Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black - 12. kapitola

03.01.2011 (10:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3131×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Andie:

Leden přinesl do Raufarhofnu čerstvý sníh. Za okny ležela hustá bílá peřina, mráz na oknech vytvořil hvězdičky a sněhové vločky a ze střechy visely rampouchy.

„To je jako v pohádce,“ rozplýval se Ryan, který zrovna vběhl do našeho pokoje a skákal mezi mnou a Alexem na posteli.

Alex ho stáhl k sobě a začal ho lechtat. Nepřipojila jsem se k jejich hře; odhrnula jsem peřinu a došla jsem k oknu. Opravdu to venku vypadalo nádherně. Slunce líně vstávalo a svými ranními paprsky sníh proměnilo v jeden třpytivý koberec. Zářil, jako když někdo z upíru stojí na slunci. Všechna ta krása by byla dokonalá, kdyby tady nechyběl on...

„Zlato?“ oslovil mě Alex.

Dříve, než jsem se otočila, jsem nasadila mírný úsměv, aby Alex nepoznal, o čem jsem zrovna přemýšlela. „Hm?“

„Co kdybychom... ty a já..“ mrkal na mě nenápadně. „Ryana pořádně vymáchali ve sněhu?“

Ryan zbystřil, podíval se udiveně na Alexe a pak zavolal: „Ne!“, načež utekl z pokoje. Zasmála jsem se jeho reakci a sedla jsem si na okraj postele. Alex si přiklekl ke mně a políbil mě na nahé rameno. Zastihl mě nepřipravenou; okamžitě jsem zatoužila po dalších něžnostech. Otočila jsem se k němu a přitiskla jsem své rty na jeho. Zajel mi rukou do vlasů a polibky mi vracel. Pevně jsem ho objala, když jsem slyšela, jak někdo vběhl do dveří.

„Mami? Tati? Co to děláte?“ vyrušil nás náš drobeček.

„Máme se rádi,“ odvětil se smíchem Alex a odtrhnul se ode mě. Zklamaně jsem zakňučela. Alex mi stiskl ruku a mrknul na mě. To bylo naše znamení, že se to odsouvá na později.

Ryan se zatvářil přemýšlivě, pak přiběhl a dal nám oběma pusu na tvář. Všichni tři jsme společně sešli dolů na snídani. Táta s mamkou se spolu právě objímali v kuchyni, ale když nás spatřili, odstoupili od sebe, táta rozpřáhl náruč a Ryan mu do ní okamžiě vběhnul. Nedá se popřít, že to táta s dětmi umí.

Tohle malý číslo u nás v rodině nás všechny drželo nad vodou. Ryan byl prostě lék na všechny bolesti a dokázal alespoň z části zaplnit prázdné místo, které zůstalo po Lukovi. Ačkoliv jsme se snažili smířit s tím, že je Luke pryč, pátrat po něm jsme nepřestali. Rose se pokoušela zaměřit Lukův telefon přes satelit, ale nedařilo se, protože byl vypnutý. On moc dobře věděl, jak zůstat skrytý. Rose to drásalo nervy; zakládala si na tom, že je v těhle věcech přebornice, a teď nám nedokázala poskytnout ani jedinou stopu.

Po snídani jsme s Ryanem vyrazili na zahradu, abychom si s ním užili čerstvého sněhu. Jak jemu se to líbilo! Skákal a křičel a rozhazoval sníh kolem sebe. Úplně mi tím připomněl Lindsey, když si poprvé užívala sněhu na Aljašce. Večer jí musím zavolat.

Děda Edward a babička Bella odjeli na dva dny pryč, aby se trochu odreagovali. Poslední dobou toho na nás bylo moc. Rose s Emmettem se také vypařili. Můj Alex si odpoledne zaběhl s tátou Jakem na lov, takže Ryan zůstal v obklopení samých žen.

Večer jsme se s tatínkem sebrali a šli jsme se spolu projít po pláži. Slunce pomalu zapadalo. Pohlédla jsem na tatínka pozorněji. Vypadal stále na dvacet, ale jeho tvář byla ztrhaná. Jako by jeho obličej nepatřil k tělu. Jako by někdo posadil tvář člověka, který zažil příliš mnoho, na jeho krásné mladé tělo.

„Kdepak je Lukovi asi konec...“ zašeptal táta a díval se na moře. On byl jediný, s kým jsem si mohla o Lukovi promluvit. Ostatní z rodiny se tím nechtěli trápit, ale my dva jsme si vždycky dokázali povídat o všem.

„Snad se má dobře,“ povzdechla jsem si.

„Andie, asi jsem na něj byl moc tvrdý,“ obvinil se tatínek.

„To není pravda. Byl jsi hodný, stejně jako na mě,“ utěšila jsem ho, ale vypadalo to, jako by mi stejně nevěřil. Proto jsem dodala: „Luke je jiný. Je introvert, rád se toulá. Jemu to takhle vyhovuje.“

Táta zakroutil hlavou. „Andie, na takovou bolest, která ho tíží, by nikdo neměl být sám.“

S tím jsem souhlasila. Moc dobře si pamatuju, jak jsem se dusila bolestí, když Alexe unesli, a zvládla jsem to jenom proto, že při mně stála moje rodina. On to všechno musel překonat sám...

Když jsme se později vrátili, zavolala jsem aspoň Lindsey. Tvrdila, že se u nich nic neděje, že občas si vyrazí s Tabem a jeho rodinou, s Calebem nebo s Ethanovou sestrou Lucíou. Seth a Nicole se prý také mají dobře. Ve škole se prý skamarádila s nějakým Jasonem. Alespoň nějaké dobré zprávy.

Z kalendáře jsme odtrhli několik dalších listů podle uběhlých měsíců. Z denních malých starostí se pomalu stávala rutina. Každý den do školy. Pohrát si s naším juniorem. Potěšit se s Alexem. Jít spát.

Venku se smrákalo. Uložili jsme s Alexem Ryana do postele a sami jsme se pomalu ubírali na kutě. Převlékla jsem se do noční košile, kterou tvořilo pouze Alexovo triko. Zachumlali jsme se spolu do peřin a v teplém objetí jsme pomalu usínali. Už jsem se nacházela ve stavu nadcházejícího spánku, když se mi na nočním stolku rozdrnčel telefon. Ten jsem si brala od Lukova zmizení k posteli každý den.

„Haló?“ zeptala jsem se ospale.

Nikdo se neozval. V hlavě mi šrotovalo, kdo by mi asi mohl v tuhle chvíli volat. Pak si někdo odkašlal. „Ahoj Andie.“

Pár vteřin mi trvalo, než jsem si uvědomila, čí hlas slyším. Nevěřila jsem tomu, ale byla jsem si stoprocentně jistá, že je to Luke. „Luku! Ó můj bože, Luku, jak se máš? Kde jsi? Kdy se vrátíš?“ Alex se za mnou probral a nechápavě na mě zíral. Popadla jsem ho za ruku a pádili jsme spolu do přízemí. „To je Luke,“ artikovala jsem němě. Rodina se ke mně sběhla.

„Nevrátím, Andie. Něco ti musím říct,“ jeho hlas se ztišil, „za žádných okolností nesmíte poslechnout, co po vás budou chtít. Lžou, Andie, rozumíš? Jsem v pořád-“

Pak jeho hlas vyšuměl. Vyděsila jsem se. Vždyť jsem měla možnost s ním prohodit jen tak málo slov!

„Zdravím tě, Andie,“ řekl mi někdo najednou do telefonu. Ten hlas už jsem někdy slyšela, jen jsem ho nedokázala zařadit. „Nepoznáváš mě snad? Tvůj dávný přítel Ricardo...“

Srdce se mi na okamžik zastavilo. Ano, na tohohle muže si velmi dobře pamatuji.

„Mám tady tvého brášku, takže jestli ho chcete ještě vidět, přijeďte sem,“ sdělil mi a já jsem již jistě věděla, že je všechno špatně. „Myslím, že si dobře pamatuješ, kde sídlíme. Přijeďte všichni. A pospěště si, jistě jsi nezapomněla, jaké dary má moje garda.“

„Co chcete?“ procedila jsem mezi zuby.

„To se dozvíš,“ zasmál se do telefonu a zavěsil.

Stála jsem tam jako opařená. Telefon mi sklouzl z ruky, ale nestihl se rozbít o zemi, protože ho někdo chytil. Jediné, co jsem si v tu chvíli myslela, bylo, že tohle nemůže být pravda!

„Ne,“ vykouzlo mi z pusy a pohlédla jsem na babičku. „Ne!“

„Co myslíte, že můžou chtít?“ optal se starostlivě Carlisle.

„Mstu?“ navrhla babička.

„Ale jakou?“ zeptal se táta.

Děda Edward jen pokrčil rameny. Byl zahloubán do svých vlastních myšlenek.

„Alice, zavolej na letiště a zamluv lístky do Ria,“ požádal ji Carlisle a ona odešla.

„Ale co Ryan? Nemůže jet s námi,“ zhrozila jsem se.

„To je pravda,“ přitakal Alex a chytil mě kolem pasu.

„Rose a Emmett by ho mohli odvézt k Siobhan,“ šeptla Esmé.

Jen jsem opatrně kývla. Stejně se bez něj utrápím. Asi mi není souzeno žít v klidu. Vždycky musím někoho postrádat. Když jedu zachraňovat Luka, musím schovat Ryana. Což mi připomíná... „Luke přece nechtěl, abychom ho jeli zachraňovat, tvrdil, že lžou.“

„Jen abychom tam nejeli,“ objasnil mi děda.

A další věc... Dary jejich gardy. Nikdy nezapomenu na to, co mi kdysi řekl Carlos, jeden z nich: „Nezapomeň, že tady má každý dar.“ Ano, hrozivé. Hlavně Alfosinha, který dokázal způsobit skutečnou fyzickou bolest pouhou myšlenkou...

„Běžte si sbalit, zítra v sedm hodin odlétáme,“ oznámila nám Alice a všichni se pomalu rozešli do svých pokojů.

Došli jsme s Alexem k nám do patra a sotva jsme vlezli do pokoje, zavřela jsem za námi dveře. Alex byl v tom okamžiku u mě; už několikrát ode mě slyšel, co se tam tenkrát dělo, když jsem tam byla já. A já jsem za to všechno teď cítila vinu. Kdybych tam nebyla, nemuseli by se nám Ferreirovi mstít...

Zabalili jsme pár věcí i Ryanovi. Povzdychla jsem si a chtělo se mi brečet. Moje chyby z mládí se za mnou táhnout pořád. Alex ke mně přišel a pohladil mě po vlasech.

„Neboj se, Andie, Ryan u Siobhan bude v pořádku,“ konejšil mě Alex, i když nevěděl, co mě právě teď trápí. Tohle by jen starost, na kterou jsem ještě nezačala myslet.

Ve čtyři hodiny ráno jsme došli Ryana vzbudit a pověděli jsme mu, že teď pojede s tetou Rose a se strejdou Emmettem na výlet. Ryan na nás vykuleně koukal a místo obvyklé radosti z toho, že pojede na výlet, jsem v jeho očích viděla spíše strach.

Nakonec se nechal přesvědčit a odjel s Rose a Emmettem do Irska. Zbytek rodiny odletěl prvním letadlem do Ria, kde jsme na ně měli počkat. To čekání bylo ubíjející. Kdybych mohla, jela bych napřed. Ti dva dorazili další den.

Loď už byla pronajatá, takže jsme jel nasedli a nechali jsme se, tentokrát dobrovolně, unášet na severovýchod, na ty prokleté ostrovy Fernando de Noronha. Viděla jsem, jak sebou táta a Alex šijou; bylo mi jasné, že jim není příjemné vrhnout se do sídla upírů, tím ale nechci naznačit, že by měli strach. Jen se cítili znevýhodněně. A tak i já.

Věděla jsem, že naše nemusím dovést dovnitř, oni si nás totiž najdou sami. Už tenkrát tvrdili, že o nás věděli od chvíle, kdy jsme na ostrovy dorazili. Těžko soudit, jak to udělají. Ještě před tím, než loď narazila na břeh, jsem Alexe naposledy vášnivě políbila. Kdyby se něco stalo, alespoň bych nelitovala, že jsem ho zanedbala.

„Miluju tě, Alexi, navždycky,“ zašeptala jsem mu do ucha a pevně jsem se k němu přitiskla.

„I já tebe, Andie,“ řekl potichu, prstem mi zvedl tvář a ještě jednou mě políbil.

Seskočili jsme z paluby a zabořili jsme se do písku. Popošli jsme kousek do stínu, protože upíří část naší rodiny začala výrazně zářit.

„Za námi!“ vykřikla Alice a o dvě vteřiny později se za námi objevilo několik upírů.

Během dalších deseti vteřin jsem stála sama na nějaké pláži, kolem pasu mě drtily ledové ruce a táhly mě k velkému balvanu.

„Pusťte mě! Kde jsou?“ křičela jsem, ale vzápětí jsem byla pod zemí a nikdo mě nemohl slyšet. Upír se rozběhl chodbami, které jsem si dobře pamatovala. Úzké, z čirého skla, průhledné. Mořský život se za nimi zračil jako na dlani.

Za další půlminutu jsem se nacházela v obří síni, která se během uplynutých sedm let vůbec nezměnila. Na druhém konci místnosti jsem spatřila tátu, mamku, Alexe, Carlisla a Esmé. Všichni od sebe byli odděleni dvojicemi upírů, kteří každého z nich hlídali.

„Andie!“ vydechl Alex úlevou. Mně se z části taky ulevilo, ale nevěděla jsem, kde je zbytek.

Proti mně vyrazil Ricardo. „Jsem rád, že se s tebou opět shledávám,“ řekl a nasadil posměšný úsměv.

„Ráda bych řekla to samé, ale bohužel,“ zavrčela jsem.

„Hm, koukám, že sourozenci Blackovi jsou ze stejného těsta. Oba tak neuvěřitelně umanutí,“ poznamenal. „Asi bychom vás měli naučit slušnému chování.“

„Kde je zbytek mojí rodiny?“ optala jsem se.

„Však oni taky dorazí. Tušili jsme, že se budou bránit, takže jsme proti nim nasadili obzvláště silné upíry. Alespoň poznají, že bojovat s námi je zbytečné,“ odpověděl mi.

Po pár minutách sem další upíři dovlekli zbytek rodiny: podivně povadlou Alici a Rose a jako v poutech uvězněného Jaspera a Emmetta. Ale kde je babička a Edward?

„Pro Edwarda a Bellu jsem si schoval Alfonsinha,“ odvětil jako v odpověď na moje myšlenky. „Proti němu jsou Edwardovo čtení myšlenek a Bellin štít naprosto zbytečný.“

A opravdu. O dvě minuty později přinesli i je, oba jako po pár minutách na elektrickém křesle. Byli jsme bezbranní. Oddělit nás bylo to nejlepší řešení...

Stáli jsem nastoupení jako na popravu po bocích místnosti, když se dveře otevřely. Alfonsinho právě přinesl Luka a mrsknul s ním na zem. Podívala jsem se na něj. Vypadal stejně zuboženě jako Bella a Edward. Tvář měl skloněnou k zemi a nehýbal se.

Oh, ne, pomyslela jsem si a chtěla jsem křičet!

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black - 12. kapitola: