Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black - 23. kapitola

21.01.2011 (17:45) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3081×

Kongres

Neměl jsem nejmenší ponětí o tom, kam bych měl vyrazit. Neměl jsem žádný plán. Procestoval jsem tolik krajin, že jsem prostě nevěděl, kam dál. Samozřejmě, že mě napadlo, že bych se mohl vrátit do Španělska, ale nakonec jsem návrh zamítl.

Mohl bych někde začít znovu, vyučit se něčím, dále studovat, nebo bych mohl jít pracovat... Takových možností, ale já jsem si nedokázal vybrat. Až později mě napadlo, co bych chtěl dělat. Ani ne tak kvůli sobě, jako kvůli Carlisleovi...

Zapsal jsem se na univerzitu v Dánsku na lékařskou fakultu. Paměť jsem měl dobrou, rychle jsem se učil, takže jsem se zkouškami neměl kdoví jaký problém. Dokonce mě to začalo bavit! Kdo by byl řekl, že lidské tělo je tak dokonalý vynález. Všechno dokonale propojené a vymyšlené, jedno souvisí s druhým.

Většinu času jsem ležel v učebnicích. Když jsem měl čas, chodil jsem se skicákem do přístavu a črtal jsem to, co jsem viděl. Bylo to skoro směšné – nedokázal jsem žít bez moře. V každém městě, ve kterém jsem zakotvil, bylo moře.

První tři roky jsem vystudoval celkem lehce a titul bakaláře jsem měl v kapse. Chtěl jsem studovat dál, protože jako bakalář bych neměl zrovna širokou škálu uplatnění. Jenomže následující studium bylo o moc těžší. I se svou perfektní pamětí a nadšením ze studia jsem měl plné ruce práce. Byla to dřina vykoupená mnoha neprospanými nocemi, částečnou otupělostí a samotou.

Studium v Dánsku ale mělo také své výhody. O Vánocích jsem mohl zajet domů, někdy jsem je navštívil i o dalších prázdninách mezi semestry. Sledoval jsem, jak děti rostou. Lily už byly tři roky, byla to milá holčička, taková princezna. Stále se na něco ptala, byla mimořádně zvídavá a slibovala, že až bude velká, bude chtít být doktorka jako já. Třináctiletý Ryan se pomalu dostával do puberty, ale Andie vyprávěla, že je hodný a nedělá nějaké estrády. Moje čtyřletá sestřička Becca byla neuvěřitelné číslo. Byla přesným protikladem Lily; zatímco ta listovala v knížkách a rozplývala se nad obrázky, Becca trávila všechen čas venku, řádila, byla pořád v pohybu.

Do Dánska se mi vždy vracelo trochu lehčeji, když jsem viděl, že je rodina v pořádku. Do ukončení magisterského studia mi zbýval jeden rok. Chodil jsem na praxe do místní nemocnice, pomáhal jsem a měl jsem z toho dobrý pocit. Asi mi bylo souzeno nějak pomáhat lidem, pracovat ve veřejných službách.

Zkoušky se mi začaly kupit a můj volný čas se omezil na absolutní minimum. Z přednášek jsem mizel na kolej, kde jsem zapadl do postele plné učebnic. Poslední měsíc mi dal vážně zabrat. Nejedl jsem, nespal, jen jsem se pořád bifloval.

Pořádná píle přinesla nakonec ovoce. Podařilo se mi získat titul magistra. Na mou promoci přijela celá rodina. Byl jsem dokonale šťastný. Měli jsme kliku – na celý týden Alice předpověděla zataženo, takže jsem si mohl užít tuhle dobu ve společnosti rodiny.

„Tak co plánuješ teď?“ zeptal se mě Edward u oběda. „Pět let máš za sebou, chceš někam nastoupit, nebo dál studovat?“

Když to takhle vyslovil, připadalo mi pět let jako neuvěřitelně dlouhá doba. Děti zase povyrostly, já jsem se také někam posunul a teď byl čas zvolit si svou další cestu.

„Asi někam nastoupím,“ odpověděl jsem po krátkém zamyšlení.

„Mohl bych ti zařídit místo na nějaké prestižní klinice. Chovali by se tam k tobě úplně jinak než ve státní nemocnici,“ navrhl mi Edward.

„Nezlob se,“ omluvil jsem se, „ale já chci pracovat ve státní nemocnici. Nemám chuť starat se o lidi, kterým peníze vypadávají z kapes.“

Edward se usmál. „To je dobře,“ řekl a pak se ke mně naklonil: „Carlisle by na tebe byl hrdý.“

Zahřálo mě to u srdce, zvlášť když mi to řekl zrovna Edward. „Děkuju, dědo.“

Rodina se po tom týdnu vrátila zpět na Island a já jsem si začal na mapě vyhledávat místo mého dalšího působení. Přejížděl jsem po kontinentech a hledal nějaké vhodné místo. Nakonec jsem ho našel.

Rozjel jsem se do Austrálie. Měl jsem štěstí, vzali mě. Docent Block byl machr, od kterého jsem se toho mohl spoustu naučit. Byl jednička ve své třídě.

Pracoval jsem tam asi dva měsíce, když za mnou přišel.

„Příští týden se mnou pojedete na mezinárodní kongres lékařských komor,“ oznámil mi.

„Já?“ podivil jsem se. „Vždyť jsem tu úplně nový.“

„Ale jste nejlepší. Něco ve vás je, chlapče,“ odpověděl mi a odešel.

A opravdu, jak řekl, tak se také stalo. V pondělí dopoledne jsme se sešli na letišti. Podíval jsem se na letenku, kterou jsem obdržel.

„Do New Yorku?“ zeptal jsem se s údivem. „Wow.“

Pan Block se na mě blahosklonně usmál. „Ano, ale je to jen přestupní stanice. Letos se kongres koná v Seattlu, sejde se tam světová špička...“ povídal, ale já jsem už dál neposlouchal. V hlavě mi zůstalo jen to jediné slovo. Seattle.

Celý dlouhý let jsem byl jak smyslů zbavený. Nevnímal jsem, co se okolo mě děje, až se i pan Block ptal, jestli jsem v pořádku. Všechny jeho otázky jsem mu bez rozmýšlení odkýval. Je možné, že mě osud zavál zase zpět?

Celých těch pět let, co jsem studoval, jsem neměl čas přemýšlet nad ničím jiným než nad školou. Na Ještěrku jsem si téměř nevzpomněl, myslím tím, že jsem nevyvolal žádnou přímou vzpomínku na ni, i když jsem samozřejmě pořád cítil prázdné místo namísto mého srdce. A teď jako by se to všechno vrátilo. Tak blízko, ale pořád tak daleko...

Letadlo přistálo v New Yorku a přímý spoj do Seattlu byl až zítra, takže jsme se ubytovali v hotelu blízko letiště. Nedokázal jsem spát, pořád jsem myslel jen na ni. Připadalo mi, jako bych se probudil z určité apatie. Dokázal jsem cítit úzkost a strach.

Dopolední spoj nás po dvou hodinách dopravil do Seattlu. Z letiště jsme mířili rovnou do velkého sálu. Obrovská posluchárna byla zaplněna více jak pěti sty lidmi. Pan Block nás zavedl na naše místa, na kterých do teď ležel přehnutý papír s nápisem Reservé. Patřila nám asi třináctá řada od pódia.

Snažil jsem se poslouchat, o čem tam doktoři přednáší, ale přistihl jsem se, že je moc nevnímám. Byla to škoda, mnohé z těch témat byly velmi zajímavé a poučné, ale co se dá dělat, srdci neporučíš.

Kongres skončil ten den asi v pět odpoledne a od sedmi zrovna hráli Seattle Seahawks. Přemluvil jsem pana Blocka, aby tam se mnou zaskočil, i když se ze začátku netvářil moc nadšeně. Ale stejně jako mě ho to po prvních pár minutách chytlo a fandil jako o život. Jenomže pro mě to bylo dost zlé; celou dobu jsem vyhlížel svoji partu, jestli tu dneska nejsou. Vím, že to bylo naivní, ale oni přece milovali zápasy, tak proč by tu zrovna dneska nemohli být?

Druhý den kongresu to bylo podobné. Čím víc jsem se snažil dávat pozor, tím víc se mi to nedařilo. Proto mě neuvěřitelně překvapilo, když se pan Block zvedl a šel pryč. Nechápavě jsem na něj zíral. Vyšel až do uličky a scházel schody dolů. Došlo mi, že míří k pódiu. Prokristapána, zaklel jsem zase. Vždyť on jde přednášet!

Dal jsem si mimořádně záležet, abych vnímal, co říká. Pečlivě jsem si zapisoval. Po konci jeho přednášky se zvedla vlna dotazů, protože jeho povídání bylo obzvláště zajímavé. Pan Block všechny dotazy zodpověděl, ukázal na projektoru nějaké fotky, které okomentoval, a poděkoval za pozornost. Posluchárnou se ozval mohutný potlesk.

„To bylo vynikající,“ pochválil jsem ho, když se usadil vedle mě.

„Děkuju, doufám, že jste dával dobrý pozor,“ usmál se na mě.

„Samozřejmě,“ přikývl jsem ihned a úsměv jsem mu opětoval.

Kongres pokračoval další tři dny, pro mě pořád stejně monotónně. Pan Block už to se mnou evidentně nemohl vydržet.

„Co je to s vámi, Luku?“ zeptal se mě. „Vůbec nevnímáte.“

„Omlouvám se,“ odvětil jsem. „Já jen...“

Tázavě zvedl obočí.

„Já jen...“ pokračoval jsem. „Kdysi jsem tu studoval. Tedy nedaleko odsud a bydlí tu i má první láska.“

„Á, chápu, nostalgie. A vy byste se tam chtěl zajet podívat,“ neptal se mě, prostě to konstatoval, jako by mi viděl do hlavy.

Přikývl jsem.

„Tak co vám brání?“ zeptal se a hned pokračoval: „Zajeďte si tam a sejdeme se příští týden v Austrálii.“

Nemohl jsem uvěřit tomu, co mi říká. Chtěl jsem tam vlastně jet? Samozřejmě, že chtěl. Jen na skok. Podívat se, jak se má, a hned jet zase pryč... „To by bylo skvělé.“

„Tak výborně. Mně letí za pár hodin letadlo, vy se nějak dopravte sám. Zatím na shledanou,“ rozloučil se se mnou a odešel.

Hluboce jsem vydechl. Měl jsem čas, možnost, chuť, ale nějak chybělo to odhodlání. Celou dobu jsem to bral tak jednoduše. Najde si jiného kluka, bude šťastná. Jenomže takhle jsem o tom uvažoval v teoretické rovině. Co když se to všechno ve skutečnosti stalo? Co když si našla kluka a je s ním šťastná? Jak to ustojím?

Špatné bylo, že jsem pořád tak částečně doufal, že mě má pořád ráda, že nezapomněla. A bál jsem se teď zjistit, že by to nemusela být pravda. Určitě z ní vyrostla nádherná žena, o kterou je zájem. Proč by se s někým nezadala? Proč by se trápila samotou?

V tu chvíli jsem se rozhodl, že tam nepojedu. Nechtěl jsem se dozvědět odpovědi na svoje otázky. Nechtěl jsem si způsobit bolest. I když jsem si tak moc přál, aby byla šťastná, v hloubi duše jsem chtěl, aby byla šťastná se mnou.

Bylo moc hezké, že jsem si nařídil, že tam nepojedu, ale zvědavost nakonec byla silnější. Najednou jsem musel vědět, jestli někoho má, a tušil jsem, že bych o ni zatraceně bojoval, kdyby někoho měla. Ale dokázal bych zničit její štěstí pro svůj vlastní prospěch? Není to příliš sobecké?

Nechal jsem svoje myšlenky plynout a dal jsem se do běhu. Běžel jsem pomalejším tempem, ne upírskou rychlostí. O všem se rozhodne, až tam doběhnu. Bylo dopoledne, slunce jemně svítilo, čerstvý vzduch jsem nasával do plic. Kalendář hlásil polovinu června.

Cítil jsem, že se blížím k Forks. Obloha byla skoro celá zatažená, na zem se snášely droboučké kapičky. Byl to typický jemný letní deštík. Srdce se mi najednou sevřelo. Zase jsem byl doma.

S kapucí na hlavě jsem se procházel skrz La Push. Nejenže pršelo, ale nechtěl jsem, aby mě tu někdo viděl. Kdybych potkal někoho z mé party, pozdravil bych ho, ale na nikom jiném mi nezáleželo. Ještěrce bych se také neukázal.

Půjčil jsem si auto, abych tu nebyl tolik nápadný. Musel jsem to znovu rozdýchat, abych přitlačil na pedál plynu a rozjel se do La Push. V podstatě jsem ani nevěděl, kam mám jet. Nevěděl jsem, kde Ještěrka bydlí, protože jsem u ní nikdy nebyl. Takže jsem to zase odložil. Řekl jsem si, že zajedu nejdřív na hřbitov trochu upravit dědečkův hrob.

Pršet stále nepřestalo. Stěrače stíraly přední sklo. Projížděl jsem zrovna skrz La Push, když mi přímo pod auto vběhlo nějaký dítě. Dupnul jsem bez rozmýšlení na brzdu, ale na kluzkém povrchu zabrždění auta trvalo déle než obvykle. To děcko na mě vyděšeně zíralo, a ani se nehnulo. Auto zastavilo necelý metr před ním. Hlava mi stresy klesla na volant. Rychle jsem se sebral a šel jsem to dítě zkontrolovat.

„Ty kluku jedna bláznivá, dej pozor, kam lítáš!“ káral jsem ho a začal jsem kontrolovat, jestli není zraněný. Celou dobu na mě tak zvláštně koukal. Vypadal, že mu nic není, jenom bundičku měl úplně promočenou. Okamžitě jsem si sundal svojí nepromokavou bundu a přehodil jsem ji přes něj. Sahala mu až po kotníky.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se ho, když na mě pořád tak koukal. „A kde máš rodiče?“

„Já jsem Spiderman,“ odpověděl suverénně.

„Tak poslouchej, ty Spidermane, nemám tě odvézt domů?“ nabídl jsem mu.

„Ne, já to mám kousek,“ usmál se. „Přijdete si večer pro tu bundu?“

„Tak mi řekni, kde bydlíš,“ dožadoval jsem se.

„Na pláži,“ odvětil.

„Ty bydlíš na pláži?“ divil jsem se.

„Ne, ale sejdeme se tam,“ rozkázal. „V osm. A buďte přesnej.“

„No jo,“ přitakal jsem a taky jsem se na něj usmál. „Tak padej.“

Nasedl jsem do auta a pokračoval v jízdě. Večer se s tím hádětem sejdu.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black - 23. kapitola: