Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love: From Europe to Ametika! - 7. kapitola

17.07.2010 (08:45) • Lela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2072×

7. kapitola

Hudba k dílku

Plán B, fáze čtvrtá u konce.

Bella a Edward mají domluvené rande.

Alice

Seděla jsem na pohovce a poslouchala Edwardův křik. Nesl se domem již přes dvě hodiny, přesněji řečeno od té doby co jsme se vrátili domů ze školy. Dokonce i Esmé už z nás byla zoufalá a několikrát vyhrožovala, že na nás zavolá Carlislea. Když už hádka probíhala druhou půlhodinu, Esmé se naštvala a Carlislea opravdu zavolala. Sice přijel, ale moc to nepomohlo. Hádky pokračovaly dál.

Možná by bylo na místě ujasnit, proč je takový povyk v našem domě.

Všecko se točí okolo školního představení, kde se pojednává i o upírech a ke všemu tam Edward a Emmett hrají hlavní role. A za všechno samozřejmě podle Edwarda můžu já!

Prý, že jsem to měla vidět a dostat nás dál od toho a bla bla bla bla bla...

Copak můžu za to, že jsem to neviděla? Byla jsem moc zabraná do toho, abych ty dva dala dohromady, až se mi to takhle vymklo z rukou. Jasně, věděla jsem, že to budou nějaké romantické role, ale když jsem viděla ve vizi učitelky mluvící o Anně, tak jsem netušila z čeho to je.

A to byl celkem průšvih. Bůh ví, do čeho nás tohle může dostat. Ale pokud to přispěje k tomu, aby byl Edward s Bellou, jsem ochotná to riskovat.

„Edwarde Anthony Masone Cullene, jestli toho řevu na mou manželku okamžitě nenecháš, roztrhám tě na kousky a ty spálím!“ rozječel se najednou Jasper. Děkovně jsem se na něj podívala a on se usmál.

„Jaspere! Ona si to zaslouží, protože svojí nepozorností ohrozila naší existenci! Víš, co by s námi udělali Volturiovi, kdyby se tady něco zvrtlo? Na co si proboha myslela?“ Poslední slova byla adresovaná mě.

„Co já ti mám co říkat, na co jsem myslela?!“ vyjela jsem na něj.

V tu chvíli se do toho vložil Carlisle. „A dost! Okamžitě se všichni tři uklidníte, nebo volám Arovi a během deseti minut jste na cestě na nádhernou Volterskou převýchovu!“

Všichni tři jsme ztuhli.

Viděla jsem, jak Esmé šokovaně zírá na svého manžela.

„Carlisle…!“ hlesla po chvilce.

„Co je?“

„To bys neudělal, že ne!“ prosila Esmé.

„A víš, že i udělal? Už mám dost toho, jak na sebe Edward s Alicí poslední týden jenom štěkají! Vždycky byli tak dobří kamarádi, tak proč se teď nesnáší? Co se mezi vámi proboha stalo?! Kdybyste byli dva chlapi, tak řeknu, že se jedná o holku,“ zhluboka se nadechl, aby mohl pokračovat, „ale to vy nejste! Tak se proboha nechovejte jako šestiletí haranti a začněte se konečně chovat podle svého věku! Oběma vám je přes 100 let!“

Šokovaně jsem na něj zírala a přebírala si jeho proslov.

Haranti?

Holka?

Kamarádi?

Štěkají?

Holka!

Bella!

Došla jsem k závěru, že teď nebo nikdy. Řeknu Carlisleovi a Esmé o Belle!

„Víš, tatínku, ono se o holku, jedná...“ zamumlala jsem. Už to oslovení mohlo Carlislea varovat. Otočil se na mně. Pak se na mně podíval a měla jsem pocit, že kdyby mohl upír dostat infarkt, tak právě vezou Carlislea a Esmé do nemocnice.

„Alice?“ zeptala se Esmé.

„Holku?“ zeptal se Carlisle.

…

„No a Edward ji pozval dnes na ten večírek, o kterém jsem vám už říkala,“ zakončila jsem svoje skoro hodinové vyprávění s pocitem, že jsem ještě nikdy nepotkala dva tak nechápavé upíry, jakými se stali Carlisle a Esmé.

V jednom kuse jsem byla přerušována nějakými dotazy typu: „A ona je vážně z Česka?“ nebo „A to jste je poslouchali, když mluvili česky?“ Či konstruktivními poznámkami typu: „No vidíš, Carlisle, já to chtěla vyzkoušet už dávno!“ a „Esmé, nepřijde ti zvláštní, že do sebe všechno tak dobře zapadá?“

A to byl právě ten problém. Říct celý příběh bez toho, abych musela přiznat svoje přičinění. Ano, něco málo jsem přiznat musela, ale opravdu jen to nejnutnější, jinak by mě Edward asi zabil Esmé, ne-Esmé.

„No, tak já už se radši půjdu obléknout!“ vyskočila jsem rychle, aby nemohly přijít nějaké všetečné otázky.

Bella

„Sakra... já kráva... proč jsem si nevzala to tílko?“ cedila jsem skrz zuby.

„Bello?“ Objevila se ve dveřích najednou Jess.

„Ano?“ Otočila jsem se na ní a snažila se nasadit milý výraz, přestože jsem právě byla silně rozčarovaná.

„Mohla by ses, prosím, uklidnit? Edward tu bude nejdřív za hodinu, dvě a ty tady už dvacet minut vyvádíš jako šílená!“ Ke konci zvýšila hlas. Ani se jí nedivím.

Měla pravdu. Sice jsem nikdy moc (skoro vůbec) nestála o kluky, ale teď to bylo něco jiného!

„Tak jo. Když já opravdu nemám nic na sebe,“ zamumlala jsem po chvilce.

Jess se na mně podívala „A to je jediný problém?“ Kývla jsem hlavou.

„Tak pojď se mnou, máš stejnou velikost jako já, něco ti najedeme.“ Nedůvěřivě jsem se na ní podívala, ale následovala jsem jí do jejího obrovského pokoje. To už se ale Jess vynořila z ještě větší šatny s červenými šaty v ruce.

„Co tyhle?“

„Ehm, Jess... jsi si jistá, že by mi tyhle šaty byly?“

„Určitě! A hlavně ti budou strašně slušet!“ Nedůvěřivě jsem se na ní podívala. Já jsem nenosila tenhle typ šatů. Vlastně já vůbec nenosila šaty.

„Alespoň si je vyzkoušej!“ prosila Jess.

„No… tak dobře,“ souhlasila jsem po chvilce váhání. Jess mě zahnala k sobě do koupelny, abych se mohla převléknout. Opatrně jsem na sebe šaty navlékla a šla se ukázat Lauren.

„Pane bože! Ty ti tak sluší!“ Nechápala jsem, co tím myslí.

„Viděla ses vůbec v zrcadle?“ Zavrtěla jsem hlavou. Jess mě otočila čelem k zrcadlu a já s ní musela souhlasit. Opravdu mi to slušelo. Byla jsem dočista jiná, taková... víc holčičí.

Jess si mě zkoumavě prohlédla. „K tomu dáme ty červené náušnice...“ mumlala si pro sebe.

„Jess?“

„No?“

„Můžu si je teda půjčit?“

„Jasně! A vem si k nim tyhle náušnice a možná ještě tyhle boty... Máš přece tuhle velikost, ne?“ Jak říkala tak mi podávala dvě krabice. Jednu malou, spíš krabičku, s náušnicemi a jednu velkou s botami. Byly ještě zabalené v krabici, nejspíš je stejně jako ty šaty neměla zatím na sobě. I když s tou horou oblečení co má, se ani nedivím. Pomalu jsem otevřela krabici s boty.

„Jess?“

„Co zas?“

„Na těchhle botách já se zabiju!“ oznámila jsem jí rozhodně a Jess se na mně podívala.

„Neboj, vsadím se, že Edward tě bude klidně podpírat.“ Zářivě se na mně usmála.

„Já radši mizím...“ zamumlala jsem. Chtěla jsem zmizet, abych se mohla pohroužit do svých myšlenek, jak zabránit abych se před Edwardem ztrapnila.

…

„Bello!“

„Už běžím!“ odpověděla jsem Jess, která stepovala u okna a právě mi dala najevo, že Edward už na mě čeká. V rychlosti jsem seběhla schody, za což jsem dole byla odměněna rychlým pádem k zemi. Vypískla jsem a snažila se co nejmíň zmírnit následky pádu na mém účesu. Jess se na mně podívala a obrátila oči v sloup. Rychle jsem se zvedala, rudá jako rak, když v tom Edward zazvonil. Jess se na mně podívala a pak na prstech počítala do tří.

Jedna. Ozvalo se další klepání.

Dva. Uhladila jsem si lem šatů.

Tři, ukázala Jess důrazně a otevřela dveře.

Edward se na ní zářivě usmál „Ahoj Jessico, je tu Bella?“

Jessica se na něj usmála „Ahoj Edwarde.“ A pak ustoupila a jemu se naskytl výhled na mně.

Čekala jsem na jeho reakci. Dlouho se nic nedělo, skoro jakoby zamrzl, ale pak mu začaly lést oči z důlků a upřeně na mně zírat. Rychle jsem se podívala na Jess a pohledem se jí ptala, jestli vážně vypadám tak šíleně nebo co. To už ale Edward ovládl svoje chování a usmál se na mně tak, že se mi podlamovala kolena.

„Ahoj Bello.“

„Edwarde.“ Pozdravila jsem radši jenom jedním slovem.

„Jdeme?“

„Ano.“

Edward se na mně usmál a vedl mně ven ke svému autu. Velmi galantně mi pomohl nasednout do auta (vzhledem k šatům a botám jsem s tím měla menší problémy) a sám si sedl na místo řidiče.

Ještě než jsme vyrazili, ohlédla jsem se na Jess, která stála ve dveřích a mrkla na ní.

A pak už jsem jela vstříc svému osudu.

Alice

Co k dnešním událostem dodat?

Snad jen to, že teď už nebudu muset spřádat plány!

I když... kdo ví!