Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love the way you lie 9. kapitola

14.04.2011 (22:00) • MartinaBlack • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2783×

9. kapitola

Pohled Jacoba:

Ležel jsem v posteli a přemýšlel.

Už je to skoro měsíc od těch událostí s Nessie. Mojí milovanou, dobrosrdečnou a nádhernou Nessie. Ale ona je pryč. A mě není souzeno s ní být. A proč? Možná by někdo čekal, že řeknu, že kvůli mně, ale můžou za to Volturiovi. Jeden upír na mě vyslal takovou schopnost, abych byl neuvěřitelně moc vzteklý a mlátil ji. A proč? Prý chtěl vidět, co vydrží vlkodlak.  Uvnitř jsem tím trpěl. Teda teď trpím ještě víc. Ona je pryč. Ani si mě nechtěla vyslechnout, nenechala si to vysvětlit. Předtím než odjeli, prosil jsem Edwarda skoro na kolenou, ať jí to vysvětlí. Edward jí to vysvětlil, ale nedávno mi volal, že je na tom Nessie psychicky špatně. Že prý má strach. Strach ze mě. I když ví, že já jí nic neudělám. Teď už ne.

Takže abych to shrnul:  Je nám oboum s Renesmé tak strašně, že už to víc nejde.

Jsem sám v našem domě v Los Angeles. Nejraději bych se vrátil domů za smečkou a za tátou, což taky plánuji brzo udělat. Nejprve, ale musím podat výpověď v práci, prodat dům…

Zvednul jsem se z postele a šel udělat tu každodenní rutinu, která se stala mučením. Dal jsem si sprchu, něco si snědl. Každá část domu, každý kus nábytku mi připomíná Nessie. Ani nevím, co mě bolí víc, jestli vzpomínky na to, jak jsem jí ubližoval, nebo vzpomínky na krásné časy, co jsme spolu prožili.

Za chvíli jsem odešel do práce. Přemýšlel jsem, jestli mám dát dneska už výpověď. Jo, udělám to. Odjedu domů do La Push. Budu tak Nessie nablízku. Není ani minuta, co bych na ni nemyslel, už z toho nemůžu.

…

Dobaloval jsem poslední věci do kufrů a vzpomínal jsem na ty časy, kdy jsme si ten dům koupili. Původně jsme si chtěli koupit dům v Seattlu, abychom byli blízko rodinám, ale nakonec jsme se rozhodli pro Los Angeles. Nessie to tu milovala. Ach Nessie…

Klíče od domu jsem předal realitce, která dům bude prodávat. Naposledy jsem se na něj podíval a povzdechl jsem si. Naložil jsem si kufry do BMW a vydal se na cestu domů.

…

Cesta mi trvala tři dny. V noci jsem ani nespal, zvykl jsem si nespat, od té doby, co Nessie odjela. Nemohl jsem.

Dorazil jsem do La Push a zaparkoval svoje auto vedle tátového. Byl to trochu rozdíl.

Z domu mě vyběhla vítat moje sestra Rachel. Bylo jí po mě smutno.

Moje rodina naštěstí nevěděla nic, co jsem za poslední dva měsíce prováděl. Asi by mi to neodpustili. Nikdo mi to neodpustí, s tím budu muset žít celou věčnost.

Šli jsme spolu do domu a já se přivítal s otcem. Oni věděli, že jsme se s Nessií rozvedli, nevěděli ale proč. A já opravdu nebudu ten, kdo by jim to říkal. Ať to vysvětlí Volterra. Oni jen kazí život.

Táta, Rachel i Paul se ze mě snažili vypáčit, co se vlastně stalo. Marně.

Už jsem neměl na to, abych je poslouchal, a tak jsem se šel projít na pláž. Díval jsem se na čisté moře a západ slunce a vzpomínal, jak jsme se tady s Nessie před pěti měsíci vzali. To nám to manželství vydrželo opravdu dlouho, pomyslel jsem si hořce a setřel si slzy. Sakra, Renesmé mě dohnala i k slzám. Vlastně ona za to nemůže. To Volturiovi. Vytáhl jsem z kapsy džín mobil a vytočil Edwardovo číslo.

„Ano Jacobe?“ byl zvyklý. Volal jsem mu skoro každý den. Musím se přesvědčit, že je Nessie v pořádku.

„Edwarde. Jen ti chci oznámit, že jsem v La Push.“

„Opravdu? No, nejsem si jistý, že je dobrý nápad, abys za ní chodil, dneska měla hysterický záchvat z toho, že našla někde tvoji fotku.  Promiň…“

„Edwarde…“ bolest v mém hlasu mohla být i hmatatelná.

„Ach Jacobe, je mi to tak líto. Nejradši bych všechny Volturiovi pozabíjel, stejně jako jsme zabili jeho.“

Mluvil o tom upírovi, který mě svou schopností nutil dělat to všechno.

„Ona má vážně takový strach?“ zašeptal jsem.

„Obávám se, že ano,“ povzdechl si Edward. „Chodí k psychologovi.“

„Snad jí to pomůže,“ řekl jsem.

„No… zatím teda moc ne,“ odpověděl.

„Zavoláš mi, až se situace zlepší?“ otázal jsem se.

„Samozřejmě že ano,“ slyšel jsem jeho úsměv. Pak to položil. Strčil jsem mobil do kapsy a dál zíral na západ slunce. Asi jsem měl halucinace, ale v šumu moře ke mně doléhal křik Renesmé, stejný křik, jako když jsem ji naposledy uhodil…

Pohled Renesmé:

Seděla jsem na zahradě v altánku a dívala se do lesa přede mnou. Po tvářích mi samovolně stékaly slzy. Už jsem je nevnímala. Nechtěla jsem. Už jsem chtěla zapomenout. Na tu bolest, co mi působil a jak jsem si myslela, že to byl on. Že já jsem ta špatná. Nebyla jsem to ani já a ani on. Prostě někdo mi nechtěl dopřát ani trochu štěstí. A já blb ještě požádám o rozvod. Ale… Já bych s ním už nemohla déle být. Nemohla bych, protože… ten strach! Já vím, nedělal to on, ale jak to mám vysvětlit sobě? Tam někde v mozku se to prostě usídlilo a nechce to odejít. Jak já bych ho chtěla mít u sebe, ale copak můžu? Asi bych se zbláznila. Myslím, že bych křičela, aniž by něco řekl. A to by jeho pohled mohl být víc jak milý.

Všechno je špatně. Úplně všechno. Ani ten psycholog mi nepomohl. Samý kecy, co vážně nezabírají. A co se stalo nedávno? V kufru, v kapsičce, jsem našla… našla jsem jeho fotku. Měla jsem záchvat. Musel přijít Emmett, aby mě silou uklidnil. Klepala jsem se ještě hodinu po tom. Prostě, musím přiznat, že už nejsem jako dřív. Ta sebevědomá, pořád krásná, dokonalá Renesmé. Teď jsem jenom nicka, která s nikým ani nemluví.

…

V noci se mi zase zdál sen o nás dvou. Krásně to začíná, hnusně to končí. Tak se to dá popsat. Ráno jsem se jenom letmo podívala na budík. Zase tak brzo. Bylo něco po páté ráno. Poslední dobou ani nechci spát. Dneska mě čeká návštěva psychologa. Zase… Táta ví, že mi to nepomáhá, ale pořád ho sem posílá. Vstala jsem a bosýma nohama došla do koupelny. Pustila jsem vodu ve vaně a dívala se na to, jak se napouští. Zvláštní. Stála jsem a koukala na proud vody, který se mi po chvíli dostal až k nohám. Voda ladně přetékala přes okraj velké vany. Nějak jsem neměla sílu vypnout kohoutek. Líbilo se mi, jak mám bosé nohy ponořené do příjemně teplé vody.

„Nessie!“ vykřikla Alice za mými zády. Obrátila jsem k ní hlavu a usmála se. Nechápavě zakroutila hlavou a rychle přišla vypnout vodu.

„Zbláznila ses?“ vydechla nevěřícně a najednou bylo v koupelně až moc lidí. Celá moje rodina. Nikdo se nesmál. Všichni zírali, co jsem udělala.

„Chtěla jsem se vykoupat,“ zabručela jsem. Všichni mlčeli. Alice a Esmé vzaly ručník a začaly utírat zem. Emmett jedním tahem vypustil vodu. Obešla jsem je a šla zpátky do pokoje. Za sebou jsem dělala mokré stopy. V hlavě mi probleskl obrázek. Hrůzostrašný. Tu noc, co mě málem zabil… Udělala jsem na nemocniční podlahu krvavý otisk mé bosé nohy. Viděla jsem i svoje otisky rukou na jeho triku. Zasekla jsem se a zůstala stát.

„Ness? Uklidni se, ano?“ slyšela jsem za sebou tátův hlas. Zatřásla jsem se. Po tvářích mi stékaly slzy. Zase… Venku pršelo. Byl vítr. Veliký. Stromy se po něm ohýbaly.

Ani jsem se na něj nepodívala a vyskočila z okna do toho hnusného počasí. Během vteřiny jsem byla mokrá. Začínala mi být zima. Utíkala jsem do lesa. Bylo ještě šero. V lese se ozývaly trhavé zvuky. Ale nikde ani zvířátko. Jenom já. Špičaté klacíky se mi zabodávaly do nohou a já cítila, jak se jeden probodl až do masa. Snažila jsem se tu bolest nevnímat. Dařilo se to. Tíhou vzpomínek mi to bylo jedno. Běžela jsem a nevěděla kam. Jen jsem chtěla, abych už konečně někam doběhla. Déšť mě štípal do tváře, jako malé jehličky.

Když jsem zdálky viděla, jak končí zem a je tam jenom sráz dolů, prudce jsem zastavila. Podívala jsem se ze srázu dolů. Hned jsem věděla, kde jsem. La Push. Pode mnou bylo rozbouřené moře. Takhle jsem ho ještě neviděla. Vlny narážely o skálu jako nikdy. Někdy to i zadunělo. Kdybych skočila, utopila bych se. Nezadržím dech na dlouho a tohle je vážně moc. Neuplavala bych to a to jsem skoro upír. Nahnula jsem se víc dopředu. Bylo to až hnusně vysoko. A to jsem ze začátku skákala taky. Zase další myšlenka. S Jacobem… Po tvářích mi začaly téct slzy. Otřela jsem si je a v tu chvíli mi do zad uhodil nečekaný vítr. Bylo to silné. A já zrovna nebyla v pozoru. Přepadla jsem přes okraj. Stačila jsem vykřiknout. Bože! Jenže já měla asi štěstí. Nějak se mi podařilo obrátit se a já se chytla okraje. Jenže okraje mokrého a bahnitého od deště. Snažila jsem se vysoukat nahoru, ale ruce mi šíleně klouzaly. Uvědomila jsem si, že teď mi jde o život. Jedna ruka mi ujela a já se pustila okraje. Vykřikla jsem po druhé. Rychle jsem se chytla zpátky. Bože, už to dlouho nevydržím! Podívala jsem se pod sebe. Byla tam nějaká větev. Ale moc tenká. Potom už jen hrubá skála. Nohama jsem se snažila za něco zaháknout, ale místo toho jsem si je pořádně rozedřela o hrubou skálu. Začínala se mě zmocňovat panika. Já to nezvládnu! Bezmocně jsem se opět pokoušela nějak se zachytit. Ale nešlo to. Moje ruce najednou sklouzly a já padala dolů.

„Nessie!“ vykřikl někdo vyděšeně a v poslední vteřině mne ta osoba prudce chytla za ruku. Ale oba jsme byli mokří a moje ruka pomalu klouzala dolů. Podívala jsem se, kdo to je a v tu ránu jsem ztuhla.

„Jaku!“ vydechla jsem.

„Podej mi i druhou,“ křikl na mě, ale já jen těžko vnímala. Je tady! Drží mě za zápěstí. Jako vždycky když…  Zmocnila se mně panika. Ještě větší než předním. Zapomněla jsem, že je pode mnou rozbouřené moře.

„Pusť mě! Jaku, prosím! Nech mě být!“ trhala jsem sebou a volnou rukou jsem ho strkala pryč od sebe. Chvíli zůstal jen zírat, ale nakonec zatřepal hlavou. Chytl mi i druhou ruku a vytáhl mně na zem. Hned mně pustil a já se po zemi odšoupala k nejbližšímu stromu. Koukali jsme na sebe a byli neschopní pohybu. Umřu! Já umřu! On mě zabije! Klepala jsem se zimou a strachem zároveň. On jen seděl a díval se do mých ustrašených očí. Nevím, jak dlouho jsme tam seděli, ale já se neuvolnila.

„Nessie…“ začal a já sebou trhla při zvuku jeho hlasu. „Nic ti neudělám. Myslel jsem, že to víš. To jsem nebyl já,“ vrtěl hlavou.

„Já vím, já vím.“ Hlas se mi třásl napětím. Až teď mi došlo, že mi tolik chyběl.

„Prosím tě, odpusť mi to. Já bez tebe prostě nedokážu žít,“ říkal s nepředstavitelnou bolestí v hlase. Chvíli jsem na něj koukala.

„Já bych chtěla, ale… Nejde to. Jaku, já nemůžu. Nejde to,“ mumlala jsem a nahmatala nohu. Vytrhla jsem si z ní nějaký předmět.

„Nessie!“ zasténal bezmocně. „Já to nedokážu. Teď už určitě ne, když vím, jak se trápíš,“ kroutil hlavou.

„Ale…“

„Skočím,“ rozhodl a vstal. Zatřásla jsem se. Prostě šel ke konci. Už chtěl skočit.

„Ne!“ vykřikla jsem a chytla se stromu. Podíval se na mě.

„Nessie, budeš mít ode mě pokoj. Už tu nebudu. Nebudeš se muset bát,“ vysvětloval mi.

„Ale jestli skočíš, tak tam skočím taky,“ řekla jsem mu třesoucím hlasem, ale byl dost pevný na to, aby mi věřil.

„Ty nikam neskákej. Hlavně ty ne,“ nakázal mi. „Slibuješ mi to?“ zeptal se.

„Jaku, já…“

„Jo nebo ne?“

„Nemůžu!“ zasténala jsem.

„Můžeš. Slib mi to. Prosím,“ zaškemral smutně.

„Tak dobře,“ přikývla jsem.

„Miluju tě,“ řekl a… skočil. Během vteřiny byl pryč. Srdce se mi na chvilku zastavilo. Když jsem se probrala z šoku, rychle jsem došla na místo, kde stál. Nikde nikdo.

„Jaku!“ vykřikla jsem na moře. Hystericky jsem začala brečet.

…

Seděla jsem na naplaveném kusu dřeva, kde jsme s Jakem sedávali. Byl pryč. Už se nevrátí. Utopil se… Moje tělo se otřásalo vzlyky. Nevnímala jsem okolí. Jenom svoji bolest. Takovou jako nikdy. Letmo jsem se podívala k vlnám. Zasekla jsem se a zaostřila. Mám vidiny? Na zemi, tak deset metrů ode mě, leželo jeho tělo. Nehýbal se, ale nevypadal jako mrtvý. Vykulila jsem oči. Cože? Vystřelila jsem z lavičky a rychle běžela k němu.

„Jaku?“ vykřikla jsem. Nic. Spadla jsem na kolena vedla něj. Nehýbal se, ale měl otevřené oči. Hrudník se mu rychle zvedal. Zasmála jsem se.

„Ty sis vážně myslela, že tohle nezvládnu? Blázínku!“ usmál se a zvedl ke mně ruku. V tu chvíli jsem byla tak šťastná, že mi to nevadilo. Odhrnul mi vlasy z obličeje.

„Ty pláčeš?“ vydechl. Znova jsem se zasmála a roztřesenýma rukama ho pohladila po tváři. V dálce zazněl hrom. Jake si sedl a trochu ze sebe oprášil písek, který stejně za chvíli smyl déšť. Podíval se na mě a krásně se usmál. Chytl mi ruku a políbil mě do dlaně. Vstali jsme a já ho prostě musela obejmout. Po těch měsících trápeních a stresu jsem si to zasloužila. Jeho horké tělo mě příjemně hřálo. Zjistila jsem, že teď je mi tak dobře, že všechen strach vyprchal. Stejně, ono se to vrátí. Teď mám jen radost. A to velkou. Trochu se odtáhl a opřel si čelo o moje.

„Promiň mi to, lásko moje,“ zašeptal.

„Pšš!“ zamračila jsem se naoko. Přitáhla jsem si ho blíž a nechala se políbit. Tak mi to chybělo, až jsem se celá otřásla.

…

Bylo ráno. Leželi jsme spolu v posteli, nazí, a dívali se na zprávy. Včera byl hurikán. Někde poblíž a odneslo to pár střech. Takže proto ten vítr. Nevrátila jsem se domů. Ani Jake. Zůstali jsme spolu v motelu hned vedle pláže. Byla jsem dokonale šťastná. Kdo by nebyl po včerejší nejněžnější noci, že? Spokojeně jsem sebou zavrtěla.

„Nessie?“ slyšela jsem ho nejistě. Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. Kousal si spodní ret.

„Co se děje?“ přivřela jsem oči a čekala šílenost v jeho tváři. Nic. Byl v pořádku. Dal mi to i najevo jemným pohlazením na zádech.

„Víš…“ začal s nádechem.

„Tak co je?“ nechápala jsem. Podíval se na mě a usmál se mé netrpělivosti. Cvrnkl mě do nosu a potom jednu ruku vsunul pod můj krk. Zasmál se.

„Klid,“ zabručel něžně a krátce mě políbil.

„Dobře,“ přikývla jsem.

„Nessie… Vezmeš si mě?“ zeptal se potichu.

A já si uvědomila, že teprve teď, budeme žít šťastně. Tak jak jsme to vždycky chtěli...

Tak. Blíží se nám konec povídky, už jen epilog a je  to za námi. :) Kdo souhlasí s koncem povídky? A kdo ne? Vyjádřete se, prosím, v komentech. My s TwilightMishkou bychom vám chtěly poděkovat za to, že se vám povídka líbila, a doufáme, že budete číst i naši novou povídku Can!t stand it (čj: To neustojím) Více v mém shrnutí...

MartinaBlack a TwilightMishka :-*

Autor: MartinaBlack (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love the way you lie 9. kapitola: