Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love air - 6. kapitola

Bella nemůže přestat myslet na mamku. Bude se k ní Edward chovat mile? Hezké počtení!

„Brala sis kinedryl?“ Mluvil strašně pomalu, jako by se bál, že mu tady kolabuju, i když jsem se na to zrovna cítila.

„Ne, nepotřebuju ho.“

„Tak si ho vezmeš. Počkej tady a já pro něj zaběhnu.“ Už se zvedal k odchodu, ale já ho rychle chytla, abych ho zastavila. Pod mým dotykem se zachvěl.

„Není mi špatně z autobusu. Nedělá se mi vůbec špatně v autobuse, jen… mě něco zaskočilo.“ Sklopila jsem zrak a nohou kopala do kamínků. Znovu si klekl a zvedl mi bradu, abych se na něj podívala.

„Máma?“ Vyděšeně jsem vyvalila oči. Jak to ví?

„Co-co prosím?“ vykoktala jsem.

„Stýská se ti po mámě?“ Nevěřila jsem svým uším, jak to sakra ví? To mi čte myšlenky?

„Jak to víš – te?“ Zasmál se.

„Víš co? Abych ti to ulehčil, budeme si tykat, ale ne před školou, jasný?“ Podal mi ruku.

„Edward.“ Když jsem se dotkla jeho ruky, byla strašně ledová. Pálila mě kůže, ale dalo se to vydržet.

„Bella.“ Potřásli jsme si rukama. Pořád jsem ale nevěděla, jak to ví.

„Jak to teda víš?“ Bylo příjemné si tykat. Bylo to trochu směšný, tykat si se svým profesorem, ale bylo to příjemné. Milovala jsem jeho úsměv a ty jeho oči.

„Tvoje fotka u postele.“ Díval se mi přímo do očí a mě to začalo omamovat.

„Byl jsi zase u mě v pokoji? Jak ses tam dostal?“ Podíval se jinam a přitom se uchechtl. Přece není možný, jen tak skočit do mého pokoje oknem, je vysoko a dveře byly zamknuté.

„Co jsi zač?“ vypadlo najednou ze mě. Zvedl se a mé otázky si nevšímal. Podal mi ruku, a já se jí automaticky chytila a zvedla se.

„Je ti lépe?“ zeptal se.

„Ano, ale neodpověděl jsi mi.“

„Jsem rád, že ti je lépe. Trochu jsi mě vyděsila.“

„Neodváděj řeč jinam!“ zuřila jsem. Nemám ráda, když mě někdo tahá za nos. Usmál se na mě svým kouzelným úsměvem, ale já se na něj pořád mračila.

„Jsi úžasná, když se zlobíš, víš to?“ No a takhle naše debata skončila.

V autobusu jsem si musela sednout vedle Edwarda, takže jsem byla strašně nervózní, toužila jsem se ho dotknout, ale kolem nás bylo třicet dětí. Edward se mnou moc nemluvil, nanejvýš se jen zeptal, jestli mi je dobře. Já mu na to řekla, že mi líp nebylo. Místo toho jsem se bavila s Annou, která seděla hned za mnou. Nebyl to špatný nápad, sednout si za Edwarda. Viděla jsem, že se Anna nemůže dočkat, až jí budu všechno vyprávět. Když jsem se nudila, pořád jsem se dívala na Edwarda, na jeho oči, které mi někdy pohled opětovaly, na jeho rty, které se někdy pousmály a říkaly, polib mě. Na jeho tělo, na jeho sněhobílou kůži. Nemůžu ani uvěřit, jak může být tak krásný. Bohužel moje okukování dlouho netrvalo, protože jsem byla až moc unavená, a tak jsem po chvíli usnula.

Probudila jsem se až na místě. Po chvíli jsem si uvědomila, že jsem opřená o Edwardovo rameno. Hned jsem se zvedla. On se tomu zasmál, ale nenápadně mě pohladil po ruce. Všichni si balili věci do batohu a zvedali se, žduchali do sebe a řvali. Zastavila je až profesorka Meadová, je to učitelka umění. Trochu trhlá, ale dá se. Všichni už měli sbaleno, až na mě. Já tam jen tak seděla a čekala, až všichni vypadnout z autobusu. Edward asi čekal, až si začnu balit. Anna mi chtěla pomoct, ale Edward jí řekl, ať už nám zařídí pokoj, že se o mě postará. Jakmile odešla pryč, začala jsem si balit věci.

„Jsi unavená?“ ptal se.

„Ani ne, jen trochu mimo.“

„Chceš pomoct?“ Najednou mnou prošel jiný pocit a já se najednou naštvala. To si myslí, že si sama neumím sbalit věci a jít do hotelu?

„Ne, dík,“ řekla jsem a prošla kolem něj.

Na pokoji…

S Annou jsme si vybalovaly věci. Anna mě stále probodávala pohledem. Cítila jsem to. Byla jsem z toho nervózní. Raději se mě na nic neptala.

Anna prolomila nesnesitelné ticho. „Za jak dlouho je oběd?“

„Asi tak…“ Podívala jsem se na mobil. „Asi tak před deseti minutami začal.“ Zasmály jsme se. Rychle jsme se zvedly, tašky nechaly rozbalené, oblečení na všechny strany. Jednoduše to byl bordel. Běžely jsme po schodech dolů, byly to dvě patra, ale připadalo mi to jako pět. Hned, jak jsme dorazily do jídelny, všichni už seděli a jedli. Ben už na nás mával, ať si k nim přisedneme. Byli tam Ben, Mike, Angela a Emma. Přisedly jsme si k nim a nalily si polívku. Nenápadně jsem se rozhlídla po jídelně. Seděl úplně na druhém konci jídelny a povídal si s profesory. Šlo jen od nich slyšet smích. Jak se bavili.

„Holky, jak to, že jste tu tak pozdě?“ ptal se Ben. S Annou jsme si vyměnily pohledy. Všimla jsem si, že Anna čeká, až promluvím, ale já jen mlčela. Otočila se k nim a odpověděla.

„Vybalovaly jsme si a ztratily pojem o čase.“ Znovu se podívala na mě. Já jsem odvrátila pohled na svou polívku a začala jíst. Slyšela jsem Edwardův smích. Začala jsem něco cítit. Byl to hněv. Hněv na něj. Dívala jsem se na něj a cítila, jak mi buší srdce. Snažilo se mi vyskočit z hrudi. Otočil se a podíval se na mě. Lekla jsem se a lžička mi spadla do polívky. Ta vystříkla ven a postříkala Annu, Mikea a mě. Všichni se lekli a zakřičeli. Podívali se na mě a začali se smát. Celá jídelna se začala smát. Mike se zvedl a postavil se mezi mě a Annu.

„Dámy, myslím, že bychom se měli jít umýt a tebe, Bello, naučit jíst.“

„Myslím, že to nebude nutné. Tady už asi polívku jíst nebudu. Raději,“ odpověděla jsem. Zvedla jsem se a šla na záchod. Anna šla hned za mnou. Hned, jak jsme vyšly z jídelny, dveře vpravo vedly na záchod. Vešla jsem dovnitř a pustila vodu a začala čistit mikinu. Skvrna na mikině nešla vyčistit. Naopak se ještě zvětšila a já vypadala jako blbec. Anna vedle mě dělala to samé. Podívala se na mě a viděla, že nejsem ve své kůži.

„Jsi naštvaná? Proč?“ ptala se. Nad otázkou jsem se zamyslela. Já vlastně nevěděla, proč jsem se tak naštvala.

„Na tebe ne, to mi věř,“ zamumlala jsem a pustila tričko. Zastavila jsem vodu a rozešla se zpátky do jídelny. Mike už seděl u stolu a jedl. Všichni zpozorněli, když jsem se zastavila u stolu. Rozhlédla jsem se po jídelně a spatřila ho. Srdce se mi zase splašeně rozbušilo a já tam stála jako opařená vodou.

„Bello! Sedni si. Proč tu tak stojíš?“ ptal se Ben. Podívala jsem se do jeho hnědých očí a sedla si. Na jídlo jsem ani nepomyslela a místo toho si nalila čaj. Mezitím se vrátila i Anna. Podívala jsem se na hrníček od Anny. Byl na něm obrázek motýla. Takový hrníček měla máma. Každé ráno si do něj dělala čaj. Dostala ho od babičky na narozeniny. Měl jí přinášet štěstí. Místo toho je máma pryč a já trčím na tomhle debilním světě a piju čaj. Proč se to všechno vůbec stalo? Důvod! Jeden jediný důvod!

„Sraz je na hřišti ve tři hodiny,“ řekl Edward, když jsem zrovna pila čaj. Dotkl se mě a já jemně ucukla. Čaj se mi vylil do klína.

„Do prčic,“ zakřičela jsem. Podívala jsem se na všechny kolem mě. Nakonec i na Edwarda. Najednou mě prostoupil smutek. Vzpomněla jsem si na mámu a na rozlitý čaj.

„Bello, to se ti podobá. Myslela bych si, že jsi nemocná, kdyby se ti za den nepovedlo něco rozbít, polít nebo zranit.“ Zasmáli jsme se.

„Já už jiná nebudu, mami."

Chtěla jsem utéct a tak jsem se zvedla a běžela pryč. Od všeho. Od všeho, co mi ji připomínalo. Běžela jsem ven z budovy. Běžela jsem k velkému stromu, který byl poblíž malého lesíka. Sedla jsem si k němu. Byla to stará lípa. Lekla jsem se, když kolem mě proběhl pes. Pak se otočil a sedl si ke mně. Byl smutný. Měl krásné oči. Dívaly se na mě a prozrazovaly zoufalství.

„Jsme na tom stejně,“ zašeptala jsem a uslyšela kroky, které se ke mně blížily. Byl to Edward, kdo jiný. Sedl si ke mně a já se na něj podívala. On se ale na mě nedíval. Díval se na psa, kterého jsem hladila po hlavě. Ohrnul nos a podíval se na mě. Jeho oči byly karamelové. Nikdy jsem takové oči neviděla, ale přitahovaly mě k sobě blíže. Přiblížila jsem se k němu a on se podíval na moje rty. Hned, jak si uvědomil, co dělám, ucukl.

„To není dobrý nápad,“ vzdychla jsem. Samozřejmě. Co jiného jsem mohla čekat.

„Proč jsi utekla?“ změnil téma. Znovu jsem se podívala na psa, který u mě ležel a kňučel. Nechtělo se mi odpovídat. Do očí se mi začaly hrnout slzy.

„Ty pláčeš?“ zeptal se a já cítila, jak mi po tváři stékají slzy. Pohladil mě po tváři a objal. Kolébal mě ze strany na stranu. Bylo mi teď lépe. Cítila jsem se v bezpečí. S ním mi bylo dobře. Uvědomila jsem si, co teď děláme a připadalo mi to správné.

„Myslím, že nejsi zrovna nadšená, že dneska budeme hrát na hřišti hry?“ zasmála jsem se.

„To máš pravdu,“ řekla jsem a objala ho. Bylo mi teplo.

„Je ti taky tak dobře?“

„Nechci to přiznat, ale ano.“

„Měli bychom se vrátit, ale mně se vůbec nechce.“ Nechtěla jsem pryč. Teď mi bylo dobře. Pocit smutku a zoufalství opadával. Chtěla jsem tu zůstat s ním, ale věděla jsem, že to nejde. Chtěla bych, aby se zastavil čas. Pustila jsem ho a pomalu se zvedla. Čekala jsem, až se zvedne i on. Podívala jsem se na psa, který už spal, a pohladila jsem ho. S Edwardem jsme se rozešli k hotelu. Vzdychla jsem a on se uchechtl. Zvedla jsem jedno obočí.

„Je tu něco k smíchu?“

„Ne, vůbec nic.“

„Já už raději půjdu do pokoje. Anna mě určitě hledá a šílí,“ zasmál se.

„Tak, ahoj,“ řekl a rozešel se do jídelny. Dívala jsem se, jak odchází a pak se rozešla do pokoje. Ty hrozné schody mě málem zabily, když jsem o jeden zakopla. Jednou se vážně na nich zabiju.

Jen, co jsem otevřela dveře do pokoje, Anna se na mě vrhla. Rychle jsem dveře zavřela a opřela se o ně.

„Co se stalo? Proč jsi utekla? A co jsi dělala s Edwardem venku?“ To bylo na mě moc otázek za třicet sekund.

„Nic se nestalo. Prostě jsem utekla. A nic jsem nedělala s Edwardem, jen jsme si povídali.“

„Neříkej, a proto jste se objímali.“ Nevěřícně jsem na ni zírala.

„Ty jsi nás špehovala?“ Pustila mě a sedla si na postel. Já udělala to samé.

„Ne, šla jsem za tebou, ale pak jsem vás uviděla a vrátila se raději zpátky. Nechtěla jsem vám kazit tu krásnou chvíli.“ V tom jsem musela souhlasit. Nechtěla jsem, aby nás někdo rušil. Bylo by mi zase špatně. Usmála jsem se na ni.

„Dík.“

„Nemáš za co, kámoško,“ zasmála se a popadla svou knihu a ponořila se do čtení. Byl odpolední klid. Takže jsem si lehla a ponořila se do spánku. Netrvalo dlouho a já se propadla do temnoty.

Hned, co jsem se probudila, jsem si vybalila zbytek oblečení a uložila ho do skříně. Oblékla jsem si svoje oblíbené tepláky a triko s mikinou. Podívala jsem se na mobil. Bylo za čtvrt hodiny tři. Rychle jsem si přetáhla mikinu přes hlavu a šla na hřiště. Anna je už dávno venku. Nechala mi vzkaz na nočním stolku.

„Jsem venku s Emmou a Benem. Potom přijď!
Anna!“

Vzala jsem si klíče a vyšla z pokoje. Kolem mě prošel Mike. Podíval se na mě. Spíše si mě celou sjel pohledem a usmál se. Samozřejmě, jsem se hned začervenala. Rychle jsem se pokoušela zamknout, ale protože v zamykání dveří jsem nešikovná, nešly mi zamknout. Několik minut jsem tam zápasila se dveřmi, nakonec jsem je zamkla. Ještěže mě nikdo neviděl.

Když jsem vyšla z budovy, uviděla jsem Annu s Emmou a Benem, jak si hrají s míčem. Podle toho, co hráli, tak asi budeme hrát volejbal. Což je problém, protože ten zrovna vůbec neumím. Naposledy, když mě to učila moje učitelka z tělocviku, zlomila jsem si palec. Zamávala jsem na ně.

„Ahoj, ospalče!“ zavolal na mě Ben. Usmála jsem se a sklopila zrak.

„Budeš hrát s námi?“

„Nejsem si jistá, co hrajeme?“

„Házenou,“ odpověděla Emma a hodila mi míč. Chytila jsem ho. Naštěstí.

„Zkusit to můžu, ale nic neslibuju. Raději bych se jen dívala.“ Míč jsem hodila Anně. Ta ho chytila a položila na zem.

Na hřiště začalo chodit více spolužáků. Všichni se buď rozehrávali, nebo si sedali okolo hřiště. Já jsem si sedla na lavičku. Po chvíli z budovy vyšli i profesorka Meadová a Edward. Všimla jsem si, jak s ním flirtovala, což by snad neměla, ne? Musím přiznat, že jsem žárlila. Jak s ním může flirtovat? To není možný. Pořád jsem na ně zírala, když v tom se můj pohled střetl s Edwardem. Už zase. Asi jsem se musela dívat opravdu hrozně, protože se začal strašně usmívat. Odvrátila jsem se a podívala se na Annu, která se na mě významně dívala. Hodila jsem na ni varovný pohled. Zasmála se a věnovala se zase Emmě.

„Tak děcka, kdo chce hrát a kdo ne?“ Všichni začali křičet. Skoro nikomu nešlo rozumět.

„Ticho!“ zařvala Meadová. Všichni ztichli.

„Uděláme to takhle, ti, co nebudou chtít hrát, jdou na lavičky a ti, co budou chtít hrát, zůstanou na hřišti.“ Zůstala jsem sedět na lavičce. Vedle mě si sedla nějaká holka, usmála se na mě a tak jsem jí úsměv oplatila.

Asi dvě hodiny se hrály zápasy a ani se nedohrály. Zítra se má pokrčovat. Ihned jsem se vrátila do pokoje a hned sebou mrskla do postele. Myslela jsem na Edwarda. Učitelé mohli hrát taky, takže Edward hrál s Mikem, Jessikou a ještě s někým, koho ani neznám. Byl úžasný, každý míč odrazil. Nemohla jsem z něho spustit oči. Zasněně jsem se dívala do stropu. Škoda, že už se muselo končit.

„Co teď budeme dělat?“ zeptala jsem se Anny.

„No, asi nic, protože jsem vyřízená z házené, ale jestli chceš, můžu ti půjčit knížku se jménem Jak sbalit svého profesora.“ Mluvila strašně rychle, že jsem jí skoro nerozuměla, až na to poslední. Raději jsem to přehlédla.

„Myslím, že dneska už asi nebudu dělat nic, než ležet na posteli a…“

„A co?“

„Nic.“

„Budeš myslet na Edwarda, co? Musím uznat, že když hrál, vypadal fakt sexy.“ Zasmála jsem se a hodila po ní knížku. Pro dnešek jsem byla zaměstnaná.

Další den ráno…

Crrr, crrr. Proklínám ten hnusný budík. Proklínám. Pořád se zavřenýma očima jsem jedním prstem vypnula budík a zase spala. Crrr, crrr. Ozval se druhý budík. To je snad schválně. Crrr, crrr. Ona ho snad nevypne!

„Anno?“

„Ano?“

„Vypneš ten budík, prosím?“

„Nechci hýbat rukama.“

„Vypni ten budík!“

„Jasně.“ Ale budík stále hrál. Vůbec se nehýbala.

„Vypni-ten-budík!“

„Ehm…“ Pořád jen ležela. Vzala jsem svůj polštář a hodila ho po ní. Zasmála se a hodila ho po mně. Zvedla jsem se a hodila jeden polštář a za ním hned letěl druhý. Začaly jsme hrát polštářovou bitvu. Křičely jsme a házely po sobě polštáře. Takhle jsem se nebavila od posledního muzikálu. Začaly jsme se přetahovat o jeden polštář, až jsme ho nakonec roztrhly. Podívaly jsme se na peří, které kolem nás poletovalo, a zasmály se. V tom se otevřely dveře a v nich stála Meadová s vraždícím pohledem. Myslím, že naše polštářová bitva pro dnešek skončila.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love air - 6. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: