Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love air - 8. kapitola

17.09.2010 (16:32) • • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1660×

8. kapitola

Bella:

Cítila jsem ledové ruce na svém těle. Jak mě hladí po vlasech. Skoro nic jsem nevnímala, jen bolest hlavy, která nabírala na síle a nenávist k člověku, který mi tohle vše způsobil. Co si myslíte o nadpozemské síle? Věříte na příšery? Na magii? Já trochu. Měla jsem strach o Annu, že je někde tady blízko a on jí udělá něco strašného. Měla jsem strach, že jí něco udělá.

„Po – moc!“ zaskučela jsem a snažila se otevřít oči, ale tělo mi vypovědělo. Muž vedle mě se zasmál.

„Mlč!“ zakřičel a znovu mě uhodil. Znovu jsem ucítila bolest, ale tentokrát to nebyla jen bolest hlavy, ale taky bolest na mém krku. Něco ostrého se do mě zakouslo a vysávalo ze mě život. Znovu mě zaplavily vlny bezvědomí a já bezvědomky naposledy udeřila svého únosce do jeho kamenného těla. Zaskučela jsem bolestí a znovu se dostala do bezvědomí.

***

Probudila jsem se do temnoty. Byla noc a všude se ozývaly hrozné zvuky. Šustění stromů a keřů. Byla mi zima, ale ani se nedivím. Moc dobře oblečená nejsem. Zabolela mě hlava, sáhla jsem na svůj krk a na svých prstech si všimla rudé krve. Chtěla jsem začít ječet, ale někdo mně dal přes pusu ruku.

„Pššt!“ řekl. Zaskučela jsem a z očí mi začaly stékat slzy.

„Buď potichu!“ řekl a svoji ruku sundal s mé pusy. Hned, jak mě pustil, jsem po čtyřech běžela na druhou stranu jeskyně. Co nejdál od něj.

Vůbec si mě nevšímal. Vzal dřevo a zapálil ho. Až teď jsem si všimla, že tu má malé ohniště vytvořené díky kamenům. Zírala jsem na něj s očima plnýma strachu. Sundal si kabát, který měl na sobě a podal mi ho.

„Vem si ho, musí ti být zima.“ Chvíli jsem ho ještě pozorovala a pak jsem si kabát vzala. Oblékla jsem si ho na ledově studené tělo.

„K – kdo jsi?“ To bylo jediné, na co jsem se zmohla.

„Ulehčím ti to. Jsem upír a jmenuju se Carlos.“

„Cože?“ Slzy z mých očí tekly v proudu.

„Máš strach?“ Přikývla jsem.

„Neboj se, nemám v úmyslu tě zabít. Jen jsem chtěl najít někoho, s kým si můžu povídat.“ Vzal další kus dřeva a hodil ho do ohně.

„A tak sis řekl, že mě prostě uneseš a budeme se kamarádit? To nemyslíš vážně?“

„Proč?“

„Všichni mě určitě hledají, a až nás najdou, s tebou si poradí raz, dva,“ řekla jsem a on se jen zasmál.

„Abych ti to všechno ušetřil. Já už jsem mrtvý a nenajdou nás, jsme několik kilometrů od vašeho hotelu.“

„A proč si jsi tak jistý?“ Snažila jsem se navázat nějakou konverzaci.

„Protože to vím, ale neřeknu ti proč.“

„To bys měl, jestli chceš, abychom byli přátelé.“

Chvíli mu trvalo, než odpověděl. „Řeknu ti to, ale až přijde vhodný čas.“

„A ten příjde jako kdy?“

„Brzo, neboj se.“ Znovu jsem si sáhla na krk, na kterém byla zaschlá krev.

„To jsi mi udělal ty?“ Přikývl. Utřela jsem si slzy a pokračovala.

„Proč?“

„Měl jsem hlad,“ odpověděl prostě.

Vzala jsem kámen, který jsem měla po ruce a hodila ho na něj. „Jsi děsněj hajzl!“ zakřičela jsem. Než mohl kámen do něj narazit, byl už u mě a vrčel na mě. Rukama mi vzal obličej do rukou a zatřásl se mnou.

„Myslíš si, že mi můžeš nějak ublížit?! To asi těžko, jsi jenom člověk. Já jsem upír. A teď už ztichni a spi,“ zabručel a pustil mě. Dívala jsem se na něj a pozorovala jeho chůzi.

Potom jsem jenom zvolala: „Určitě je nějaký způsob, jak ti ublížit. Jen bych tě musela lépe poznat. Je mi jedno, že jsi upír a já člověk. A jestli si myslíš, že jen tak z ničeho usnu, tak se pleteš. Dobrou!“ Nevěřícně na mě zíral, zatímco já si snažila nějak lehnout. Když se mi to podařilo, ucítila jsem jeho ruce na mých vlasech. Snažila jsem si toho nevšímat, ale po chvilce jsem zavrtěla hlavou. V tom se objevila zase ta příšerná bolest.

Poslední, co si pamatuju, než jsem usnula, byl zpěv mého neznámého únosce.

***

Vzbudilo mě nějaké praskání. Rozespale jsem se zvedla. Hlava už tak nebolela, ale těžko se mi otevíraly oči. Nakonec se podařilo a já uviděla před sebou Carlose, jak rukou bouchá do zdi a ta se drolí. Můj ty bože, on je snad vážně upír. Bože on je upír!

„Co to děláš?" zeptala jsem se.

„Snažím se tě probudit. Tvoje řečnění mě vážně nebavilo,“ zavrčel. Nevěřícně jsem na něj koukala.

„Tím, že rukou boucháš do zdi a ta, jak to vypadá, se za chvíli zbortí?“ Upíří rychlostí ke mně přiběhl.

„Vadí ti to snad?“ Naše obličeje se skoro dotýkaly.

„Ne, jen mě to překvapuje.“ Povzdechl a někam odcházel.

„Kam jdeš?“ Otočil se.

„Najíst se,“ řekl. To jako, že jde někoho zabít?! Jak může něco takového dělat?

„Nebojíš se, že uteču?“

„Ne, nebojím.“ A v tom zmizel. Slyšela jsem šustět listí. Měl pravdu, opradu jsem nechtěla utéct. Nevím proč, ale prostě jsem nemohla. Pořád mě to místo přitahovalo a drželo mě tu.

Rozhodla jsem se, že to tu trochu prozkoumám. Zvedla jsem se na nohy, což nebylo nic lehkého. Pořád mi bylo špatně, protože ze mě pil. Bylo mi z toho špatně. Nevím proč se nebojím, když si ze mě udělal hračku. Možná bych měla opravdu utéct. Přece jen je pryč a já tu jsem sama. Jenže, jak bych mohla utéct, když se sotva hýbu? Kolem mě nebylo nic, než plno dřeva, ohniště, pár jídla a polštář s dekou. Ten je vážně na všechno připravený.

Vyšla jsem ven z jeskyně a rozhlédla se na krajinu kolem mě. Neviděla jsem nic víc než stromy. Do prčic, jsem tak bezmocná. Nesnáším to. Nesnáším být bezmocná.

Vrátila jsem se zpátky a posadila se na místo, kde byla deka a polštář. Zakryla jsem se a čekala. Čekala na Carlose.

***

Edward:

Nakláněl jsem se nad Annou a pozoroval ji. Byl jsem celý bez sebe.

„Anno, kde jsi ji viděla naposled?“ zeptal jsem se, už asi posté. Anna seděla na posteli a plakala. Vedle ní seděla Angela a hladila ji po vlasech. Mike seděl po její druhé straně a objímal ji.

„Už jsem říkala, že mi řekla, ať jdu napřed a já šla. Byly jsme asi 50m od hotelu.“

„Chudák Bella, co se jí asi stalo,“ pomyslel si Mike.

„To je všechno? Proč jsi šla napřed?“ zakřičel jsem. Anna se ještě víc rozbrečela a Mike se postavil naproti mně.

„Hele, je mi jasné, že jste naštvaný, ale nemusíte na ni řvát. Nemůže za to, a jak vidíte, není z toho zrovna nadšená.“ Zavrtěl jsem hlavou, abych si to urovnal v hlavě. Moc to nepomohlo. Omluvně jsem se podíval na Annu.

„Omlouvám se.“ Mike si sedl zpátky k Anně.

„Vrátíme se zpátky. Proč jsi šla napřed?“ Utřela si pár slz.

„Když jsme šly, najednou zaječela a potom říkala, že něco viděla, ale nebylo tam nic. Vážně tam nic nebylo. Pak řekla, ať jdu napřed, že se podívá, co to bylo a pak mě dožene. Ale nepřišla... Nevím, co se stalo, ale mám o ni strach. Asi měla pravdu. Někdo tam byl.“ Zamyslel jsem se. Kdo by tam mohl být? Doufám jen, že je Bella v pořádku.

„Zajdeme na místo, kde jste se rozešly, ano?“ Angela jí podala kapesník. Anna se vysmrkala a otočila se zpátky ke mně.

„Dobře.“

„Máme jít taky?“ zamumlal Mike. Zavrtěl jsem hlavou.

„Ne, půjdeme sami.“

***

Bella:

„Vidím, že ses najedla,“ promluvil Carlos.

„Jo, měla jsem hlad. Pochybuju, že to jídlo je pro tebe.“ Zakřenila jsem se na něj. Sedl si naproti mně. Teď jsem si ho mohla lépe prohlédnout. Měl hnědé vlasy a zelené oči. Moje vlasy ale byly tmavší. Byl krásný. Krásný jako Edward, ale zase ne až tak moc. Jeho pleť byla tak světlá. Na sobě měl špinavou, bílou košili a černé kalhoty.

„Ty jsi taky jedl, co?“ Přikývl.

„Tobě připadá normální, že zabíjíš lidi?“

„Jinou možnost nemám. Jsem upír a-“

„Ale zabíjíš nevinné lidi!“ zakřičela jsem.

„A co myslíš, že dělá ten tvůj?“ Zarazila jsem se.

„Co?“

„Tvůj milej. Ten, s kterým jsi seděla u toho stromu.“ Teď jsem byla opravdu mimo. O čem to sakra mluví?

„On přece není...“ Začalo to do sebe zapadat. První školní den, ty jeho černé oči a pak ten večer u mě a pak ten polibek.

„Ó, můj bože!“ Pohladil mě po vlasech a já lehce ucukla.

„Ale on nezabíjí lidi... ne?“ Zavrtěl hlavou. Začal se ke mně naklánět. Rychle jsem zamumlala to, co mě napadlo první.

„Chci, abys mi povídal o sobě.“ Pro změnu se zarazil on.

„Cože?“

„No, jsem tvůj rukojmí, tak chci vědět, s kým mám tu čest.“

„Aha.“ Pochopil. „Jsem upír. Jmenuju se Carlos Crowel. Narodil jsem se v Kalifornii a je mi 56 let. Je to všechno?“ Zase se přiblížil k měmu krku a uhladil mi moje vlasy.

„Ne, chci, abys mi pověděl něco o svém životě.“ Trochu zavrčel. Odklonil se a sedl si.

„Nemusím ti nic říkat.“

„Ale měl bys, pokud chceš, abychom byli přátelé.“

„Chceš to vážně slyšet? Chceš slyšet můj příběh?“ zeptal se a mě najednou zamrazilo. Jeho tón hlasu se mi nelíbil. Ale nakonec jsem jen přikývla.

„Dobrá, tedy. Žil jsem v Kalifornii, jak jsem říkal. Narodil jsem se 13. 5. roku 1954. Žil jsem ze svým otcem, máma zdrhla, hned jak jsem se narodil. Každý by si myslel, že táta na mě bude kašlat, ale naopak. Staral se o mě důkladně. Chodil jsem do školy, učil mě péct. Táta byl pekař,“ usmál se. Myslím, že měl tátu rád. „Tufnell Park school, tak se jmenovala moje škola. Byla to velice oblíbená škola, ale drahá. Táta se ale snažil mě tam dostat, a tak jsem tam chodil. Byli tam úžasní lidé a užasní učitelé. Byla tam jedna učitelka, jmenovala se Milla, měl jsem ji na matematiku. Staršně rád jsem se s ní učil, až jsem se do ní zamiloval.“

„No ne, ty taky? Tak to jsme na tom stejně,“ zabručela jsem. Hodil na mě varovný obličej, takže jsem raději hned ztichla a pobídla ho, aby pokračoval.

„Jednou jsme byli ve škole přes čas se třídou a byla tam i ona. Jenže my mysleli, že tam máme být proto, abychom uklidili třídu. Byl konec školního roku. Ale namísto toho začala škola hořet. Když jsme se snažili utéct ze školy, neviděl jsem nikde Millu. Šel jsem ji hledat, a když jsem ji našel, byla už mrtvá. Na krku měla tohle,“ sáhl na můj krk. Jeho ruce byly ledové, ale já neucukla. Hned mi to došlo.

„Zabil ji upír.“ Zavrtěl hlavou.

„Kdyby jen to. Zabili ji upíři. Měl jsem takovou zlost, že jsem je šel hledat. Celá škola byla v plamenech. Ale já se nevzdal, těžko se mi dýchalo. Všude byl jen oheň, křik a dým. Když jsem nakonec na jednoho narazil, začal jsem se s ním prát. Ale neměl jsem takovou sílu. Kousl mě, ale potom z ničeho nic přestal a utekl. Ležel jsem tam v bolestech. Neumíš si ani představit, jaká to byla bolest. Byly to tři dny mučení, ale když to skončilo, škola byla na prach. Myslel jsem si, že zemřu, ale já nezemřel a teď je ze mě tohle. A nelituju toho.“ Jeho příběh skončil a já na něj jen zírala. Jak to může říct? Vždyť mu zabili Millu?

„Ale vždyť-“

„Myslíš na Millu, co?“ skočil mi do řeči.

„Na tu jsem nikdy nezapomněl. Na ni se ani nedá zapomenout. Proč myslíš, že jsem rád, že se ze mě stalo tohle? Jsem rád, protože až se s ním příště setkám - zemře!“ zakřičel.

„Nevím jestli mám plakat nebo se radovat,“ zašeptala jsem. Přiskočil ke mně.

„Ta samá slova jsem si pokládal, když ta bolest přestala.“ Chvíli u mě ještě stál a pak zvedl ruku a ukázal jí ven z jeskyně.

„Pojďme se projít.“ Měla jsem radost. Měla jsem strach, ale zároveň mi ho bylo líto. Nevím, co bych dělala, kdybych přišla o Edwarda.

***

Procházeli jsme se lesem. Byla to krása. Připadala jsem si silná, ale ne zase tak moc, abych mohla běhat. Zaroveň jsem byla i unavená, ale spát se mi nechtělo.

Došli jsme na kraj kopce. Před námi stálo město. Slunce už zapadalo. Nemůžu uvěřit, že den takhle rychle utekl.

Ukázal na nějaký dům. „Vidíš to?“ Přikývla jsem. „To je tvůj hotel.“ Vypadal úplně jinak, ale když jsem se na něj ještě chvíli dívala, tak jsem ho poznala.

„Proč mi to ale říkáš?“ Podíval se mi do očí.

„Protože ti věřím.“

„Známe se tak krátce a já se divím, že se tě už tak nebojím.“ Samozřejmě jsem se ho trochu bála, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že jsem ho poznala.

Najednou mě popadl a přitiskl k zemi. Držel mě za zápěstí.

„Pořád se nebojíš.“ Nebyla to otázka. Zavrtěla jsem hlavou. Vzdychl a sedl si vedle mě.

„Tvoje máma zemřela, že ano?“ zeptal se najednou.

„Ano, měli jsme autonehodu.“

„Měla jsi ji ráda?“ Co je to za pitomou otázku?

„Ano, samozřejmě. Byly jsme nejlepší kamarádky.“ Zmocnil se mě smutek. Co by asi tak dělala, kdyby tady byla?

„To je hezký. Někdy si přeju, abych mohl zase vidět svoje rodiče.“

„A ty nemůžeš?“

„Táta je mrtvý a máma... nevím.“ Mávl rukou na nebe.

„Je to krása, že? Jen tak se dívat do nebe a představovat si, jak letáš po nebi.“

„Máma vždycky říkala, že se na nás andělé dívají. Jenom my je nevidíme.“

„Třeba je to pravda,“ řekl. Lehl si do trávy a dál se zasněně díval do nebe.

„Třeba,“ zamumlala jsem. Třeba se na mě máma teď dívá, a co si teď asi o mně myslí?! Sedím tu s upírem, zatímco bych měla být s Edwardem. Takhle to dál nejde. Musím vymyslet plán, jak se odtud dostat. Což v mém případě bude dřina.

„Jak vypadala tvoje máma?“ zamručel a chytil mě za ruku.

„Jako já, ale byla hezčí.“ Zasmál se. Mám toho moc z táty. Máma byla úžasná, nevím proč, ale byla i trochu praštěná. Spíše jsem já musela hlídat mámu, než ona mě. Milovala jsem, když jsme si večer sedly na gauč s čajem a povídaly celé hodiny. Nemělo to chybu.

„Prostě spadla z pódia,“ řekla jsem jednoho večera a nepřestávala se s mámou smát.

„Jak, prosím tě?“ zeptala se máma mezi smíchem.

„Nevím, na co myslela, ale tančila, udělala otočku a sletěla dolů.“

Takhle to bývalo pořád. Celý večer jsme si povídaly a smály se a povídaly a smály se. Ráda na to vzpomínám.

Dál jsme leželi s Carlosem na trávě a mlčeli. To bylo podle mě nejlepší.

***

Další ráno jsem se probudila v klidu, bez žádného rámusu. Carlos už seděl a podával mi chleba s šunkou. Překvapeně jsem se na něj dívala.

„Co se stalo?“ Ale neváhala jsem a chleba si vzala.

„Jen jsem ti chtěl udělat radost.“ Zakousla jsem se a pochutnávala si. Pozoroval mě.

„Děkuju,“ řekla jsem jakmile jsem zblajzla celý chleba. Jen lehce přikývl.

„Co budeme dneska dělat?“ Pokrčil rameny a nepřestával se na mě dívat.

„Co budeš chtít?“ Zamylslela jsem se.

„Musíme sedět tady v jeskyni?“

„Jak to myslíš?“

„No, jako jestli si nemůžem sednout ven, před jeskyní?“ Na chvíli se zamyslel.

„No, proč ne?“ Pomohl mi vstát a vyšli jsme ven.

Byl krásný den. Bylo teplo, ale rozhodně nebylo teplo na koupání. Bylo mi příjemně, foukal lehký vítr.

Sedla jsem si na zem a všimla si, že Carlos je nějaký jiný. Chtěla jsem se ho zeptat, co se děje, ale on mi rychle zakryl pusu. Zírala jsem kolem sebe a mlčela.

Najednou někdo vyskočil zpoza stromu a skočil přímo na Carlose. Po chvíli jsem ho poznala. Byl to Edward.

Další

Předchozí

Shrnutí