Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black - 11. kapitola

02.01.2011 (07:15) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2861×

EDIT: Článek neprošel korekcí

Strnul jsem mezi dveřmi. Ještě nikdy jsem se nesetkal s jinými upíry. S těmi cizími. Naši mě na ostatní upíry vždy upozorňovali, že jsou špatní a že jim nemám věřit. A přesně to jsem cítil právě teď.

„Co se děje, Logane?“ otočila se na mě Clarissa zmateně.

„Já jen... Seš si jistá, že jsou vaši právě tady?“

„Jo, jsou tam za rohem,“ ukázala do místnosti.

Nejistě jsem vkročil dál do místnosti a dveře se najednou zavřely. Za mnou stál upír asi stejně vysoký jako já a se zvláštním úsměvem mi hleděl do tváře. Ihned mě upoutaly jeho karmínově červené duhovky.

„Co to...?“ vypadlo ze mě. Nic jsem nechápal.

„Pojď, Logane,“ vyzvala mě Clarissa a já ji jako v transu následoval.

Za zmíněným rohem se objevilo schodiště. Sešli jsme po něm dolů, mohlo to být takových deset metrů pod zemí. Na konci schodiště začínala chodba. Nebyla to ale obyčejná chodba, jakou bych očekával podle vzezření domu nahoře, byla zvláštní. Celá průhledná, přes čisté sklo jsem mohl pozorovat mořský život. Vypadalo to jako v takových těch podmořských akváriích.

Ten upír šel za mnou, jeho přitomnost mi byla nepříjemná, nerad jsem měl cizího muže za zády. Cesta někam byla poměrně dlouhá. Tohle všechno se mi nelíbilo. Moc nelíbilo.

„Clarisso, můžeš mi vysvětlit...?“ ptal jsem se jí.

Otočila se na mě, v očích pohled, který jsem nedokázal identifikovat. Nic ale neřekla. Opatrně jsem se periferně podíval na upíra za mnou. Možná bych ho mohl vyřídit a dostat nás odsud. Jenomže já jsem nikdy nebojoval. Ale nemělo by to být tak těžké, ne?

Dřív, než jsem se stihl rozhodnout, chodba se rozšířila a dovedla nás do menší haly. Přímo proti nám se tyčily obrovské dřevěné dveře. Upír, co šel celou dobu za mnou, mě obešel a dveře otevřel. Rukou mě vyzval, abych ho následoval. Teď by možná byla vhodná doba otočit se a zmizet...

„Na to ani nemysli,“ zavrčel na mě někdo z místnosti a já jsem strnul. „Pojďte dovnitř.“

Popošel jsem tedy několik kroků do obrovské místnosti, která mohla mít několik desítek metrů. Na stěně, proti které jsem stál, se vyjímala obrovská fotka malé skupiny lidí. Před ní stála dvě bílá křesla. Po obvodu celé místnosti byly rozloženy další židle. Uprostřed byl v podlaze zabudován kulový průhled do moře.

Upíří pach byl cítit všude. Poznal jsem, že všichni, kteří se v místnosti nacházeli, byli upíři. A kruci.

Obrovské dveře za mnou se zavřely a současně s tím ke mně pomalu kráčel jeden upír. Byl statný, vysoký, kůži měl snědou, vlasy tmavé, oči rudé. Rudé jako dvě kapky krve.

„Vítej, Luku. Nebo ti mám radši říkat Logane?“ řekl směrem ke mně.

Co? Jak ví, jak se jmenuju? Kdo to je? Kde to jsem? Co po mně chce? V mysli jsem viděl jen několik otazníků.

Mlčel jsem a on taky. Jen se po mně zvědavě koukal.

„Nepoznáváš to tady? Nebo se ti nechce mluvit?“ ptal se mě.

Jak bych to tu mohl poznat? O co tu jde?

„Pane, on nic nechápe,“ křikl jeden muž z rohu.

„Ach tak,“ změnil výraz ten upír a na vteřinku se zamyslel. „Tak tedy začneme s ní.“ Jistě myslel Clarissu, protože na ni upřeně hleděl.

„Svůj úkol jsem splnila,“ kníkla potichu s očima zabodnutýma do podlahy.

„Ano, dovedla jsi ho sem, to je pravda,“ zkonstatoval a podíval se na mě. Co? Měla mě sem dovést? Proč? Otočil jsem hlavu směrem k ní.

„Promiň,“ šeptla směrem ke mně, ale nepodívala se na mě.

„Proč?“ zeptal jsem se jí stejně tiše a cítil jsem, jak se mi sevřel hrudník.

„Vyhrožovali, že zabijou moje rodiče, když tě nepřivedu,“ řekla a rozplakala se.

Chvíli jsem tam jen stál a díval jsem se na ni. Jeden kout mojí mysli jí chtěl zabít, ale tentokrát už jsem věděl, že ho nesmím poslouchat. Místo toho jsem si uvědomil, že je to jen další člověk, který mě zradil. Pocítil jsem, jak pro mě slovo důvěra ztratilo význam. To slovo neexistuje. Je tu jen ta bolest, která zůstala. Tomuhle se říká mít kudlu v zádech.

„Věřil jsem ti,“ procedil jsem mezi zuby a už jsem jí nevěnoval pohled.

„Chyba,“ pronesl někdo v síni a já jsem se naštvaně ohnal za tím hlasem. Patřil malému podsaditému muži v koutu místnosti.

„Álvaro, zavaž ji slibem mlčenlivosti a odveď ji za jejími rodiči,“ přikázal ten hlavní upír. Jiný upír k ní přišel, chytil ji za paži a odvedl ji pryč. Naposledy se po mně kajícně podívala. Pohled jsem jí zuřivě opětoval.

„No, tak to bychom měli,“ prohlásil ten upír jako by právě dokončil těžkou práci.

„Co po mně chcete?“ zavrčel jsem, protože ve mně pěl vztek.

„No tak klid. Já bych se tu měl zlobit, protože jsi mi zkazil plány. Myslel jsem, že ji zabiješ stejně tak jako toho islandského milence tvé holky,“ řekl mi tím svým jižanským přízvukem a posměšně mi hleděl do tváře.

Dřív, než jsem stihl promyslet, jak to vlastně ví, jsem proti němu vyrazil. Metr před ním jsem ale byl chycen do ocelového sevření nějakého jiného upíra. Z hrudi se mi ozývalo hluboké vrčení a dýchal jsem zrychleně.

„Pěkný pokus,“ chválil mě se smíchem. „Jsi výbušnější než tvoje sestra.“

Ještě chvíli jsem nebyl schopný mluvit. Pak jsem se vztekle zeptal: „Moje sestra? Co vy o ní víte?“

„Já vím všechno. Všechno o tobě i tvojí rodině. Nechápu, jak jste si mohli myslet, že když se schováte do nějakého zapadlého islandského města, tak vás nenajdeme. Sledovali jsme vás celou dobu,“ pověděl mi klidně.

„Proč?“

„Chceme se pomstít,“ odpověděl mi konečně na otázku.

„Proč?“ ptal jsem se znovu, protože jsem nic nechápal.

„Copak tobě tvoje rodina nikdy nevyprávěla, co nám provedli?“ podivil se ten upír.

„Co vám provedli?“ Tohle už přestávalo být vtipné.

„Tvoje sestra Andie sem kdysi vnikla, aby nám odvedla jednu z našich nadaných. Ta nadaná za to zaplatila životem. Andie, místo aby poslouchala, tak utekla. A přesvědčila dalšího z nás, aby ji odsud dostal, a donutila ho, aby šel s ní. Odvedla nám několik upírů,“ vypravoval.

„To není pravda,“ zavrčel jsem. Taková Andie není.

„To říkáš ty. Asi ji neznáš tak, jak sis myslel,“ řekl.

Chtěl jsem ho rozsápat na dvacet kousků. Nikdo se nebude plést mezi mě a mou rodinu. Nikdy! Zabiju ho! V momentě, kdy jsem si to pomyslel, jsem ucítil bolest, pro kterou jsem neměl dost slov. Připadalo mi, jako by mi praskla páteř, jako by se mi v žilách vařila krev, jako bych se měl rozpadnout, ale nedokázal jsem tomu zabránit. Tiskl jsem rty k sobě, aby mě neslyšeli křičet. Prsty jsem měl sevřené v pěsti, bolest bodala dál.

„Stačí, Alfonsinho,“ utnul ho ten upír a bolest ustala. Zůstalo po ní jen zvonění v uších a doznívají bolení v celém těle. To jsem se ale ještě nepokusil pohnout...

„Tohle je tvoje lekce. Dávej si pozor na svoje myšlenky,“ řekl mi.

„Kdo jste?“ zavrčel jsem na něj.

„Konečně dobrá otázka. Jsem Ricardo a jsem přesvědčen, že si moje jméno budeš pamatovat,“ odvětil, pokynul rukou, přistoupil ke mně jeden upír a odvlekl mě kamsi.

Ležel jsem na zemi v místnosti, která byla celá bílá. Zkusil jsem se opřít o lokty, abych dokázal otočit hlavu. Na zemi kousek ode mě byl další průhled do moře. S velkým úsilím jsem se otočil na záda. Celé tělo mě bolelo, jako kdyby mnou probíhala elektřina.

Snažil jsem se utřídit si informace, které jsem získal. Takže podle všeho tady Andie byla taky. Jenomže před více jak sedmi lety. Mně o tom nikdo nic neřekl. Vždy, když jsem se ptal na minulost, odbyli mě s tím, že na tom přece nezáleží. Jenomže záleželo. Teď více než kdy jindy.

Jediné, co jsem si byl schopný dát dohromady, bylo to, že se chtějí mstít. Za něco, co Andie kdysi udělala. Nevěřil jsem, že by provedla to, z čeho ji obvinili, vždyť k tomu neměla žádný důvod. Proč by přece sama lezla do sídla upírů?

Děsilo mě, kolik toho o mě věděli. Jak dlouho nás sledovali? Co vyvodí z toho, že jsem přeměnil člověka? Jak mě potrestají? I když co jim je do toho? Královská rodina jsou přece Volturiovi...

Seděl jsem opřený o stěnu a zíral jsem do prázdna. Hodiny ubíhaly svým tempem. A já jsem tu byl totálně bez informací, síly a společnosti.

Pravděpodobně druhý den pro mě přišel jeden z upírů a vedl mě zpět do síně, kde jsem byl včera. Nebylo tu mnoho upírů, určitě méně než předtím, ale dost na to, aby mě kdykoli zneškodnili.

„Dobré ráno,“ pozdravil mě s úsměvem Ricardo. „Jak jsi se vyspal?“

Klid, Luku, tišil jsem se. Snaží se tě jen vyprovokovat.

„Vyspal jsem se krásně,“ pronesl jsem se stejným úsměvem, který nezakrýval ironii v mém hlasu.

„To mám radost,“ řekl a pokývl hlavou. „Tak co řekneš tomu, že sem pozveme tvou rodinu?“

„Ne,“ zavrčel jsem a veškerá předstíraná radost šla pryč. „Pomstěte se mně, jestli chcete.“

„Ale to by se tvoje rodina nikdy nedozvěděla, že jsme se mstili. Mysleli by si, že jsi prostě pořád na útěku a že se jenom neozýváš,“ odvětil.

„Nechte je na pokoji,“ vyzval jsem je se zaťatými zuby.

„To je pěkné, jak se chráníte navzájem, škoda jen, že stojíte na špatné straně barikády,“ konstatoval suše.

„Nestojíme na žádné straně barikády. Naše rodina se k nimu nepřiklání a ani se od nikoho neodklání,“ namítl jsem.

„Možná. To je jedno, už jsme rozhodli,“ odpověděl a pokynul rukou jednomu z upírů, který mu přinesl mobil. „Na, zavolej jim.“

„Nikomu volat nebudu,“ opáčil jsem.

„Ach tak,“ povzdechl s úsměvem. „Ty se jen bojíš své rodiny – ozvat se po takové době. Chápu.“

„Nechápete vůbec nic,“ zašeptal jsem si pro sebe, ale byl jsem si jistý, že mě slyšel.

Začal vytáčet číslo a já jsem najednou pochopil, že se to stejně stane. A když už, tak chci slyšet jejich hlas, možná naposledy... Mít možnost je varovat...

„Dejte mi to,“ zavolal jsem na něj.

Usmál se, přestal vyťukávat a hodil mi mobil. Pohotově jsem ho chytil. Na dispeji bylo připraveno číslo na Edwarda, ale to jsem nechtěl. Smazal jsem ho a zadal jsem číslo Andie. Přiložil jsem si mobil k uchu a čekal jsem. Srdce mi bušilo až v krku. Vždyť tohle jsem chtěl udělat už dávno! Jenomže za jiných okolností.

„Haló?“ ozvalo se v telefonu. Andiein hlas, sladký stejně jako vždycky.

Najednou jako bych oněměl. Odkašlal jsem si. „Ahoj Andie.“

Chvíli bylo ticho. Pak vykřikla: „Luku! Ó můj bože, Luku, jak se máš? Kde jsi? Kdy se vrátíš?“

„Nevrátím, Andie. Něco ti musím říct,“ ztišil jsem hlas a koutkem oka jsem sledoval Ricarda. „Za žádných okolností nesmíte poslechnout, co po vás budou chtít. Lžou, Andie, rozumíš? Jsem v pořád-“ nestihl jsem doříct, protože mi jeden upír sebral mobil od ucha a donesl ho Ricardovi.

„Zdravím tě, Andie,“ řekl do telefonu. Chvíli mlčel. „Nepoznáváš mě snad? Tvůj dávný přítel Ricardo...“

Další dvě vteřiny ticha.

„Mám tady tvého brášku, takže jestli ho chcete ještě vidět, přijeďte sem. Myslím, že si dobře pamatuješ, kde sídlíme. Přijeďte všichni. A pospěště si, jistě jsi nezapomněla, jaké dary má moje garda,“ mluvil do telefonu.

Nějaká otázka.

„To se dozvíš,“ zasmál se a zavěsil. Pak se podíval na mě. „Už brzy se zase shledáte.“

Pocítil jsem, jako by mi na srdce spadnulo těžké závaží. Samozřejmě že jsem chtěl svou rodinu vidět, ale nechtěl jsem ji ohrozit. Což se stalo jenom kvůli mému pitomému útěku z domova. Kdybych neutekl, kdybych se tenkrát nenaštval, mohli jsme teď být společně doma. Nebudu se jim moct ani podívat do očí.

Odvedli mě do pokoje. I když jsem se tomu bránil, usnul jsem. Stále mi kručelo v břiše, vždyť už to jsou víc jak dva dny, kdy jsem nepozřel ani sousto.

Druhého dne ráno vrazil do pokoje Ricardo a jeden z upírů, Alfonsinho. Kdo to je mi došlo až o pár chvil později, když jsem se na zemi svíjel v příšerných bolestech. Nepřestávalo to, lámalo mi to kosti a spalovalo můj mozek. Pak to přestalo.

„Musíme tě trochu vylepšit, pak se s tvojí rodinou bude lépe obchodovat,“ řekl Ricardo směrem ke mně a odešel.

Stejná scéna se opakovala ještě čtyřikrát – každý den, než přijela moje rodina.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black - 11. kapitola: