Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black - 17. kapitola

11.01.2011 (17:15) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2868×

Všude po pokoji byl cítit upíří pach. Nepoznal jsem ho. Okamžitě jsem začal horlivě přemýšlet – mohli to být Ferreirovi, vždyť jsem neznal ani polovinu z nich. Nepřipadalo v úvahu, že by to byl nějaký nomád a zrovna v mém pokoji, to by byla až moc velká náhoda. Ale co by po mně mohli chtít?

Zavřel jsem za sebou dveře a zběžně jsem prohlédl, jestli mi něco nechybí. Všechno bylo v pořádku. Tohle se mi nelíbilo.

Celou noc jsem zůstal vzhůru. Potřeboval jsem být při vědomí, kdyby se něco stalo. Ve škole jsem pak byl nevyspalý, nemohl jsem se ani pochlubit mé partě, že jsem včera strávil odpoledne s Ještěrkou. Vrtalo mi hlavou, kdo to mohl být.

Zrovna, když jsem zase přemýšlel, kdo dělal co v mém pokoji, zatímco jsem se hrabal ve skříňce, někdo mě nesměle pozdravil. „Ahoj.“

Hodil jsem učebnici, která na mě právě padala, hluboko do skříňky, a vykoukl jsem za její dvířka. Tam stála Ještěrka. Musel jsem se usmát, to byla moje automatická reakce na její přítomnost.

„Ahoj, Ještěrko.“

„Jak se máš?“ optala se mě a já jsem měl dojem, že to není jen otázka na zabití času, ale že ji to opravdu zajímá.

„Mám nějaký starosti,“ přiznal jsem.

Zamračila se. „Tak nechceš po škole někam zajít, abys přišel na jiný myšlenky?“ navrhla.

Překvapila mě její bezprostřednost. „Jo, rád.“

Mile se usmála. „Tak se sejdem ve tři před školou?“

„Spíš na školním dvoře, neva?“ opravil jsem ji.

„Neva. Tak po škole,“ provrtala mě pohledem a zmizela.

Ona prostě věděla, jak mi vyčistit hlavu. Je možné, že tak moc ovlivňovala můj život? Jo, je, odpověděl jsem si v duchu.

Škola mi skončila dřív, takže jsem popadl batoh a došel jsem na školní dvůr. Nějací dva kluci tam zrovna hráli basket. Zeptal jsem se jich, jestli se můžu připojit, a oni souhlasili. Příjemně jsem si přitom odpočinul. Ti kluci za patnáct minut odešli a nechali mi tam míč, takže jsem mohl trénovat svoji střelbu na koš. Házel jsem neomylně, moje upíří smysly dokázaly přesně švihnout zápěstím tak, aby míč skončil v basketovém koši.

Zrovna jsem si zkoušel dvojtakt, když jsem za sebou uslyšel kroky. Zakončil jsem trik košem a otočil jsem se po ní. Už jsem ji dokázal rozpoznat a hlavně jsem cítil její zvláštní vůni, takovou jemně dřevitou s lehkou příměsí lilií.

„Hraješ dobře,“ pochválila mě a usmála se.

„Díky,“ poděkoval jsem a hodil jsem jí míč. „Zkus to.“

„Já to neumím,“ řekla, položila si tašku na lavičku, stiskla míč mezi prsty a stoupla si na čáru.

„Jen do toho,“ povzbudil jsem ji.

Sevřela míč pevněji v dlaních, zvedla ruce nad hlavu a vypálila. Míč se dotkl bílé tabule s košem, odrazil se od koše a spadl tři metry do strany.

„Říkala jsem, že to neumím,“ sklonila hlavu a trochu se na mě výmluvně usmála.

Doběhl jsem pro míč, který se zakutálel do rohu, a nabídl jsem jí: „Naučím tě to, jestli chceš.“

Kývla. Přistoupil jsem k ní a ukázal jsem jí, jak má míč správně držet. Vysvětlil jsem, jak to musí udělat, aby dala koš. Podal jsem jí basketbalák, aby si to zkusila. Zamířila, švihla zápěstím a míč letěl půl metru od koše. Z úst mi unikl pobavený smích. Zamračeně se na mě podívala.

„Jsem beznadějný případ,“ povzdechla si.

„Ale ne,“ zakroutil jsem s úsměvem hlavou. „Chce to cvik. Na, ještě jednou.“

Ještě několikrát zkusila zavěsit, ale ani jednou se jí to nepovedlo. Viděl jsem, jak ji mrzí, že jí to nejde.

„Pojď sem,“ zavolal jsem na ni, postavil jsem ji před sebe a vložil jsem jí do rukou míč. „Hodíme to spolu.“ Chytili jsme společně míč a Ještěrka zamířila. Hodili jsme míč, který přímo zapadl do koše. „No vidíš, ten byl čistej.“

„Protože jsi ho házel ty,“ otočila se na mě a stála až nebezpečně blízko.

„Ne, protože jsme to házeli spolu,“ opravil jsem ji a usmál jsem se. Slyšel jsem, jak se jí rozběhlo srdce.

Její oči bezchybně našly ty moje. Hleděl jsem do nich a nic jsem nechápal. Teda věděl jsem, že mi na ní záleží tak jako na nikom jiném. Viděl jsem v nich pochopení a náklonnost. Udělala ještě jeden váhavý krok ke mně. Vzdálenost mezi námi byla bolestně krátká. Moje nohy mě k ní samy poponesly blíž. Naše bundy se na břiše dotkly.

Opatrně jsem se milimetr po milimetru skláněl k ní. Nehýbala se, jen oddaně čekala a hleděla na mě těma svýma kukadlama. Srdce mi bilo na hrudi a úzkostlivě jsem dýchal. Můj obličej se zastavil deset centimetrů od jejího. Když bude chtít, tohle je poslední možnost z toho vycouvat. Jenomže ona se ani nehla a sama překonala těch deset centimetrů mezi našimi rty.

Lehounce se dotkla mých rtů a moje srdce se rozbušilo snad dvě stě tepů za minutu. Její nohy provedly poslední krůček k tomu, aby se ke mně přitiskla. Líbal jsem její sladké rty a ona pohybovala svými rty ve stejném tempu jako já. Nesměle jsem ji objal kolem pasu, abych ji k sobě ještě trochu přitáhnul. Její ruce vyrazily po mém břiše nahoru a položila je kolem mého krku. Naše hra se trochu zrychlila, ale pořád byla stejně něžná. Nemohl jsem se jí nabažit a ona na tom musela být podobně. Přesunul jsem jednu ruku na její lopatky a vymazal jsem tak tu poslední mezírku mezi námi. Ona mi zase zajela rukou do vlasů, což způsobilo neovladatelný nával slasti.

Jak dlouho jsme tam stáli, to netuším. Bylo to to nejkrásnější, co jsem kdy prožil. Když jsme se od sebe pak odtrhli, setkali jsme se znovu pohledy. Nebylo potřeba cokoli říkat. Patřila ke mně a já zase k ní.

Dlouho naše rty rozpojené nevydržely. Líbání s ní bylo jako droga. Potřeboval jsem pořád další dávku.

Když jsme se večer těžce rozloučili, vyrazil jsem plný nový pocitů domů. Nedokázal jsem z hlavy vymazat pocity, které mě zaplavily, ani její hnědé oči, ani hebké rty. Bylo mi s ní nádherně a věděl jsem, že v tom lítám až po uši.

Nadbytek endorfinů se vypařil hned po tom, co jsem otevřel dveře do svého pokoje. Upíří stopa byla čerstvá. Mozek z hlavy okamžitě vytěsnil všechny vzpomínky, aby se připravil do stavu pohotovosti. Dveře se zabouchly. Prudce jsem se otočil.

Nikdo tam nebyl. To už jsem vážně paranoidní?

I když jsem chtěl zase zůstat vzhůru, tentokrát se mi to nepodařilo. Usnul jsem tak tvrdě, že jsem ráno neslyšel budík. Do školy jsem dorazil pozdě.

Tab:

Moje krásná žena Sam a náš syn Matthew spolu seděli u stolu před domem. Matt už trochu uměl mluvit – jen pár základních slov, ale nám to dělalo neuvěřitelnou radost. Zrovna jsem pro něj v kuchyni připravoval něco k jídlu a oknem v kuchyni jsem je stále pozoroval. Další informace mi zajišťoval můj dobrý vlkodlačí sluch.

„Táta,“ řekl zrovna Matt.

Popadl jsem misku s kaší a upaloval jsem ven za nimi. „Jsem tady, Matte.“

Fascinovaně jsem sledoval každý jeho pohyb. Popadl lžičku, co ležela na stole, a začal s ní bušit do sedačky, ve které seděl. Po pár ranách se v ní objevily prohlubně od lžičky. Náš syn bude mít sílu.

Vzal jsem si ho do náručí, abych ho trochu uklidnil. Zrovna jsem se snažil ho naučit slovo vlkodlak, když přiběhl můj starší brácha Quin.

„Tabe, pojď, potřebuju tě,“ houknul na mě a vypadal trochu zděšeně.

„Co se děje?“ zeptali jsme se se Sam najednou.

„Upír,“ odpověděl jednoslovně, ale to stačilo.

Podal jsem Sam našeho syna, políbil jsem ji na čelo a běžel jsem s Quinem do lesa. Po cestě mě trochu zasvětil.

„Caleb se byl projít v lese a ucítil upíří pach,“ vysvětlil mi ve zkratce.

„Nomád?“ optal jsem se.

„Těžko říct,“ odpověděl.

Shodili jsme oblečení a proměnili jsme se. Caleb už byl proměněný, jen Ethan chyběl, ale to bylo jedno. Jsme tři, to stačí.

Ta stopa se točí kolem Forks, myslel si Caleb.

Někdo, koho známe? Zeptal jsem se myšlenkami.

Ne.

Byla to pro nás novinka, protože od doby, co Cullenovi odjeli, se tu žádný upír neobjevil. To už je víc jak osm let. Přestali jsme se proměňovat, naše schopnosti už nebyly potřeba. La Push měl na povel můj bratr Quin, i když nebyl pravý alfa – náš bývalý vůdce Alex totiž odešel pryč s Cullenovými a svěřil povinnosti Quinovi.

Běželi jsme k La Push, abychom zjistili něco o tom nomádovi. Stopa tu byla čerstvá, ale ztrácela se v centru Forks, kam jsme neměli přístup.

Caleb a Quin si tedy vzali hlídku přes noc, abych mohl zůstat se svou rodinou. Byl jsem z naší smečky jediný, kdo už měl rodinu. Otiskl jsem se a nemělo smysl na nic čekat. Zato kluci žijou normální studentský život, je jim pětadvacet, mohou si užívat, na rodinu mají ještě čas. Já bych to taky udělal, kdybych neměl Sam.

Následujícího dne jsem měl hlídku já a Ethan a překvapivě jsme zachytili zase čerstvou stopu. Na tom stejném místě ve Forks. Něco se tady dělo a bylo potřeba zjistit co. Zůstali jsme na dobře skrytém místě hned vedle budovy, okolo které se ten upír pohyboval.

Čekali jsme tam několik hodin, když se ten upír objevil. Skočil do okna v druhém patře. Chvíli se tam pohyboval – viděli jsme ho skrz okno. Po pár minutách vyskočil a my jsme ho začali pronásledovat. Všiml si nás až po chvíli a vypadal dost vyděšeně. Neměl ani ponětí, že existují nějací vlkodlaci, kteří chrání nevinné.

Bohužel se nám nepodařilo ho dohnat a zničit. Ale pokud tady je kvůli nějakému důvodu, což podle mě byl, protože jinak by se nevracel pořád na stejné místo, sejmeme ho příště. Budeme tady čekat a on už nám neunikne.

Celou dobu jsem si říkal, co tady asi může chtít. Vzpomněl jsem si jen na vyprávění z kmenové rady – na příběh Edwarda Cullena. Ten přece také lezl každou noc do okna jeho lidské lásky Isabelly Swan. Co když tenhle upír taky má nějakou slečnu, za kterou chodí?

Pravidelně jsme se střídali a ten upír po celý týden navštěvoval ten pokoj. V pátek jsme se sešli všichni čtyři s tím, že to konečně skoncujeme. Stáli jsme pod okny té budovy. Zrovna vyskočil dovnitř. Jenomže dnes nezmizel po pár minutách. Zdržel se.

Po více jak půl hodině jsme z toho pokoje slyšeli hlasy, díky naším schopnostem dost zřetelně.

„Ty? Co ty tady děláš?“ zeptal se ten první hlas.

„Přišel jsem se pomstít a ty moc dobře víš proč,“ zasyčel ten upír, to jsme poznali podle zvonivosti jeho hlasu.

„Co chceš?“

„Nejdřív jsem si myslel, že jsi mi zkazil život. Dalo mi docela práci tě najít,“ odpověděl ten upír. „Ale pak jsem objevil svůj talent a nevěřil bys, jak se mi to začalo líbit.“

„Talent?“ zděsil se ten hlas.

„Jo, ukážu ti ho,“ řekl ten upír a pak bylo ticho.

Podívali jsme se s bratry na sebe. Měli bychom zasáhnout, ale nevěděli jsme, co za talent ten upír má a navíc bychom se v té místnosti nemohli proměnit. Vypadalo to na patovou situaci.

„Takhle to dělám se ženskejma, znehybnim je a pak si s nima užiju,“ zasmál se ten upír. „A pak samozřejmě zkrotím svoji žízeň.“

„Shniješ v pekle,“ zavrčel nepatrně ten první.

„No, to by mě tam nejdřív někdo musel dostat,“ zasmál se zase ten upír. Jeho smích se nesl s ozvěnou okolím. Pak ustal. „A ty to asi nebudeš. Mohl bych tě zabít hned, je to jednoduché. Znehybnit a pak stačí jen škrtnout sirkou. I když nevím, jestli to bude fungovat na tebe. Slyším tvoje srdce.“

„Tak si posluž,“ vyjel ten hlas.

„Ne, vlastně jsem vymyslel něco lepšího. Zničit jen tebe mi nestojí za to. Ty jsi nic. Rozhodl jsem se, že se stavím za Volturiovými. Oni sami připraví kroky k zničení celé tvé rodiny,“ vyhrožoval mu ten upír.

„To neuděláš.“

„To si myslíš ty. Tak si užij posledních pár týdnů svého života. Já musím chytit letadlo do Itálie,“ zasmál se upír a vyskočil z okna.

Na to jsme čekali. Jen co zaběhl do lesa, pustili jsme se za ním. Proti čtyřem vlkodlakům neměl nejmenší šanci. Nelítostně jsme ho zničili. Caleb se proměnil a hodil na něj zapalovač. Nad Forks zaplál dusivý kouř.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black - 17. kapitola: