Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love Times Three - 1. kapitola

18.11.2010 (20:15) • DreaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1321×

1. kapitola

„Isabello! Bello, pospěš si, za hodinu nám letí letadlo,“ volala na mě Kathleen z obýváku. Seděla jsem ve svém pokoji, v ruce svírala stříbrný přívěšek „A“ a vzpomínala na společně prožité chvíle. Vzpomínala jsem na Aarona, tak jako každý den poslední měsíc. Byla to má první a zatím poslední láska, kterou však už nikdy neuvidím. Všechny sny o společné budoucnosti zničil jedinou větou „Už tě nemiluji.“ Větou, která říkala vše. Nechal mě stát uprostřed tanečního parketu a mířil pryč z mého života. Před měsícem zmizel a jeho otec tvrdil, že se odstěhoval do Skotska. Nemohla jsem to tady ve Forks vydržet. Všechno mi ho tady připomínalo. Park, ve kterém jsme se poprvé potkali. Lavička u školy, na které mě poprvé políbil. Dokonce i můj pokoj, kde jsme každý večer leželi a povídali jsme si. Ale nejvíce mi ho připomínala budova, do které jsem každý den musela vcházet. Připomínala mi ho škola. Jídelna, ve které jsme společně obědvali, třída, ve které jsme se každý den pokoušeli poslouchat výklad učitele dějepisu a ze všeho nejvíc mi ho připomínala tělocvična. Ano, tělocvična bylo to místo, kde mě v den školního plesu opustil. Zkrátka mi ho připomínalo celé Forks.

Rozevřela jsem dlaň a prohlížela si stříbrný přívěšek. Už se nemůžu dále trápit. Musím začít nový život. Musím začít nový život bez něj. Postavila jsem se, ještě naposledy jsem si prohlédla přívěšek a ten jsem potom schovala do mé malé černo-zelené šperkovnice s mašlí. Na rameno nahodila svou tašku a naposledy se porozhlédla po pokoji. Celý půl rok to tady neuvidím. Já, Kathleen a Jeremy ještě dnes odlétáme k tátovi do Paříže. Jediná Caroline, která si tady našla lásku, zůstává. Taky bych chtěla mít takového Edwarda. Každý den za ní chodí a tráví s ní skoro každou chvilku. Carol se má skvěle. Stiskla jsem kliku, otevřela dveře svého pokoje, vyšla jsem ven a na celý půl rok jsem je zase zavřela.

Seběhla jsem schody a tam už na mě čekala celá moje rodinka.
„Bell, a déle ti to trvat nemohlo?“ zeptala se mě Kathleen. Stála s Jeremym u dveří, na sobě svůj kožený kabát a vedle ní stály kufry. Na gauči na mě čekala má sestřička Caroline a okolo pasu ji objímal Edward. Musím říct, že si umí vybrat, on je opravdu kus.
„Bell, sestřičko, pojď ke mně,“ řekla mi moje starší sestra a rozevřela náruč. Rozběhla jsem se a skočila jsem přímo mezi ni a Edwarda. Objala jsem jednou rukou sestru a druhou jejího přítele.
„Mám vás ráda. Oba. Doufám, že když se za půl roku vrátím, ty,“ koukla jsem se na Carol, „budeš pořád tak šťastná jako jsi teď a tebe,“ obrátila jsem se k Edwardovi, „tady pořád uvidím.“ Cee si mě přitáhla a objala mě.
„Mám tě ráda, Belli,“ zašeptala mi do ucha a políbila mě na tvář. Nevydržela jsem to a přes spodní víčko mi přetekla první slza. Pořádně jsem ji stiskla a brečela jí do trička. Potom jsem se odtáhla a usmála jsem se na ni. Otočila jsem se k Edwardovi a objala jsem ho.
„Jsem ráda, že tě sestra má,“ zašeptala jsem mu do ucha. Pořádně jsem ho stiskla a chvíli jsem ho držela. Po chvilce – aby Carol nežárlila – jsem ho pustila, zvedla jsem se a naposledy jsem objala Bell. Potom jsem si jen oblékla bundu, vzala jsem si svou tašku a kufr a vyrazila jsem s Kathleen do auta.

Jeremy se pomalu šoural za námi. Jemu se taky evidentně nechtělo, ale když jsme se ho ptali, jestli tady nechce s Edwardem a Caroline zůstat, odpověděl, že jim tady nebude dělat křena.
„Jere, opravdu s námi nemusíš jezdit,“ přesvědčovala jsem ho v autě. Ještě si to může rozmyslet. Do letadla vůbec nastoupit nemusí.
„Ne, to je v pohodě. Chci ti pomoct, jsi moje malá sestřička a nemůžu se dívat na to, jak se kvůli němu trápíš. Ve Francii si to užijeme. Přes den budeš chodit s Alice na nákupy a večer si spolu všichni tři budeme užívat. Co na to říkáš?“ zeptal se mě. Usmála jsem se a přikývla.

Ještě jsem nezmínila Alice. To je má nejstarší sestra, která se odstěhovala k mému otci do Paříže. Moje maminka po porodu zemřela a otec to nemohl snést, a tak se i se mnou a mými sourozenci přestěhoval do Evropy. Když mi bylo deset, Caroline a Jeremymu dvanáct a Alice čtrnáct, vrátili jsme se zpět do Forks k mámině sestře Kathleen. Otec je velice uznávaný právník a hodně pracoval a na nás bohužel neměl čas, tak jsme to vyřešili takhle. Před dvěma lety, když bylo Alice osmnáct, se odstěhovala k tátovi a šla studovat módu. Každý rok tam jezdíme na letní prázdniny, ale tento rok – jelikož jsem na něj ve Forks pořád myslela a truchlila jsem – tam jedu zapomenout na celý jeden půl rok. Alice mi zařídila praxi u její šéfky, takže budeme pracovat společně. Jeremy si našel nějaký francouzský taneční klub a zrovna když nebudu s Alice, budu s Jerem chodit tam. Tanec miluju odmalička, ale na ostatní sporty jsem levá. Asi uprostřed prázdnin bych se měla ve Francii setkat i s Edwardem a jeho rodinou. Je mi líto, že Caroline musí zůstat ve Forks sama, ale s Edem jet nechce. Jeho rodinu jsem ještě nepoznala. Car říká, že jeho matka je hrozně milá a hodná a otec také. Má ještě dva bratry. Ten jeden je velký vtipálek, ale ten druhý s ní moc nemluvil. Jeho sestra Rosalie – jediné jméno, které jsem si zapamatovala – se také jako bratr drží stranou, ale není to tak hrozné.

„Belli, Bell, už jsme tady,“ slyšela jsem. Vrátila jsem se zpět do reality. Byli jsme v podzemní garáži Seattleského letiště. Musela jsem se nějak zamyslet, protože si naposledy pamatuju ceduli s nápisem: „Děkujeme za návštěvu městečka Forks.“ Protáhla jsem si ztuhlé ruce a nohy a poté jsem vystoupila z auta. Jeremy už vytahoval naše věci z kufru auta.
„Bello, teda obdivuju tě – spát s otevřenýma očima, to se teda jen tak nevidí,“ řekl Jeremy, když si mě všiml a začal se hlasitě smát.
„Jeremy, nech Bellu, asi se jen zamyslela. Na co jsi vlastně myslela, Bello?“ zeptala se mě Kathleen a podala mi mé kufry. Před Jeremym mi sice pomohla, ale tahle otázka byla teda podpásovka. Vydali jsme se směrem k odbavení.
„Vlastně jsem přemýšlela jen o blbostech – o škole, nesmrtelnosti brouka, o Alice, o tátovi, o Caroline, o Jeremym, možná trošku o Aaronovi, ale jinak o samých blbostech,“ snažila jsem se vyhnout úplné odpovědi a to mi nakonec Kathleen dopřála.
„Bells, do Francie jedeme hlavně kvůli tobě. Slib mi, že od té doby co vzlétneme, zapomeneš na svůj život a začneš všechno znova. Slib mi to, prosím,“ prosila mě Kathleen. Jeremy byl už pěkně před námi.
„Budu se snažit. Není to tak lehké. Víš, byli jsme spolu hrozně dlouho. Neříkám, že to půjde tak lehce, ale budu se snažit,“ s tím jsem se otočila a rozběhla jsem se, abych dohnala Jeremyho.

„Víš, Bells, chtěl bych ti něco říct. Já jsem si totiž tak trochu našel ve Forks holku,“ řekl mi pomalu Jer, když jsem ho dohnala. Nejspíš si vybral takovou chvíli, kdy by tam nebyla Kathleen.
„Fakt? Tak to je super. A jak se jmenuje? Znám ji?“ vychrlila jsem na svého bratra.
„Bells, zpomal. Neznáš ji. Jmenuje se Mischa a se sestrou Lucy se k nám do města přestěhovaly teprve nedávno. Mám její fotku v mobilu, můžu ti ji ukázat, jestli chceš,“ zeptal se mě Jeremy. No jasně, můj bratr má holku a já, že bych ji nechtěla vidět?
„Jasně, sem s ní!“ zavelela jsem a začala jsem se hlasitě smát. Jeremy vytáhl svůj černý blackberry a chvíli do něj ťukal. Potom mi ho podal. Na displeji byla mladá blondýnka s jemně vlnitými vlasy kousek pod ramena. Její pleť byla velmi světlá a oči barvy rozbouřeného moře.
„Líbí? Podle mě je úplně úžasná. Její sestra je taky blondýnka, ale není tak pěkná jako ona. Seznámili jsme se ve škole a víš, jak jsem minulý týden byl s kamarádem venku? Vlastně jsem byl s ní. Má úžasný smysl pro humor a hlavně se směje mým vtipům. Její smích je jako tisíc zvonečků a vypadá jako anděl. Až se vrátíme, musím tě s ní seznámit, je skvělá,“ řekl mi a já jsem na něj koukala s otevřenou pusou. Toto jsem od Jeremyho nikdy neslyšela. Když jsem se vzpamatovala, odpověděla jsem mu:
„Vážně se s ní ráda seznámím, ale myslím, že hlavně kvůli ní bys měl zůstat tady. Jestli tě má ráda, bude ji mrzet, že na půl roku zmizíš. Věř mi, Jeremy, budeš potom hodně nešťastný, když ji uvidíš s někým jiným,“ radila jsem mu. Byla to pravda. Ta holka byla fakt pěkná a nejeden kluk by se za ní ohlédl. Caroline s námi nejela jen proto, aby tady Edward nezůstal sám. Byl to fakt kus a každá ho chtěla.
„Bells, neboj, ona není taková. A i kdyby, na prázdniny jsem ji pozval do Francie. Souhlasila, přijede tam i se sestrou. Zapomněl jsem ti to říct,“ odpověděl a usmál se. Byla jsem ráda, že je můj bratr šťastný. Když byl šťastný on, byla jsem i já. Stejně tak to bylo i s Caroline. Kathleen nás po chvilce dohnala a šla koupit letenky.

Jelikož jsme se definitivně rozhodli teprve včera, nestihli jsme zarezervovat letenky. Bohužel byly volné tři místa, ale ne vedle sebe. Jeremy s Kathleen seděli někde vepředu a já jsem sama seděla vzadu. Zatím se vedle mě nikdo neobjevil, a tak jsem doufala, že bych potom mohla zavolat Jeremyho, aby si sedl vedle mě.

Vtom ale uličkou procházela nádherná dívka. Její hnědé vlasy se vlnily až po pás a sem tam jimi prosvítalo pár blond proužků. Byla vysoká a její postava byla štíhlá. Kůži měla ještě světlejší než já a to já už jsem byla skoro albín. Jejímu obličeji dominovaly plné rty, úzký nos a velké oči, jejichž duhovky měly barvu rozteklého zlata. Bylo to zajímavé, měla stejné oči jako Edward. A vlastně, když se tak zamyslím, byla dost podobná Edwardovi. Nádherná, její kůže je světlá a duhovky mají barvu rozteklého zlata. Přišla až ke mně a její obličej ztvrdl.

„Mademoiselle Katarina, co tady děláte?“ zeptala se mě a tvářila se jako bohyně pomsty. Mademoiselle Katarina? Asi si mě s někým spletla.
„Ne, nejmenuju se Katarina, jsem Isabella, asi jste si mě s někým spletla, slečno,“ odpověděla jsem jí. Na tváři se jí objevil zmatek.
„Ne, jsem si jista, že jste Katarina. Na tu ženu bych nikdy nezapomněla,“ řekla a opět svůj obličej stáhla do tvrdé masky.
„Ne, opravdu nejsem Katarina. Jsem Isabella Swanová. Opravdu jste si mě s někým spletla,“ ujišťovala jsem dívku nebo spíše ženu. Vypadala tak na devatenáct let, ale její křivky byly velmi ženské. Nadechla se a na pár sekund zavřela oči. Potom je otevřela a své rty roztáhla do nádherného úsměvu.

„Dobře, Isabello, ráda vás zase poznávám,“ řekla a dala obrovský důraz na slovíčko zase. Nastavila mi ruku a já jsem ji přijala. Byla velmi chladná, stejně jako ta Edwardova.
„Já Vás také, slečno,“ odpověděla jsem a usmála jsem se na ni.
„Jsem Evelyn,“ sdělila mi své jméno a sedla si vedle mě.
„Kam vlastně letíte, Isabello?“ zeptala se mě s neskrývaným zájmem.
„Do Francie, vy také?“ zeptala jsem se jí. Oslovila mě mademoiselle, určitě byla z Francie.
„Oui, mademoiselle. Jsem Francouzka, proč tam letíte vy?“ zeptala se mě. Zaváhala jsem, co jí mám povědět? Že mě opustil přítel, a tak utíkám do Francie, abych na něj zapomněla?
„Letím tam na půl roku na dovolenou. Letí se mnou i má teta Kathleen a můj bratr Jeremy. Jsou někde vepředu,“ vymyslela jsem si to první, co mě napadlo. Vlastně to byla i celkem pravda.
„Oui, Francie je nádherná, ale Amerika také. Právě jsem zde strávila dva nádherné měsíce,“ začala vyprávět. Byla jsem z ní unešená. Ale proč si mě na začátku spletla s Katarinou? A kdo je vlastně Katarina? Dostala jsem hrozné nutkání se jí na to zeptat.

„Evelyn? Mohu se vás na něco zeptat?“ spustila jsem. Přikývla a řekla:
„Oui, bien sur.“ Má opravdu malá znalost francouzského jazyka mi napověděla, že souhlasila.
„Kdo je vlastně ta dívka nebo žena, s kterou jste si mě spletla? Kdo je Katarina?“ zeptala jsem se jí.
„Á, Katarina,“ řekla a zamyslela se, „Katarinu jsem už dlouho neviděla. Je to jedna žena z mé minulosti. Zamilovaly jsme se do stejného muže, pak se o něj praly a nakonec vyhrála ona, nic složitého,“ odpověděla bez zájmu, ale bylo vidět, že tuto ženu nemá v lásce za to, co jí udělala.
„Aha,“ lepší odpověď mě nenapadla.
„Víte, Isabello, jste si s Katarinou velmi podobné, vlastně jste na vlas stejné,“ řekla mi a u toho si mě přeměřovala. Zajímalo mě, kdy se to stalo?
„Můžu se zeptat, kdy to bylo? Kdy jste Katarinu viděla naposledy?“ zeptala jsem se jí. Velmi mě to zajímalo, musí to být nedávno, není zase tak stará.
„Hodně dávno,“ odpověděla mi a u toho se jemně začala smát. Asi mi unikl nějaký vtip.
„Nemůže to být tak dávno. Nejste přece tak stará, aby to byla nějak extra dlouhá doba,“ konstatovala jsem.
„Je mi dvacet tři, Isabell, v tu dobu mi bylo asi šestnáct,“ odpověděla. Dvacet tři? To není možné, vypadá na devatenáct. Už jsem to nechala být. Ještě chvíli jsme si s Evelyn povídaly, ale já jsem nakonec usla.

Probudilo mě šeptání do ucha.
„Mademoiselle Isabello, je čas vstávat, za chvíli přistaneme na letišti ve Francii,“ slyšela jsem Evelynin hlas. Zívla jsem a potom otevřela oči. Měla pravdu, za chvíli začala letuška hlásit, že přistáváme na letišti v Paříži, že je venku dvacet stupňů, je 15:00 a slunce nesvítí. Za chvíli letadlo se zaduněním dosedlo na runway a všichni začali hlasitě tleskat. Evelyn se postavila a posbírala své věci.
„Isabello, těšilo mě a doufám, že se ještě někdy potkáme,“ řekla mi s obrovským úsměvem.
„Ano, také v to doufám, Evelyn,“ odpověděla jsem. Ještě jednou se na mě zeširoka usmála a potom odešla.

Takže doufám, že se vám první kapitola líbila. Jelikož je to má první povídka, tak Vás prosím o jakýkoliv komentář (ať už je dobrý či špatný). DreaCullen

Autor: DreaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love Times Three - 1. kapitola: