Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black - 2. kapitola

25.12.2010 (10:30) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3360×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Otočil jsem se. Přímo přede mnou stála holka s vytřeštěnýma očima a právě se začínala červenat. Zasmál jsem se. Vážně jsem se zasmál? Nikdy bych nečekal, že mi vlastní smích bude připadat tak zvláštní.

„Promiň, s někým jsem si tě spletla,“ vypadlo z ní. „Páni, to je trapas,“ sklopila oči. „Stává se ti to taky, nebo takové trapasy přitahuju jenom já?“

Její věta odbourala veškeré napětí a společně jsme se dali do řeči. Konečně jsem si ji prohlédl. Měla kratší hnědé vlasy, které se jí na koncích stáčely do neposlušných vln. Oči barvy tmavě zelené tempery měly rošířené zorničky, které mi ukazovaly, že už měla trochu upito. Malý nos symetricky doplňoval oválný obličej. Její drobounká postava vypadala, jako by ji mohl islandský studený vítr odnést kam by chtěl.

„Tohle se mi stalo asi poprvé,“ odpověděl jsem na její dotaz. „A mimochodem já jsem Luke.“

„Fridrika,“ sdělila mi svoje jméno. „Ale všichni mi říkají Fri.“

„Těší mě,“ usmál jsem se na ni a ona mi úsměv opětovala. „Nepůjdeme si někam sednout?“ Vypadala totiž, že se každou chvíli zhroutí.

„Jasně, venku jsou lavičky,“ odvětila a šla ven.

Šel jsem za ní. Nemohl jsem to úplně posoudit, ale přišlo mi, že je docela zima. Škoda, že jsem si nevzal ještě mikinu, kterou bych jí mohl nabídnout. Sedli jsme si na lavičku a začali jsme si povídat. Působila na mě příjemně a její uvolněná nálada mě nutila se pořád smát.

„Už musím jít,“ řekla smutně asi ve tři ráno. Nebo mi alespoň připadalo, že to bylo smutně.

„Doprovodím tě, jestli chceš,“ narvhnul jsem jí.

„Bydlím trochu z ruky,“ upozornila mě.

„To nevadí,“ usmál jsem se nadšeně, že mě neodmítla.

Kráčeli jsme spolu po spoře osvětlené silnici. Pozvolna se ohýbala do pravotočivé zatáčky, kde byly lampy rozmístěné řidčeji než tady. Vyšli jsme za město. Asi po dvou kilometrech odbočila na menší cestičku, která byla lemována vysokými jedlemi. Přímá cesta byla zakončená středním domkem, za kterým se rýsoval tmavý les. Došli jsme až ke dveřím.

„Tak tady bydlím,“ otočila se ke mně a hledala po kapsách klíče.

„Vypadá to tu pěkně,“ poznamenal jsem.

Vytáhla klíče z pravé kapsy džínů a zachrastila s nimi v zámku.

„Tak děkuju za doprovod,“ usmála se na mě.

„Není za co,“ odvětil jsem a ona zmizela ve dveřích.

Moje nálada vyletěla až do nebes. Roztáhl jsem úsměv do široka a chvíli jsem tam stál a přiblbe jsem se usmíval. Pak jsem vyrazil k domovu. Pozvolna jsem se rozebíhal, až jsem dosáhl svojí nejvyšší rychlosti, že jsem se sotva nohama dotýkal země. Srdce mi hlasitě bilo na kůži. Znovu jsem se usmál. Žiju!

Domů jsem běžel oklikou. Chtěl jsem si užít tenhle pocit. Když jsem kolem páté ráno skočil do svého pokoje, nebe bylo ještě temné a oceán naštvaně bušil do útesů. Jako by čekal zase na moji špatnou náladu. S úsměvem jsem se k němu otočil zády a přešel jsem malý obýváček, abych potichu nakoukl do ložnice Andie a Alexe. Alex ji objímal kolem pasu a hlavu měl položenou těsně vedle ní.

Opatrně jsem obešel postel ze strany, kde měla Andie obličej, a klekl jsem si vedle ní.

„Andie,“ zašeptal jsem potichu. Nereagovala. Lehce jsem se dotkl její ruky. „Andie.“

Zmateně otevřela oči. „Luku, co se děje?“

„Máš chvíli čas?“ zeptal jsem se a usmál jsem se.

Okamžitě si všimla změny v mojí náladě, rozpojila Alexovy ruce, kterými ji objímal, a vylezla z postele. Alex trochu zamručel, ale spal dál.

Zavedl jsem Andie do svého pokoje. Sedla si na postel, chvíli si mě prohlížela a pak řekla: „Tak to vyklop.“

„Potkal jsem jednu holku,“ odpověděl jsem a možná jsem trochu zrudnul. „Je hrozně milá.“

Moje nestárnoucí sestra mi skočila kolem krku. „Já mám takovou radost, Luku!“

„Zas nepřeháněj, ještě se nic neděje,“ klidnil jsem ji.

„Povídej mi o ní,“ prosila, když mě pustila.

Začal jsem vyprávět o Fri, zatímco Andie mě bedlivě poslouchala. Když jsem dovyprávěl, ještě se na mě usmála a popřála mi dobrou noc.

Dobrá nálada mi vydržela celý víkend a moje rodina si všimla, že se něco změnilo. V pondělí ráno jsem čekal v autě v garáži, protože už jsem se nemohl dočkat, až budu ve škole a uvidím ji.

Spěchal jsem do třídy, ale nebyla tam. To jsem si mohl myslet. Pozdravil jsem tedy aspoň Snorriho a sedl jsem si vedle něj. Matematika mi ubíhala vážně pomalu, duchem jsem byl mimo.

Nepotkal jsem ji na žádné z mých hodin. Třeba se mi vyhýbá, pomyslel jsem si a zamrzela mě ta myšlenka. Sklesle jsem si vzal jídlo, které mi podávala kuchařka, a zklamaně jsem si šel sednout k rodině.

„Luku!“ slyšel jsem, jak někdo volá moje jméno. Ohlédl jsem se po zvuku hlasu a viděl jsem Fri, jak na mě mává. „Pojď si k nám sednout.“

Nezaváhal jsem ani na okamžik a zamířil jsem ke stolu, kde seděla s dalšími lidmi. Posadil jsem se na místo vedle ní a pozdravil jsem ji.

„Tohle je Hinrik, Njála, Svana a Eiríkur. Snorriho znáš,“ představila mi ostatní.

„Ahoj,“ přejel jsem je všechny pohledem.

„Ahoj,“ přivítali mě celkem mile, ale já jsem měl stejně oči jenom pro Fri.

„Takže Luku, odkud jste se sem přestěhovali?“ zeptal se, myslím, Eiríkur.

„Z Aljašky,“ odpověděl jsem mu.

„Co váš přivedlo zrovna do tohohle zapadákova?“ zajímala se Njála.

„Naši chtěli nějaký klidný místo, nevím, jak přišli zrovna na Raufarhofn,“ odvětil jsem pravdivě. Vážně by mě zajímalo, proč jsme museli jet na takový konec světa.

„A jak se ti tu líbí?“ zeptala se Fri, takže konečně nebylo tak nápadné, proč na ni zírám.

„Moc,“ řekl jsem a díval jsem se jí do očí.

Tenhle malý výslech pokračoval během celého oběda, ale zvádl jsem to a za odměnu jsem dostal alespoň malou chvilku s Fri osamotě. Smála se na mě a já jsem se cítil jako největší borec.

Každý den jsem se snažil si ji urvat pro sebe, protože byla stále obklopena několika svými přáteli. Postupně jsem se o ní dovídal nové informace a všechny jsem si postupně ukládal do paměti. Její oblíbená barva je fialová, je jedináček, má ráda vodu, nerada si lakuje nehty a když je nervózní, cvrnká prsty.

Už byl zase víkend. Moje nohy byly přehnuté přes okraj útesu, v klíně jsem měl položený skicák a kreslil jsem si. Nikdy jsem nevěděl, že to umím, ale teď mi to šlo nějak samo. Chtěl jsem si zaznamenat její tvář. Zrovna jsem tužkou míhal po čtvrtce, abych jí vytvořil křídla a svatozář. Mně prostě připadala jako anděl. Na předchozím črtu jsem ji zvěčnil jako mořskou vílu. Tahle dívka prostě není obyčejná, nemůže být z tohoto světa.

Začalo se stmívat. Zaklapl jsem svoje desky a vrátil jsem se do domu. S rodinou jsem se poslední dobou moc nezdržoval, většinou jsem rovnou zamířil do druhého patra, kde jsem byl buď sám, nebo s Andie a Ryanem. Zrovna teď spolu zase leželi na zemi v obýváčku a společně čmárali na papír. Naproti nim klečel Alex a kroutil všemožně obličejem, aby Ryana rozesmál.

„Alexi, nech toho, nebo ti to zůstane,“ kárala ho se smíchem Andie.

Alex se k ní natáhl a dal jí pusu na čelo. Při tom si všiml mě. Pozdravil mě. Došel jsem až k nim a kouknul jsem se, co to vytvořili.

„S tím, co kreslíš ty, se to nedá srovnávat,“ řekla Andie, když viděla, jak hodnotím jejich výkres.

„Ukaž,“ poprosil mě Alex a já jsem mu trochu neochotně podal desky.

Alex desky otevřel a začal listovat v mých dílech. Pozorně si prohlížel dívku na obrázcích. „Proč ji nepozveš na rande?“ zeptal se, když zavíral desky.

„Radši ne, ani nevím jak,“ odvětil jsem se sklopenýma očima.

„Na tom přece nic není,“ vložila se do toho Andie a chytila Alexe za ruku.

„Vám se to říká!“

„Luku, my jsme si tím taky prošli a neměli jsme to zrovna nejjednodušší,“ ujistil mě Alex.

Andie přikývla. „Alex se tenkrát proměnil a myslel si, že už se nemůžeme vídat.“

„A zvládli jsme to,“ doplnil. „Takže neměj strach, seber všechnu svou odvahu a někam ji pozvi.“

Zamyšleně jsem odešel do pokoje a lehl jsem si na postel. Kam bych ji tak mohl pozvat? A co když mě odmítne? Co když se jí ani nelíbím? S podobnými otázkami v mojí mysli jsem usnul.

Když jsem se ráno probudil, měl jsem v hlavě jistý plán. Na obědě ji poprosím, aby si sedla se mnou a pak jí nenápadně navrhnu, jestli by se mnou nechtěla někam zajít...

Celý den jsem se cítil podivně nervózně, jako by to, co mi odpoví, mělo změnit můj život. Popravdě? Ona můj život už částečně změnila.

Přišel čas na oběd. Viděl jsem ji ve frontě několik metrů přede mnou. Zariskoval jsem a využil jsem svojí nadlidské rychlosti, aby za ní přeběhl. Když jsem se najednou objevil za ní, všiml jsem si, že kluk, který za ní předtím stál, se tváří nějak udiveně. Nechal jsem ho být, ať si láme hlavu s tím, jak jsem to udělal, protože stejně nemá šanci na to přijít. Opatrně, abych ji nevyděsil, jsem se lehce dotkl jejího ramene.

Překvapeně se otočila a usmála se. „Ahoj Luku. Kde ses tu vzal?“

Jejda, na tohle jsem neměl připravenou odpověď. Zaimprovizoval jsem a pošeptal jsem jí do ucha: „Trošku jsem předbíhal, ale ne že mě práskneš.“

Zasmála se. Body pro mě!

Využil jsem její náklonnosti a zakrývaje svůj třesoucí hlas jsem se zeptal: „Sedneš si se mnou ke stolu?“

„Jasně, proč ne?“ odpověděla a znovu se usmála.

Posadili jsme se ke dvoustolu a začali jsme si povídat – tak nezávazně, o škole. Ve chvílích, kdy jsem od ní odtrhl pohled, jsem si všiml, jak na nás ostatní koukají. Bohužel jsem taky zachytil pohled Brynji. Rychle jsem se otočil zpět na Fri.

„Ricky?“ oslovil jsem ji přezdívkou, kterou jsem jí dal.

„Jak jsi mi to řekl?“ dožadovala se zopakování překvapeně.

„Ehm, Ricky. Ale jestli se ti to nelíbí, tak toho nechám,“ dodal jsem rychle.

„Ne, mně se to líbí. Tak mi nikdo neříká,“ ujistila mě s úsměvem. Další body!

„Dobře. No, jenom mě tak napadlo, nechtěla bys někam někdy zajít?“ vypadlo ze mě. Ježiš, vždyť to vůbec nedává smysl!

„Chtěla,“ odpověděla a mně zrychlilo srdce. Pak si mě začala dobírat: „Někam. Někdy.“

„Tak co třeba dneska po škole?“ navrhl jsem dřív, než si to stihne rozmyslet.

„Mně by se to hodilo spíš v pátek, jestli ti to nevadí,“ odpověděla.

„Jasně, žádnej problém. Vyzvednu tě po škole,“ ubezpečil jsem ji.

Alex měl pravdu, vážně to není tak těžké. Měl jsem co dělat, abych neskákal až ke stropu. Vesele jsem ji doprovodil na její další hodinu a běžel jsem domů. V pokoji jsem popadl svoje desky a vyskočil jsem z okna, abych se mohl uvelebit na svém oblíbeném místě u oceánu. Tentokrát jsem ale nekreslil jen ji. Zobrazil jsem nás na procházce, jdoucí ruku v ruce. Když jsem obrázek dodělal, zarazil jsem se.

Sakra, pomyslel jsem si, nemůžu ji chytnout za ruce. Poznala by, že jsem moc horký. Musím si vzít alespoň rukavice.

Celý týden jsem se upínal k pátku, kdy jsem měl zaručeno, že budu mít Ricky jenom pro sebe. Konečně jsem se dočkal. Čekal jsem na parkovišti, až přijde z oběda. Půjčil jsem si tátův Wolkswagen, abych nás mohl zavézt na jedno úžasné místo, které jsem objevil během jedné z prvních nocí po tom, co jsme se sem nastěhovali.

A pak jsem ji uviděl. Vycházela z jídelny se svojí nejlepší kamarádkou Svanou a smála se. Hrozně jí to slušelo. Pod černou lehkou bundičkou jí vykukoval žlutý svetr. Kolem krku měla ležérně zamotanou šálu. Její hubené nohy ještě více vynikly v šedivých upnutých kalhotech, z nichž jsem pohledem sjel až k černým converskám, do kterých měla kalhoty zastrčené.

Všimla si mě, pošeptala něco Svaně a rozloučila se s ní. Jistým krokem vyrazila ke mně. Bylo to jako v nějakém filmu, dokonce jsem si k jejím krokům dokázal přimyslet nějakou vhodnou hudbu. Přišla až ke mně, usmála se na mě a pozdravila mě.

„Ahoj,“ opětoval jsem jí srdečný pozdrav.

„Tak kam jedeme?“ zeptala se zvědavě.

„Nech se překvapit,“ odpověděl jsem jí tajemně a otevřel jsem dveře u spolujezdce, aby mohla nastoupit.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black - 2. kapitola: