Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black - 22. kapitola

18.01.2011 (07:15) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3022×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Deprese

Luke:

Díval jsem se na dům a najednou jsem měl problém udělat ten poslední krok. Myšlenky na moje předchozí cesty, ale hlavně na ni, jsem už dávno skryl. Andie mi kdysi poradila, že když chci před dědou Edwardem něco utajit, pomůže, když myslíš na něco jiného.

Myslel jsem tedy na svou rodinu, na to, jak moc mi všichni chyběli. Nesměle jsem se pohnul trochu dopředu a pak jsem je uslyšel.

„Luke je tady,“ řekl Edward, nejspíš tak zbystřil, když jsem si vzpomněl na něj.

V domě byl slyšet šum a pak se vstupní dveře otevřely. Ven se hrnuli všichni. V první řadě Andie a táta, pak mamka, Alex, Bella a ostatní.

„Luku,“ zavolala na mě Andie, protože jsem pořád stál víc jak sto metrů od domu.

Udělal jsem krok dopředu a pak dalších pět. Mezitím se ke mně rozběhla Andie a mamka. Vykročil jsem jim naproti, abych se s nimi setkal na půli cesty. Andie mi skočila do náruče a pevně mě objala. Něco v mém těle povolilo a pak mi došlo, že to bylo srdce. Pomalu se srdce tvrdé jako kámen měnilo v polotekutý kov. Alespoň část mých citů se probudila k životu.

Opatrně jsem se od Andie odtrhl a sevřel jsem v náručí mamku, moji drobnou maminku, která mi tolik chyběla. Po tváři jí ukáplo pár slziček. Rukou jsem je pochytal a políbil jsem ji na čelo. Naše shromáždění doplnil i táta. Vypadal dojatě. Bez rozmýšlení jsem kolem něj natáhl ruce a poplácali jsme se po zádech v chlapském objetí.

Postupně jsem se přivítal se všemi členy rodiny. Žádný z nich se netvářil nijak pobouřeně ani naštvaně. Skoro vypadali, jako by měli radost, že jsem zase doma. Edward nad mými myšlenkami zvedl oči v sloup. Za to gesto jsem byl rád, znamenalo to, že to tak není, že mu nevadí, že jsem se vrátil. Měl jsem dojem, že jemu jsem ublížil ze všech nejvíc. Že jsem mu sebral otce.

Mamka šla okamžitě k plotně, aby mi připravila něco k snědku. Zabolelo mě to, protože normálně se o tohle starala Esmé. Jak se teď asi má...

Unaveně jsem si sedl a pak jako by mi docvaklo hned několik věcí. Zaprvé, mamčino bříško bylo ploché, takže...

„Mami, kde je Black junior?“ zeptal jsem se rychle. „A kdy jsi porodila? Jak ti je?“

„Je s Emmettem. Uvidíš sám,“ odpověděla mi a rozpálila na pánvičce olej.

„On přijel Luke?“ slyšel jsem někde z terasy.

Za pět vteřin vběhl do pokoje Ryan. Skoro bych ho nepoznal. Hodně vyrostl, změnily se mu rysy, ale pořád to byl ten veselej klučina. Vyskočil mi na klín a velitelsky mě obejmul. Ten kluk mi vážně chyběl.

„Tak Ryi, kde máš svýho strejdu?“ zeptal jsem se.

„Ty jsi přece tady,“ odpověděl mi s úsměvem.

„Já jo, ale kde je ten druhej?“ dožadoval jsem se odpovědi na mého brášku.

„Ty myslíš Emmetta nebo Jaspera?“ nechápal.

„Ne, myslím toho strejdu, který je mým bráškou,“ zamotal jsem se do toho trochu.

„Jakej bráška?“ zamračil se.

Taky jsem se zamračil. Pak přišel Alex. „Ryan se ti snaží říct, že ten strejda, o kterým si myslíš, že je tvůj bráška, je totiž teta.“

Chvíli mi to šrotovalo, než jsem si přebral jeho odpověď. „Chceš tím říct, že se mi narodila sestřička?“

Andie si stoupla vedle Alexe a kývla. V ruce držela malého tvorečka. Najednou se vedle nich ocitl i táta.

Přišel jsem k nim blíž a pohlédl na to mrně, co Andie chovala v náručí. „Jak se jmenuje?“

„Rebecca,“ odpověděl táta.

„Rebecca Black, to zní dobře,“ pochválil jsem výběr jejího jména. „Můžu?“

Andie mi podala Becky do ruky. Spala. Opatrně jsem ji trochu pohoupal. Byla nádherná. Něžně růžová víčka a baculaté tvářičky z ní dělaly spícího andílka. Uvědomil jsem si, že její pokožka je studená, takže nebude polopír tak jako já. No, přivítejme do rodiny dalšího vlkodlaka.

Za chvíli se do obýváku přiřítil Emmett. „Kdepak je moje Becca?“

Podíval jsem se tázavě na Andie. Co se to s Emmettem stalo? Odkdy je z něj starostlivej strejda? Andie hlavou nenápadně naznačila, ať jdu za ní, takže jsem spící sestřičku předal Emmettovi a vydal jsem se do patra.

Následoval jsem ji do svého pokoje, který se za celou tu dobu, co jsem byl pryč, absolutně nezměnil. Všechny věci zůstaly tak, jak jsem je ten den nechal ležet. Andie se posadila na postel a já zavřel dveře.

„Co je to s tím Emmettem?“ zeptal jsem se jí nechápavě.

Andie se zasmála. „Vzal si do hlavy, že tohle dítě si vychová sám, že chce mít v rodině nějakýho spojence. Bere Beccu do lesa, na hřiště, prostě všude. Alex chodí občas s nimi. Tátovi se to moc nelíbí,“ dořekla a pak její úsměv pohasl.

„To docela chápu. Svěřit malý dítě do rukou Emmetta! Já nechápu, jaktože mu to táta toleruje.“

Andie ještě víc svěsila koutky. „Všechno je teď nějak naruby, Luku. Jako by všechno bylo špatně.“

„Co je špatně?“ optal jsem se opatrně.

„Víš, je to složitější. Navenek to vypadá, že jsme úžasná spokojená rodina-“

„Stalo se něco mezi tebou a Alexem?“ skočil jsem jí rychle do řeči.

„Ne, mezi mnou a Alexem je všechno v nejlepším pořádku,“ odpověděla a pokračovala: „ale celá rodina je mimo. Nevím, jak to vysvětlit. Prostě i když se snažíme žít tak, jako by se nic nestalo, pořád je cítit to napětí. Bavíme se, chodíme lovit, studujeme – předstíráme, že život jde dál, ale pod tím vším trpíme. Hlavně Edward.“

„Carlisle mu chybí,“ konstatoval jsem a Andie kývla.

„Ze dne na den musel Edward převzít roli hlavy rodiny. Nezvládá to zrovna dobře, chci říct – samozřejmě, že je v tom dobrý, ale pořád se v duchu srovnává s Carlislem. Je věčně zachmuřený, ve špatné náladě, žádné rozptýlení mu nepomáhá. Snažíme se dělat všechno možné, ale stav mamky tomu taky nijak nepomáhá,“ povzdychla si.

„Jaký stav mamky? Já myslel, že je v pořádku,“ rozrušil jsem se.

„Fyzicky ano,“ odpověděla potichu. „Psychicky je na tom dost špatně. Trpí.“

„Nechápu.“

„Mamka má těžkou poporodní depresi,“ vysvětlila mi. „Je pořád ve stresu, je úzkostlivá, má strach, že dítěti ublíží, proto se k ní nechce moc přibližovat.“

„C-co?“ sevřelo se mi srdce.

„Je to zlé. Mamka prostě nedokáže vnímat lásku k malé. Necítí žádné pouto, prostě jako by to dítě nebylo její. Z toho zase pramení velké pocity viny a dostává se ještě do větších depresí,“ popisovala mi smutně Andie.

„Co s tím budeme dělat?“ ptal jsem se.

„Vzali jsme ji k doktorovi a ten nám doporučil, abychom ji do ničeho netlačili. Máme se snažit přivést ji na jiné myšlenky a rozveselit ji. Postarat se zatím o Beccu není problém, jak jsi viděl, i Emmett se toho sám ujal,“ líčila mi.

Mlčel jsem. Co jsem měl také říct? Že můj odchod nic nezlepšil, ale naopak?

Jako v opaku na moje myšlenky řekla: „Je dobře, že jsi zpátky. Pro mamku to bude jako balzám na duši, mít tě u sebe. Hrozně se jí stýskalo. Celou dobu u ní byl taťka, v podstatě se od ní nehne na krok.“

„Udělám všechnno pro to, aby mamce bylo lépe,“ slíbil jsem.

Cítil jsem, že ta těžká témata ještě nejsou za námi. Připadalo mi, že seznam všeho špatného byl dost dlouhý. „Taky jsme byli v La Push...“ uvedla Andie.

No do háje. Nemůže mluvit o tomto tématu. Rychle jsem převedl řeč jinam. „A co Ryan? Zůstal tady? Tolik se změnil!“

Andie se mého tématu chytila. „Vyrostl, viď? Je moc šikovný, ve škole mu všechno jde. Dělá nám fakt radost. A to, jak se stará o Beccu! Tomu bys nevěřil.“

„O Beccu?“ podivil jsem se.

„Jo. Je na ni tak hodný, kreslí jí obrázky, zpívá a tak,“ odpověděla s úsměvem.

S Andie jsme si vydrželi povídat celou noc. Vždyť jsme si toho měli tolik co říct! Konečně jsem se jí mohl svěřit se všemi mými cestami, povídal jsem jí o tom, jak jsem si vydělával, s jakými jsem se seznámil lidmi a svěřil jsem se jí i se všemi mými pocity po tom, co jsem utekl. Nic mi nevyčítala, bedlivě poslouchala a občas se mě na něco zeptala. Byla ráda, že jsem se o sebe dokázal tak postarat.

Taky jsem se jí zeptal, jak to bylo s těmi Ferreirovými, když tam byla ona. Vyprávěla mi tedy svůj příběh o tom, jak tam jela s nějakým Neviditelným, aby zachránila Alexe. Bylo zvláštní, že mi o tom nikdy předtím nevyprávěla. Vlastně jsem konečně slyšel celý její příběh od začátku. I ona měla problémy s Alexem, ale nakonec to zvládli. Spolu.

Ta noc byla taková intimní. Jako bychom před sebou odhalili poslední střípky našich tajemství. Povídali jsme si jako dva dospělí. Jako nejlepší kamarádi. Postesklo se mi po mé partě z Forks. Hlavně po Codym, Alishe a Neilovi. O mých příhodách ve Forks jsem jí ale vyprávět nemohl, nešlo to. Tolik jsem si přál, abych jí mohl povědět o Ještěrce! Umíral jsem touhou, abych před ní nemusel mít žádné tajnosti, abych jí mohl směle odhalit identitu mé jediné lásky!

Celý další den jsem prospal. Večer přiběhl do mého pokoje Ryan. Chtěl, abych konečně vstal z postele, chtěl si se mnou povídat. Vzal jsem ho do náruče, pak jsem si ho přesunul na záda a sešel jsem s ním do přízemí.

Bylo tam celkem prázdno. Na pohovce seděli rodiče, naproti nim Andie a Alex. Zbytek rodiny byl pravděpodobně na lovu nebo někde jinde v domě. Sedl jsem si vedle mamky a jednou rukou jsem ji objal. Položila si hlavu na moje rameno a stiskla moji ruku ve své. Ryan zase vyskočil na tátu, aby se necítil ublížený, že jsem mu ukradl maminku. Alex objal Andie. Doma konečně zaplála pohoda. Alespoň na chvíli.

Čas běžel dál. S mamkou jsme se sblížili víc než kdy dřív, podnikali jsme spoustu věcí dohromady. Andie mi byla vděčná, že někdo mamince konečně dokázal vykouzlit úsměv na tváři, a táta si konečně mohl taky trochu oddychnout.

Andie toho dne přišla do obýváku, kde se sešla celá rodina, rozprostřená různorodě po celém obýváku. Na tváři měla takový podivný výraz, který jsem nedokázal dešifrovat. Podíval jsem se na dědu Edwarda, protože podle jeho tváře se občas dá poznat, co se v hlavě někoho jiného odehrává. Teď se malinko usmíval.

„Alexi?“ oslovila svého milovaného manžela.

Alex k ní okamžitě přišel a starostlivě se jí podíval do tváře. „Co se děje, Die?“

„Myslím... No myslím, že jsem... Že bych mohla být... Těhotná,“ vydechla.

Alex na ni chvíli zíral a my ostatní asi taky. Pak jako bychom se probrali.

„Tě... Těhotná?“ rozzářil se v obličeji Alex. Hleděl na ni s takovou úctou.

Andie kývla. V ten okamžik jí Alex sevřel v náručí a zatočil se s ní ve vzduchu. Andie se celou dobu tak krásně usmívala. Bylo vidět, jak moc je šťastná, že se možná trochu obávala jeho reakce. Ale on stál při ní jako vždycky.

„Miláčku,“ zašeptal a něžně jí políbil.

„Gratuluju, sestřičko,“ řekl jsem jí, když se oba natočili směrem k nám.

„Děkuju,“ odvětila a nepovolila rty z úsměvu. Bylo uklidňující vidět ji takhle.

Alex vzal Ryana do náručí a dal mu šťastnou pusu na tvář. Ryan se začal smát na celé kolo a jeho krásný bezstarostný dětský smích nás strhl všechny s sebou. Byli dokonale spokojená rodina.

Přímo úměrně s touto radostnou zprávou se zvedla nálada celé rodiny. Všichni kolem Andie běhali a nenechali ji nosit nic těžkého, vařili jí všechno, na co měla chuť. Maminka na tom tak dobře nebyla. Viděla v Andie matku, kterou by ona sama měla být. To jí na depresi neubíralo.

Celá ta veselá atmosféra na mě byla trochu moc. Nedokázal jsem vydržet v domě, kde všichni měli svoje protějšky. Bylo to čím dál horší a já věděl, že to začíná být neúnosné.

Nakonec jsem v Raufarhornu vydržel celých devět měsíců Andiena těhotenství. Pak se do rodiny narodila náhrada za mě – malá nádherná holčička Lily Clearwater – a já mohl odjet. Pořádně jsem se se všemi rozloučil, uvedl jsem svoje důvody, sdělil jsem jim, že se chystám zase cestovat, a slíbil jsem, že se budu často ozývat, aby o mě věděli.

Bylo 20. dubna a já jsem vyrazil na cestu...

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black - 22. kapitola: