Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love: From Europe to Ametika - 8. kapitola

27.12.2010 (11:45) • Lela • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3338×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

8. kapitola

Alice

Co k dnešním událostem dodat?

Snad jen to, že teď už nebudu muset spřádat plány!

I když... kdo ví!

Bella

Bezcílně jsem bloumala očima po autě a snažila se dívat všude, jen ne na Edwarda, kterému to v bílé košili s vyhrnutými rukávy a černých kalhotách zatraceně slušelo!

Sakra! Okřikla jsem se, když už jsem zase zabloudila očima na jeho dokonalé, vypracované tělo...

Já už se z toho zblázním! Přece nemůžu takhle šílet, chovám se jako malá holka.

Jedna.

Dva.

Tři.

Moje srdce se zpomalovalo a já jsem zírala přímo na cestu, aby se mi zrak nestočil zpátky k Edwardovi.

Čtyři.

Pět.

Šest.

Nádech výdech...

„Bello?“ probral mě z mého uklidňovacího procesu Edward.

Pomalu jsem se k němu otočila a snažila se dívat mu do očí, ale to jsem neměla dělat.

Měl je tak nádherně zlaté, jako tekuté karamelky a já se do nich stále víc propadala...

„Bello!“ promluvil na mě znova Edward.

Trhla jsem sebou a konečně se mi podařilo utéct ze zajetí jeho očí.

„Ano?“ zachraptěla jsem. Sakra! Co si o mně teď pomyslí?

„Jsi v pořádku?“ zeptal se s pozdvihnutým obočím.

„Jo... jasně,“ snažila jsem se, aby můj hlas nevyzněl tak rozklepaně jako předtím, ale i tak se mi to moc nepovedlo.

Usmál se na mně a kdybych neseděla, tak se mi podlomila kolena.

„A mimochodem, hrozně ti to v těch šatech sluší,“ zašeptal a znovu se na mně usmál. Proč jen musí mít tak sexy úsměv?

Sakra! O čem že to teď mluvil? Tak moc mě rozptyloval…

Něco o šatech?

Něco o mně?

Sakra, budu se muset víc soustředit na to, co říká!

Snažila jsem si vzpomenout, ale trvalo mi to nekonečně dlouho…

Páni! On mi pochválil šaty! A řekl... řekl, že mi to sluší. Panebože!

Najednou jsem cítila, jak celá rudnu. Musela jsem mít stejný odstín jako moje šaty.

Edward se na mně podíval a koutky mu vylétli ještě více vzhůru.

Pak pomalu zvedl jednu ruku...

Alice

Doufala jsem, že to stihnou!

Edwarda jsem vykopala z domu včas, ale nezbylo mi než se modlit, že nás ještě více nezdrží Rose.

Už přes hodinu seděla v pokoji a s nikým nechtěla mluvit.

Slyšeli jsme odtamtud divné zvuky, ale to bylo u Rose normální.

Seděla jsem v obývacím pokoji společně s Jasperem a Kašparem, Emmett totiž právě přemlouval Rose, aby z těch dveří vylezla.

Málokdy se nechala takhle prosit...

A v tom se ozvala šílená rána a už jsem tu měli Emmetta, který měl Rose přehozenou přes rameno a držel jí tak, aby mu nic nemohla provést.

Na sobě měla krátké křiklavě růžové šaty.

Musela jsem se usmát, když jsem viděla, jak Kašpar polknul. Mohl být rád, že to neviděl Emmett…

Ale to už jsme byli kompletní a tak šel Emmett narvat Rose do auta, abychom konečně mohli  (s více jak hodinovým zpožděním) vyrazit.

Už jsem za námi chtěla zavřít dveře, ale předtím jsem musela zkontrolovala svůj vzhled v zrcadle.

Na sobě jsem měla fialové šaty s černým potiskem.

Než jsem stihla ještě jednou schválit svůj výběr, už měl Jasper táhnul do auta s tichým ujištěním, že jsem ta nejhezčí upírka na světě.

Ach, jak já ho miluju...

Edward

Snažil jsem se soustředit na řízení, ale když vedle mě seděla tak krásná osoba, jako Bella tak to moc nešlo. A navíc ty její šaty, které toho víc odhalovaly než skrývaly...

Zhluboka jsem se nadechl, ale to jsem neměl dělat. Její krev mi připravila stejné mučení, jako její tělo.

Já tu Alici zabiju. A nebo jí koupím to její vysněné porshe. To si ještě budu muset rozmyslet.

Musel jsem se usmát, nad svým myšlenkovým pochodem.

Dovolil jsem si jeden kradmý pohled na Bellu. Díval bych se na ní pořád, ale pak by jsme brzo skončili slisovaní na nějakém stromě. Což o to, mě by to neublížilo, ale jí ano.

Moc jí to slušelo v těch červených šatech.

Byla tak krásná, skoro jako anděl.

Bella .

Anděl Bella.

Co bych dal za to, moct být jejím druhem, ale nemohl jsem někomu tak krásnému jako jí vzít život, upoutat jí k sobě, k mrtvole.

Smutně jsem se usmál.

Ach Bello, kdybys tušila, že právě sedíš v autě ze zabijákem!

„Bello?“ otočil jsem se na ní, protože jsem chtěl slyšet její božský hlas.

Nic.

„Bello!“ Co se jí stalo?! Je jí špatně? Něco jí bolí?

„Ano?“ ozvala se po vteřince a já si oddechl. Tak přece jen můj anděl neztratil řeč. I když její hlas byl vážně podivný… snad jí něco není!

„Jsi v pořádku?“ vyslovil jsem svoji domněnku nahlas.

„Jo… jasně,“ odpověděla váhavě po chvíli.

Nevěděl jsem co říct a tak jsem chtěl zase mlčet, ale pak mi z úst vyklouzla věta, kterou jsem měl i neměl v plánu říct.

„A mimochodem, hrozně ti to v těch šatech sluší,“ usmál jsem se na ní.

Bella se na mně tak divně, zmateně podívala, pak zamrkala a začala rudnout.

Musel jsem se tomu smát, vypadala tak… lidsky.

Pomalu jsem natáhl ruku, chtěl jsem jí nechat dost prostoru. Nechtěl jsem jí ublížit.

Ale neuhnula. Nepohnula se ani o jeden centimetr.

Položil jsem svojí studenou ruku na její rozpálenou tvář. Pořád jsem jí nechával dost prostoru, aby se mohla odtáhnout a zmizet.

Pomalu jsem přejel palcem po její tváři. Byl to tak úžasný pocit, cítit její sálavé teplo na své dlani.

„A takhle ještě víc,“ usmál jsem se na ni a pomalu stáhnul svojí dlaň.

Se zaujetím se na mně dívala a v jejích hnědých očích poblikávala světýlka.

Znamení toho, že byla živá.

Že jí v žilách proudí krev a že jí tluče srdce.

Smutně jsem se na ní usmál a Bella mi úsměv oplatila.

Toužil jsem ji políbit, ale bál jsem se, abych jí neublížil.

Pomalu jsem od ní odtrhnul oči a stočil svůj pohled zpět na silnici.

To už jsme ale dorazili na místo, před jeden docela známý klub.

Zaparkoval jsem vedle auta mých sourozenců.

Podíval jsem se na Bellu a všiml jsem si, že má sklopenou hlavu.

Jakoby vycítila můj pohled, pomalu zvedla hlavu a usmála se na mně. Tak moc by mě zajímalo, co si myslí!

Proč zrovna jí, jediné dívce která mě kdy zaujala, nemůžu číst myšlenky?

„Jdeme?“ zeptala se potichu a já jako v transu kývl.

Rychle jsem vylezl z auta, abych jí mohl pomoct vystoupit.

Jen co jsem otevřel dveře, už u nás stála moje rodina.

Nadšeně se s Bellou vítali a já jsem jen přihlížel.

Čekal jsem, až se s ní konečně všichni přivítají a my budeme moct jít dovnitř, ale když Bella stála naproti Kašparovi, zmizel mi úsměv ze tváře.

„Bello, moc ti to takhle sluší, proč jsi se takhle někdy neoblékla na rande s Adamem?“ Cože? Moje Bella a nějaký… Adam?

Jasně, není to moje Bella, ale i tak mi uniklo hluboké, tiché zavrčení při pomyšlení, že by si někdo přivlastnil mojí Bellu.

„Kašpare! Víš přeci, že jsem Adama nemohla ani vystát! A navíc… tohle není rande!“ Slovo rande jenom hlesla.

Kašpar se usmál a teatrálně jí objal okolo ramen „A co to tedy je? Večer s kamarádem? Ale Bello, neříkej, že se ti nelíbí!“

„Kašpare, nehodlám to probírat teď a tady.“

„Ale no tak, oni nám stejně nerozumí!“

Vyzývavě se na ní podíval.

Bella na něj vrhla zmučení pohled a pak zatnula zuby. „Víš co, popovídáme si o tom někdy jindy, jo?“

Chtěl jsem, aby Si o tom povídali dál, byl jsem morbidně zvědavý na to, co by mu odpověděla, ale nechtěl jsem, aby bylo poznat, že je posloucháme.

Kašpar se na ní usmál a mě bylo jasné, že o to z ní prostě vytáhne.

Rozhodl jsem se, že Bellu zachráním od jeho všetečných dotazů a tak jsem k ní došel a jemně jí vzal okolo ramen.

Bella se na mně zvědavě podívala, ale to už nás Alice táhla do přeplněného klubu.

Abychom se protáhli dveřmi a neztratili se, musel jsem Bellu chytnout za ruku a táhnout jí za sebou.

Moc se mi líbil dotek její teplé ruky.

Než jsme se protlačili k jednomu stolku, museli jsme se prodrat mezi stovkami lidí, což Belle dělalo značné problémy. Několikrát jsem jí musel přidržet, aby nespadla.

Během minuty už jsme se všichni namačkali do jednoho malého boxu, takže jsme na sebe byli dost namačkaní.

Po pár minutách odcupitala moje rodina s Kašparem na taneční parket. Chvilku jsem je sledoval, ale pak se mi pohled stočil k Belle.

Seděla namáčknutá v zadním koutě boxu, hlavu měla lehce nakloněnou na stranu a sledovala dění na parketu. Musel jsem se usmát. Hrozně jí to slušelo.

Najednou se na mně podívala a já nevěděl kam s očima. Ona má tak krásné oči…

Nevím jak dlouho jsme tam seděli, usmívali se na sebe a pokukovali po sobě, ale bylo to asi dost dlouho, protože když jsem se probral na parketě už bylo o dost míň lidí a hráli čím dál tím pomalejší písničky.

Chvilku jsem Bellu pozoroval a přál si, abych jí mohl číst myšlenky. Pak jsem se ale odhodlal a natáhl k ní ruku. To gesto, kdy mi klidně mohla dát košem pro mě bylo hrozně namáhavé, ale zároveň tak lehké, tak přirozené.

„Zatancuješ si?“ usmál jsem se na ní a doufal, že mě neodmítne. I když na druhou stranu jsem si přál, aby ode mě s křikem utekla a zachovala tak svůj život v bezpečí.

Bella se na mně usmála, lehce zčervenala – ach, jak já tohle na ní miluju – a položila svoji líbeznou ručku do té mé.

Znovu jsem cítil její krev, pulzující jí žílami… a znovu jsem čekal, kdy jí dotek mého ledového těla přijde divný.

Usmál jsem se na ní a pomohl jí vstát.

Několika kroky jsme ruku v ruce došli na parket a tam jsem si jí mohl přivinout do náruče. Bylo to úžasné, cítit takhle blízko její tělo, cítit její krev, která mě neuvěřitelně vábila, ale v tuhle chvíli bych bral radši její tělo, než krev.

Sakra, proč jen si musela brát tyhle šatečky?

Usmál jsem se na ní a překvapilo mě, jak jsou její oči zblízka krásné.

Nějakou chvíli jsme se jen pohupovali do rytmu, stejně jako ostatní pár na parketu a já si užíval její blízkosti. A jak to má ona? Sakra, proč jediné dívce, u které bych si to přál nemůžu číst myšlenky?

Upss… nějak se opakuju. Jakoby se mi myšlenky motaly v kruzích. V kruzích kolem Belly, toho krásného anděla…

Lehce jsem potřásl hlavou a snažil se soustředit na přítomnost, na naše pohupování a na její krásný obličej orámovaný krásnou hnědou hřívou.

Zachytil jsem její pohled a usmál se na ní. Pak jsem jí dovolil, aby mi na chvíli vyklouzla z náručí, abych jí mohl otočit a podívat se na ní ze všech úhlů. Jak se její obličej vzdaloval, cítil jsem hroznou… bolest. Přál jsem si, aby se do mé náruče co nejdříve vrátila.

A moje přání se záhy vyplnilo. Přitáhnul jsem si jí zpátky do mé náruče, blíž, než byla předtím.

Chtěl jsem se jí podívat do očí, ale jakmile jsem malinko pohnul hlavou, uvědomil jsem si, že její ústa jsou tak strašně blízko.

Stačilo překonat těch pár centimetrů, abych jí mohl políbit.

Zhluboka jsem se nadechl a uvědomil si, že jsme se zastavili a jen tak stojíme, tisknouc se k sobě a hypnotizujíc rty toho druhého.

Tak moc jsem ji chtěl políbit… Ale zároveň jsem chtěl, aby se držela co nejdál ode mě a mé rodiny, aby měla svůj lidský život. A navíc… co když mě odmítne? Co pak?

Čert to vem! Rozhodl jsem se během vteřiny  pro sobeckou volbu a začal se k naklánět, tak, aby měla stále dost prostoru se odtáhnout.

Ale ona to neudělala. Ba naopak, ještě se ke mně víc naklonila, takže naše rty byli vzdálené už jen pouhých pár centimetrů.

Centimetry…

Milimetry…

Nakláněj jsem hlavu stále blíž a přál si, abych už se jejích rtů mohl zmocnit.

V tom se ale ozvala strašná rána a křik…

Alice (někdy během večera)

Safra, co k tomu napsat? Snad jen, že tentokrát jsem ani nemusela nikam strčit svoje dlouhé a všemohoucí prstíky a ještě možná dostanu svoje vysněné Porsche… Tak takhle se mi to líbí!

Bello, Edwarde, už slyším svatební zvony…