Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black (1. kapitola)

21.12.2010 (07:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3931×

Rychle jsem se otočil, abych zjistil, co se stalo. O zeď se opírala nějaká holka, v ruce držela prázdný kelímek a nohu měla bolestně přizvednutou od země. Asi jsem ji svou nepozorností přišlápl, ona se lekla, vylila na mě svoje pití a spadla na zeď.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se jí a kontroloval jsem její zranění.

„Jo, což se asi nedá říct o tvém tričku,“ odpověděla trochu provinile.

„S tím si nedělej hlavu. Je to moje vina, měl jsem dávat pozor. Tak promiň,“ omluvil jsem se jí potichu a odešel jsem.

Ani tato náhodná situace mě nevytrhla z mé trvale špatné nálady. Vyšel jsem ven a posadil jsem se na jednu z laviček. Moře bylo velmi blízko, slyšel jsem jeho dunění... Tenhle večer byl už asi dávno ztracený, tak na co se trápit v společnosti lidí, které neznám a kteří pro mě nic neznamenají. Zvedl jsem se, nechal jsem diskotéku za sebou a pomalým krokem jsem vyšel moři vstříc.

S rukama v kapsách jsem přemýšlel o svém životě. O svém stereotypním životě. Skoro jsem cítil svoji vlastní nudu. Bezvýchodnost situace. Důvod, proč dál žít. Byla to taková ta nálada, kdy žijete obklopeni lidmi, které milujete, ale stejně si připadáte nekonečně sami. Bylo to, jako když si kolem vás všichni povídají ty nejzábavnější vtipy, ale vám absolutně není do smichu. Nechtěl jsem nikomu přidělávat starosti, a tak jsem byl co nejčastěji sám. Zrovna jako teď.

Zvuky moře se přibližovaly a já jsem nasál slaný mořský vzduch. Pachuť soli mi zůstala na jazyku a já jsem měl dojem, že je to příchuť mého vlastního života.

Měsíc ozářil obzor i vlny na kamenité pláži. Přistoupil jsem blíž a sledoval jsem moře. To, s jakou silou přivede každou vlnu ke břehu. To, jak pořád dokola opakuje jeden a stejný děj, a přesto to nikdy neudělá dvakrát stejně. To, kolik pocitů se v něm střídá...

Záviděl jsem mu jeho život. Žárlil jsem na to, jak může omývat kteroukoli pevninu. Možná právě teď na své druhé straně otevírá svůj domov někomu stejně smutnému jako já. Ta myšlenka mě skoro povzbudila.

Kolik hodin už jsem strávil mými úvahami. Kolik dní už jsem proseděl u moře. Kolikrát jsem pozoroval východ slunce a přál jsem si, aby mě spálilo na popel. Ale i přes moje tužby jsem nikdy nenašel tolik odvahy, abych je dovedl až do konce. Věděl jsem, jak moc bych tím ublížil rodině. Bylo mi jasné, že bych jim zasadil ránu, kterou by možná nedokázali snést. A tak jsem pořád chodil po světě, i když mě to nečinilo šťastným. Jenomže v životě nejde jen o naše štěstí, že ne?

Přesto, co já vím o životě. Za sedm let nedokážeme poznat vše. Ani stovky knih, které jsem přečetl, abych se zabavil, nikdy neobsáhnou to, co ví svět. Moudrost všech dávných i současných autorů mi ale stejně nepomohla v hledání smyslu života. A proto se ptám: proč jsem na tomto světě?

Věřím, že každý člověk na Zemi je tu proto, aby vykonal něco důležitého, aby nějak přispěl do historie světa. A protože každý vyniká v ničem jiném, musíme svůj úkol najít sami. Vlastně jsem si občas připadal, jak bych byl jen figurka, se kterou si ti nahoře hrají nějakou svojí hru. Padla jednička, posuň se vpřed. Teď čtyřka, dvě kola nehraješ.

Slunce se pomalu vyhouplo na obzor. Nevšiml jsem si, kolik stihlo při mých úvahách uplynout hodin. Je čas jít domů.

Lehkým poklusem jsem vyrazil k našemu domku na druhé straně pobřeží nad velkými útesy. Oběhl jsem dům zezadu z lesa a skočil jsem rovnou do svého pokoje. Když se mi zklidnilo srdce, slyšel jsem zezdola několik hlasů.

„Měli bychom ho poslat někam pryč,“ navrhla Andie.

„Kam jako?“ ptal se táta.

„To je jedno. Ať cestuje, ať se seznamuje, hlavně ať žije,“ vzdychla Andie.

„Myslíš, že je dobrý nápad ho nechat jet někam samotného?“ zeptal se Carlisle skepticky.

„On se tady trápí! Potřebuje něco dělat,“ zdůrazdnila Andie.

Chvíli bylo ticho.

„Co takhle aby zajel navštívit Siobhan a Liama do Irska?“ začala opatrně Esmé.

„To zní dobře, může se seznámit s Maggie, poznat novou zemi, uvolnit se...“ souhlasila mamka Nessie.

„Tak dobrá, večer mu to navrhneme,“ ukončil debatu Carlisle.

„Neni třeba čekat do večera, Luke je nahoře,“ odvětil Edward a přistihl mě, jak je poslouchám.

„Luku!“ zavolal mě táta.

S povzdechem jsem seskočil z postele a seběhl jsem ze schodů. V obýváku byli všichni kromě Alice, Jaspera, Rose, Emmetta a Ryana.

„Luku, co říkáš, že bys zajel třeba na týden do Irska?“ zeptal se mě táta.

Jenom jsem pokrčil rameny. Bylo mi to vážně jedno, jestli budu sám tam nebo tady. Otočil jsem se zpátky ke schodům a došel jsem nahoru, abych si sbalil věci. Házel jsem je zrovna do batohu, když do pokoje opatrně strčila hlavu Andie.

„U Siobhan to bude prima. Carlisle jim volal, prý se na tebe už moc těší a připraví si pro tebe nějaký program,“ řekla mi.

Opět jsem pokrčil rameny a nepřestával jsem s balením. Andie vešla dál do pokoje, chytila mě za ruku a otočila si mě čelem k sobě.

„No tak, Luku,“ podívala se mi vážně do tváře. „Snaž se aspoň trochu si to tam užít.“

„Jo, pokusím se,“ odpověděl jsem jí monotónně.

„Nechceš, abych s tebou jela já? Nebo Alex?“ nabídla mi.

„Ne,“ odvětil jsem a na okamžik jsem přestal s balením, abych jí důrazně do očí pověděl: „Já se s tím nějak srovnám, Andie. Nemusíš se tolik starat.“

Trochu jí moje odpověď zaskočila a pak lehce ublíženým tónem dodala: „Já se starám ráda.“ Nechala mě v pokoji samotného a odešla. No, to jsem to zase zvoral. Kopu všude okolo a kazím život každému, kdo se mnou promluví. Bude dobře, že na chvíli vypadnu.

Na nic jsem nečekal, najedl jsem se, Alex mě odvezl na letiště a namířil jsem si to směr Irsko. Cesta letadlem mi uběhla celkem rychle. Připadal jsem si tak nějak svobodně, jako by ze mě část těžkých okovů spadla. Na chvíli jsem měl chuť jen v Dublinu přesednout na jiné letadlo a letět někam dál, do neznáma. Jenomže jsem věděl, že by mi to stejně neprošlo, a tak jsem vystoupil, abych posléze zamířil k třem zvláštním lidem s cedulí Luke Black.

Napravo stále žena ohromujícího vzezření, zřejmě Siobhan, vedle ní muž s nepřípustným obličejem, Liam, a podle nimi malá slečna s pružnými rudými kudrnami, kterou jsem znal pod jménem Maggie. Nesměle jsem k nim vykročil a pokusil jsem se ze sebe vykřesat alespoň malou známku úsměvu. Soudě podle nezměněného výrazu celé rodiny se mi to nepovedlo.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem je opatrně.

„Ahoj, ty budeš Luke,“ ujala se slova žena. „Já jsem Siobhan, tohle je Liam a tady Maggie.“

„Těší mě,“ odpověděl jsem a potřásl jsem si s nimi rukou.

Odvedli mě na parkoviště, kde jsme nasedli do černého sedanu a vyrazili jsme na cestu. Maggie se mnou seděla na zadní sedačce a lehce ke mně cukala očima, asi se chtěla na něco zeptat, ale neměla příliš odvahu. Koukal jsem se z okna, jak krajina kolem nás ubíhá. V autě panovalo podivné ticho.

„Luku, už jsi byl někdy v Irsku?“ zeptala se později Maggie.

„Ne, teď je to poprvé,“ odpověděl jsem nezaujatě.

„Určitě se ti tady bude líbit,“ přidala se i Siobhan.

Normálně bych jen řekl: „Hm.“ Nebo bych pokrčil rameny. Jenomže jsem si uvědomil, že to není zrovna dvakrát slušné, a tak jsem s předstíraným souhlasem dodal: „To taky doufám.“

Dojeli jsme až k jejich dřevěnému domku uprostřed lesa. Maggie mě doprovodila do mého pokoje a dala mi trochu klidu, abych se tu mohl porozhlédnout. Byl to pokoj v patře s dřevěným stropem a střídmým vybavením v anglickém stylu. Hodil jsem si oblečení do prádelníku a několik důležitých věcí k posteli a zadíval jsem se z okna.

Všude za oknem byl temný les. Tmavě zelená se měnila v několik dalších odstínů: v nefritově zelenou, žlutozelenou, khaki a světle zelenou. Zhluboka jsem se nadechl. Mysli optimisticky. A začni hned, poručil jsem si. Tak jo, tady by se mi mohlo líbit.

Sešel jsem za nimi dolů do místnosti a pokusil jsem se zapomenout na svůj splín. Přece jen je to změna. A změna je život.

Ještě toho odpoledne jsme společně vyrazili do nedalekého města, kde mě Liam oslnil svou znalostí místní historie, nejspíš proto, že všechny tyto doby zažil a sám se některých událostí účastnil. Místní hrad byl okouzlující a nejvíc mě strhla atmosféra celého místa. Musel jsem uznat, že jsem během celé doby neměl čas myslet na svoje špatné nálady. Líbil se mi způsob, jak mě přijali k sobě do rodiny.

Změna k horšímu nastala, když jsem si v noci odešel lehnout. Ležel jsem jen v posteli a nemohl jsem usnout. A tak jsem měl zase spoustu času, abych se poddal znuděnému způsobu svého života. Na nějaké smutnění jsem mohl zapomenout, protože ráno mě přišla aktivní Maggie vzbudit a pověděla mi, co se chystá na dnešní den.

Kouzlo irské přírody a především Siobhaniny rodiny mě brzy strhlo s sebou a já jsem cítil, že přece jen můj život ještě není tak úplně ztracený a že jde především o to s tím bojovat. Sám jsem se potom zapojoval do organizace dalších výletů a je evidentně potěšilo, že už ze mě není taková troska jako ta, co za nimi před týdnem přijela.

Poslední večer před odjezdem jsem si s nimi ještě sedl k čaji, který jsem pil samozřejmě jen já, a povídali jsme si o starých časech. Když mi začali vyprávět o střetu s Volturiovými, který proběhl před několika lety kvůli mojí mamince, zjistil jsem, že mi o něm naši neřekli zdaleka tolik informací jako teď Siobhanina rodina. Napjatě jsem poslouchal jejich vzpomínky a připadal jsem si, jako bych to celé prožíval já sám.

Sbalil jsem si všechny věci a lehl jsem si do postele, abych tu strávil poslední noc. Vyspal jsem se dosyta, naposledy jsem se rozloučil se svým pokojíkem a nechal jsem Siobhan, aby mě odvezla na letiště. Poděkoval jsem jim za trpělivost a nasedl jsem do letadla.

Když jsem osaměle seděl na pohodlné sedačce u okénka, byl jsem rád, že jsem nakonec jel. Irský klan mě naučil, jak mám začít žít a já jsem se rozhodl, že se o to pokusím. Připadalo mi, že svět konečně zase má nějaký smysl. Jako bych teprve pochopil, že smyslem života je žít.

Naši mě vyzvedli na letišti v Reykjavíku a všimli si, že už nemám tolik prázdnoty v očích. Samozřejmě to nebyla taková změna mezi tím, jakým jsem byl, a tím, jakým jsem teď. Jednalo se spíš o vnitřní změnu, která se nutně musela projevit, i když jen nepatrně.

Cestou domů jsem alespoň trochu mluvil, už to byla změna oproti mému zamlklému výrazu předtím. Popsal jsem našim, co všechno jsme v Irsku podnikali, a viděl jsem, že se jim trochu ulevilo.

Doma mě šťastně přivítala Andie a taky Ryan. Jeho smích byl jako lék na strhanou duši. Jako by mě sešil dohromady. Jako by tu už nemusely být žádné řetězy, které by mě držely dohromady.

Uvelebil jsem se ve svém pokoji a na zeď jsem si pověsil několik fotek, které jsem v Irsku nafotil. Nejvíc se mi líbila ta, na které jsme všichni společně před tím hradem. Vedle té jsem umístil fotku Maggie, protože vím, že u té fotky si vždycky vzpomenu na to, co mi řekla: „Nauč se slzami v očích smát, nauč se rozdat všechno a nemít nic, pak poznáš, že stojí za to žít.“

Zhasnul jsem v pokoji a šel jsem spát. Zítra jdu zase do školy. Od teď je to pro mě ale výzva: snažit se každý den prožít nějak zábavně. Prostě se nikdy nenudit. I když jsem pořád cítil svoji původní stránku, věděl jsem, že se musím pokusit ji překonat.

Nasedl jsem do našeho auta a s Andie a Alexem jsme dojeli do školy. Rozloučil jsem se s nimi a vyrazil jsem do třídy, abych absolvolal svoji hodinu islandské literatury. Jenomže tentokrát to bylo jiné. Poslouchal jsem, pečlivě jsem si psal zápisky a snažil jsem se aktivně zapojit do výuky. A bavilo mě to!

Když už jsem věděl, jak na to, přišlo mi docela jednoduché žít zajímavě. Škola mi najednou nepřipadala podivně mdlá. Hledal jsem na všem to pozitivní a to mi dost pomáhalo.

Takhle to běželo celé týdny. Dokonce jsem se začal učit hrát na klavír, v čem mě rodina dost podporovala a děda Edward se rád ujal role mého učitele. Moc mi to nešlo, což mě ale potěšilo, a trénoval jsem o to usilovněji. Andie měla radost, že se zrovna učím její oblíbenou skladbu, a každý večer seděla vedle klavíru a usmívala se na mě.

Ve škole jsem se začal zdravit s několika lidmi, i když nikdy nedošlo na víc než pár zdvořilostních vět. Andie a Alex zapadli do nové školy mnohem lépe. Přál jsem jim to, vždyť já se také dost snažím.

Přihlásil jsem se na večerní turnaj škol. Zase jsem předstíral, že běhám hodně pomalu, a čekal jsem před bránou na přihrávku. Ta ale nepřicházela. Můj spoluhráč v červeném rozlišováku mi zrovna posílal míč, a tak jsem se pro něj vydal. Všiml jsem si, že pro něj běží i hráč z druhého týmu, a tak jsem trochu přidal, abych tam byl první. Nestihl jsem ale zaznamenat, že se zezadu přiblížil ještě jeden hráč. Srazil jsem se s ním, až jsme oba skončili na zemi. Cítil jsem, jak mi něco ledového sjelo po kůži. Podíval jsem se na ruku, přes kterou se mi táhlo asi třícentimetrové tržné zranění, které mi ten kluk způsobil asi svým náramkem. On měl asi taky nějaké zranění.

Pomohl jsem mu na nohy a odešli jsme společně do umývárky. Strčil jsem ruku pod studenou vodu a čekal jsem, až se mi krev srazí. Vycházeli jsme společně z koupelny a najednou mi někdo skočil kolem krku.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black (1. kapitola):