Omlouvám se za zdržení, ale vážně nestíhám, střední mě úplně vysává. Užijte si tenhle dílek a pište komentíky i kritiku, oboje ocením a přivítám s radostí. Bože, co to plácám, samozřejmě že budu radši za to, když mě budete chválit, ale i kritika se dá zkousnout. Já sem se zas rozkecala. Na tak pište komentíky a ZDAR
18.09.2009 (10:42) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4047×
„Omlouvám se.“ Jen jsem zavrtěla hlavou.
„Mně se neomlouvej.“
„Bello! To nemyslíš vážně. Já se mu omlouvat nebudu. Vždyť tě málem zabil.“
„V tom případě…“ pokrčila jsem rameny a Emmett mi pomohl do auta.
Edward za námi jen koukal, když jsme vyjížděli z parkoviště.
„Emme, mohl bys mě prosím zítra vyzvednout do školy?“ Nechtěla jsem jet s Edwardem. Nebudu s ním komunikovat, dokud se Mikovi neomluví.
„Jasně Bello, spolehni se. V 7:30 tu budu jako na koni.“ Emmett mi pomohl vystoupit.
„Dík,“ usmála jsem se na něj.
„Měj se,“ zavolal a odjel.
Dopajdala jsem domů a sedla si k televizi, protože se nic jiného stejně dělat nedalo. Nakonec jsem usnula.
Vzbudila mě až strašná rána z kuchyně. „Tati?“ zavolala jsem.
„Promiň, holčičko. Nechtěl jsem tě vzbudit.“
„To je v pohodě, ale nemohl bys mi udělat něco k jídlu?“
„Jo hned. Dám ti ohřát večeři od včera.“
Za chvíli mi Charlie přinesl jídlo a já se najedla konečně sama. Pak jsem šla k sobě do pokoje a přemýšlela jsem o tom dnešku. Proč je Edward na Mika takový. Vždyť přece nic neudělal.
Z přemýšlení mě vytrhl Charlie, který otevřel dveře. „Bello, je tu Edward a chce s tebou mluvit.“
„Ale já nechci mluvit s ním. Řekni mu, že moje podmínka pořád platí.“
Charlie odešel bez jediného slova a já za to byla vděčná. Okno jsem měla otevřené a Edward by toho mohl využít, tak jsem ho zavřela.
Ráno mě vyzvedl Emmett tak, jak slíbil. Edward čekal na parkovišti, a jak jsme zaparkovali, se k nám vydal. „Bello,“ pozdravil mě.
Oplatila jsem mu to kývnutím hlavy a šla jsem na hodinu.
„Počkej, vezmu ti batoh.“ Přidal se ke mně.
„Nenamáhej se. Zvládnu to sama.“
Celé dopoledne jsem se snažila Edwarda ignorovat a docela se mi to i dařilo. Během dopoledne mě odchytl učitel na biologii a oznámil mi, že mě přezkouší, kvůli tomu, že jsem dlouho chyběla a má u mě málo známek. Souhlasila jsem, protože jsem nechtěla propadnout.
Před jídelnou mě zastavil Edward. „Mohla bys tu prosím chvíli počkat? Já se hned vrátím.“ Edward zmizel ve dveřích jídelny, ale vzápětí se objevil a za sebou měl Mika.
Oba si stoupli vedle mě. „Miku, chtěl bych se ti omluvit za ten včerejšek. Moje reakce byla přehnaná.“ Zaskočeně jsem na Edwarda koukala.
„To je v pořádku. Choval bych se asi stejně. A Bello, jsem rád, že už si skoro v pořádku.“ Obdařila jsem Mika širokým úsměvem.
Všichni společně jsme vešli do jídelny. Edward nabral plný tác jídla a i přes mé protesty mě zase musel krmit. „Mluvil jsem s Carlislem. Říkal, že kdyby si chtěla, mohl by to tohle závaží sundat už zítra, ale budeš muset do nemocnice,“ říkal mi Edward, když jsme šli na biologii.
„To beru. A půjdeš tam se mnou? Prosím.“
„Když chceš,“ pokrčil rameny a pomohl mi, se připravit na hodinu.
„Jasně, že chci,“ ukončila jsem rozhovor, protože do třídy vešel učitel.
Na tělocvik jsem nemusela, takže mě Edward odvezl domů a dokonce tam se mnou zůstal. Sedl si na gauč a mě si posadil na klín. „Co kdybychom byly přes víkend v našem domečku?“ zeptal se, když si hrál s mými prsty.
„Ale co Charlie?“
„Alice něco vymyslí.“
„A budeme tam sami dva?“ Moje mysl sklouzla k ne zrovna nejčestnějším myšlenkám.
„Když budeš chtít.“ Na tváři mu hrál šibalský úsměv.
„To si piš, že budu chtít.“ Prstem jsem mu nadzvedla bradu a váhavě jsem ho políbila.
Ruce mi zamotal do vlasů a ještě víc si mě přitáhl. Prožívala jsem takovou euforii, že jsem myslela, že každou chvíli vzlétnu.
Edward se z ničeho nic odtáhnul. I proti své vůli jsem se neubránila zklamanému výrazu. „Charlie,“ vysvětlil a znovu mě políbil.
Když jsem se odtáhla já pro přísun kyslíku, na příjezdové cestě parkovalo auto. Edward si mě sundal z klína a posadil mě vedle sebe. „Bello? Edwarde?“ zavolal Charlie, když vstoupil o předsíně.
„Tady jsme,“ odpověděla jsem a Charlie se objevil v obýváku.
„Máte hlad? Nesu večeři.“
„Já docela jo. Přineseš mi to prosím?“
„A ty Edwarde?“
„Ne, děkuji. Jedl jsem doma.“ S pobavením jsem sledovala jeho mírný znechucený výraz.
Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Love is dead 23:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!