Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black - 21. kapitola

17.01.2011 (12:30) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2696×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Ještěrka:

Odejít od Logana po tom, jak se se mnou loučil, bylo vážně těžké. Dneska se choval podivně. Asi mu nebylo dobře. Zítra bude v pořádku.

„Ahoj mami, ahoj tati,“ pozdravila jsem zběžně rodiče a proběhla jsem kolem nich nahoru do svého pokoje.

„Lindsey?“ zavolal na mě táta dřív, než jsem stihla vběhnout do pokoje.

„Hm?“ houkla jsem dolů.

„Pojď sem,“ poprosil mě, takže jsem poslušně seběhla dolů.

„Co se děje, tati?“ optala jsem se.

„Chtěli bychom se s tebou domluvit na prázdninách. Škola za pár dní končí, a tak je čas na to začít myslet,“ odpověděl.

Podívala jsem se na mamku. „Chci zůstat tady.“ S Loganem, dořekla jsem si v duchu.

„S tím jsme počítali, i když si myslíme, že na kluka máš ještě čas,“ podíval se na mě táta významně. Nevinně jsem se usmála.

Mamka pokračovala: „Mysleli jsme si, že bychom na pár dní zajeli za Alexem a Andie. Budou se možná stěhovat, takže už se s nimi nebudeme moct vídat.“

„Stěhovat? A kam?“ ptala jsem se udiveně. Mamka pohlédla se starostmi na tátu.

„To se ještě neví, zlatíčko,“ odpověděl táta. „Takže kdy tam budeš chtít zajet?“

„To je asi jedno. Třeba na konci července?“ navrhla jsem. Stejně tam nevydržím déle jak týden. A celou dobu budu myslet jen na něj.

„Tak dobře,“ usmála se mamka. „Tak už můžeš jít.“

Dala jsem mamce pusu na čelo, tátovi na tvář a zavřela jsem se ve svém pokoji. Pustila jsem si nějakou hudbu, ještě jednou jsem si přečetla poznámky ze sešitu a zalehla jsem.

Ráno jsem dorazila zase těsně před hodinou – to mám od Logana – ale stihla jsem to. Ten děják jsem psala až třetí hodinu, takže jsem doufala, že se pak s Loganem sejdeme. Do té doby jsem z toho testu byla nesvá.

Nějak jsem ho napsala a hodila jsem starosti za hlavu. Teď už s tím nic neudělám. Prázdniny můžou začít! Čekala jsem na Logana u jeho skříňky až do začátku další hodiny, ale nepřišel. Povzdechla jsem si, ale doufala jsem, že se potkáme na obědě.

Po další hodině mě na chodbě zastavil Cody, Loganův kamarád a člen školní elity.

„Ahoj, nevíš, co je dneska s Loganem?“ zeptal se a podrbal se tukou ve vlasech.

„On tady není?“ podivila jsem se.

„Ne,“ zakroutil hlavou. „Mysleli jsme si, že bys mohla vědět, co s ním je.“

„Včera jsme byli spolu a bylo mu trochu špatně, takže asi zůstal doma,“ vydedukovala jsem.

„Aha, tak dík,“ odvětil s lehkým úsměvem. „Tak se měj a pozdravuj.“

„Ty taky,“ popřála jsem mu. Byla jsem trochu polichocená, že se bavím se členy téhle party. Nicméně mi pořád vrtalo hlavou, co může Loganovi být.

Hned po obědě jsem se vypravila za ním. Došla jsem až k ubytovně, kde bydlel, a vyběhla jsem do druhého patra. Potichu jsem zaklepala na jeho dveře. Nikdo se neozval. Ještě jednou jsem zaťukala. Opět žádná odezva. Třeba spí, pomyslela jsem si a vešla jsem do pokoje.

Nemohla jsem to tu poznat. Pokoj byl prázdný, podivně vyklizený. Některé věci tu zůstaly, ale nebyl to pokoj, ze kterého jsem včera odcházela.

Všimla jsem si, že na posteli leží nějaký papír. Přistoupila jsem blíž, abych zjistila, že je na něm napsáno mé jméno. Tedy vlastně přezdívka, kterou mi Logan dal. Ještěrka. Popadla jsem papír do ruky, rozevřela jsem ho a začala jsem číst.

Už po přečtení první věty se mi převrátil žaludek. Nezabývala jsem se tím a četla jsem jako v transu dál. Když jsem se dostala k části, kde líčí, že ještě nikdy nepotkal holku jako já, kde mi děkuje za všechno, co jsem pro něj udělala, jsem cítila pálení v očích. V momentě, kdy psal, že by chtěl být u mě a políbit mě, se stavidla slz povolila. Začaly se mi řinout po tváři. Některé končily na mých rtech, kde jsem pocítila jejich slanou bolestnou příchuť, jiné zkáply z brady někam dolů.

Přiložila jsem si dopis zpět před oči. Znovu a znovu jsem ho pročítala a stále dokola jsem spouštěla potoky nových slz. Snažila jsem se v tom dopise najít něco, co by zvrátilo ten pocit, který mi zaslepil srdce. Nešlo to.

V hlavě mi zněla jen jediná otázka: proč? Proč mě opustil? Proč mě tu nechal samotnou? Proč mi neřekl, že pojede pryč? Proč mě nepřipravil na svoji nepřítomnost? Proč mi psal, že mě miluje? Tak sakra proč?

Odjel. Byl pryč. Pryč a s ním i moje štěstí. Zůstala jen moje nová kamarádka Bolest. Nebyla jsem schopná přemýšlet. Asi jsem si ještě neuvědomila, co se stalo. Nebo jsem tomu nechtěla uvěřit... Všechno bylo zmatené a rozmazané.

Venku už byla tma. Muselo uběhnout několik hodin, během nichž jsem byla absolutně otupělá. Nevnímala jsem, co se děje. Naplnila mě prázdnota. Hluboká díra místo mého srdce. To se rozpadlo na milion malých kousíčků. Možná si ho odnesl on. To bylo jedno. Prostě tu nebylo.

Strčila jsem si papír do kapsy a vyrazila jsem ven. Toulala jsem se, nevěděla jsem, kde se právě nacházím. Nohy se mi motaly. Spadla jsem na tvrdou zem.

Vstaň, nakazovala jsem si. Vstaň a jdi domů.

Vydrápala jsem se na nohy a šla někam. Tma ponořila mé okolí do černé barvy. Do přesně takové, jaká právě vystihovala moje pocity. Jak je to ještě daleko? Kolik toho ještě musím přežít? Jak to udělám?

„Lindsey!“

Pokusila jsem se zaostřit na temnou postavu přede mnou. Přes ty slzy to nešlo. Osoba se rozběhla ke mně.

„Lindsey,“ oslovil mě. „Co se ti stalo?“

Zvedla jsem unavené oči. Musela jsem je zvednout vysoko. Viděla jsem slabé rysy někoho, koho znám, ale nedokázala jsem je rozpoznat.

„Co ti to udělali?“ zatřásl se mnou ten člověk.

Místo odpovědi se mi z očí přelily další slzy. Cizinec mě přitiskl k sobě, pak mi podsekl nohy a nesl mě někam pryč. Bylo mi jedno kam. Přestala jsem se vzpírat a podlehla jsem bolesti.

Pokusila jsem se otevřít oči, ale víčka byla příliš těžká. No počkat, vytanulo mi na mysli. Chci se vůbec probudit?

Někdo mi přiložil ruku na čelo.

„Jak jí je?“ slyšela jsem povědomý hlas.

„Ještě se neprobudila. Má horečku,“ odpověděl ženský hlas.

Ponořila jsem se zpět do světa, kde všechno bylo tak nějak otupělé. Jako bych byla na pomezí života a smrti a nemohla přejít ani na jednu stranu. Jako bych byla odsouzená k tomu žít takhle navždy.

Zkusila jsem znovu spatřit normální svět. Oči se s námahou trochu pohnuly, ale trvalo dalších několik pokusů, než se otevřely alespoň tak, abych byla schopná něco vidět. Vše bylo opět rozmazané, bez pevných tvarů, ale po pár sekundách jsem dokázala poznat, že jsem ve svém pokoji.

„Lindsey!“ zašeptala maminka starostlivě. „Oh, zlatíčko, jak ti je?“

Rty nefungovaly. Zírala jsem na ni a ona na mě. „Sethe!“ zavolala na taťku.

„Dceruško naše, tys nám dala,“ pokáral mě, ale bylo vidět, jak moc se mu ulevilo.

„Kde je?“ pokusila jsem se zeptat, ale nevyšla ze mě ani hláska a předpokládám, že se mé rty ani nepohnuly.

„Odpočiň si,“ pohladila mě maminka, pořádně mě přikryla a oba odešli.

Co je dnes za den? Jak dlouho jsem byla mimo? A proč mi není líp? Bolest se sice ztlumila, ale zůstala stejně silná jako předtím.

Střídavě jsem spala a bděla. Mamka s taťkou se u mě střídali a zkoušeli se mnou mluvit. Pomalu se mi vracel hlas a schopnost komunikovat. Všimla jsem si, jak se vyhýbají otázkám na to, co se stalo. To bylo divné.

Po pár dalších dnech jsem konečně vylezla z pokoje. Cítila jsem se trochu silnější, i když jsem vydržela stát na nohou jen pár desítek minut. Postupně se mi síla vracela, ale já o ni nestála. Chtěla jsem zůstat v pokoji a umřít.

„Zlato?“ zavolal na mě taťka. „Je tady Tab. Nechceš se s ním projít?“

Bylo mi naprosto jasné, proč Tab přišel. Chtěl si se mnou promluvit, zjistit, co se děje. Nedivila bych se, kdyby ho zavolal sám táta.

„Dobře, jenom se převléknu,“ odpověděla jsem, nasoukala jsem se do džínů a trička, co leželo přes židli, a sešla jsem dolů.

„Ahoj,“ pozdravil mě Tab a přátelsky mě líbnul na tvář.

„Ahoj,“ odvětila jsem tichounce, mrkla jsem na tátu a vyšla jsem za Tabem ven.

„Tak kam půjdem?“ zeptal se Tab. „Na pláž?“

„Ne!“ vyhrkla jsem možná až příliš horlivě. Nemohla jsem tam jít. Okamžitě bych si vzpomněla na to odpoledne, kdy jsme se tam potkali. Byla jsem si jistá, že bych to nezvládla. „Co třeba útesy?“

„Jasně,“ přitakal Tab a změnil směr.

Šli jsme mlčky, pomalu, jen co noha nohu mine. Tušila jsem, že čeká, až sama začnu, že se nechce vyptávat.

Jenomže to nevydržel. „Jak ti je, Lindsey?“

„Jak myslíš? Mám skákat dva metry do vzduchu?“ vyjela jsem na něj.

S Tabem to ani nehnulo, naopak ještě klidněji a opatrněji pověděl: „Když tě Quil našel, držela jsi v ruce zmuchlaný papír. Seth a Nicole ti nechtěli sahat do soukromí, ale pochopitelně chtěli vědět, co tě tak rozrušilo.“

„Takže to víš,“ konstatovala jsem monotónně.

Se soucitem mi pohlédl do tváře a nepatrně kývl. „Je mi to líto.“

„Líto,“ zopakovala jsem po něm a zakroutila jsem hlavou. „Ještě řekni, že víš, jak mi je, a bude to kompletní!“

Na můj zvýšený hlas nereagoval. „Máš pravdu, nevím, jak ti je, ale dokážu to pochopit. Ale poznal jsem ten pocit od Alexe-“

„Co to meleš? Proč sem taháš Alexe?“ nechápala jsem a Tab během setiny vteřiny zmlkl. Jako by řekl víc, než chtěl. „To je jedno. Nic nechápeš.“

Tab trochu povolil svůj nepřístupný výraz. „Lindsey, nejsi první, kdo si tímhle prochází.“

„Čím?“ zakřičela jsem.

„Rozchodem,“ odpověděl klidně.

„Tohle nebyl normální rozchod!“ zakroutila jsem zmateně hlavou. „Musel odjet.“

„Lhal. To, že musel odjet, byla jen záminka,“ vmetl mi do tváře. „Nebuď naivní.“

„Miluje mě! Stejně tak jako já jeho,“ zavrčela jsem na něj. To, jak se ke mně choval, nebyla žádná přetvářka. A vím, že se nic nezměnilo až do poslední chvíle. I když jsem předtím nechápala, proč do toho dopisu napsal, že mě miluje, teď to bylo jasné. Byla to pravda; přece by to nepsal, kdyby se se mnou chtěl normálně rozejít. Nevzbuzoval by ve mně plané naděje. Odjel by bez rozloučení.

„Lindsey, prosím, prober se,“ zatřásl se mnou. „Takhle to nefunguje. Lidé neodjíždějí, když se milují.“

„Myslela jsem, že zrovna ty mi budeš rozumět,“ zašeptala jsem.

„Snažím se o to,“ řekl smířlivě.

„Kdyby se to stalo tobě,“ začala jsem. „Kdyby Sam odjela a nechala ti jen dopis, ve kterém by stálo, že tě miluje, zahodil bys všechny city k ní, jenom proto, že odjela?“

„To je něco jiného...“ namítl.

„A v čem?“ zahulákala jsem. „V čem je to jiné? Protože ty jsi ženatý a já jsem malá holka, co tomu nemůže rozumět?“

„To jsem neřekl,“ odpověděl klidně. „Ale se Sam... Možná to jednou pochopíš.“

„Jasně,“ přitakala jsem ironicky. „Tomu přece nemůžu rozumět. Jsem na to ještě příliš mladá. Moje city jsou jen city poblázněné puberťačky. Za pár týdnů to přejde. Žádné obavy.“

Otočila jsem se a šla jsem pryč. Tohle mi říkají všichni, že na pochopení mám ještě dost času. Jenomže Logan se tak ke mně nechoval. Nebral mě jako malou holku, ale jako sobě rovnou. Přijímal moje názory a když jsem něco nechápala, nikdy mě neodbyl slovy „na to přijdeš“ nebo „jednou to pochopíš“. Chyběl mi víc než kdy jindy.

Prázdné místo v mém srdci se nedalo ničím vyplnit. Ani Tab, který se po naší hádce přišel omluvit, ani můj kamarád Jason nedokázali vymazat vzpomínku na něj. Byla moc silná a i když bolela, připomínala jsem si ji často. Na tohle období svého života nechci nikdy zapomenout.

„Lindsey,“ řekl mi toho dne táta, když jsem se vrátila ze své osamocené procházky po okolí. Prázdniny už dávno začaly a já jsem trávila většinu času potulováním se po La Push. „Jedeš do Raufarhofnu.“

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black - 21. kapitola: