joshua a táhl mě za ruku ven z pokoje.

Sedl jsem si na schody a složil jsem hlavu na nohy. Moje dobrá nálada mě opustila. Byl jsem plný beznaděje a zloby.

„Co se děje, Logane?“ lomcoval se mnou Joshua.

Zvedl jsem hlavu. „Ale nic, jen mi přijde, že jsem tady už zbytečný.“

„Nejsi. Ty jsi můj!“ řekl, jako by se nechumelilo, a objal mě kolem ramen.

Usmál jsem se. O pár vteřin později vyšla Ještěrka ven, na sobě krásné letní šaty na špagetových ramínkách v délce nad kolena. Vlasy se jí zase vlnily až po pás.

„Tak jdeme?“ vyzvala nás s úsměvem a chytila Joshuu za ruku.

Vyrazili jsme na pláž. Rozložili jsme ručníky na písek, Joshua si okamžitě sundal svoje tričko a utíkal do vody. Podívali jsme se s Ještěrkou na sebe.

„Jdu za ním,“ oznámil jsem jí, přetáhl jsem tričko přes hlavu, ale ještě chvíli jsem zůstal stát. Prohlížela si mě, díky bohu jsem získal podobnou postavu jako táta, takže jsem se neměl za co stydět. Otočil jsem se a zamířil jsem za Joshuou, který stál asi metr od pláže.

Sešli jsme spolu do hlubší vody a plavali jsme proti vlnám asi třicet metrů, kde jsme se otočili a vyrazili jsme zase nazpátek. Zůstali jsme pár metrů od pláže, kde Joshua dosáhl, a zkoušeli jsme, kdo déle vydrží pod vodou. Schválně jsem podváděl, aby vyhrál Joshua.

„Hele, mamina už jde,“ ukázal Joshua na Ještěrku.

Přicházela se stylem, jemuž nechyběla ženská ladnost a dívčí živost. Vlasy jí rozechvíval lehký větřík. Teď jsem si zase prohlížel já. Světle modré plavky nádherně svítily na jejím snědém těle. Zavazování horního dílu se jí schovávalo za hřívou světle hnědých vlasů. Bříško měla perfektně ploché, nohy dlouhé a štíhlé. Nemohl jsem se na ni vynadívat.

Zůstala stát po kotníky ve vodě.

„Tak honem, mami,“ hnal ji Joshua.

Nepatrně jsem na něj mrknul a oba jsme na ni začali cákat. Absolutně to nečekala, takže byla celá mokrá za pár vteřin.

„No počkejte, to vám nedaruju,“ usmála se, stáhla mokré vlasy do culíku a vracela nám naší vodní spršku.

Vydrželi jsme takhle blbnout možná i hodinu. Joshua se celou dobu smál, i když měl slanou vodu pravděpodobně i v žaludku. Chytil jsem ho za pas a vytáhl jsem ho nad vodu. Skočil mi z ramen do vody a stříkal všude okolo.

„Logane, chyť maminu, já ji zlechtám,“ poprosil mě.

Velmi zlehka jsem jí stiskl paže za zády a sklonil jsem hlavu, abych mohl vdechnout její krásnou vůni. Joshua ji mezitím začal lechtat.

„Pusťte mě, vy zločinci,“ smála se jak pominutá a škubala sebou jak ryba na souši.

Povolil jsem svoje sevření, takže Ještěrka okamžitě uvolnila svoje ruce, otočila se na mě a začala mě šťouchat do břicha. Smál jsem se její snaze ublížit mi. A hlavně... Líbilo se mi to. Líbilo se mi, jak se mě dotýká.

Objal jsem ji a podrazil jsem jí nohy. Těsně nad hladinou jsem její pád zastavil. Držela se mě jako kliště. Jednou rukou jsem ji pustil, nabral jsem do dlaně vodu a lehce jsem ji polil. Pak jsem ji vytáhl zase na nohy, ale stále jsem ji jednou rukou objímal. Nebráníla se, jen mi s takovým zláštním pohledem koukala do tváře. Užíval jsem si ten pocit, že ji mám u sebe. Velmi pomalu jsem sjížděl po jejích zádech a cítil jsem pod prsty její hebkou pokožku. Sundal jsem svoji ruku z jejích zad a stále jsem se jí koukal do očí.

Joshua si hned vyžadoval naši pozornost. Všichni tři jsme společně plavali podél břehu. Ještěrka střídavě koukala na Joshuu a na mě. Nemohl jsem se ubránit jistému nadšení, které se mě zmocnilo. Možná ještě není všem dnům konec...

Začalo se stmívat, a tak jsme se vrátili na hotel. Vystřídali jsme se ve sprše a pak jsme se došli navečeřet. Joshua už zase prozíval celý večer, takže když jsme se vrátili na pokoj, zalezl do postele a během pěti minut spal.

Konečně jsme si mohli oddychnout. Netušil jsem, jak náročné je postarat se o malé dítě. A Ještěrka to celé musela zvládat sama. Škoda, že jsem nevěděl, jak se věci mají.

„Nechceš ještě zajít někam na skleničku?“ navrhl jsem Ještěrce, která seděla na kraji Joshuovi postele a s úsměvem na něj hleděla.

„Nemůžeme ho tu nechat samotného,“ namítla.

„Můžeme zajít jen dolů do restaurace. Neboj, ten se neprobudí, ani kdyby z nebe začaly padat trakaře. A kdyby jo, necháme mu tu lísteček, že jsme dole,“ uklidnil jsem ji.

„Já nevím,“ váhala.

„No tak, vem si něco na sebe a vyrazíme,“ přemlouval jsem ji.

Podívala se mi do obličeje a bylo vidět, že si tím pořád není jistá. Pak se zvedla, prošla těsně kolem mě, jako by mě chtěla provokovat, a došla si k batohu.

„Půjdu napřed,“ usmál jsem se a vyšel jsem z pokoje, abych jí nechal soukromí.

Zabral jsem dole v restauraci stůl pro dva a objednal jsem nám víno. Za pár minut se ve dveřích objevila ona, v černých kokteilových šatech. Už zase jsem si vedle ní připadal obyčejný.

Sedla si naproti mně, číšník přinesl láhev, rozlil nám víno a my jsme si ťukli.

„Na nás,“ připil jsem nám.

Nic neřekla, ale napila se.

„Tak jak ti dopadly zkoušky?“ zeptal jsem se na úvod.

„Prošla jsem,“ odpověděla stručně.

Její tón mě trochu zmátl. Chvíli jsem byl zticha.

„Jak ses měla celou tu dobu?“ otázal jsem se. Až moc pozdě jsem pochopil, že to asi nebyla nejlepší otázka.

„Jak myslíš?“ zasmála se ironicky. „Nebylo to zrovna nejjednodušší. Ty ses měl určitě líp.“

„To nemůžu posoudit,“ řekl jsem smířlivě.

„Ale já jo,“ odsekla. „Úžasná kariéra, viď? Po škole hned k policii.“

„Nech toho, Ještěrko,“ mírnil jsem ji, protože jsem se s ní nechtěl hádat.

„Já už nejsem Ještěrka, Logane,“ zašeptala.

Zhluboka jsem se nadechl. Když už se to má pokazit, tak ať se vším všudy. „A já zase nejsem Logan.“

„Cože? Jak to myslíš?“

„Nejmenuju se Logan,“ řekl jsem stručně. „Mé pravé jméno je Luke.“

„Co to má znamenat?“ nechápala.

Sklopil jsem zrak. Chtěl jsem jí to vysvětlit, ale nevěděl jsem, odkud začít. „Když jsme se potkali, byl jsem na útěku. Utekl jsem z domova a nemohl jsem použít svoje pravé jméno, protože by mě naši hned našli. A pak, když jsme se dali dohromady, bylo už příliš pozdě na to, abych ti řekl pravdu.“

Nevěřícně na mě zírala. „Takže jsi mi lhal,“ řekla zlomeným hlasem. „A tak předpokládám, že jsi na žádnou stáž neodjel.“

„Ne,“ přiznal jsem.

„Takže to všechno,“ nadechla se, „všechno to byly samé lži! Nebylo to reálné, jen samé předstírání!“

Zvedla se od stolu rozrušeně. „Počkej! Nech mě to vysvětlit.“

„Vysvětlit co? Já tomu všemu rozumím,“ zakřičela a odcházela.

Položil jsem na stůl peníze za víno a vyrazil jsem za ní. Chytil jsem ji za zápěstí a ototčil jsem si ji k sobě.

„Poslouchej mě,“ prosil jsem. „Musel jsem odjet. Nemohl jsem zůstat, protože...,“ zasekl jsem se. Jak jsem jí to asi měl vysvětlit? „Protože jsem pro tebe nebyl dost dobrý.“

„C-co?“ nechápala vůbec, ale touhle větou jako bych ji trochu obměkčil.

„Tak moc bych ti to chtěl vysvětlit, ale nemůžu,“ zlomil se mi hlas. „Musíš mi věřit. Všechno, co jsem napsal do toho dopisu, byla a stále je pravda.“

„Jak ti mám věřit?“ hlesla. „Tvrdíš, že mi to nemůžeš vysvětlit, tak co si mám myslet?“

„Tahle pravda není to, s čím bych si přál, abys musela žít,“ zašeptal jsem.

„Jak to myslíš?“ ptala se dál.

„Tvůj bratr chtěl, abys prožila normální život,“ podřekl jsem se. „To znamená život beze mě.“

„Ty znáš Alexe?“

„Jo,“ potvrdil jsem.

„Tak proč nechtěl, abys byl se mnou? Nemá tě rád?“ zvedala obočí a toužila po odpovědích.

Zakroutil jsem hlavou. „Ty nevíš, co jsem,“ zašeptal jsem tichounce.

„A co jsi?“

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black - 26. kapitola: