Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black - 18. kapitola

12.01.2011 (08:45) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2897×

Luke:

S Ještěrkou jsem se od té doby viděl snad každý den. Líbilo se mi, že se nestyděla mě ve škole chytnout za ruku nebo mi dát pusu na tvář. Já jsem s tím taky neměl problém. Konečně jsem si přiznal, že jsem do ní zamilovaný a teď jsem chtěl, aby to věděl celý svět.

I přes to jsem ale nevymazal ostatní moje starosti. Ty menší byly vycházky s mojí partou, které jsem musel trochu omezit. Štvalo je to, nejvíc asi Codyho, protože se s Alishou a Neilem cítil jako křen. Snažil jsem se rozdělit svůj volný čas spravedlivě mezi ně a Ještěrku, někdy jsem ji dokonce bral s sebou, dobře mezi nás zapadla.

Ta větší starost mě trápila mnohem víc a Ještěrka to na mně velmi dobře poznala. Neřekl jsem jí, o co jde, protože ona to ani nesměla vědět. Pamatuji si na ten večer velmi dobře, stalo se to před devíti dny...

Přišel jsem domů pozdě večer. Cítil jsem opět upíří pach, ale začínal jsem si myslet, že mě jen klamou mé smysly. Vešel jsem do pokoje, zavřel jsem dveře a rozsvítil jsem. Na křesle vedle postele seděl upír. Zmocnil se mě šok.

„Ty? Co ty tady děláš?“ vykoktal jsem, když jsem poznal, kdo to je. Krásnější, jen stejně bídný a zrádný – můj dávný přítel Snorri.

„Přišel jsem se pomstít a ty moc dobře víš proč,“ odvětil. No samozřejmě. Chce se mi pomstít za to, že jsem ho přeměnil. Možná i za to, že jsem chodil s jeho vyvolenou.

„Co chceš?“ zavrčel jsem. Možná jsem se měl bát, byl upír, v podstatě novorozený, silný, rychlý.

„Nejdřív jsem si myslel, že jsi mi zkazil život. Dalo mi docela práci tě najít,“ vysvětloval mi a zašklebil se. „Ale pak jsem objevil svůj talent a nevěřil bys, jak se mi to začalo líbit.“

„Talent?“ A sakra. Nejenom novorozený, silný a rychlý, ale ještě navíc talentovaný.

„Jo, ukážu ti ho,“ navrhl mi a podíval se na mě přesněji.

Připravil jsem se na bolest, křik nebo nevědomí, ale nic z toho nepřišlo. Opatrně jsem chtěl zkontrolovat mé tělo, když jsem zjistil, že to nejde. Nedokázal jsem pohnout hlavou. Zůstal jsem zmrazený v postoji, ve kterém jsem stál. Nemohl jsem hýbat rukama ani nohama. Jako by se ze mě stala socha. Jako bych měl kůži ze sádry, na povrchu se nemohu hýbat, vevnitř skáču a běhám.

Když jsem mlčel, pokračoval: „Takhle to dělám se ženskejma, znehybním je a pak si s nima užiju. A pak samozřejmě zkrotím svoji žízeň,“ zasmál se a mně se obrátil žaludek. Prase jedno hnusný. Za tohle by si zasloužil utrhnout hlavu. Nebo něco jinýho.

„Shniješ v pekle,“ zavrčel jsem na něj pomstychtivě.

„No, to by mě tam nejdřív musel někdo dostat,“ zasmál se zase. „A ty to asi nebudeš. Mohl bych tě zabít hned, je to jednoduché. Znehybnit a pak stačí jen škrtnout sirkou. I když nevím, jestli to bude fungovat na tebe,“ zamyslel se, „slyším tvoje srdce.“

„Tak si posluž.“ Pocítil jsem nenávist a bylo mi jedno, co se mnou bude.

„Ne, vlastně jsem vymyslel něco lepšího,“ vysvětlil. „Zničit jen tebe mi nestojí za to. Ty jsi nic. Rozhodl jsem se, že se stavím za Volturiovými. Oni sami připraví kroky k zničení celé tvé rodiny.“

„To neuděláš,“ blufoval jsem.

„To si myslíš ty,“ zasmál se. „Tak si užij posledních pár týdnů svého života. Já musím chytit letadlo do Itálie.“

S posledním úšklebkem vyskočil z okna a zmizel v lese. Zhroutil jsem se na postel a nevěděl, co mám dělat. Zastavit ho nedokážu, je silnější než já. Zkazil jsem, co se dalo. Musím zavolat domů. Říct, přiznat se, čím jsem vinen. Jenomže pořád mi příliš záleželo na tomhle místě. Nechtěl jsem přes to všechno, aby naši věděli, že jsem ve Forks.

Popadl jsem mobil a vyběhl na sever. Za pár hodin jsem na severu Kanady, odtamtud bude bezpečné zavolat.

Na správné místo jsem se dostal za čtyři hodiny. Rychle jsem vytočil Andieno číslo. Zvedla to po druhém zazvonění.

„Haló?“

„Ahoj Andie, tady Luke,“ pozdravil jsem ji.

„Luku! Jak se máš?“ optala se.

„Nic moc. Poslouchej, něco jsem pěkně zvoral. Můžeš si zavolat Alici?“ přiznal jsem se.

Slyšel jsem, jak Andie houkla na Alice. Musela být hned u ní, protože dřív, než jsem ji stihl poprosit, aby mi ji dala k telefonu, se mě Alice zeptala: „Ahoj Luku, potřebuješ pomoct s výběrem oblečení?“

„Ne. Alice, neviděla jsi něco? Před pár hodinami?“ vyzvídal jsem.

„Nic podstatného. V Raufarhofnu bude dnes svítit slunce, Carlisle půjde lovit, Emmett spadne ze schodů...“ vyprávěla. Na konci její řeči jsem slyšel, jak Emmett zanadával. „Proč se ptáš?“

„Můžeš to dát na hlasitý odposlech?“ poprosil jsem ji, a když jsem slyšel stisknutí tlačítka, pokračoval jsem. „Vím, že mě asi zabijete, ale dneska mě našel Snorri. Netuším, kdy odešel od vás, ani jestli víte, že má talent, ale řekl mi, že jede do Itálie za Volturiovými.“

Čekal jsem na křik, obviňování, zlobu, ale místo toho přišla otázka: „Luku, neublížil ti?“ Jak se mě můžou ptát, jestli mi neublížil?

„Ne, ale on jede do Itálie!“ křikl jsem, aby mě brali vážně.

„Viděla jsem jeho rozhodnutí, ale nevidím jeho další budoucnost, jako by prostě zmizel,“ řekla Alice.

„Alice, podívej se na rozhodnutí Volturiových,“ slyšel jsem, jak ji Edward požádal.

V místnosti, kde byli, zavládl šum. „Luku, nechceš radši přijet domů?“ zeptala se maminka.

„Teď to nejde,“ odvětil jsem. „Mami, jak ti je? Mimochodem gratuluju.“

„Díky. Zatím je mi dobře,“ odpověděla a táta dodal: „V noci mi utíká jíst brambůrky se šlehačkou.“

„A já myslel, že jsou to jen povídačky, ty těhotenské chutě,“ přiznal jsem.

„Nevidím ani rozhodnutí Volturiových,“ přerušila nás Alice. „Ale budu je sledovat.“

„Dejte mi vědět, kdyby se něco dělo,“ požádal jsem je.

„Dej na sebe pozor,“ řekl Alex.

V telefonu se zase ozvalo stisknutí tlačítka. „Už tě slyším jen já,“ oznámila mi Andie.

„Moc se omlouvám, je to moje vina,“ obvinil jsem se.

„S tím se netrap. Dám ti k telefonu Ryana, chce tě pozdravit,“ upozornila mě.

„Luku! Luku! Přivezeš mi z cest nějakej suvenýr?“ zeptal se Ryan.

„Jasně, juniore,“ zasmál jsem se. „Mám tě rád, Ryi.“

„My tě máme taky rádi,“ odpověděla za něj Andie a zavěsila.

Běžel jsem zpátky do Forks, měl jsem strach, aby se Snorri nevrátil. Bylo to špatné. Moje vina dosáhla kritického bodu. Kvůli mně zůstal Carlisle a Esmé na Fernando de Noronha. Kvůli mně nám teď kromě ferreirských hrozilo nebezpečí i od volterrských. Horší už to být nemůže.

Ozvalo se tiché klepání na dveře.

„Dále,“ houknul jsem a ve dveřích se objevila Ještěrka. „Pojď dál.“

Rychle vklouzla dovnitř, přišla ke mně, sedla si mi na klín a vtiskla mi polibek. Nechtěl jsem ji nechat, aby to odbyla, takže jsem ji sevřel v náručí a délku polibku jsem si určil sám.

„Chyběl jsi mi,“ usmála se na mě a já jsem se usmál nazpátek.

„Chceš se kouknout na nějakej film?“ zeptal jsem se jí.

„Klidně, když se budu moct hřát u tebe,“ zašeptala a tajemně se usmála.

Opřel jsem se o zeď, ona si přisedla ke mně, objal jsem ji jednou rukou a zapnul jsem televizi. Položila si hlavu na mou hruď a ruku si položila přes moje břicho. Bylo to uklidňující, taková domácká atmosféra. Ten flim jsem moc nesledoval, pustil jsem myšlenky na volno. Za půl hodiny Ještěrka zklidněně oddychovala. Usnula. Byla rozkošná.

Přitáhl jsem nohou peřinu, abych nás přikryl. Nechtěl jsem se ani hnout, abych ji neprobudil. Tohle bylo poprvé, co u mě spala. Vypadala tak nevinně a dětsky, to jenom já ji kazím. Neměl jsem ji přijmout do svého života, kde jí hrozí samé nebezpečí. Ale připadalo mi to tak správné...

Ještěrka se mi zavrtěla v náručí a přetáhla si nohu na mě. Asi se jí dobře spalo. Brzy jsem zavítal do říše snů také a zdálo se mi, že mě čeká budoucnost s ní. Jak naivní...

Ráno jsem se probudil tak, že ke mně ležela zády a já ji objímal kolem pasu. Její voňavé vlasy jsem měl položené přímo před nosem. Pořádně jsem se nosem nadechl, abych inhaloval její vůni. Otočil jsem hlavu na budík. Ještě máme půl hodiny a pak zase do školy.

Nemohl jsem odolat. Přiložil jsem svoje rty na její krk. Zlehka jsem ji políbil.

Ještěrka se mi zamlela v náručí, potichu zamručela, pak se její svaly natáhly a po chvilce se otočila na mě. Rozespale se na mě dívala.

„Dobré ráno,“ zašeptal jsem a kochal jsem se jejím roztomilým pohledem.

„Dobré,“ odpověděla mezi zívnutím a přitiskla se ke mně.

Její ruce spočinuly na mé hrudi. Prsty měla ledové, asi jí byla zima, i když mi spala v náruči. Přitáhl jsem si ji na sebe, aby se pořádně zahřála.

„Mně se tak nechce vstávat,“ špitla.

„Ještě máme chvíli čas. Spi,“ poradil jsem jí.

Udiveně zvedla hlavu a zadívala se mi do očí. „Vážně?“

Kývl jsem a v tu chvíli jsem cítil její rty na svých. Ležela mi na břiše a sladce mě líbala. Opatrně jsem ji překulil pod sebe, rukou jsem sjel na její boky a nepřestával jsem ji líbat. Její ruce se přesunuly na moji košili. Začala neomaleně rozepínat knoflíčky, ale ruce se jí spíš klepaly. Rozepnul jsem si tedy košili sám a ona jen přejížděla po mém břiše. Líbali jsme se vášnivěji.

„Logane,“ vzdychla mezi polibky.

„Musíme už jít,“ vyslovil jsem potichu, ale ona mě umlčela dalším polibkem.

Nedokázali jsme se od sebe odtrhnout dalších pět minut.

„Přijdeme pozdě,“ vyrazil jsem ze sebe namáhavě.

„To nevadí,“ hlesla a pokračovala.

„Ne,“ odmítl jsem a ztěžka jsem se od ní odtrhl.

Upřela ně mě smutný pohled. Pohladil jsem ji po tváři. „Do školy se musí.“

„Dyť je večer ples, nikdo tam stejně nebude,“ odmlouvala.

„To je jedno, my tam půjdem,“ řekl jsem rázně. „Tak se pojď obléknout.“

Zamručela a schovala obličej pod polštář. Zvedl jsem se, abych jí šel příkladem, došel jsem do koupelny a trochu jsem se zkulturnil. Ještěrka pořád ležela v posteli.

„Ještěrko, já to myslím vážně. Vstávej,“ hnal jsem ji z postele.

Rukama si více přitiskla polštář k hlavě. Skoro bych se smál, kdybychom nepospíchali. Zkusil jsem jinou strategii.

„Tak fajn, já tedy jdu. Tak se hezky vyspi a uvidíme se večer,“ hodil jsem do vzduchu návnadu a hlasitě jsem přešel místnost ke dveřím. Než jsem se dotkl kliky, přehodnotila svůj postoj a vyhrkla: „Logane, počkej! Já už jdu.“

Vylezla z postele, bleskově se převlékla, upravila a vyrazila ke mně. Dala mi pusu a společně jsme vyrazili do školy. Dorazili jsme dvě minuty před osmou. Už ji u sebe nenechám spát, když bude druhý den škola. Nedokážeme se vykopat a ještě bude unavená, natož pak večer...

Zasedl jsem do lavice přesně ve chvíli, kdy do třídy vešel profesor. Trochu se mi klížily oči, ale odolal jsem. Po hodině jsme se dohodli s partou, jak to uděláme večer. Nakonec se s nimi sejdu až tam. Alisha, Neil, Will a Melissa tam jsou společně, Cody s April dorazí samostatně a já s Reginou také. Regina byla holka z naší třídy, se kterou jsem se nikdy nebavil, ale chtěl jsem se nějak dostat na ten ples a tak jsem ji pozval. Dopředu jsem ji upozornil, že se jí tam nebudu věnovat a ona souhlasila.

S Ještěrkou se taky uvidím až večer na tom plese. Doprovodí ji Jason – podle původního plánu. Tam ji nepustím z očí, nenechám nikoho, aby mi ji ukradl.

Odpoledne se mi nesnesitelně vleklo. Věděl jsem, že budu oblečený a připravený za pět minut, a tak jsem nevěděl, co s volným časem. Rozhodl jsem se proto, že se stavím za Codym, ten určitě taky nemá co dělat.

Měl jsem pravdu. Strávili jsme spolu celé odpoledne, konečně jsme si mohli popovídat pořádně po chlapsku. Svěřil jsem se mu, jak jsem s Ještěrkou šťastný a on mi na oplátku sdělil, že ta April, se kterou jde na ples, se mu už dlouho líbí. Myslel si, že na plese bude dobrá příležitost jí to konečně dát najevo.

Kolem čtvrté jsem ho opustil, jel jsem se domů připravit. Vysprchoval jsem se a oholil, oblékl jsem si černý oblek s jemně béžovou košilí, završil jsem to hnědou kravatou, protože Regina měla mít hnědé šaty. Do kapsy jsem si strčil ještě jednu, žlutou – to kvůli Ještěrce.

Vyzvedl jsem Reginu u ní doma a odvezl jsem nás na místo. Prošli jsme dovnitř a já jsem ji hned opustil, abych šel hledat své přátele.

Ples začal.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black - 18. kapitola: