Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love the way you lie 8. kapitola

13.04.2011 (17:15) • MartinaBlack • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2751×

Zrovna jsem obědvala, když se do pokoje vřítila Alice.

„Ness!“ zasmála se a dotančila k posteli. Trošku znechuceně se podívala na jídlo, co jsem měla na tácu.

„Ahoj,“ usmála jsem se. „Děje se něco?“ přivřela jsem oči. Je až moc nadšená. Jen se tajemně usmála.

„No…“ zakřenila se.

„Alice!“ zvýšila jsem hlas a málem se udusila. „Co jsi… heh… provedla s Jakem?“ kuckala jsem, protože mi zaskočilo. Překvapeně vykulila oči a jemně mě bouchla do zad.

„S tím psem nic. Zrovna já si špinit ruce nebudu,“ zakroutila hlavou. Zarazila jsem se.

„Počkej, tak kdo?“ nechápala jsem.

„Edward tě dlouho neviděl,“ zamumlala a sklopila oči.

„Cože? Táta sem jede?“ vykřikla jsem v hrůze. On ho zabije! Posadila jsem se, až jsem shodila talíř na zem. Rozbil se.

„Střepy přinášejí štěstí,“ zazubila se.

„Ale ne v podobě táty! Ježiši, Alice! On ho zabije,“ šílela jsem a projela si rukou vlasy.

„Prosím tě! Už jsem s ním mluvila,“ řekla klidně a silou mě donutila, abych si zpátky lehla.

„Mluvila? Co říkal?“ zděsila jsem se. Pokrčila rameny.

„Mluvil něco o škrcení a trhání. Ale myslím, že to nemělo nic společného s čoklem,“ mávla rukou.

„Ó můj bože,“ vydechla jsem. Začala jsem rychle dýchat. Klid, Nessie!

„Rodíš nebo co?“ nechápala. Odstrčila jsem ji.

„On ho vážně zabije,“ přikyvovala jsem si. Alice se zasmála.

„Klid, Ness. Nejdřív s ním promluvím já,“ usmála se spokojeně a začala uklízet můj oběd, který už byl na zemi. Je mi zle… Jaku!

…

Bylo asi šest večer. Každou chvíli měl přijet Jake. Těšila jsem se. Musela jsem ho ještě vidět. Taky jsem se dočkala. Tiše otevřel dveře. Když se na mě obrátil, měl ten jeho šílený pohled v očích. Ihned mi přejel mráz po zádech.

„Lásko?“ usmál se temně.

„Jaku? Jak ses měl?“ snažila jsem se změnit téma. Nebo… Já nevím, ale měla jsem strach.

„Můžeš mi vysvětlit, proč sem jede Edward?“ zavrčel a pomalu ke mně došel.

„Táta? Já nevím! To Alice!“ bránila jsem se.

„Víš, že mě zabije, a vůbec nic neděláš,“ šeptal ke mně chraptivým, nebezpečným hlasem.

„Jaku, ty víš, že já se snažila,“ polkla jsem a nespouštěla z něho oči. Výsměšně se uchechtl.

„Ty a snažit se? Nedělej si ze mě srandu, ty jedna couro!“ zasyčel a chytl mě pevně za vlasy. Rychle jsem si přikryla pusu, abych nekřičela. Úplně mi je trhal i s kořínky. Začaly mi téct slzy.

„Tak když už tu dlouho nebudu, tak teď teprve zažiješ bolest,“ zašeptal a pěstí mě uhodil do tváře. Přepadla jsem z postele a z ruky se mi vytrhla jehla. Začala mi téct krev.

„Jaku, prosím! Nedělej to!“ zakřičela jsem, když se ke mně blížil. Neposlechnul mě a začal do mě surově kopat. Zacpávala jsem si pusu, abych bolestí nekřičela.

„Co ty si jen myslíš? Ty se asi nikdy nepoučíš, že, Renesmé? Ty si nikdy nedáš pokoj s tím, jak mě pořád štveš! Uvědomuješ si vůbec, jak příšerná husa jsi? Chceš, abych umřel? Fajn, já se podle toho zařídím. Edward přijede, zabije mě. Chceš to? Chceš?“

„Ne! Jacobe, prosím, pochop to! Já tě miluju a nechci, aby se ti něco stalo!“ brečela jsem.

Zvedl mě ze země. Cítila jsem se, jako kdyby po mně přejel parní válec.

„Tak co hodláš udělat? Nejprve si jen tak omdlíš a nakonec zavoláš Edwarda?“

„Copak já můžu za to, že jsem omdlela? A Edwardovi zavolala Alice!“

„Tak tu zabiju taky!“ řval nepříčetně. Byl vzteky bez sebe, takhle jsem ho ještě neviděla. Začal mě škrtit a mordovat pěstmi. Musela jsem už být mrtvá! Ale nebyla jsem, kdybych byla mrtvá, necítila bych tak nepředstavitelně krutou bolest.

„Jaku…“ snažila jsem se popadnout dech. „Jacobe, prosím!" Byla jsem tak slabá, že jsem nemohla ani pořádně mluvit. Ani přemýšlet. Chci umřít!

Jacob na chvíli přestal a odhrnul mi vlasy z obličeje.

„Já tě zabiju, Renesmé Carlie Cullenová,“ řekl něžným hlasem, a já cítila, že za chvíli to opravdu udělá.

Pohled Edwarda:

Seděl jsem v letadle a snažil se ovládat svoje nervy. Nejraději bych tam už byl, ale letadla jsou fakt pomalá. Podíval jsem se na svoji Bellu, která seděla sklesle na sedadle vedle mě.

„Edwarde, vždyť já jsem tam byla! Nikdo mi nic neřekl! Nessie, ani Alice! Jak jsem mohla být tak slepá?“

„Bello, nevyčítej si to, je to chyba toho hajzla! Zabiju ho, až doletíme, věř mi!“

„A co Nessie? Nedovolí ti ho zabít! Kdybys viděl, jak ho miluje…“

„Bello, prosím tě, ani ona nemůže být tak pitomá!“

„Ale může, i já bych s tebou zůstala, kdybys mi dělal tohle, víš, láska je šílená!“

„Tohle ani neříkej!“ zamračil jsem se. Neopověděla a podívala se k okýnka. Už tam budeme…

…

Oba jsme rychle spěchali do nemocnice. Zlatíčko! Ježiši, já se tak těšil na moji holčičku. Ale až uvidím toho čokla, zabiju ho! Asi deset metrů od dveří jsem se prudce zastavil.

Pomocte mi někdo! Jaku! Au, au, au! Slyšel jsem křičet Nessie hlas v mé hlavě. Bella se na mě nechápavě podívala. Zaměřil jsem se na Jacoba.

Promiň, Nessie. Moc se ti omlouvám. Nechci to dělat. Prosím tě, promiň mi to. Slyšel jsem jeho myšlenky procítěné bolestí.

„Já tě zabiju, Renesmé Carlie Cullenová,“ slyšel jsem ho říct něžným, ale hrůzostrašným hlasem, který opravdu neodpovídal jeho myšlenkám. Bylo mi jedno, že mě někdo může vidět. Upíří rychlostí jsem se přesunul do pokoje. Jacob Nessie držel pevně rukou, aby nespadla na zem. Všude byla krev. Napřahoval ruku...

„Jacobe!“ zakřičela Bella. Rychle se na nás podíval.

Edward! Musíš mi pomoct. Edwarde, odveď mě pryč. Prosím! Prosím tě! Křičel na mě v myšlenkách.

„Zabiju vás všechny!“ zařval na nás. Byl jsem zmatený, ale poslechl jeho myšlenky. Rychle jsem k němu přikročil a odhodil Ness na postel. Z ruky jí tekl proud krve. Už ani nemyslela. Jenom jsem viděl, jak se dívá na Jacoba a strašně se ho bojí.

„Pusť mě, ty zrůdo!“ vrčel na mě Jacob a trhal sebou. Zlom mi ruce! Edwarde, udělej to! Poroučel mi. Vždycky jsem měl vzato, že vlkodlaci se třesou, když jsou naštvaní. Ale on nic. Prostě byl vzteklý. Vůbec jsem tomu nerozuměl. Rychle jsem mu ruce obrátil za záda, ale nezlomil mu je. Honem jsem ho odváděl pryč.

Nezabíjej ho! Zaznělo chabě v Nessiiných myšlenkách.

„Nessie!“ Bella přiběhla k naší dceři a začala ji ošetřovat. Druhou rukou zběsile mačkala na tlačítko pro sestry. Vyvedl jsem Jacoba pryč. Cukal sebou. Musím říct, že má sílu. Prohlížel jsem si jeho myšlenky jako nikdy. A najednou jsem uviděl něco, co mě přimělo mu pomoct.

...

Nessie

Všechno mě bolelo. Což mi říkalo, že už se probouzím. Už začínám cítit to, co mi udělal. Už ho nikdy nechci vidět. Už prostě nechci. Odjedu s mámou a tátou zpátky domů. Jacob je pro mě nic. Asi jsem si konečně uvědomila, že to nemá cenu. Zamrkala jsem.

„Nessie!“ uslyšela jsem vedle mě zrovna jeho hlas. Prudce jsem se napřímila a vyděšeně se podívala do jeho očí. Byly tak něžné, ale na mě už to neplatí! Vykřikla jsem a rukou nahmatala tlačítko pro sestry. Nechápavě se na mě podíval.

„Ness, uklidni se. Nic ti neudělám. Všechno se vyřešilo. Už jsem v pořádku. Víš, to jsem nebyl…“

„Vypadni! Nechci tě nikdy v životě vidět!“ křičela jsem a srdíčko mi bilo jako o závod. Trochu se zamračil.

„Lásko, já…“

„Neříkej mi lásko! Vypadni, nebo začnu křičet! A je mi jedno, co mi uděláš! Měla jsem umřít! Konečně bych měla od tebe klid!“ syčela jsem mu do obličeje. Smutně se zatvářil.

„Nessie, nech si to vysvětlit, prosím,“ zaúpěl a chytl mě jemně za ruku. Polekaně jsem ucukla.

„Nechci, abys mi nic vysvětloval. Chci, abys odešel a už se nikdy nevrátil. Jedu domů,“ řekla jsem mu pevným hlasem, ale přitom mě bolelo se na něj koukat. Poraženě se postavil.

„Promiň,“ zašeptal a pomalu šel ke dveřím. Dovnitř se vřítila sestřička. Byla celá udýchaná.

„Pane Black? Co tu děláte? Máte zakázáno sem chodit!“ zlobila se.

„Vždyť já už jdu,“ zabručel a smykem ji obešel. Oddechla jsem si.

„Všechno v pořádku, paní Blacková?“ zeptala se.

„Už, slečno,“ posmutněla jsem. Rozvodové papíry mu pošlu z Forks. Protože on už u mě skončil!