Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love air - 7. kapitola

16.09.2010 (20:45) • • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1813×

7. kapitola

Po naší odhalené polštářové bitvě s Annou, jsme dostaly týden uklízení nádobí po snídani, obědě a večeři za trest. Za to, že jsme roztrhly polštáře, které mimochodem musíme zaplatit, a taky za to, že jsme řvaly na celé kolo.

Samozřejmě se to všichni dozvěděli a začali nám říkat „Polštářové uklízečky“. Vtipné mi to vážně nepřišlo, ale jak se zdá, tak jim ano. Edward mi tak řekl jen jednou.

„Nemyslíš, že by bylo lepší jít zkratkou?“ zeptala jsem se zrovna, když jsme se šli s celou třídou projít k nějakému jezeru.

„Ne, nemyslím. Aspoň se projdeme.“

„Ale bude to lepší, než se trmácet celý den. Prosím, pojďme zkratkou!“ zaprosila jsem a on se začal smát. Jeho smích mě zhypnotizoval tak, že jsem zakopla o větev, která ležela na zemi a spadla na zem. Ihned se ke mně sklonil a pomohl mi vstát.

„Jsi v pořádku?“

„Ne! Za to může tvůj smích,“ zavrčela jsem se.

„Co prosím?“ zeptal se překvapeně. Zčervenala jsem a neodvážila se odpovědět. Rychle jsem se dala do kroku.

„Dohánějí nás, měli bychom jít.“ V dálce se začali objevovat spolužáci. Upřímně, vláčejí se jako slimáci.

„Tak tedy jdeme,“ odpověděl se smíchem a dal se se mnou do kroku.

„Můžu se na něco zeptat?“ zeptal se najednou.

„Ovšem.“ Co by tak asi chtěl vědět?

„Co měla znamenat ta polštářová bitva?“ Tak to je ta poslední věc, o které jsem se s ním chtěla bavit.

„Musím na to odpovědět?“

„Ne, nemusíš, ale rád bych to věděl.“

„To můžeš, ale já ti to nepovím.“

„Jak myslíš, polštářová uklízečko,“ posmíval se mi a já ho šťouchla loktem, aby s tím dal pokoj. Zašklebil se na mě a potom už jsme spolu moc nemluvili.

Musím přiznat, že od Edwarda mi to spíše lichotilo, ale nemohla jsem to přiznat. Všechny ty chvilky, které jsem s ním za těch pár dnů strávila, byly úžasné.

Zrovna jsme s Annou uklízely po našich nepořádných prasátkách. Promiňte, ale nemůžu říct, že to jsou lidi. Protože to, co nechali po sobě, bylo strašné. Edward seděl ještě u stolu a dojídal svíčkovou. Zrovna jsem uklízela u jejich stolu. Obetírala jsem ho a sbírala nádobí.

„Aspoň jeden čistý stůl,“ zabrblala jsem. Uchechtl se a podíval se na mě.

„Je tu něco k smíchu?“ zeptala jsem se.

„Ne, vůbec ne.“

„Dobře,“ řekla jsem a odnesla talíře k okýnku. Když jsem je pokládala, zjevil se vedle mě a pokládal svůj talíř. Lekla jsem se a jeden talíř mi vyklouzl z ruky. Podle všeho by měl spadnout na zem, ale Edward ho rychle chytil a pomalu ho pokládal na linku. Zaraženě jsem na něj civěla. Jak to udělal?

„Jak jsi to udělal?“

„Jak jsem udělal, co?“ Položil talíř na linku.

„Jak jsi chytil ten talíř?“

„No, ten talíř padal a já jsem vzal ruku, takhle jí posouval dolů,“ ukázal, jak rukou chytal talíř, „chytil ho a položil tady na linku,“ dořekl to a s posměšným úsměvem mě pozoroval.

„Díky, že jsi mi to vysvětlil.“ Odfrkla jsem a odešla z jídelny.

Každý by měl vědět, co to znamená, být zamilovaný nebo aspoň by to měl jednou zažít. Já jsem byla zamilovaná dvakrát. První byl můj kamarád od dětství, jmenoval se Matte. Chodili jsme spolu do školky, školy i do drama kroužku. Spolu jsme zpívali a hráli v plno muzikálech. Náš poslední muzikál se jmenoval „Hity roku 2010!“. Zpívali jsme svoje oblíbené písničky a strašně se bavili. Mám ho strašně ráda. Jestli hledáte opravdového kamaráda, tak tady je. Matte je příklad. Je hodný, vždycky mi pomohl.

Chodili jsme spolu dva roky, jenže potom, co máma zemřela, rozešla jsem se s ním. Je to divný, ale nelituju toho. Prostě jsme ho nechtěla trápit, ale bylo tak těžké, říct, že je konec. Zajímalo by mě, jak se má. Jestli pořád hraje a zpívá.

Druhý je Edward. Vždycky jsem měla dobrý výběr kluků. Matt byl stejně starý, ale měl docela problém s alkoholem. Ale snažil se přede mnou nepít. Jenže stejně jsem ho musela jednou dát dohromady, což bylo hrozný, když mi pořád opakoval, jak jsem úžasná a že ho nesmím opustit. Edward je zase můj profesor, je mu 24, aspoň myslím. Ale je milý, vtipný a chápavý a jako bonus... je krásný. Víc než to, je nádherný. A ty jeho oči. Miluju je.

Co se týče vztahu mezi námi, jsem si jistá, že jsem se zbláznila. Je to normální, zamilovat se do svého profesora, kterého znáte teprve nějaký ten týden? Na tuhle otázku bych chtěla odpověď, ale asi žádnou nedostanu. Jediný, kdo ví o mně a o Edwardovi, je Anna. Anna je opravdu super, věřím, že by neudělala takovou kravinu a vykecala to někde.

„Bells? Půjdeš se mnou do obchodu?“ zeptala se mě, když jsem ležela na posteli a neustále myslela na Edwarda.

„Jo, jasně. Kam půjdeme?“ odpověděla jsem a zvedla se z postele.

„Kluci říkali, že obchod je někde tady za rohem, takže ho budem muset chvíli hledat. Ale myslím, že to zvládneme.“ Zasmála jsem se. Oblékla jsem se a jakmile jsme vyšly z budovy, rozhlédla jsem se, jestli tu někde není. Nikde jsem ho neviděla. Venku byli jen, Angela, Mike a nějaký kluk, kterého neznám, vlastně ani nevím, že se mnou chodí do třídy.

„Tak jo, tak jdem,“ řekla jsem. Venku jsme zabočily doprava a ocitly se na cestě, která vedla do lesa.

„Vážně to je někde tady za rohem?“ Přikývla. Rozešly jsme se a já najednou ucítila, takový divný pocit. Dýchalo se mi čím dál tím hůř. Rozhlédla jsem se kolem a uviděla nějaký stín u stromu, ihned jsem se zastavila a vykřikla.

„Co se stalo?“ zeptala se Anna. Ukázala jsem na ten stín.

„Nic tam není,“ řekla a dál se dívala na místo,... kde ještě před chvíli byl stín nějaké postavy. Popošla jsem blíže a ještě se otočila na Annu.

„Běž napřed, já se zajdu podívat, co to bylo. Nejspíš to byla nějaká veverka.“ Nevěřícně se na mě dívala, ale nakonec přikývla. Hned, jak jsem jí ztratila z dohledu, přiblížila jsem se zase ke stínu. Už jsem skoro u něj byla, když jsem uslyšela prasknout větev. Lekla jsem se a rychle běžela pryč.

Když jsem se zastavila na trávě u lesa, vydechla jsem a otočila se zpátky k cestě. Nikdo tam nebyl. Vážně jsem se asi zbláznila. Podívala jsem se na mobil a všimla si, že už tu trčím několik minut. Vyšla jsem za Annou do obchodu. Nechci, aby se bála. Zrovna, když jsem udělala jeden krok, někdo mě najednou chytil kolem krku a zakryl mi pusu, abych nekřičela.

„Buď ticho a nic se ti nestane!“ Měla jsem strašný strach. Ani nevíte jaký. Vedl mě někam do lesa a já věděla, že rozhodně mě nenechá někam jen tak jít. Jeho ledové ruce mě studily na tváři. Z očí mi začaly téct slzy. Jak tohle dopadne? Nevím, kde jsme byli, ale kolem mě byli jen stromy, křoví a nějaká jeskyně. Pustil mě a shodil na mokré listí. Otočila jsem se k němu a uviděla jeho pěst, která mě udeřila do obličeje. Ucítila jsem bolest a vlny bezvědomí mě vtáhly pod hladinu.

Další

Předchozí

Shrnutí