Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love the way you lie - 7. kapitola

10.04.2011 (08:15) • MartinaBlack • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2836×

„Co se děje Jazzy?“ zeptala jsem se opatrně.

„Nic. Neřeš to.“

„Kde jste byli?“ zakřičela na mě Alice. Jacob honem odešel po schodech nahoru.

„Venku? Jestli ti to nedošlo, jsme dospělí a můžeme si dělat, co chceme, ale to je detail,“ zabručela jsem na ni podrážděně.

„Chci vás dva mít pěkně na očích! Mimochodem, udělala jsem vám toasty, dobrou chuť,“ řekla a otočila se zpátky k televizi.

Podrážděně jsem si povzdechla a snažila se nevnímat bodavou bolest na obličeji. Pořád mě bolela tvář od té facky. Byla opravdu pořádná. A co víc, nejhorší bylo to, co mi řekl. Už na tohle nemám nervy. Cítila jsem slzy, jak mi tečou po tvářích. Vzala jsem si z kuchyňské linky jeden toast a odešla nahoru do ložnice. Jacob byl už v koupelně.

Snědla jsem si v rychlosti jídlo a šla do své šatny. Pohled do zrcadla mě odrovnal. Den co den je to horší. Byla jsem hodně vyhublá, po celém těle šílené modřiny a kruhy pod očima. I vlasy jsem neměla tak hezké jako dřív. Možná tím Jacoba štvu, měla bych se o sebe víc začít starat. Vytáhla jsem si ze skříně kalhoty od pyžama a tričko s dlouhým rukávem, abych zakryla modřiny. Věci jsem si položila na židli a čekala, až Jacob skončí v koupelně. Za minutu vylezl. Měl na sobě jen trenky a vypadal dokonale. Jak řecký bůh. Až na ten jeho pohled. Pohled plný hnusu a znechucení, který po mně vrhl.

Znovu jsem se rozbrečela. Bez jediného slova a bez jediného pohledu jsem si vzala věci na spaní a vlezla do koupelny. Sundala jsem si oblečení a vlezla pod sprchu. Horká voda by byla po náročném dni super, nebýt té příšerné bolesti z modřin. Nikdy byste nevěřili, jak moc modřiny bolí. A pár škrábanců, rozdrcené zápěstí a šrámy na srdci. Až doteď jsem si vlastně neuvědomila, co mi to dneska všechno řekl. Myslela jsem na jeho hnusná slova a slzy mi tekly proudem.

Vypnula jsem sprchu a vylezla. Kvůli bolesti jsem se nemohla ani pořádně usušit, ale nakonec to nějak šlo. Moc jsem neviděla, protože jsem strašně brečela. Ze skříňky vedle umyvadla jsem vyhrabala nějakou mastičku na modřiny a ty nejhorší místa jsem si namazala. Vyčistila jsem si zuby a vysušila vlasy. Už jsem v koupelně byla přes půl hodiny. Oblekla jsem se a už jsem neměla důvod se tu zdržovat. Svůj vzhled už nijak nezměním. A bolest už vůbec ne.

Nadechla jsem se, ale svoje srdce jsem nezklidnila – bilo mi jak o poplach.

Opatrně jsem otevřela dveře od koupelny a vešla do ložnice. Jake ležel na posteli a na klíně měl položený notebook. Uvědomila jsem si, že alespoň týden nebyl v práci.

Když jsem vešla, podíval se na mě. Pak zas sklopil oči na monitor.

„Ty jsi brečela?“ zeptal se nepřítomně.

„Trochu,“ zamumlala jsem obezřetně.

Jake si povzdechl a zaklapl notebook. Odhodil ho pryč a rozevřel náruč. Skočila jsem k němu a objala ho. Neovladatelně jsem se rozplakala. Jacob mě hladil po vlasech a utěšivě mi mumlal do ucha. Občas mě jemně políbil na krk. Byli jsme takhle asi půl hodiny, ani jsem si neuvědomila, že Jake zhasl a já jsem usnula.

…

Rozespale jsem kolem sebe zašmátrala. Venku byla ještě určitě noc a Jacob neležel vedle mě.

„Jakee?“ zašeptala jsem. Nebyl tu nikde. Zvedla jsem se z postele a rozhodla, že se půjdu do kuchyně napít. Na schodech dolů mě ale zarazilo mluvení z kuchyně.

„Jacobe, ale já pořád nechápu, co se to s tebou děje! Předtím jsi měl v srdci bolest, potom vztek a teď jsi úplně normální,“ řečnil Jasper.

„Doufám, že jsi jí venku nic neudělal!“ řekla výhružně Alice.

„Ne, neudělal, fakt. A změny nálad? To se občas děje!“

„Ale proč ji mlátíš, sakra? Vždyť ji miluješ! Je to tvůj otisk!“ zuřil potichu Jasper.

„Tak se stalo, no. Už se nic neděje,“ lhal přesvědčivě Jacob. Sáhla jsem si na bolestivé místo na hrudníku. Ne, nic se neděje. Přešla mě veškerá chuť si dávat pití a vyškrábala jsem se zpátky do ložnice a svalila se na postel. Já už nemůžu!

…

Ráno mi bylo totálně špatně. Bolelo mě celé tělo, plus v krku a asi jsem měla horečku. Jacob přišel za mnou do ložnice a donesl mi snídani do postele. Vypadal příjemně, mile a hlavně krásně. Bohužel mi oznámil, že dneska musí do práce. Ach jo, Alice si bude chtít se mnou „promlouvat“.

Nějak se mi podařilo vstát a něco málo sníst. V koupelně jsem udělala každodenní očistu a oblékla na sebe tepláky a starší tílko. Jakmile jsem vyšla z koupelny, Jake seděl na posteli a díval se do blba.

„Jaku?“ zašeptala jsem k němu. Vzdychl, ale nevzhlédl ke mně. Natáhl po mně ruku a druhou si promnul kořen nosu. Došla jsem k němu a sedla si mu na klín.

„Ness,“ nadechl se a konečně se na mě podíval. Neodpověděla jsem a jen čekala, co řekne. „Miluju tě… Ale… Bude lepší, když s Alice opravdu odejdeš. Jo, budeš mi chybět, ale já to nejdřív musím zvládnout a potom se asi vrátím. Teda, pokud mě budeš chtít vidět. Takže až přijedu z práce, chci, abys tu už neby…“

„Počkej, počkej, počkej,“ zachraptila jsem mým, teď dokonalým, hlasem a jeden prst mu položila na ústa. Protočil oči a čekal, co mu povím.

„Nikam nepojedu. Jednou jsem si tě vzala a slíbila, že s tebou budu v dobrém i zlém, což znamená, že vážně nikam nepojedu. Chci si promluvit s Jazzem. Myslím, že nám může pomoct,“ říkala jsem mu jistě. Výsměšně si odfrkl a moji ruku dal jemně pryč.

„Nessie, musí tě to strašně bolet. Vždyť… Musíš mě nenávidět. Já… já… pořád nechápu, proč se mnou jsi! Vždyť já ti ubližuju!“ rozčiloval se, ale tak zase nějak jinak. Jako můj Jake, který by mi nic neudělal.

„Pšš, Jaku,“ šeptala jsem, protože mi naskočil knedlík v krku. „Jsem… upír. Něco vydržím. Víš, napadlo mě, jestli to nemáš nějak těžký v práci. Nebo… Jestli třeba… Někoho nemáš? A nechceš se na mě koukat a proto to děláš?“ pokrčila jsem rameny a dívala se do země. Po pravdě, napadlo mě to až teď, ale to chlapi dělají, ne? Někdy… Asi jsem hloupá. Slyšela jsem nepatrné uchechtnutí. Takové veselejší.

„Lásko, já tě nikdy nepodvedu. V tom to taky není. Vždyť ty jsi moje všechno!“ usmíval se a mě to prostě dostalo.

„Jak můžu bejt tvoje všechno, když tohle děláš, kruci?! Já to nechápu! Jsem šíleně zmatená,“ křičela jsem a už jsem stála na nohou před ním. Pěsti jsem zatínala do pěstí. „Ty ani zhruba netušíš, jak mi je, Jacobe! Bojím se tě! A tady,“ poklepala jsem si na místo, kde je srdce. „Tak tam to bolí nejvíc. Já se opravdu bojím, že to nezvládnu. Už mi ani tak nevadí, že mi lámeš kosti, ale to, co mi říkáš! Už asi 4 dny jsem pro tebe kráva a neříkej, že jsi mi to nikdy neřekl! A… A… A jak můžu být tvůj otisk? Já vždycky myslela, že u tebe jsem v bezpečí, protože mi nic neuděláš…“ hysterčila jsem a skoro se na něj ani nedívala. Přes slzy jsem ho ani neviděla. Klepala jsem se vzlyky a začala si uvědomovat, že se mi začíná motat hlava.

„Je mi zle,“ zamumlala jsem nepřítomně a nahmatala zeď. Opřela jsem se.

„Nessie?“ slyšela jsem ho vedle sebe a cítila jeho teplé ruce, jak mě zdvihly do vzduchu. Položil mě na postel.

„Lásko? Nessie!“ volal, ale já ho slyšela, jako by křičel z dálky. „Alice!“ slyšela jsem ještě a potom tma.

…

Začínala jsem se probouzet. Slyšela jsem nějaké pípání. Nepřestávalo. Něco mě šimralo v ruce. Zamrkala jsem očima a nade mnou byla tma. Rozhlédla jsem se. Bílá, klasická nemocniční místnost. Ztěžka jsem polkla. Co tu dělám?

„Jaku?“ zaskuhrala jsem. Nikdo nikde. Podívala jsem se k oknu. Určitě svítilo sluníčko, ale tady byly zataženy rolety. Měla jsem sucho v puse.

„Alice?“ zkusila jsem to znova a hlasitěji. Ta tu přeci musí být. A taky ano. Přímo vletěla do pokoje. V zádech Jaspera.

„Nessie!“ vydechla.

„Alice, co stalo?“ nechápala jsem a snažila si sednout. Trochu mě bolela hlava.

„Zlatíčko! Pohádali jste se a tys omdlela. Odvezl tě sem. Máš otřes mozku,“ vysvětlila a začala mě hladit po vlasech.

„Jak ti je?“ zeptal se Jasper a sedl si na kraj postele.

„Dobře. Jen… mám žízeň,“ přiznala jsem a pořád nemohla uvěřit, co jsem právě slyšela.

„Donesu ti pití,“ usmál se a rychle zmizel z pokoje. Otočila jsem se na Alice.

„Kde je?“ vyzvídala jsem rychle.

„Kdo?“ zarazila se a stáhla ruku k sobě.

„Jake.“

„Jo ten! V práci. Musel. On se prý zastaví, až pojede domů,“ odfrkla si a podívala se k zemi.

„Stalo se něco?“ zamračila jsem se. Zavrtěla hlavou.

„Ne… Jen jsem slyšela vaši hádku. Je mi tě líto, Ness. Já prostě nechápu, jak s ním můžeš být. Moc bych to chtěla vědět,“ vzdychla a do dveří se přiřítil Jazz.

„Jedna limča pro dámu,“ zazubil se a podal mi skleničku.

„Díky,“ zasmála jsem se a rychle pila. Asi jsem vážně divná…

…

Byl už večer. Byla jsem unavená, ale měl přijít. Chtěla jsem ho vidět. Už se mi skoro zavíraly oči, když se potichu otevřely dveře. Rychle jsem se podívala.

„Jaku!“ zajásala jsem nadšeně. Nesl v ruce kytku. Lilie. Krásné…

„Pšš! Nemám tu být,“ zakřenil se a došel ke mně.

„Jak to?“ nechápala jsem a natáhla se po kytce. Pokrčil rameny.

„Je to v návštěvních hodinách?“ uchechtl se potichu.

„Aha.“ Přičichla jsem si ke kytičce a potom si ji položila na klín.

„A… Jak se máš?“ zeptal se.

„Tak nějak normálně. Nečekala jsem nic takového… Chyběl jsi mi,“ usmála jsem se.

„Ty mně taky,“ přikývl a unaveně zívl. Zasmála jsem se. „Celý den jsem koukal do počítače. Určitě mám oči jako králík,“ vysvětlil mi a kytku dal na stolek vedle, aby mi mohl položit hlavu na břicho. Jenom jemně. Zavřel oči. Vypadal roztomile. Jednou rukou jsem mu začala prohrabovat vlasy. Slastně zavrněl.

„Zdřímni si,“ navrhla jsem. Usmál se.

„To už bych nedojel domů,“ smál se a otevřel oči, aby našel ty moje. Hezky se na mě usmál.

„To je fakt,“ přikývla jsem a úsměv mu vrátila. Zvedl se a nahnul se ke mně. S úsměvem mě políbil. Bylo to příjemné po tolika bolestných dnech. Náš polibek byl krátký, ale moc krásný.

„Jsi tak krásná, víš to?“ zašeptal ke mně. Cítila jsem, jak rudnu. Úplně mě zašimralo v břichu. Náš krásný okamžik přerušily kroky směřující k mému pokoji. Jake ztuhl. Zaposlouchal se jen na vteřinu. Znova mě rychle políbil.

„Zítra mě tu máš jako na koni. Dobrou, Ness. Miluju tě,“ mávnul a stoupl si ke dveřím. Ty se otevřely, a když sestřička vešla dovnitř, Jake nepozorovaně vyběhl ven, že ho nemohla vidět.

„Páni! Od koho jsou?“ zeptala se s úsměvem a kývla ke kytce.

„Manžel,“ řekla jsem krátce. A v hlavě jsem měla jen tohle: Správný, nebo špatný manžel?

Autor: MartinaBlack (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love the way you lie - 7. kapitola: