Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black - 25. kapitola

23.01.2011 (07:15) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2529×

Jasnovidec

„Můj táta je mrtvej,“ pronesl trochu chladně.

„Promiň, to jsem nevěděl,“ omluvil jsem se mu honem.

„Umřel dřív než jsem se narodil,“ vysvětlil už trochu smířlivěji. To bylo dobře, bolelo ho to tak méně, než kdyby ho znal. „Postřelili ho při jedné akci.“

„On byl voják?“ zeptal jsem se opatrně.

„Ne, policajt,“ odpověděl.

„Taky jsem byl policajt,“ vypadlo ze mě bez rozmyslu.

„A tys mého tátu znal?“ optal se.

„Ne, žádný z mých kolegů nezemřel,“ odvětil jsem potichu.

Dál už jsme se o tom tématu nebavili. Nechtěl jsem ho zbytečně rozrušovat. Po večeři jsem uložil Joshuu do postele.

„Hezky se vyspi, ať máš zítra spoustu energie,“ popřál jsem mu.

Za pár minut spokojeně oddychoval. Unaveně jsem sebou plácl na křeslo. Zkontroloval jsem papír od Ještěrky, jestli jsme stihli všechno, co po nás chtěla. Dokonce jsme zvládli i večerku.

Zadíval jsem se na číslo na spodním kraji papíru. Vytáhl jsem z kapsy mobil a chvíli jsem si s ním hrál. Pak jsem si číslo uložil do mobilu a přemýšlel jsem, jestli bych jí neměl napsat, že je to v pořádku. Ona říkala, že jí mám volat, jen kdyby se něco dělo. Ale přece bude ráda, když jí informuju o tom, jak jsme to spolu zvládli, ne?

Vyťukal jsem krátkou SMSku: Joshua se najedl, vyčistil si zuby a teď spí. Všechno v pořádku, L. Mobil ohlásil, že se zpráva odeslala. Odpověď přišla bleskově. Byl v ní usmívající se smajlík a slovo děkuju. Ta textovka mě potěšila. Umyl jsem se a ustlal jsem si na gauči.

Ráno mě probudil Joshua.

„Logane! Logane! Vstávej,“ tancoval kolem mě. „Připravil jsem snídani a pak hned vyrazíme.“

„Tys mi udělal snídani?“ divil jsem se rozespale a nadzvedl jsem se na lokti.

Joshua se na mě usmál, podtrhl mi ruku a táhl mě ke stolu. Snědl jsem obložený chleba, který pro mě přichystal a začal jsem sklízet pokoj. Odhlásím se, protože nemá cenu platit za pokoj, když tu nebudeme a pak stejně chci odjet.

Předal jsem recepční klíč a hodil jsem naše věci do auta. Rozjel jsem se na jih, cesta mohla podle mých výpočtů trvat jen dvě nebo tři hodiny. Stihneme to akorát na oběd.

Ubytovali jsme se v hotelu v Hoquiamu a došli jsme si na oběd. Jenom co jsme se vrátili na pokoj, Joshua si běžel do batohu pro plavky, že musíme jít nutně hned k moři.

„Nechceš si po tom obědě chvíli odpočinout, abys nepadl ke dnu jako těžkej kámen?“ zasmál jsem se.

„Ne, prosím,“ žadonil. „Já jsem na moře jako udělanej.“

„No dobře,“ svolil jsem a taky jsem se došel překvléknout.

Sbalil jsem do batohu dva ručníky, přihodil jsem tam láhev pití, klíče od pokoje, chytil jsem Joshuu za ruku a vyrazili jsme na pláž. Bylo tu poměrně hodně lidí – samí mladí, co se sem pravděpodobně přišli osvěžit po škole. A navíc mají za pár dní prázdniny. A ještě k tomu dnes bylo mimořádně krásně. Joshua se mi vytrhl a běžel k moři. Dostal jsem o něj strašný strach a vydal jsem se za ním. On se ale zastavil těsně před hranicí, která oddělovala suchý a mokrý písek.

„Pojď, rozložíme si támhle ručníky a jdeme na to,“ vyzval jsem ho a on mě následoval.

Přišli jsme zpátky k moři. Zkusil jsem špičkou nohy teplotu vody. Připadala mi studená, ale vůči mé tělesné teplotě mi připadá studené snad všechno. Pro lidské dítě by to mělo být snad přijatelné.

Vlezl jsem až po pás do vody a otočil jsem se na Joshuu. Stál pořád na pláži a koukal směrem k vodě.

„Tak pojď,“ zavolal jsem na něj.

Joshua tam pořád stál. „Mám trochu strach.“

Vrátil jsem se zpět pro něj a chytil jsem ho za ruku. „Neboj se, voda ti neublíží.“

Opatrně vkročil do vody a dával si pozor, kam šlape. Tam, kde mně byla voda po kolena, jemu byla skoro po pás. Nechtěl už jít dál. Drobné vlny, které čeřily vodu, mu omývaly holé břicho.

„Tak začneme,“ rozhodl jsem. „Zkus si lehnout.“

„Lehnout?“ otázal se a v očích strach. „Jak?“

„Úplně normálně. Neboj, voda tě nadnese. A budu tě držet,“ uklidnil jsem ho.

„Nevím jak,“ pokrčil rameny.

„Ukážu ti to,“ navrhl jsem a lehl jsem si na vodu „Vidíš? Je to jednoduché.“

Stoupl jsem si zase na nohy a položil jsem ruce kousek pod hladinu. Nereagoval. Opatrně jsem mu tedy podtrhl nohy a vzal jsem ho do náruče, přidržujíc ho na hladině. Po pár minutách se uklidnil a narovnal se, takže na hladině ležel jako prkno. Velmi pomalu jsem odtáhl ruce, které ho přidržovaly.

„Nepouštěj mě,“ poprosil, a tak jsem ho opět podepřel.

Po chvíli jsem to zkusil znovu. Viděl jsem, jak se pořád bojí a hodně se soustředí, ale zvládl to. Byl moc šikovný. Začal se smát jako sluníčko, až se začal potápět. Chytil jsem ho dřív než jeho tělo pokleslo o dva milimetry.

„Dobrý?“ zeptal jsem se na jeho pocity.

„Super,“ usmál se znovu. „Naučíš mě teď plavat?“

Líbilo se mi, jak je do toho zapálený. „Jasně,“ přitakal jsem. „Koukej se, jak se to dělá.“

Ukázal jsem mu několik temp, aby odkoukal, jaké pohyby musí dělat. Bedlivě mě pozoroval a dušoval se, že to okamžitě musí zkusit. Připlaval jsem k němu a dělal jsem mu zábranu. Lehl si na moje nastavené ruce a máchal rukama a nohama, až všechna voda stříkala metr okolo. Smál jsem se a vysvětlil jsem mu, že musí z rukou vytvarovat takové lopatky a s nohama že musí dělat horizontální pohyby.

Nechal jsem ho několik minut cvičit základní pohyby a pak jsem opět opatrně stáhl ruce. Okamžitě zrychlil pohyby, protože se bál, aby se nepotopil. Sám uplaval asi dva metry.

„Páni, ty jsi šikula,“ pochválil jsem ho.

Začal se na mě usmívat. „Můžu to ještě zkusit?“

„Určitě,“ přikývl jsem.

Joshua si nastavil moje ruce tak, aby si na ně mohl lehnout, a vylezl na ně. Začal opět plavat a po pár tempech vyplaval z mé náruče a sám pokračoval podél pláže. Celou dobu jsem šel vedle něho. Po několika metrech opět zastavil.

Pohladil jsem ho po vlasech a vyzval jsem ho, abychom si šli na chvíli odpočinout. Následoval mě z vody, kde jsem ho pořádně obalil ručníkem, aby se zahřál. Seděli jsme na pláži a nechali jsme se vysušit teplými slunečními paprsky. Bylo to příjemné.

„Po večeři zajdeme koupit ještě sluneční brýle a opalovák, aby ses nespálil,“ informoval jsem ho.

„A pak zavoláme mamině a řekneme jí, že už umím plavat,“ doplnil náš seznam, usmál se a opřel se o mě. Objal jsem ho jednou rukou kolem těla.

Asi po hodině jsme šli ještě jednou do moře, aby si Joshua zkusil svoje nově nabité umění. Pak jsme spolu jen tak blbli. Před šestou jsme se vypravili zpět do hotelu, vysprchovali jsme se a došli jsme na večeři. Pak jsme se ještě vydali do obchodu sehnat nějaké ty brýle a opalovací krém, nakoupili jsme nějaké vydatné sušenky a vrátili jsme se na pokoj.

Joshua už usínal po cestě. Bylo vidět, že ho odpolední řádění ve vodě pořádně unavilo. Položil jsem ho do postele a přikryl.

„Chceš ještě zavolat mamce?“ zeptal jsem se ho.

Trochu se rozkoukal a natáhl se po mobilu, který jsem mu podával. Přiložil si ho k uchu a čekal, až Ještěrka hovor přijme.

„Ahoj mamí,“ vyhrkl hned do telefonu. „Mamí, mamí, já už umím plavat!“ Pak chvíli mlčel. „Logan mě vzal k moři... naučil mě to... ne, dávali jsme pozor... prosím... dobře, dám ti ho, dobrou.“

Podal mi telefon zpátky.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji.

„Logane, ty ses zbláznil? Mohlo se něco stát! A je hrozná zima!“ nadávala mi.

„Za celou dobu jsem ho nespustil z očí,“ zavrčel jsem trochu podrážděně. „A zima není, moře má asi dvacet stupňů.“

„Táta říkal, že je v La Push pěkná zima,“ hádala se.

„Taky nejsme v La Push,“ odvětil jsem.

„Cože? A kde jste?“

„V Hoquiamu,“ odpověděl jsem.

„Logane, svěřím ti kluka na čtyři dny a ty mi ho odvezeš úplně pryč!“ obvinila mě.

„Kdybys ho viděla,“ zarazil jsem ji. „Když stál v tý vodě, oči mu zářily jak dvě hvězdy.“

Chviku bylo v telefonu ticho. „Jak mu to šlo?“ zeptala se potichu.

„Skvěle,“ přisvědčil jsem. „Je moc šikovný. Přál si, abys za námi přijela.“

„Přijela?“ podivila se.

„Jo, ze Seattlu to není vůbec daleko, tak až tam skončíš, přijeď rovnou sem.“

„Ale já-“

„Žádný výmluvy,“ přerušil jsem ji.

„No dobře,“ svolila nakonec. „Ještě se ozvu. Zatím se mějte a popřej za mě Joshuovi dobrou noc.“

Pohlédl jsem na něj. „To asi nepůjde. Už spí. Takže jediný, komu můžeš popřát dobrou noc, jsem já.“

„Aha. Tak teda dobrou noc... Logane.“

„Tobě taky, Ještěrko,“ popřál jsem jí na oplátku a zavěsil jsem.

Druhý den jsme hned po snídani vyrazili zase na pláž. Joshuovi to šlo zase trochu lépe, dokázal naráz uplavat až třicet metrů, což bylo vynikající. Přes poledne jsem ho uklidil do stínu, protože jinak by se válel u moře celý den a taky jsem nechtěl, aby se spálil. To by nás Ještěrka moc nepochválila.

Odpoledne jsme se šli místo plavání projít podél pláže. Kráčeli jsme po mokrém písku, nohy jsme osvěžovali v mořské vodě, která okamžitě smývala naše stopy. Došli jsme až do přístavu, kde si Joshua se zájmem prohlížel všechny lodě. Pak jsme si sedli na molo, dali jsme si k svačině sušenky a užívali jsme si volna. Bylo to příjemné.

Vyrazili jsme zase zpátky na naši pláž a Joshua trval na tom, že si chce jít ještě zaplavat. Souhlasil jsem, a tak si Joshua okamžitě sundal tričko a chvátal k vodě. Dal jsem mu trochu náskok, ale stejně jsem na něj pořád dohlížel. Asi hodinu jsme dováděli ve vodě a pak jsme se vrátili do hotelu.

K večeři jsme si dali rizoto, Joshua si dokonce dvakrát přidal. Když jsme se ocitli zpět na pokoji, Joshua si sedl ke stolu a začal si čmárat po letáku, co tam zůstal od rána. Po očku jsem ho sledoval, z prvních črtů jsem poznal, že zobrazuje moře. Pak do něj dodělal dvě postavy.

„Mamka přijede zítra, pojedeme ji vyzvednout po obědě na nádraží,“ oznámil jsem mu.

Nepodíval se na mě, jenom se usmál a přikreslil na obrázek ještě jednu osobu. Nechal jsem ho u stolu a svalil jsem se do křesla. Zavřel jsem oči a přemýšlel jsem. Ještěrka přijede zítra a já potom odjedu. Bude mi chybět. Ona i malý Joshua, který mi docela přirostl k srdci.

Najednou mi Joshua skočil na klín – dokonce jsem se lekl, protože jsem byl myšlenkami úplně mimo. Začal mi ukazovat obrázek, který nakreslil.

„Tohle jsem já,“ ukázal do středu obrázku na malou ostavu, která vypadala, že se topí, protože měla obě ruce nad vodou, „tohle ty a tohle mamina. Vidíš? Má ty nové plavky.“

„To se ti povedlo,“ uznal jsem. Jenomže já do tvé rodiny nepatřím. Nikdy nebudu, pomyslel jsem si zklamaně.

Joshua se na mě chvíli koukal, pak odnesl obrázek na stůl a vrátil se ke mně. „Až vyrostu, budu policajt jako táta a ty,“ řekl mi. „Ale mamina to nesmí vědět.“

„Proč?“ zeptal jsem se.

„Protože se bojí, že bych se jí taky nevrátil,“ odpověděl trochu smutně.

Proti mé vůli se mi myšlenky zase rozběhly. Taky nevrátil, zaznělo mi v hlavě. Její manžel se z akce nevrátil. Nechal jí a jejich desetiletého syna na pospas vlastnímu osudu. A pak mi něco secvaklo. Jemu přece nemůže být deset. Protože před deseti lety jsem ještě Ještěrku neznal a těhotná určitě nebyla. Vždyť to jí bylo třináct. Potkali jsme se až před sedmi a půl lety. Co když...

„Joshuo?“ oslovil jsem ho. „Tobě je sedm?“

„Jo,“ odpověděl a hrál si s přívěskem, co mu visel na krku.

„A narodil ses...“ počítal jsem měsíce. Poznali jsme se na přelomu dubna a května a na konci května jsme se po plese... „... v únoru?“

„Hergot, ty jsi jasnovidec!“ zasmál se.

Pak to tedy znamená... Znamená to, že...

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black - 25. kapitola: