Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love the way you lie 2. kapitola

21.03.2011 (09:45) • TwilightMishka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2728×

2. kapitola

Zdál se mi sen. Byla jsem zase doma s rodiči. Čekala jsem, až si mě v sedm vyzvedne Jake. Přišel a něžně mě k sobě přivinul. Byli jsme tak šťastní. Žádný náznak hněvu, žádné násilí. Jacob mě miloval jako nic jiného na světě. A pak jsem se probudila…

 
...

Zívla jsem a převrátila se na bok. Jacob už tu nebyl, budík ukazoval půl devátou, a to on už je vždycky v práci. Vzpomněla jsem si na včerejší noc. Bylo to tak krásné. Škoda, že to tak nebude navěky. Copak celou věčnost budu takhle mučena? No, pokud mě zabije, tak ne. Ale teď mi přišlo tak neuvěřitelné, že by mi mohl ublížit. Včera v noci to bylo neuvěřitelné! No tak Nessie, vzpamatuj se! Takhle je to vždycky, nejprve tě zmlátí, potom se ti omlouvá a je něžný, a pak zase zmlátí. A tak je to stále dokola, říkal mi můj vnitřní hlas. Ale já vnitřní hlasy neposlouchám. Jacoba miluju a to nic nezmění.

Zvedla jsem se z postele a vydala se do koupelny. Vlezla si pod sprchu a ignorovala všechny ty modřiny. Umyla jsem si vlasy a vyčistila zuby. Pak jsem se šla obléct.
Sešla jsem schody do kuchyně a dala si kafe. Na chvíli jsem si pustila televizi, ale přerušilo mě zvonění mobilu. Na displeji bylo číslo Belly.

„Ano mami,“ řekla jsem, když jsem to zvednula.

„Nessie! Zlato, jak se máš?“ zeptala se máma.

„No, docela dobře mami. Co děláš?“

„No, znáš to, nákupy s Alice, blbosti s Emmettem… Jak se má Jake?“ zeptala se.

„Jake…“ zamrazilo mě v zádech. „Jake se má dobře,“ dořekla jsem.

„Tak fajn. Co bys říkala tomu, že bychom tě jely s Alice navštívit? Alice by si ráda prolezla obchody v Los Angeles a já tě chci vidět. LA je ale slunečné, a proto musíme počkat, až bude hnusné počasí. Alice to vidí tak na příští víkend. Co tomu říkáš?“

„To je skvělé mami!“ Byla jsem vážně nadšená. Potřebuju se odreagovat od těch všech strastí.

„Tak dobře zlatíčko, ještě ti zavolám. Pa, miluju tě.“ A pak se hovor přerušil. Tak jo.

Celé dopoledne a půlku odpoledne jsem strávila u televize. Dívala jsem se na všechny ty telenovely pro osamělé ženy a totálně nechápala ty jejich „problémy“. Ty asi nikdy nezažily opravdovou bolest, pomyslela jsem si hořce.

Někdy okolo páté hodiny mi zase zazvonil telefon. Jacob! Raději jsem to honem zvedla.

„Lásko?“ ozvalo se z mobilu.
„Jaku! Děje se něco?“

„Ne. Copak nemůžu zavolat svoji kočičce, aniž by se něco dělo?“

„Jasně, že můžeš… jen… no, to je jedno.“

„Volám proto, že tě chci vzít na večeři. Do italské restaurace. Pizzu miluješ, ne? Už jsem na cestě domů, tak na sebe hoď něco krásnýho a za deset minut tě vyzvednu.“

„Dobře miláčku, těším se na tebe.“

„Miluju tě.“ Telefon zavěsil.

Honem jsem vyběhla schody nahoru do mojí šatny a otevřela skříň. Vyhrabala jsem jedny šaty a navlékla je na sebe. Učesala jsem si vlasy a nanesla ohromnou vrstvu řasenky. Vypadala jsem super. Vzala jsem si kabelku a seběhla dolů. Venku už stálo Jacobovo BMW. No, pomyslela jsem si, žijeme si docela luxusně. Bohužel né šťastně…

Vlezla jsem na sedadlo spolujezdce.

„Ahoj lásko,“ usmál se na mě Jacob. Moje srdce zase okamžitě roztálo.

„Ahoj,“ naklonila jsem se k němu a jemně ho políbila. Natáhl ke mně ruce a objal mě kolem boků. Hladil mě po nich a zajížděl i níž k lemu mých šatů. Pak se až moc rychle odtáhl. Usmál se a nastartoval auto. Vyjeli jsme směrem do rušného centra Los Angeles.

Zaparkoval na nejbližším parkovišti a ten kousek jsme museli po svých. Vystoupila jsem z auta a nasadila si brýle proti sluníčku. Jake zamkl auto a přišel ke mně.

„Vlastně jsem ti ani neřekl, jak jsi krásná,“ usmál se a chytl za ruku. Začervenala jsem se.

„Děkuju,“ pípla jsem a poslušně cupitala vedle něho. Přešli jsme na rušný chodník. Pomalu každý se za námi otočil.

„Jak bylo v práci?“ zeptala jsem se jen tak, aby nebylo ticho.

„No,“ zamračil se, jak mu vadilo sluníčko na oči. „Jako vždycky. Už mě nebaví pořád sedět!“ zasténal a pošimral se rukou na zátylku.

„To ti věřím. Možná… Víš, mohla bych si taky najít práci,“ zamumlala jsem. Nechtěl, abych pracovala. Že prý máme peněz dost.

„Ness, myslím, že o tom jsme se už bavili,“ rozhodil rukama. Automaticky jsem uhnula, když se jeho ruka nebezpečně přibližovala k mému obličeji. Nechápavě se na mě podíval a potom nasucho polkl.

„Promiň,“ špitl a znova mě chytl za ruku. „Jen, kdo by na mě doma čekal, když přijdu z práce?“ řekl a přihodil nevinný úsměv.

„Já nevím, třeba ty bys mohl čekat doma na mě,“ pokrčila jsem rameny. Zahnuli jsme do další ulice a já uviděla tu restauraci.

„To je blbý,“ nesouhlasil.

„Tak dobře. Radši ne. Budu doma,“ zabručela jsem smutně. Neodpověděl a přešel se mnou silnici na druhou stranu. Slyšela jsem zatroubit auto. Ohlédla jsem se. Rychle projelo kolem.

Sedla jsem si ke stolu a hned k nám přišla servírka.

„Dobrý den. Dnes vás budu obsluhovat já. Co si budete přát k pití?“ usmála se nuceně. Viděla jsem, jak je otrávená tady ze všeho.

„Já si dám jemně perlivou vodu,“ řekl jí Jake a podíval se na mě. Upřeně jsem se dívala na letáček, kde bylo krásně vypadající Latté.

„Já tohle,“ usmála jsem se a ukázala na obrázek. Přikývla a zapsala si to na lístek.

„Budete jíst?“ zeptala se nevnímavě, jak psala na lísteček.

„Jo,“ přikývl Jake.

„Mm – hm. Hned jsem tu s jídelními lístky,“ vzdychla a odešla.

„Dneska jsi vážně krásná,“ vzdychl spokojeně Jake a já se na něj podívala. Začervenala jsem se.

„To kvůli tobě, přeci,“ zasmála jsem se. Taky se zasmál.

„To jsem rád.“ Servírka přede mě položila jídelní lístek a před Jaka vodu.

„Vy musíte chvilku počkat,“ řekla mi, když jsem marně vyhlížela moje Latté. Přikývla jsem a otevřela jídelní lístek. Mmm… Hned jsem měla vybráno. Chtěla odejít, ale já ji zastavila.

„Já už mám vybráno!“ zasmála jsem se. Překvapeně nadzdvihla obočí a přišla zpátky.

„Dám si těstoviny s rajčatovou omáčkou,“ řekla jsem jí a zaklapla jídelní lístek. Podala jsem jí ho. Usmála se.

„Dobře,“ přikývla a odešla pryč. Jake se na mě díval s tím úsměvem, který jsem na něm měla tolik ráda.

Večer to byl nádherný. Bavili jsme se. Byl na mě tak milý! Byl úplně jiný. Byl to můj starý Jake. Ani jednou se mi ale neomluvil za své chování. Asi na to nechtěl myslet. Ale já mu to neodpustím! Přijeli jsme domů docela pozdě. V restauraci jsme vypili i nějaký alkohol. Měla jsem skleničku vína a Jake dvě. A to řídil! Jenže vlkodlak je vlkodlak, no… Nebylo to na něm poznat. Ani oči se mu neleskly. Odvezl nás klidně domů.

Se smíchem jsem otevřela dveře s Jakem za zády. Zase sami… Kabelku jsem hodila do kouta a zula si boty na podpatku. Nohy mě z nich bolely.

„Dneska to bylo fajn, ne?“ usmíval se Jake. Rychle jsem přikyvovala.

„Jo, to jo. Bylo to fajn,“ usmála jsem se a hned se mi vybavilo, jak mě mlátil. Tohle bylo opravdu až moc fajn! Hned jsem je zahnala pryč.

„Zabírám si koupelnu!“ upozornila jsem ho hned se smíchem. Zasalutoval.

„Jak si přeješ,“ smál se pobaveně. Přišel ke mně a já čekala něho hrozného. Nevědomky jsem se skrčila. Natáhl ruku a já přivřela oči. Jeho obličej byl rázem jiný. Byl smutný, bolestný. Prstem mě pohladil po tváři a já si oddechla. Narovnala jsem se a podívala se do jeho nádherných očí. Sklonil se ke mně a něžně mě políbil. Zatřásla jsem se. Objal mě okolo pasu a přitiskl si mě víc na tělo. Pomalu jsem se začala odtahovat. Asi se mu to nelíbilo a znova si mě přitáhl k sobě. Silou jsem mu odtáhla ramena. Nechápavě se na mě podíval.

„Jdu se vykoupat,“ zdůraznila jsem a zasmála se.

„Nemusíš. Voníš i tak,“ usmál se a nepřestával mě objímat.

„Dneska nic nebude,“ zabručela jsem rázně a sklopila oči.

„Proč?“ zasténal nechápavě.

„Protože mě všechno bolí,“ zavrčela jsem mu do obličeje. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Prostě jsem to řekla. Ublíženě se na mě podíval a pustil mě.

„Omluvil jsem se,“ sykl naštvaně.

„A to stačí?“ vydechla jsem. „Podívej!“ Ukázala jsem mu zápěstí, které bylo už fialové. Odhrnula jsem si vlasy a na krku jsem měla 10-ti centimetrovou modřinu. „Mám pokračovat?" zavrčela jsem. Co to dělám? Takhle ho dráždím?

„Ne,“ vzdychl a sklopil oči. „Vážně moc promiň, ale…“ zastavil se a otevřel pusu, jako by chtěl něco říct.

„Ale co?“ nechápala jsem. Očima švihl k oknu. Naznačil, že se tam mám podívat. Nechápavě jsem zakroutila hlavou a podívala se tam. Nic jsem tam neviděla, dokud jsem neviděla, jak někdo obrovskou rychlostí přeběhl na druhou stranu. Přeběhl mi mráz po zádech. Podívala jsem se na Jaka. Nic neřekl a jen se na mě díval. Jako bych viděla, jak se mu oči mění na tu mlátící zrůdu. Ruce se mu začínaly klepat. Čelist měl zatnutou a zhluboka dýchal. Vykulila jsem oči. Udělal krok ke mně.

„Jaku…“ polkla jsem ustrašeně.

„Běž… pryč,“ zasyčel skrz zatnuté zuby, jako by bojoval se sebou. Zavrčel a ošil se. Když otevřel oči, díval se na mě ten muž, který mě tolik mlátil. Couvala jsem, až jsem narazila na schody.

„Ty… krávo! Myslíš si, že jsem tvůj pejsek, kterej za tebou bude lízt?! To se pleteš! Jsi jenom holka, která mi bude celou věčnost uklízet, chodit nakupovat… Jsi moje!“ zakřičel a rozešel se ke mně. Vykřikla jsem a běžela rychle pryč. Zabouchla jsem za sebou dveře od ložnice a zamkla. Chvíli bylo ticho. Jeho chůze. Tichá chůze mi vážně nahání hrůzu. Najednou šílené zalomcování klikou. Skoro jsem vykřikla, kdybych si nezacpala pusu. Oči mi střelily k telefonu. Vzala jsem ho do ruky a roztřesenými prsty vytáčela číslo na Alice. Rána do dveří. Vypadl z nich klíč. Ne! To nemůže! Máme dveře a od nich stejné klíče. Slyšela jsem vyzvánět. Rychle, rychle! Bože!

„Prosím, prosím,“ šeptala jsem si pro sebe roztřeseným hlasem.

„Ahoj, Nessie! Co se děje?“ zazpíval Alice hlásek.

„Alice!“ vykřikla jsem s hrůzou v hlase a najednou mi někdo vzal telefon z rukou. Podívala jsem se a vyschlo mi v krku.

„Ahoj, Alice. Tady Jake,“ usmál a mě chytl za ruku, abych mu nemohla utéct. Stiskl. Další modřina… Chvíli bylo ticho. Potěšeně se zasmál.

„Neblázni! Hrajeme takovou hru. Asi jsem ji vyděsil. Nemusíš mít strach,“ smál se. „Jasně. Tak zatím. Ahoj,“ řekl a típl to. Hned jsem vstala a začala vykrucovat svou ruku, abych mohla běžet pryč.

„Nessie, Nessie,“ vzdychl, zakroutil hlavou a podíval se na mě.

„Jaku, prosím! Neblázni!“ křičela jsem na něj a z očí mi vytryskly slzy. Pusť mě!

„Já že blázním? Proč jsi tam volala?! Jsi blázen! Zjistí, že tě mlátím a zabijou mě. To bys chtěla? Opravdu bys chtěla, abych byl mrtvý?“ zeptal se. Zůstala jsem na něj zírat.

„To… nechci,“ přikyvovala jsem. To nemůžou! To nejde!

„No vidíš! Tak to nesmíš říct! Už bys mě nikdy neviděla. To chceš?“ ptal se pořád.

„To nechci,“ brečela jsem a dívala se na něj. Nechci, aby ho zabili. To by zabili i mě!

„Tak buď ticho!“ vyhrožoval. „Nebo si nepřej vědět, co udělám.“ Chvíli jsme na sebe koukali. Najednou si mě k sobě přitáhl a políbil mě. Nebyl to polibek, který jsem od něj měla ráda. Byl moc chtivý. Až to nebylo hezké. Odtáhla jsem se. Pustil mi ruku a objal mě v pase. Vůbec mi to nebylo příjemné. Zamračila jsem se. Jako by si toho nevšiml a znova mě políbil. Rukou našel rozepínání šatů a jedním tahem je rozepl. Sklouzly dolů.

„Jaku…“ mumlala jsem a snažila se ho odstrčit. Neúspěšně. Svýma velkýma rukama mě hladil po bocích. „Počkej,“ snažila jsem se, ale nic. Nadechla jsem se a kousla ho do rtu. Rychle se odtáhl.

„Au!“ sykl a utřel si krev ze rtu a temně se na mě podíval. „Tys mě kousla!“ nechápal.

„Jo. Něco jsem ti říkala,“ říkala jsem rychle, protože to nešlo jinak. Byla jsem vystrašená.

„Na to ti kašlu. Chci tě a hotovo,“ zavrčel a chytl mě za ruku.

„Ale já nechci!“ zvýšila jsem hlas.

„To už je mi jedno,“ zakřenil se temně a jedním tahem mě shodil na postel. Vypískla jsem. Celou svojí vahou si na mě lehl a začal mě líbat na krku.

„Jaku!“ vykřikla jsem a strkala ho pryč. Chytil mi ruce a jednou rukou mi je podržel nad hlavou.

„Nekřič. Bude to ještě horší,“ zavrčel a já zažila tu nejhorší noc ve svém dosavadním životě.

Cítila jsem se tak… hrozně je slabé slovo. Všechno mě bolelo, jak jsem s ním bojovala. Taky se to dařilo, ale stejně to udělal. On… on… mě prostě hrubě znásilnil, a potom jako by nic odešel do obýváku. Nejde popsat, jak se cítím. Chci umřít. Jiné slovo neznám. Tohle prostě nejde! Obrátila jsem se z mé ztuhlé pozice na boku na záda a zasténala bolestí. Tam… dole to tak bolelo! Slzy jsem už nevnímala. Vzlyky byly na nic. Už hodinu tu takhle ležím a snažím se nemyslet na ty hnusné dotyky… Na něj. Už mu nedovolím, aby na mě sáhl. Znova jsem se stočila do klubíčka a tiše vzlykala. O chvilku později mě po rameni pohladila horká ruka. Hlas se mi zasekl a oči mi hned střelily k objektu. S hrůzou jsem se odsunula na okraj postele a doufala, že mi nic neudělá.

„Ness…“ zašeptal chraptivým smutným hlasem.

„Prosím…“ brečela jsem. „Už ne,“ špitla jsem a celá se rozklepala. Chvíli na mě koukal a potom šel pryč. Oddechla jsem si. Ne na dlouho. Přišel s něčím v ruce. Podával mi triko. Ani jsem se nehla. To nemyslí vážně! Přišel ke mně blíž a já se ještě víc natiskla do rohu.

„Neboj. Nic ti neudělám,“ šeptal bolestně. Jasně! Vzdychl a nechal oblečení přede mnou. Potom mi zavřel a konečně odešel. Jen o pět minut později jsem slyšela startovat auto. Je pryč? Kam jel? Teď v noci?

Autor: TwilightMishka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love the way you lie 2. kapitola: